• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Chňapka

Autor: Janacha

Len vkročil do dveří a první co udělal bylo, že hodil na stůl před Lízu širokou, vycpanou látkovou rukavici. „Tady ji máš,“ řekl, „nemohu se už dívat, jak připaluješ nad sporákem utěrky a pálíš si ruce. Co jsme se vzali jsem ti nesčíslněkrát připomínal, aby sis tuhle běžnou, v domácnosti nepostradatelnou věc opatřila. Ale to ne, maminka se bez ní celý život obešla, tak proč bys jí měla používat ty! Podívej,“ zdvihl špičkami prstů zahnědlý kostkovaný hadřík, na několika místech propálený. „Takhle vypadají všechny, ale teď je s tím konec. Budeš používat chňapku a utěrky,“ vytáhl z tašky objemný balík, „budou stále vypadat jako nové.“
Líza vzala chňapku a navlékla si ji na ruku. Pocítila podivné zamrazení v konečcích prstů. Rychle ji zase stáhla a přichytila magnetem na plech sporáku. „Dík,“ řekla a políbila Lena lehce na ucho. „Chtěla jsem ji koupit, ale pokaždé na to zapomenu. Dáš si večeři teď?“
Len přikývl. Líza si opět navlékla chňapku a prsty jí zachvátil nezvyklý pocit chladu, stoupající až k lokti. Rukavice studila, jako by ji právě vytáhla z mrazáku. Co je to za materiál, ptala se v duchu, když si masírovala ztuhlé prsty, které se během chvilky proměnily v ledové kolíčky. „Kde jsi jí koupil,“ zeptala se Lena.
„U jedné babky na tržišti, taková stará čarodějnice to byla. Tvrdila, že rukavici žádné horko ani oheň nemůže ublížit a že je téměř nezničitelná. Je totiž zhotovená z jakéhosi antitermopolydermojánevímčeho, zkrátka z mimořádně odolného vlákna, odpuzujícího každý atom nežádoucího tepla. Takhle nějak mi to říkala, ta stará škatule,“ pokýval Len hlavou. „A nemá prý se zbytečně máčet, aby neztratila svou speciální impregnaci.“
Líza postavila před manžela talíř polévky a sledovala veliké tlusté štěně Marcy, jak se snaží zmocnit se chňapky. Nakonec se mu to podařilo a zvědavé zvíře ponořilo do otvoru rukavice čenich. Vzápětí vykviklo a udiveně hledělo na záludnou látkovinu. Zřejmě mu vyvedla nějaký nepěkný kousek, protože se jí hned na to snažilo zastrašit vrčením a zneškodnit roztrháním. Chňapka mu byla odebrána a položena na stolek vedle akvária, kam všetečná fenka nedosáhla. Len dojedl a chystal se do klubu na partii bridže. Líza si všimla, že rybičky mají v nádrži řasy a rozhodla se, že ji po Lenově odchodu vyčistí. Štěně tak dlouho poštěkávalo na nedostupnou chňapku, až se Líza dopálila a vykázala je na chodbu. Vytáhla z šuplíku čistící náčiní a přistoupila k akváriu. Strnulé rybičky rozmístěné porůznu ve vodě nepohnuly ani ploutvičkou. Jako hmyz zalitý v jantaru, blesklo hlavou Líze. Sáhla dovnitř a její prsty prorazily ledovou krustu, pod níž se nacházela rychle mrznoucí tříšť. Když Líza ruku vytáhla, zatáhl se na povrchu průhledný krystalický škraloup. Na skle se před jejíma očima tvořily jemné rozbíhající se prasklinky. Pak se sklo s hluchým cinknutím rozpadlo a na stolku zůstala stát krychle nazelenalého, zmrzlého ledu. Líza vyběhla ven, aby zavolala Lena, který před chvilkou opustil byt, ale ten už byl příliš daleko a tak zůstala se svým nepochopitelným jevem sama. Odnesla ledovou kostku do vany, nic lepšího ji nenapadlo. Podrobila kontrole mrazák stojící poblíž stolku, v jehož okolí panoval nevysvětlitelný chlad. Ten byl ale v pořádku. Pak vzala rukavici a zkusmo do ní strčila jeden prst, který před tím naslinila. Vzápětí ho vytáhla a ohnula. Tenká vrstvička ledu připomínající skleněnou polevu popraskala a odpadla na podlahu. Líza se zachvěla chladem a pohlédla na teploměr. Místo šestadvaceti, ukazoval pouhých patnáct stupňů. Líza vzala chňapku a odnesla ji na verandu. Neměla představu, co s ní dále udělá, ale v kuchyni ji mít nemohla. Cítila, že kdyby ji tam nechala, přeměnila by rukavice záhy místnost v chladírenský box. Poradí se o tom s manželem, až přijde. Ten si snad bude vědět rady, jak povedenou chňapku zkrotit.
