• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Pohádky o knížkách

autor: Terrida

O SLABIKÁŘI

Byl jednou jeden starý slabikář. Měl spoustu barevných obrázků a velkých písmen, která se skládala v krátká slova. Slova tvořila krátké věty. Jeho nejdelší věta byla Ema, co má velkou mísu. Slabikář byl na tu Emu pyšný, že tvoří tak dlouhou větu.
Byl pátek. Před rodinkou byl celý víkend a tak se chystala na výlet. Malý prvňáček Honzík přišel ze školy už kolem poledne. Maminka mu pomohla uklidit dětský pokoj. Na stole se povalovalo několik učebnic pro první třídy. Mezi nimi byl i slabikář. Maminka všechny
ty učebnice narovnala do knihovničky mezi ostatní knihy. Potom se rychle dala do balení teplého oblečení na rodinný výlet.
To však určitě netušila, že to vůbec nebude dělat dobrotu, nechat učebnice pro první třídy mezi chytrými knihami. Hned jak rodinka v pátek odpoledne odjela, v té knihovničce to začalo mezi knihami skřípat. Původní obyvatelky knihovničky se totiž cítily celé nesvé, kohože to vlastně ubytovali s nimi.
Jedna z těch nejtlustších a nejchytřejších encyklopedií nahlédla do slabikáře a hned se dala do smíchu: „Cha cha! Podívejme se na tento exemplář! Obrázky má přes celé stránky a písmenek jen poskrovnu. A jaká velká písmena to jsou! Velká jak ty kobyly. Ó, a jaké smysluplné věty! Koho to jen může zajímat, že máma mele maso. Žádné užitečné informace. To já mám písmenka pěkně malá, urovnaná v úhledných řádcích a sloupcích. Obrázky mám nepestré, vědecky podané. Jsem prostě skvělá encyklopedie!“
Slabikář se při těchto slovech začervenal. Nebylo to však studem, ale vztekem na knihu, která si říká chytrá encyklopedie. A přitom je asi trošku hloupá, když neví, že na světě jsou potřeba i slabikáře.
Mezitím encyklopedie pokračovala ve chvástání. „Sla-bi-kář. Aha, jako slabikář tím myslíš? Ta tvoje obrovská písmena, jednotlivé slabiky! Na celá slova, či snad věty nebo dokonce souvětí se vzmůžeš jen těžko, co?“
A takovéhle rýpání, chvástání a naparování slabikář musel poslouchat celý víkend. Hádání s tou nadutou encyklopedií mu nestálo za to. Raději se potichu těšil na Honzíka, až se vrátí z výletu a uklidí si ho do školní tašky.
Honzík se vrátil v neděli odpoledne. Umyl se a najedl a už utíkal do svého pokoje. Protože to byl prvňáček, velmi se už na pondělí těšil, jak už to u prvňáčků bývá. Rozhlížel se po pokoji, kam by mu maminka mohla uklidit učebnice. A tu je zahlédl ve společné knihovničce. Byly tam jeho oblíbené pohádkové knížky, ze kterých mu maminka často četla. Byly tam ale i nějaké tatínkovy a maminčiny knihy, které se už nevešly do knihovny v pracovně.
Honzík už viděl hřbety svých učebnic. Nyní ho ale více zaujala obrovská tlustá kniha, která stála v knihovničce hned vedle slabikáře. Byla to ta nabubřelá encyklopedie, co otravovala slabikář celý víkend.
Honzík si ji se zájmem vytáhl z knihovny. Nebylo to jednoduché. Kniha byla pro prvňáčka těžkým břemenem. Nakonec se mu to ale přece jen podařilo. Honzík si encyklopedii položil na zem na měkký koberec.
Otevřel ji někde uprostřed. Překvapilo ho, jak malá písmenka kniha má proti jeho slabikáři. Ani černobílé obrázky ho moc nenadchly. I přesto se k encyklopedii sklonil blíž, aby zkusil něco přečíst. „Ne-i-den-ti…“
V tom se encyklopedie začala rozčilovat: „Neidentifikovatelný! To je to slovo, školáku nezbedný! Ve mně si nikdo slabikovat nebude. Já jsem na čtení. Ne na slabikování.“ Prvňáček to slovo zkusil přečíst znovu a pak ještě jednou, ale nikdy ho nedočetl. A už vůbec to neznělo plynule. Byl z toho celý zmatený a smutný. Vždyť ho paní učitelka vždycky tak chválí, jak mu čtení ze slabikáře nahlas pěkně jde.
Maminka se přišla podívat do pokoje na Honzíka, co dělá. Zastihla ho smutného, jak se bezradně sklání nad velkou tlustou encyklopedií s malými písmenky.
Vybrala z knihovničky jinou knihu, Honzíkův slabikář. Prvňáček si ho otevřel na té nejbarevnější stránce s tou nejdelší větou. Ema byla přečtena krásně plynule i s mísou. Encyklopedie teď viděla, na co je dobré, že má slabikář tak velká písmena, krátká slova a jednoduché věty. Někde se zkrátka se čtením musí začít.
Maminka encyklopedii sklapla a sklaplo i encyklopedii. Už se potom nikdy slabikáři neposmívala.

