• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Emancipace

autor: Andilek

Nedávno jsem trávila večer kolaudací nového baráku jednoho známého. Po vydařilé pařbě, veselých konverzacích a tancích jsem si šla k ránu příjemně unavená najít volné lůžko. Vzhledem k tomu, že bylo lidí víc než možností, nakonec jsem se uchýlila na vcelku malou postel k mému kolegovi, kamarádovi a jednomu z nejmilejších kluků, co znám. Jen jsem lehla a přikryla se půlkou peřiny, položil mi ruku pod hlavu a druhou objal mé unavené tělo. Začal vyprávět pohádku o ovečkách, tak tichým a něžným hlasem, že jsem pomalu usínala… Když najednou přerušil vyprávění a zeptal se mne: „leží se ti dobře?“ Odpověděla jsem samozřejmě, že ano. „Tobě ne?“… chvíli ticho… „Ale jo, jen mě tak napadlo, že je to vždycky chlap, kdo schoulí ženskou do náruče aby se jí dobře usínalo… „Jo, chlap bývá vyšší a celkově větší postavy, to je asi logický…“ odvětila jsem po asi sekundové představě, jak by to vypadalo naopak. „To není tím, ženská prostě patří do náruče chlapovi; on jí má chránit, hýčkat a těšit. Jenže to je tou vaší emancipací, že to tak není a pak se divíte, že se nemáte komu schovat do náruče. Chlapi se vás bojí…“. Zůstala jsem ležet s otevřenýma očima a dlouho jsem přemýšlela, o čem to mluvil a jak k tomu došel…

Je mi 27 let a je to 2 roky, co jsem sama. Některé mé stejně staré kamarádky mají pocit, že je to konečná a loví, co se dá. Já ne. Je mi takhle dobře, vyhovuje mi to po všech stránkách. Bydlím sama, mám slušnou práci s měsíčním platem vysoko nad průměrným výdělkem v Čechách a můžu si dovolit, co se mi zachce. Nezacházím nijak do extrémů – stačí mi vstávat s čistou hlavou do práce, o víkendu si zajet s partou na výlet nebo zajít na drink, dvakrát až třikrát za rok být u moře, občas povečeřet s rodinou a kromě toho mít prostor a čas sama pro sebe. Pravda je, že práce mě někdy dost vyčerpává a pak je potřeba prostoru pro mne samotnou větší: masáže, sauna, solárko, nákupy… Ale dá se tomuhle říkat emancipace??? Já přece netvrdím, že to vše musím nutně zachovat i do potencionálního vztahu. Už vůbec netvrdím, že u toho všeho chci být sama! Jen si užívám, že teď je to vše možné a nikoho to neštve, neomezuje…

To vše, co si můžu dovolit teď (a taky si to dopřávám), jsem neměla vždycky. Byly doby, kdy jsem pracovala úplně na jiné pozici a měla výplatu stěží dostačující pro mladou svobodnou holku. Nehledě na to jsem z ní živila i svého tehdejšího přítele. I když se z toho dalo žít, nebylo to jednoduché. Ten vztah kupodivu neskončil kvůli tomu, ale díky uvědomění si vlastní hodnoty na jeho konci. Měla jsem sny odjakživa. Představu o tom, že z některých ustoupím a jiné si budeme plnit spolu. Jenže všechno bylo jinak – plnila jsem jen jeho sny a i když jsem z nich měla upřímnou radost, ne vždy to vedlo ke spokojenosti a pochopení. A tak jsem se rozhodla to trápení ukončit a dokázat si vše, co si přeji, po boku někoho jiného nebo sama.

Zezačátku to bylo těžké. Já, která nikdy neměla představu, jak zvládnout být sama… Byla to pro mne nejhorší noční můra. Jestli jsem kdy měla z něčeho strach, byla to právě samota, která byla na vrcholu seznamu. Ale zvykla jsem si rychle. Začala jsem podnikat vše, na co předtím nebyl čas ani nálada, nalézat drobné radosti z dávno zapomenutých činností a zaměřovat se na práci. Nebyl čas myslet na objetí, pohlazení, pomazlení… lásku. Během chvilky mi přestalo vadit i to, že se vracím domů mezi čtyři stěny. Najednou jsem se cítila silnější, cílevědomější a sebevědomější. I když mě lidé okolo přesvědčovali o tom, že to s ubíhajícími měsíci ztratí své kouzlo a bude mi smutno, dělo se přesně opačně. Čím dál víc jsem byla klidná, spokojená a vyrovnaná. Mohla jsem tu být pro své příbuzné, kamarády a ostatní, co stáli o mou podporu a přízeň. A také na ní měli po tom všem plný nárok!
Přesně ty mé kamarádky, kterým jsem poslední dobou byla nejvíc nablízku, mi nedávno položily nůž na krk s proslovem, jak moc je škoda mé povahy a energie, když jsem sama. Vyslechla jsem si asi hodinové politování toho, že to žádný muž neocení, protože si je k sobě nepustím, a že bych si měla uvědomit, jak se mě možná dost z nich bojí. Ne přímo mne, ale toho jak jsem silná, k čemu všemu nikoho nepotřebuji a jak přesně vím, co chci. Mojí laťku prý je těžké vyrovnat… Podobná slova, jaká měl Honzík na té kolaudaci. Jen už ne tak obecná…

Zabolelo na tom jen to, že mě za celou dobu, co se známe, úplně nepochopily… Jedna se nedávno rozešla po šestiletém vztahu a bere co se dá, ze strachu, že už nic jiného nebude. Druhá se ze stejné obavy vrátila k příteli po tom, co odešel k jiné a po neúspěchu přišel zpátky. A soudí podle sebe… Já ale nemám strach. Nebudu předstírat, že mě občas nepřepadne stesk. Jen jsem mezitím nepotkala žádného, co by „za to stál“. Buď to bylo chvilkové, nebylo to oboustranné nebo v tom byly jiné překážky. Nečekám na prince na bílém koni, jen chci vedle sebe někoho, kdo se nebojí toho, co může život nabídnout a zároveň zpříjemnit všední dny. Nepotřebuji nikoho, kdo se o mne bude starat ani nikoho, kdo ke mně bude vzhlížet. Jen někoho, kdo se nebojí mne; kdo pochopí, že někdy ho nepotřebuji a jindy víc než moc… Možná chci hodně, možná je v tom určitá dávka emancipace. Každopádně je v tom víra, že každý má právo být šťastný takový, jaký je. A tak, jak to cítí…