Dlouho do noci na něj čekala, ale pak si šla zklamaně lehnout. Musel přijít velmi pozdě, ani ho neucítila, když vlezl do postele. Poslední dobou se Lenovi stávalo často, že přicházel později než obvykle. Zezačátku tomu Líza nepřikládala zvláštní význam, ale dnes ráno, když dávala Lenovo včerejší prádlo do pračky, ucítila jemnou vůni dámského parfému. Zbystřila. V klubu jsou přece samí muži. Kdepak asi Len tráví své prodloužené večery? Týž den po manželově odchodu zavolala do Crazy klubu. „Dobrý den, tady Collinsová, mohl byste mi prosím zavolat manžela?“ „Počkejte moment,“ ozvalo se ve sluchátku. Pak zaslechla tiché hlasy a muž, který s ní předtím hovořil, řekl: „pan Collins ještě nedorazil, mám něco vyřídit, kdyby se objevil?“ „Ne, děkuji, nashledanou.“
Tak a je to tady. To, co nepředpokládala, že by se jí kdy mohlo přihodit, se stalo. Len má milenku. Do dneška byla přesvědčená, že se to stává ženám, které nějakým způsobem muže zanedbávají, že se to děje v manželství, kde si dva lidé přestali rozumět, nebo kde selhalo sexuální soužití. Ale bože, vždyť u nich všechno klape, Len si nikdy na nic nestěžoval a ona byla přesvědčená, že jejich manželství je jedno z těch vzorových, jedno z těch, které končí až smrtí jednoho z manželů. Jak hluboce se mýlila! Co ale provedla, čím se provinila, že na sebe přivolala manželovu nevěru? Nebyla si ničeho vědoma. Len před známými vždycky prohlašoval, že si lépe vybrat nemohl. Kde je tedy zakopaný pes? Rozhodla se, že se Lena zeptá přímo. Ano, udělá to ještě dnes, až se vrátí domů, bude na něho čekat.
Po druhé hodině v noci uslyšela, jak cvakl domovní zámek. Tiché kroky se plížily chodbou směrem ke kuchyni. Vida, má hlad, ani najíst mu nedá, pomyslela si zlomyslně Líza. Pak strnula. Uslyšela dva tlumené hlasy. On si ji sem přivedl, ohromilo ji poznání neuvěřitelného. Hlasy v kuchyni nepatrně přibraly na intenzitě. Ten vyšší a pronikavější o čemsi důrazně přesvědčoval ten tišší a hlubší. Líza to nevydržela. Neslyšně se přiblížila ke kuchyňským dveřím a přiložila ucho na jejich tenkou výplň. „Ne, až příští týden,“ říkal Len, „to odjíždí na čtrnáct dní k rodičům do Memphisu. Odsud odjede, tam nedojede. Ve státech ročně zmizí beze stopy na stopadesát tisíc lidí, nebudou ji hledat dlouho. A pak, pak splním, co jsem ti slíbil.“
Líza odstoupila od dveří a otřásla se ošklivostí. Tak až takhle daleko Len došel ve svých plánech, chce ji odstranit, zbavit se jí. Určitě tak, aby po ní nezbylo ani památky. Jak mohla být tak slepá! Myslí jí najednou proběhly momenty, jimž porozuměla až nyní. Porozuměla i tomu Lenovu okázalému zdůrazňování její nepostradatelnosti před přáteli. Pochopila teď, proč nechtěl kupovat nový nábytek, měla si ho vybrat ta druhá. Došlo jí, že jeho přeřazení v zaměstnání a následné snížení platu byla jen pustá lež. Teprv teď si uvědomila, že poslední půlrok s ní nestrávil jediný víkend, vždycky mu to překazila nějaká více či méně věrohodná záležitost. Líza se po špičkách rozběhla zpět do ložnice. Horečně hrabala v nočním stolku, až našla tužku a papír. Cosi na něj rychle nadrápala a položila ho na Lenovu polovinu postele. Pak se převlékla z noční košile do letních šatů. Otevřela okno, sáhla po štěněti a vyskočila na trávník. Skryla se za dřevěnou okenici a čekala.