O KNIZE, VE KTERÉ SI ALENKA LISOVALA ROSTLINY

Byla jednou jedna holčička Alenka, která měla velmi ráda přírodu. Především se ale zajímala
o rostliny. Byla nadšena ze všech lodyh, stvolů a stébel. Měla ráda všechny rostlinky. Květiny, trávy i stromy.
Vždy na jaře, jen co rozkvetly první petrklíče, chodila po zahradě i lukách a všechny rostliny
si prohlížela. Petrklíče odkvetly a už tu byly zase jiné květy a barvy. Alenku to mrzelo, že petrklíče, sněženky i bledulky vždycky tak rychle odkvetou. Alenka pak na ně musela zase čekat celý rok.
Paní učitelka přírodopisu jí tedy poradila, aby si začala lisovat květiny a vkládala je do herbáře. Alenka byla tou radou nadšena. Chodila po lesích kolem vod a strání a domů si nosila různé květiny, listy a trávy.
První den rostlinek přinesla tolik, že se musela rozhlédnout po opravdu velké knize, aby
je mohla všechny vylisovat. Nakonec našla knihu, se kterou byla spokojena, v tatínkově knihovně.
Opatrně vkládala rostlinky mezi stránky knihy. Když byla celá kniha rostlinkami naplněna, Alenka ji zatížila všemi ostatními knihami, které v tatínkově knihovně našla. Paní učitelka Alence sice říkala, že lisování potrvá několik dní. Alence to ale i přesto nedalo a druhý den do lisovací knihy opatrně nahlédla, jestli už jsou rostlinky aspoň trochu placaté.
Nahlédla mezi první dvě stránky. Ale co to? Tráva srha říznačka nikde! A mezi další dvě stránky vložila přeci bojínek luční! Věděla to jistě! Ale ani ten teď nebyl na svém místě. Mezi dalšími stránkami marně hledala pýr plazivý nebo pampelišku lékařskou. Všechny rostlinky byly pryč! Ze stránek na Alenku pomrkávaly jen různé druhy kraviček.
Všechna zvířata se však tvářila nápadně provinile. Alenka zkontrolovala název knihy na deskách. Byla to Velká kniha býložravců. Teď to tedy bylo jasné. Tur domácí se nakonec Alence přiznal, že šťavnaté druhy trav různé druhy krav velmi lákaly a ony nedokázaly odolat.
Nakonec se tur za všechny omluvil. „Mezi poslední stránky jsi, Alenko, vložila pryskyřník. Ten se ti tam ale stále lisuje. Ten my nejíme, je totiž jedovatý. A mezi stranou třicet a třicet jedna si zase hoví blatouch bahenní. Po tom by nás také rozbolel náš složený žaludek. Tak alespoň něco jsme ti nespásli, Alenko!“
Alenka se na býložravce nehněvala. Měla ráda rostliny, ale velmi milovala i zvířata. Mezi knihami, které doteď sloužily jen jako závaží, vybrala další knihu. byla to Velká kniha šelem. Alenčin tatínek byl totiž veterinář, tak o takovéhle knihy nebyla v jeho knihovně nouze.
Alenka se znovu rozeběhla na louku. Domů přinesla znovu všechny rostliny, které jí tur domácí a spol spásli.
Stébla trav opatrně vkládala mezi stránky s šelmami. Ty se na Alenku šklebily, jestli by tam prý neměla kus pořádného masa místo takovéhle chudé vegetariánské stravy. Když Alenka práci dokončila, knihu zatížila a čekala do druhého dne, jak to tentokrát dopadne.
Všechna stébla trávy byla druhý den na svém místě. Až na jeden pýr. Ten Alenka včera vkládala mezi stránky s obrázky velkých psů.
Hned jak na to Alenka přišla, psi se začali štěkotem jeden přes druhého omlouvat. „Slečno Alenko, nezlobte se, ale nás tuze bolelo břicho a takový pýr nám přišel zrovna vhod. Také jsme v kostech cítili, že se schyluje k dešti. A to je další důvod, proč jsme tak šťavnatou travičkou nepohrdli…“
Alenka se na psy nezlobila. Byla ráda, že psům už je lépe. Za domem na louce našla nový pýr.
Vložila ho mezi dva listy papíru, které vložila do knihy. Takhle pýr žádná zvířátka neměla na očích a nelákal je. Od té doby, vždy, když Alenka lisuje rostliny, vkládá je nejdříve mezi papíry. Zvířátka si tak šetří žaludky a knížky zase stránky.

