• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Hranice – 2

Autor: Aki

Nezůstalo jen u převlékání. Linky, stíny, vlasy – nepřehnat to, nejdu na rande. Vypadat trochu profesionálně. Prohlédla jsem se v zrcadle. A jo, ujde to.
Vezmu si tašku s věcmi – doklady, pepřák, nějaký to placebo pro pověrčivé. Můžem. Simona se neobtěžuje po schodech, počká venku.
„Kam jdeš, Kamilo?“ máma.
„Jenom na chvíli ven, mám s někým sraz,“ odpovím při obouvání.
„Dobře, jen tam nebuď až do půlnoci,“ dá mi pusu a jde koukat na nějaký strašný seriál.
Příšernou cestou, při které jsem potkala polovinu spolužáků, postávajících různě po náměstí, jsem dorazila ke hřbitovu.
Rozumně umístěného uprostřed města.
Kde na mě každý kouká, když mluvím s někým, kdo tam není.

Zastavila jsem se před bránou. Prsty zaklesla o mříže, opřela jsi o ně hlavu a povzdechla si.
„Nechám tě pracovat. Počkám tady,“ chápavě mi řekne Simona. Jen kývnu a vejdu.
Tahle stana se nějak rozrostla, nikoho nevidím.
Támhle se někdo zvedl. Otočí se a podívá se na mě. Je to on. Chce se mi brečet. Hledal mě týden a já si ani nevšimla, že není ve škole.
Je mrtvý.
Dojdu až k němu.
„Ahoj,“ usměje se. Má pěkný hlas, ale ne důvod k úsměvu.
Odkašlu si. „Ahoj.“
Zamračí se. „Co je ti?“ zeptá se starostlivě.
Chvilku se vykrucuju, prohlížím si náhrobky, jako bych to tady neznala nazpaměť. Pak si povzdechnu. „Víš, že jsi mrtvý? Já si toho nevšimla, dokud mi to neřekla Simona. To je smutný, ne?“
„Ne, to je normální. Vlastně jsme se vůbec neznali, mohl jsem třeba jen přijít do školy později, než ty. A pochybuju, že tam o tom něco řekli. Hm?“
Měl pravdu. „Máš pravdu. Já jsem Kamila,“ konečně jsem mu řekla svoje jméno.
„Lukáš,“ znovu se usmál a já taky. Pak jsem si vzpomněla, proč tady jsem.
„Ehm, no k tomu tvému uváznutí. Něco tě prostě drží jak na zemi, tak i u tvého těla. Musíš přijít na to, co to je a srovnat si to v hlavě. Pak tě to pustí odsud. Uděláš, co máš, a je po problému. Budeš moct jít dál. Kdybys nevěděl, jak to udělat, tak možná kdybych věděla, jak se ti to stalo, tak…“
„Do toho ti nic není,“ „štěknul“ po mě, až jsem sebou škubla.
Cítila jsem, jak mi tuhne obličej. „Dobře. Víš, co máš dělat.“ Obrátila jsem se a šla zpět k bráně.
„Promiň!“ zavolal za mnou kajícně.
Pootočila jsem hlavu k němu a kývla, že to je v pohodě.