Minuty pomalu míjely a Líza to už chtěla vzdát, když se dveře do ložnice začaly pozvolna otevírat. Uviděla Lenovu hlavu jak opatrně nakukuje dovnitř a v pravé ruce drží JEJÍ osobní zbraň. Tak takhle to tedy vymysleli, pomyslela si hořce, kdyby náhodou plán selhal a někdo by objevil její mrtvé tělo, mělo to vypadat jako sebevražda. Len by se pak zcela jistě dokonale zhostil role truchlícího vdovce! Líze se sevřelo hrdlo lítostí. Kdyby teď viděla manžela padnout mrtvého, bez emocí by ho překročila. Len se rozhlédl a uviděl na posteli lístek. Zvědavě ho přiblížil k očím. „Gerdo, Gerdo pojď sem,“ slyšela ho, jak volá.
Ve dveřích se objevila malá, křiklavě nalíčená blondýna s vyzývavým popředím a výrazným pozadím.
„Podívej,“ strkal jí pod nos lístek, „ta husa odjela. Odjela dřív než měla a překazila nám plán. Píše, že prý matku odvezli do nemocnice.“
„Skvělé,“ zapištěla Gerda, „vyzkouším si své příští manželské lože. Neboj se,“ zaculila se, „Líza nám neuteče a nakonec dostane, co jí patří.“ Vrhla se do rozestlané postele vyzařující ještě Lízino teplo a vůni. Líza ve tmě zaskřípala zubama. Slyšela, jak vrže postel a pak Len zhasl světlo. Čekala ještě dobrou hodinu, než se odvážila vstoupit do domu. Proplížila se neslyšně na verandu a vzala odtamtud rukavici. Zkusmo ji otvorem přiložila k holému zápěstí. Během chvilky jí maso prochladlo na kost, kterou uvnitř cítila jako studenou skleněnou tyčinku. Oddálila rukavici od předloktí a zlověstně se usmála. Nějaký čas naslouchala za dveřmi ložnice, odkud se ozývalo pravidelné oddychování. Poté stlačila kliku a tiše vklouzla do místnosti. Stála na prahu a pohlížela na dvojici objímajících se milenců. S tvrdým výrazem v obličeji přistoupila k lůžku, nadzdvihla cíp přikrývky v nohách a zastrčila pod něj mrazivou chňapku. Pak zasyčela jako kobra a plivla svému spícímu manželovi do obličeje. Nic. Ani se nepohnul. Osud tomu chce, pomyslila si a rychle opustila místnost, kterou za sebou neopomněla zamknout. Cvak, cvak, ozvala se západka poměrně hlasitě dvakrát po sobě. Ještě má Len příležitost, může se probudit. Nic. Žádná odezva. Ticho.
Líza vyšla ven, zamkla též hlavní dveře a pustila se do zavírání okenic. Když zajišťovala okno do ložnice, zjistila, že pro zvláštní opar není uvnitř téměř vůbec nic vidět. Zaregistrovala jen bělavé mlžné kotouče převalující se místností a halící vše do matně jiskřivého světla. Jednu chvíli se jí zdálo, že vidí nejasný obrys těla, které se toporně snaží vstát, ale mlha uvnitř zhoustla a vidina se rozplynula. Líza zavřela poslední okenici a upevnila závoru. Zbývala slabá hodinka do svítání. Tu přečká v zahradním altánu v proutěném křesle. A pak se půjde podívat. Půjde se přesvědčit, jestli zrada a zlé úmysly byly po zásluze potrestány.
Probudila se, když již slunce stálo vysoko na nebi. Protáhla ztuhlé údy a rázem jí vytanul na mysli dramatický děj včerejšího večera. Neměla výčitky svědomí, ani se neobávala toho, co nalezne doma v ložnici. Potřebovala jen rychle uvést věci do původního stavu. Když odstraní chňapku a vyvětrá, kdo za dvě hodiny pozná, že dva lidé v letním počasí vykazujícím přes třicet stupňů Celsia, zmrzli ve spánku v ložnici. Omrzliny? Nenechte se vysmát, v téhle temperatuře prostě vzniknout nemohou a pokud si jich někdo všimne, bude je považovat za něco jiného. Příčina smrti? Však oni již učení lékaři na něco přijdou. Nikdo z nás přece není stoprocentně zdráv.