O KNIZE, KTERÁ SI MYSLELA, ŽE JE KRÁLOVNA

Byl jednou jeden knihomil, který si velmi zakládal na své knihovničce. On měl rád knihy, lidé měli rádi zase jeho, a tak mu tu a tam donesli nějakou knížku. Z knihovničky se postupně stávala knihovna.
Byl to pořádný kus nábytku z leštěného dubového dřeva. Knížky ve svém domově ale nebyly příliš spokojené. Byla tam totiž jedna kniha, co je trápila. Byla to kniha stará nejméně už sto
let. Jako jediná v té knihovně měla zlatou ořízku (ořízka, to je takový nátěr na oříznutém bloku knihy, někdy leštěný voskem, někdy zlacený. Slouží jako ochrana před prachem, který by knize zapadal mezi stránky). Byla to kniha velmi pyšná. Považovala svoji zlatou ořízku za královskou korunu. Se všemi knihami mluvila z horního patra spatra. Celou knihovnu považovala za své království, za svůj dubový hrad. Všechny knihy v dubovém království považovala za své poddané a královské služebnictvo. Rozkazovala jim a nakazovala. Každé ráno ji musely ostatní knihy oprašovat a hýčkat.
Před spaním si zavolala vždy nějakou knihu, aby ze sebe kousek přečetla. Nejraději měla knihy historické, o hradech, králích a královnách. To byl její svět. Sebe už měla přečtenou nejméně tisíckrát a znala se už nazpaměť.
Jednoho dne se skorostoletá kniha divila: „To je zvláštní! Zlatou korunku mám, královna
jsem, ale jsem potažena obyčejnou kůží. To se asi královský knihař musel splést. Jak to, že nemám desky potažené hermelínem? Chci být pravá královna! Knihy, sežeňte mi hermelín!“ Knihy si mezi sebou pobouřeně šeptaly, co si ta jejich rádoby královna zase vymyslela. Byla mezi nimi jedna knížka, co ráda vtipkovala. „A přála by si madam hermelín nakládaný? Nebo snad se zeleným pepřem?“
To knihu se zlatou ořízkou rozčílilo, až se jí začalo stránkami listovat. „Jak to se mnou mluvíš! S královnou! Podívej se na mou zlatou korunku. To je znak starého královského rodu!“ Byla by ve svém kázání a chvástání ještě pokračovala, ale cvakla klika, a tak zmlkla. Do pokoje vstoupil knihomil. Kochal se tím pohledem na svou krásnou dubovou knihovnu. Přistoupil k ní a bral láskyplně do ruky jednu knihu po druhé. Knížkám bylo záhadou, co se asi skrývá v tom černém kufru, který přinesl s sebou.
