• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Skřítkové, dítě a starosta

Na zalesněnou krajinu padla mlha, tlumící všechny zvuky. Cestičkou podle potoka kráčela postava (Nedivím se jí, v tom zapadákově opravdu nebylo nic víc na práci…) v dlouhém plášti, s taškou a mečem na zádech. Našlapovala opatrně, jako kočka, čekající, odkud přiletí kámen nebo bota.
Jmenovala se Cat, pro přátele Čaroočko, její věk se nedal neurčitelný. Co se týče Catiny práce, nejvýstižněji by byl termín „čarodějka na cestách“ – chodila po zemi, občas zbavila lidstvo draků, zombií, krys a nežitů. Zrovna v této chvíli měla namířeno na sever, neboť si přála znovu navštívit svou rodnou vesnici, kam ji však čekala ještě dlouhá cesta. Měla v plánu zastavit se i v knížectví Echo, projít se podél řeky, nesoucí podivný název „Utopená“ – snad se zastavit i v Dračích horách – neměla nic na práci, tak proč pospíchat, že?
Ale to všechno bylo teď vedlejší – nejbližší časový úsek, jež měla v úmyslu plánovat, byla tato noc, na kterou se utábořila pod rozložitým dubem (jakých jsou lesy obvykle plné), zapálila si oheň, zalehla jen tak, do trávy a cítila se být smířená s celým světem… nebo alespoň s jeho velkou částí.

Vzbudilo ji šimrání na tváři. Předpokládala, že jí asi spadl na obličej nějaký lístek a chtěla ho smést, najednou si však uvědomila, že to co jí lechtá připomíná spíš párek malých smradlavých botiček, k nimž bude pravděpodobně patřit i nějaké malé smradlavé stvořeníčko, téměř s určitostí definovatelné jako skřítek. Vypadalo to, že ji ani nechce okrást (u skřítků neobvyklé) – vynakládal totiž téměř nadskřítčí úsilí na to, aby ji vzbudil – tahal ji za vlasy, za uši (strkal jí ruce do nosy, ale to je trochu…..) a nakukoval jí pod víčka.

Najednou ruka Cat vystřelila a pevně chytila skřítka do hrsti.

„A ty seš kterej?“ zeptala se Cat nevrle – neměla ráda, když ji někdo budil.

,,M-m-madam čarodějko, p-potřebujeme vaši pomoc.“

To nevypadalo dobře.

,,Jestli to není tak závažné, abys mě budil v tuhle hodinu, tak ti narvu nohy do uší a hodím tě do nejhlubší studny, co se mi připlete do cesty,“ zavrčela.

„T-to… Uvidíte sama, madam čarodějko. Pojďte za mnou.“

Cat si v pododobných situacích nedokázala pomoct – takže jako vždycky, když jí osud přivál do cesty krásku (popřípadě krasavce – nebo normálního člov…humanoida nebo zvíře) v nesnázích, vzala si tašku a šla pomoct.

Po půlhodině volné chůze (teda… pro ni volné chůze, její průvodce běžel) dorazili na mýtinu, v jejímž středu stál košík, obložený polštářky, peřinkami a podobnými srandičkami.

Cat si ke košíku klekla a odhrnula největší peřinku, pod níž leželo něco, co připomínalo lidské dítě – ale opravdu jen velmi vzdáleně. Jeho kůže byla modro-zeleno-šedá, sloupávající se a podivně oslizlá, oči připomínaly barvou i velikostí vaječné žloutky. Dítě se hýbalo, vydávalo podivné zvuky – ale nedýchalo…

,,Kde jste to našli?“ otočila se Cat na přihlížející trpaslíky, kterých se zde shromáždila pěkná skupinka.

„Bylo to v potoce. Co to je?“

,,Zombie. To dítě asi hodila do řeky nějaká oběť neplánovaného rodičovství,“ pokrčila rameny.

,,A… a co s tím budete dělat?“

,,Já? Nic? Proč?“

,,Prosím, zbavte nás toho… My vám zaplatíme.“

To znělo velmi dobře…

,,Kolik?“

„Sto zlatých.“

Cat neměla o čem přemýšlet, s touto částkou mohla spokojeně žít několik měsíců.

,,Beru,“ řekla, jakoby skřítkům dělala velkou milost, „jděte všichni pryč.“

Zůstala s dítětem sama. Hmátla do tašky, vyndala z ní dlouhý bílý provázek, malou lahvičku a dva stříbrné prsteny – jeden s kočičím okem (samozřejmě tím myslím kámen) a druhý se stříbrným křížkem.

Lahvičku otevřela, čichla si příjemného aroma meruněk a najednou do sebe obrátila její obsah. Na některé věci není dobré být střízlivý. Nasadila si prsteny a provázkem spoutala dítěti, jež na ni vyčítavě hledělo, ručičky.

