• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Docata – část 1.

Autor: Balnnazar

Před šesti lety
Docata rychle nakoupila na tržnici všechno potřebné. Tazar ji už jistě netrpělivě čeká doma. Nemá totiž rád, když je jeho žena delší dobu někde sama. A tak Docata spěchá lesem k jejich skromnému dřevěnému domku. Už se těší, jak padne Tazarovi do náruče. Docata byla štíhlá. Své černé dlouhé vlasy nosila rozpuštěné, milovala jak si s nimi vítr pohrává. Její tmavé oči by dokázali očarovat srdce každého muže. Byla to krásná mladá žena.
Konečně dorazila domů. Otevřela dveře. Najednou v ní něco hrklo. Tazar ležel nehybně na posteli. Pomalu k němu došla. Natáhla ruku k jeho tváři. Tazar sebou škubl a hlasitě zachrápal a otevřel oči. Docatě se na tváři objevil úsměv a uštědřila svému muži polibek. Narovnala se. „Myslela jsem že se ti něco stalo, spal jsi jako mrtvý.“ Tazar ji k sobě přivinul a klidně odpověděl: „Lásko, vždyť víš, že mě jen tak někdo neublíží.“ Tazar měl dlouhé hnědé, trochu nazrzlé vlasy svázané do culíku. Byl střední postavy, ale měl neobyčejnou sílu. Měl zvláštní moc, dar mluvit se zvířaty a částečně ovládat moc přírody. Byl z téměř vyhynulého rodu druidů, jeho žena byla však obyčejný člověk. Muž vstal a zatopil v krbu. Již se setmělo. Pohlédl z okna. „Je jasno, dnes bude příjemný večer.“ Objal svou ženu a společně se kochali pohledem na noční hvězdnou oblohu. Když se nabažili, ulehli do postele.
Uprostřed noci se Tazar probudil. Něco ho vytrhlo ze spánku. Posadil se. Pohledem přejel vedle sebe. Jeho žena s lehkým úsměvem na rtech spala jako anděl. Najednou se ozvalo klepnutí. Tazar sebou škubl. Na okno dosedl černý havran. Sdělil Tazarovi, že jsou v nebezpečí. K domu se blíží mnoho válečníků. Pak havran odletěl. V zápětí všemi okny začali prolétat zapálené šípy. Tazar popadl svou ženu a vynesl ji ven z hořícího domu. Docata jen zmateně křičela: „Co se to děje?“ Manželé byli v zápětí obklíčeni vojáky. Polovina mužů měla luky a kuše, stáli v úctyhodné vzdálenosti a mířili na vyděšenou dvojici. Zbytek válečníků byl vybaven buď meči nebo kopími. Ti co měli zbraně na boj z blízka, vyrazili na Tazara. Ten jen vykřikl: „Nechci vám ublížit!“ A vtom se mu zabodlo kopí do stehna. Tazar se doprovázen svým zlověstným řevem začal měnit v obrovské monstrum. Proměnil se ve formu tvora jako je vlkodlak, ale vypadl spíše jako medvěd, který chodí po dvou a měří tři metry. Vytrhl si kopí ze stehna a vrhl jej po jednom z útočníků. Pak se Tazar pustil do ostatních. Šel davem bojovníků a bušil do nich svými obrovskými tlapami. Někteří vojáci létali vzduchem desítky metrů. Ale útočníků byla přesila. Tazara tak zranili, že padl k zemi a proměnil se zpět v člověka. Oba manžele svázali, omráčili a naložili na vůz.

Současnost
Rufus se probudil zmatený a ztěžka oddychoval. Už delší dobu se mu zdá podivný sen. Každou noc stejný. Ve snu mu nějaký tajemný hlas dává nějaké pokyny, které mu nedávali smysl. Dříve býval nájemný vrah, třeba se mu vrací nějaké vzpomínky z té doby. Ale sny byly pořád intenzivnější a děsivější. Rufus vstal. Úplně mu vyschlo v krku. Na stole stál džbán s vodou a vpravil do sebe několik doušků nápoje. Chvíli stál a rozmýšlel se co má dělat. Rufus nemá žádné přátele, ženu ani příbuzné. V dobách kdy byl nájemný zabiják se s nikým blíže nestýkal, a teď, i když svou práci pověsil na hřebík, ponechal si odstup od lidí. <U Kozla budou mít už určitě otevřeno, zajdu na dvě piva.> pomyslel si. Dorazil do své oblíbené krčmy. Dokonce ani tam se s nikým nebavil, jen s Annou, číšnicí. Na jeho tváři se ustálil výraz hráče pokeru. Rufus se posadil u malého stolku v rohu. „Co si dáš?“ Vedle Rufuse se objevila krásná usměvavá servírka. „Jako vždycky.“ Odvětil hbitě. „Jasně hned ti to pivo donesu.“ Zastavil ji a neodpustil si větu: „Anno, jsi prostě zlatíčko.“ Anna na Rufuse mrkla a rukou mu zajela do vlasů a trochu je rozcuchala. Pak odešla pro objednané pití. Pokaždé když okolo něho prošla tak se za ní ohlédl. Rufus popíjel a čas plynul. Anna si k němu přisedla. „Za chvíli končím, nechceš zajit ke mně?“ Rufus se poprvé za večer usmál. „Jasně moc rád.“ Anna bydlela nedaleko, takže tam byli během chvíle. Už tři měsíce má každá Rufusova noc stejný průběh, jde ke Kozlovi a pak k Anně, která se ho každý večer ptá na jméno. Zatím jí ho neřekl, prý pro její dobro (další pozůstatek z dob, kdy byl zabijákem). Anna už odemykala dveře. „Rufus, jmenuji se Rufus.“ Řekl bývalí zabiják. Dívce se rozzářili oči. Jen co za nimi zaklaply dveře, začali se vášnivě líbat. (Dál už si to snad každý domyslí)
Rufus se vracel od Anny ráno, ještě za tmy úzkou uličkou. Za rohem něco uslyšel a šel se tam podívat. Jen se tu perou dva rváči, v téhle části města dost běžné. Otočil se a šel si zas po svém. Rufus zašel za roh, když vtom vrazil do podivného muže. V momentě mu proběhlo hlavou 300 způsobů jak ho zabít. Pak jen zakroutil hlavou a řekl suše: „Pardon.“ Muž mohl měřit asi dva a půl metru. Měl na sobě brnění s ostny na ramenou a černý plášť, na obličeji měl ocelovou masku, která mu zakrývala celou tvář. „Rufusi, vím o snu, který se ti zdá každou noc. Musíš udělat to, co ti říká hlas ze snu.“ Řekl tajemný muž. Rufus zůstal stát jako opařený. „Kdo jste? Jak víte o mých snech?“ „Mé jméno je Norticus. Tvé otázky budou zodpovězeny až přijde čas. Teď musíš odplout do přístavního města Cyrolville a v hostinci Na Růžku se ptej po Calhovi. Když mě neuposlechneš, tak zemřeš ty i tvá milá Anna.“ Tajemný muž dokončil svou řeč, oči se mu rozzářili pronikavým modrým světlem a najednou zmizel.
Jen co Rufus přišel domů, otevřel starou truhlu. Z ní vyndal luk, toulec s šípy, meč a černý cestovní plášť s kápí. Jak měl všechny věci sbalené, šel do přístavu. Tam nastoupil na brigu, která míří do Cyrolville.
Anna na Rufuse večer čekala U Kozla jako vždy, ale marně, její milý nepřišel.