Na odpověď však nemusely čekat dlouho. Knihomil otevřel kufr a knížkám v knihovně povídá: „Přinesl jsem vám nové kamarádky. Doufám, že si budete rozumět.“ O knihomilovi se totiž dozvěděla jedna stará babička, která se prý bude co nevidět stěhovat ke svým příbuzným. S sebou si vezme jen své nejmilejší knížky, ale ty ostatní by už nepobrala, tak že je prý chce svěřit do dobrých rukou. Doslechla se prý o knihomilovi, který by prý knížce nezkřivil ani stránku.Věnovala mu tedy hezkou řádku starých knih v černém kufru.
Knihomil nejdříve porovnal všechny knihy v knihovně, aby udělal místo těm novým. Když nové knihy rovnal vedle těch zabydlených, všiml si, jak se k sobě staré nájemnice tisknou a něco si šeptají. „ No, no, pár nových knížek vám neublíží. Jsou staré a moudré. Jistě vás mnohému naučí.“
Knihomil ani při nejmenším netušil, že ten rozruch vyvolaly zlaté ořízky na všech knihách z černého kufru. Knížky v knihovně si ani nechtěly představit, co je čeká, mají-li mít takovouhle řádku královen.
Nejvíce však byla zaskočena skorostoletá kniha se zlatou ořízkou. Do teď si myslela, jak je výjimečná a se zlatou korunkou jediná. Ale nebylo tomu tak. Když knihomil dorovnal konečně všechny knihy do knihovny, rozloučil se se všemi a odešel do vedlejšího pokoje.
V dubové knihovně bylo dlouho ticho. Nakonec to už nové obyvatelky nevydržely a říkají:
„My jsme se sem tak těšily! Tešily jsme se na vás, že poznáme nějaké nové knihy a skamarádíme se. To je nám ale nějaké vlažné přivítání! Nebo vy neumíte ani mluvit?
Tak doufáme, že umíte aspoň číst!“
Knihy, co už tam bydlely dlouho, se zastyděly, a jedna z nich povídá: „Vaše veličenstva, měly jsme strach na vás začít samy mluvit. Jste knihy královského rodu, všechny máte krásné zlaté korunky. Zatímco my jsme knihy prosté. Jen jedna královna byla dosud mezi námi.“ Nové obyvatelky se daly do smíchu. Vysvětlily knihám, že jsou také zcela prostého rodu.
Že prý žádné královny nejsou, ani žádná veličenstva.
Když velká kniha se zlatou ořízkou ten smích uslyšela, zasunula se do knihovny co nejdál. Už si také uvědomila, že asi není žádná královna, když je tady knih se zlatou ořízkou další tucet. Přestala se povyšovat a shánět hermelín. Zanedlouho se se všemi knihami skamarádila a v dubové knihovně se vztahy mezi knihami zlepšily. Dále si předčítaly navzájem na dobrou noc. A dokonce i ta dříve pyšná kniha jeden večer ostatním kousek ze sebe přečetla.