Vzala jej do náruče a začala mu zpívat, dokud nezavřelo oči. Ve vzdáleném kostele odbíjela půlnoc.

Dítě se začalo divně kroutit, začaly mu růst zuby a celé se divně zvětšovalo. Kůže na něm praskala a opadávala, odhalujíce nahnilé maso. Cat zezlátly oči – nejen duhovka, ale kompletně – od koutku do koutku byly naplněny zlatým třpytem. Vyhodila dítě do vzduchu, zpívat nepřestala. Otevřelo oči a zatvářilo se… překvapeně? Když dopadalo, rozpadlo se na zlatý prach.

Omdlela vyčerpáním.

Hned co otevřela oči, pochopila, že se někde stala chyba, protože jinak by asi neměla svázané ruce i nohy.

,,Co to má znamenat?“ zeptala se svého průvodce, jenž jí nervózně přešlapoval u levého ucha.

,,Ehm… No,“ zhluboka se nadechl, „z rozkazu našeho starosty tady čarodějko zůstaneš a budeš chránit tuto vesnici před… jak se to čte? Jo – před nebezpečenstvími tohoto lesa.“

,,Doveďte mě k němu a já mu řeknu, co si o jeho návrhu myslím,“ řekla Cat a její tón nevěštil nic dobrého.

Náhle ucítila, jak ji zvedají tisíce ručiček a někam nesou. Vnesli ji do domu, na němž byla nejvíc zarážející jeho velikost – mohl v něm žít někdo mnohem větší, než trpaslík – nebo Cat, když už jsme u toho. Položili ji na podlahu a vyděšeně zdrhli.

Švihla nohama a tak se jí povedlo posadit. Okamžitě začala pracovat na svých provazech.

,,Vítej,“ přivítal ji někdo, koho neviděla, jelikož v místnosti byla strašná tma.

,,Kdo, k čertu, jsi?“ štěkla Cat.

..Starosta této vesnice. Jmenuji se Perriquito.“

,,Člověk starostou skřítčí vesnice?“ zvedla obočí.

Neodpověděl, jen se usmál a předvedl tak neobvykle dlouhé špičáky.

,,Dobře, tak upír. Ale stejně jsou tyhle seznamovací rituály k ničemu, protože nemám v úmyslu tu zůstat.“

První uzel povolil. Dva zbývaly.

,,Já se tedy představil – jenže ty ještě ne. Nerad bych si pro tebe vymýšlel přezdívky…“

Cat si nebyla jistá, jestli bude lepší lhát nebo mluvit pravdu. Rozhodla se pro lež.

,,Velissa ze Saiega.“

„Myslím, že lžeš,“ usmál se upír.

,,A já si myslím, že máš strašnej účes.“

,,Tak mluv. Jak se jmenuješ doopravdy, Velisso?“

Mlčela. Upír ji hrubě chytil za límec a zvedl tak, že se nohama nedotýkala země.

Druhý uzel povolil. Perriquito dostal záchvat vzteku.

,,Mluv nebo tě roztrhám na tisíc kousků, složím tě zpátky a roztrhám znovu!“

„No jo – někdo má puzzle, někdo kusy lidí. Já tedy dávám přednost tomu prvnímu.“

Ruce měla volné. Upír si toho ovšem nevšiml a odhodil ji na druhý konec místnosti. Předstírala mdloby, přitom měla napnuté uši. Čekala. Konečně uslyšela, že se k ní upír sklání. Ve chvíli, kdy cítila jeho dech nebezpečně blízko svého krku, hrábla mu do obličeje rukou, na které byl nasazený prstýnek – ten s křížem. Upír zakřičel v agonii, způsobené kombinací svatého symbolu a stříbra. Zapotácel se a spadl na zem. Cat nelenila a kouzelným paprskem si přeřízla provazy na nohou. (Musela mít volné ruce, jinak by si ošklivě ublížila.)

Nasadila upírovi prsten, aby ho tak na chvíli vyřadila ze hry úplně. Čas využila prohrabáváním tašky. (Nevýhoda bezedných zavazadel – člověk nikdy nemůže nic najít…) Konečně našla to, co hledala. Sundala upírovi prsten, zase si ho nasadila a pak mu zatloukla do srdce (nebo do jeho okolí) osikový kůl. Rozpadl se na prach, jehož část pro jistotu smetla do jednoho z četných pytlíčků na zajímavé artefakty, které stále tahala po kapsách.

Vyšla z budovy, nadechla se čerstvého vzduchu a zamířila na sever – domů. Byla spokojená sama se sebou a veselá.

Pak zjistila, že jí skřítci ukradli peněženku…