• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Hranice – 1

Autor: Aki

„No tě B! Nemůžete jako normální lidi zvonit na zvonek?“ lekla jsem se nově „příchozí“.
„Jistě jste už dávno přišla na to, že ne,“ přehodila si žena sedící na mé posteli teatrálně nohu přez nohu.
„Samozřejmě, ale nemůžete mě nějak upozornit? Už mi z vás hrabe. Hlavně z tebe, ty čarodějnice. Zjevíš se tady, kdy se ti zachce, otravuješ mě, když s někým mluvím a žvaníš mi do toho,“ zanadávala jsem si.
„Promiň, že jsem mrtvá! Teď, abys věděla, tak ti nepředám ten vzkaz, kvůli kterému se tak ženu. A že ten kluk byl pěknej,“ dělala Simona uraženou, i když už se klepala na to, aby mi řekla jak moc pěknej.
„Sorry. Tak povídej, přeháněj. Živola nebo s ním není živá legrace?“ použila jsem filmovou repliku.
„Je s ním legrace, ale kdyby byl živý, nemusela bych ti od něj nosit vzkaz, ne? Teď vážně. Je na hřbitově ve městě, u zdi naproti bráně z hlavní. Už týden se prí na tebe snaží najít kontakt, když jsem se zjevila já. Tvářil se jako sluníčko, když mě vyděl,“ zatvářila se teď tak i ona a povzdechla si. „Bohužel hledal tebe. Uvíznul. Říkal, že se každý den ve škole zdravíte na chodbě. Je o ročník starší než ty. Hm, teď už tě asi zdravit nebude. Ví o tobě, je čaroděj. Tohle město je zamořený, není tu snad jediný normální člověk!“ mluvila trochu mimo, omámená zřejmě jeho osobností.
Panebože! Jak to, že mi to došlo až teď! Ten milej kluk z chodby je mrtvý! Zrovna, když jsem se rozhodla přejít z úsměvu na ahoj. Ale teď je, bohužel, mrtvý a já mu musím jako každému, kdo si řekne, pomoct.
Uvědomila jsem si, že mě Simona drží za ramena, zavřela jsem šokem otevřenou pusu a řekla jsem jí, že už jsem v pohodě.
„Dobře. Je teda naproti brány na hlavní, že. Kolik je? Pět. Tak se asi převlíknu a pudu.“