O KNIZE, KTERÁ NEMĚLA PAGINACI

Vysoko v horách, kde se vítr prohání kolem špicí vysokých smrků, stála dřevěná chaloupka. Byl to spíš takový malý srub. Co říkám srub! Byla to zkrátka taková malá milá roubenka. Svými pravidelně se střídajícími pruhy hnědé a bílé barvy připomínala zdálky zebru. Ale co by to bylo za hory, kde by se místo medvědů a lišek potulovaly zebry!
V té roubence žila vysokohorská rodina. Maminka, tatínek a jejich dcera Anežka. Všichni se měli rádi. Do jejich srdcí se však ještě vešlo kus té lásky k samotným horám. I přesto, že byli chudí a jedinou věcí, kterou vlastnili, byl jejich srub, cítili se, jako by žili v království.
A možná právě proto Anežka tolik milovala pohádky. Nebylo to dlouho,co se právě naučila číst. Vánoce se blížili a maminka s tatínkem začínali být trošku smutní z toho, co nadělí Anežce pod stromeček. Se svými prázdnými kapsami, kterými profukoval horský vítr a neozvalo se ani jediné cinknutí mince, mohli pod stromeček Anežce postavit leda tak sněhuláka.
Nakonec si ale maminka vzpomněla, že na půdě v jejich krásné roubence, leží už od jejího dětství barevná pohádková knížka. Vyběhla po vratkých schůdcích nahoru. Když rozrazila dubové dveře, uslyšela vyděšené capkání. Vyrušila totiž jednu obyvatelku půdy. Byla to zlá myš Marina!
Už se jí totiž zajedly brambory z kuchyně, na které tajně chodila. Chtěla si svůj jídelníček zpestřit něčím jiným. Nějakou tou duševní stravou. Ne že by zlá myš Marina byla nějak sečtělá! Ona si spíše na té knize pochutnávala. Byla to právě ta pohádková kniha, pro kterou maminka přišla, aby ji mohla zabalit jako vánoční dáreček pro Anežku.
Když maminka knihu uviděla, zhrozila se. Zlé myši Marině totiž nejvíce zachutnal právě hřbet knihy. Vlastně ho stihla schramstnout celý!
Ležely tu teď na prkenné podlaze volné listy pohádkové knihy. Byly rozházené po celé půdě, to jak Marina vyděšeně prchala od své duševní stravy za nejbližší trám.
Maminka myš sice neviděla, ale bylo jí jasné, kdo takovou spoušť ztropil. Už několikrát zahlédla v kuchyni plížící se myš, tajně si na zádech odnášející bramboru. Měla však pochopení pro hlad i takovéhoto tvora. A tak vždycky předstírala, že myš nevidí. Teď se ale maminka dopálila: „Že se nestydíš, myši jedna zlá! Brambory tě zásobujeme a ty nám rozežranou knihou oplácíš!“ Myš hrdě vylezla z úkrytu a postěžovala si: „Kdo to má pořád žrát? Od pondělí do neděle pořád jen samé brambory! Sedm dní v týdnu. Ještě, že jich není osm!“ To maminku rozhněvalo ještě více: „Ty myši jedna nevděčná! Dělíme se s tebou o poslední brambory a ty na nás takhle? Tak abys věděla, tak já ti přeju, abys posnídala bramborové placky, poobědvala bramboráky a povečeřela bramborovou kaši!“
Maminka posbírala jednotlivé listy z knihy a zabalila je do starých novin. Hned příští ráno se vypravila do nejbližšího městečka pod horami. Zašla hned do prvního knihařství, které uviděla. Ani si ale nevšimla podivného názvu. Knihařství se totiž jmenovalo Povaleč a syn. Toto knihařství bylo vyhlášeno svou nedůkladností, leností, nepořádností a nedbalostí. Prostě vším, čeho by se měl pořádný knihař vyvarovat.
Volné listy, které jim maminka přinesla, svázali hala bala tak, jak jim jen přišli pod ruku. Vůbec si nevšimli, že stránkám chybí paginace, čili číslování jednotlivých stránek.
Na to, že stránky v knížce nejdou po sobě, přišla až Anežka. Celá zmatená si knížku přečetla. Bylo jí divné, že knížka začíná šťastným koncem svatbou princezny a prince a končí smutným začátkem, kdy byla princezna uvězněna ve věži…
Maminka celou situaci zachránila tím, že se vypravila do jiného knihařství. Tentokrát navštívila jiné. Tohle knihařství se jmenovalo Šikovný a spol. Vrchní pan knihař knihu rozebral na jednotlivé listy, přečetl si jednotlivé stránky a knihu složil stránku po stránce. Hned mu bylo veseleji u srdíčka, když mu pohádka připomněla, že dobro nad zlem vítězí! Ještě každé stránce napsal do rohu pro jistotu její číslo. Šikovný byl na to dost. Co kdyby Anežka svou knihu neuhlídala a zlé myši Marině by se zase přejedly brambory?!
Anežka si potom knížku přečetla ještě jednou, a měla radost, že to teď jde hezky všechno po pořádku. A tak je to na světě se vším, že každá věc má svoje místo, jako má každá stránka místo ve své knize.
A také si všimněte, že naše pohádka začíná smutně o zlé myši Marině. Ale končí šťastným koncem. A to hlavně proto, že všechny stránky naší pohádky jsou krásně očíslovány!

O KNIZE, KTERÁ MILOVALA ZVÍŘATA

V jedné chaloupce na kraji lesa žila hodná babička. Měla čtyři kočky a jednoho psa. Na dvorku pobíhala růžová prasátka, která hrála na babu se slepicemi. V chaloupce byla jedna světnička a ve světničce malá polička a babička. Na poličce měla babička bibli a ještě pár knížek o pěstování květin a chovu zvířat.
Jedna knížka o zvířatech byla tak ráda, že bydlí v chaloupce s kočkami a psem. Kniha o zvířatech zvířata milovala. Ráda si sebou listovala a prohlížela si obrázky. Ještě raději
ale jen tak z poličky sledovala ladně se pohybující kočky a hravého chundelatého psa Robina. Jen jedna věc jí tuze trápila. Desky měla potažené kůží vepřovicí. Kolikrát už zkoušela ten svůj kožený kabát svléknout, ale byl pevně přilepený. Vždy se jí dělalo mdlo, když si uvědomila, že má na sobě kůži z prasátka, které dříve pobíhalo venku a radovalo se ze života. Vzpomněla si na to často. Vždy, když se podívala oknem ven na dvorek, uviděla ty dovádějící růžová prasátka. Bylo jí z toho smutno.
Kůže jí obepínala hřbet a ona byla stále více nešťastná. Chřadla a chřadla, až si toho babička naštěstí všimla.
Zavolala veterináře, protože to byla knížka o zvířatech. Veterinář si ale nevěděl rady,
jak by knize pomohl, protože zvířátka byla jen na obrázcích. Poradil ale babičce, ať knihu vezme ke knihaři. Ten že by snad uměl nemocné knize pomoci.
Babička tedy vzala knihu do vesnice ke známému knihaři. Ten knihu prohlédl, pohovořil si s knihou o její psychické stránce a ihned stanovil diagnózu. „ Kniha je nervově zhroucena, babičko. Miluje zvířata tolik, že na sobě nesnese kožený potah. Budeme ho muset vyměnit.
Počkejte si v čekárně. Bude to trvat asi hodinku.
Babička si zatím sedla do čekárny a začetla se do knížky O pejskovi a kočičce. Knihař mezitím knize strhl kůži z desek a potah nahradil papírem.
Když se kniha probrala v lisu, pocítila neuvěřitelnou úlevu. Nebyla ještě úplně suchá, když si jí babička od knihaře brala. Ta dostala instrukce, jak se o knihu v domácím ošetřování starat, a šla do své chaloupky.
Doma knihu ještě nechala několik dní zatíženou mezi lisovacími prkénky, aby se jí nově potažené desky nezkroutily. Kniha se zotavovala velmi rychle. Už za pár dní si v sobě vesele listovala a prohlížela si zvířátka. Často se dívala i ven z okna na dvorek. Už jí to nepůsobilo
žádnou bolest, když na dvorku viděla ty skotačící prasátka. Klidně je mohla pozorovat celý den a měla z toho radost. Samozřejmě, že si také našla čas na pomazlení se čtyřmi kočkami a psem!