Aniž probudila štěně spící vedle ní na polštářku, vydala se Líza k domku. Závora okenice chránící okno ložnice šla otevřít jen velmi ztuha. Musela si pomoct kamenem ze záhonu. Konečně závora povolila a obě křídla se s rachotem rozletěla. Líze se udělalo zle. Mezi ledovými krystalky pokrývajícími celé okenní sklo, na ni zíralo vodově modré, zmrzlé oko. Přitištěné na sklo, které deformovalo jeho tvar vyhlíželo neuvěřitelně zlověstně a nepřátelsky. Rozšířená zornice Lízu paralyzovala a fixovala jako zrak hada myšku. Líza se jen násilím odtrhla od okna a spěchala dovnitř. Jak se blížila chodbou k ložnici, cítila, jak teplota postupně klesá. Otevřela dveře a proti ní vyrazil oblak ledové mlhy. Líze začaly slzet oči. Věděla, že musí rychle otevřít okno, aby mrazivý vzduch mohl ven a nahradil ho horký fén parného léta, který zakrátko vysuší vše do poslední kapičky.
U okna uviděla dvě nehybné, jíním pokryté postavy. Jedna ležela na zemi a druhá v kleče s hlavou přitisknutou na sklo svírala zamrzlou okenní kličku, kterou se jí nepodařilo včas otevřít.
Líza přistoupila k oknu a pokoušela se odtrhnout Lenovy ztuhlé prsty od mosazné uzávěry. Nešlo to. Vlezla si proto pod ruku a zády se proti ní vzepřela jako páka. Ruka náhle vystřelila vysokým obloukem, Len se naklonil a jeho hlava dopadla jako těžké ledové kladivo Líze přímo do obličeje. Pod Lízou se podlomila kolena. Zmrzlý nebožtík na ni padl plnou vahou. Jeho otevřené, podivně pokřivené oko teď zíralo na Lízu z největší blízkosti. Hlavními dveřmi prosvištěl průvan a s prásknutím zabouchl dveře ložnice.To bylo zlé. Ale Líza se snažila neztratit duchapřítomnost. Ležela nyní na Gerdě, zavalená Lenem. Zkoušela se vyprostit z chumlu ztuhlých údů, ale nedařilo se jí to. Kdo by řekl, že Len s námrazou tolik váží? Měla pocit, že váží tunu. Kdyby jí alespoň nepresoval na tu svou zlořečenou milenku! Její studené špičaté lokty pronikaly Líze mezi žebry a mrazily jí až u srdce.
Koutkem oka postřehla na zemi chňapku. Teď jí došlo, co měla udělat nejdřív! Měla tu prokletou rukavici vyhodit ven, měla se jí okamžitě zbavit, dřív, než se pustila do čehokoliv jiného. Vždyť ta ďábelská věc se živí teplem a na oplátku produkuje spoustu ledového chladu. Líza cítila, jak jí mrznou slzy na lících. Snažila se odstrčit nohama ode zdi a shodit Lena, ale tuhnoucí nohy ztrácely spojení se zoufalým mozkem a Líza věděla, že tahle enormně nízká teplota jí zakrátko ochromí tělo úplně Ledové údy ji obklopovaly ze všech stran jako chapadla zrůdné chobotnice. Svým vrtěním a marnou snahou osvobodit se, s nimi nakonec vytvořila homomorfní uzel, z něhož se nedokázala pro rychle postupující tělesnou slabost vymanit.
Představovala si, jak se její mozek mění v ledový bochánek a houstnoucí krev jak pomalu blokuje oběhový systém. Už neměla strach. Za chvilku to bude mít za sebou a ani to nebude bolet. Ale co potom? Na druhé straně na ní může čekat Len s Gerdou. To by bylo nepříjemné! Za oknem uslyšela slabý škrábavý zvuk. Došlo jí, že se štěně osvobodilo z altánu a teď jí hledá. „Marcy,“ zaskřehotala slabým zamrzlým hlasem.
Štěně na druhé straně se ozvalo a drápky intenzivněji zapracovaly na okenním rámu.
Líza si odkašlala. „Marcy, Marcy, piškotek,“ volala jak nejhlasitěji dovedla. Hlas slibující lidskou přítomnost a oblíbený pamlsek přiměl zvíře k nečekanému výkonu. Těžká, hromotlucká fenka se rozběhla, a proletěla křehkým okenním sklem jako puma. A s ní závan horkého letního vzduchu. „Marcy, miláčku,“ volala střepy pokrytá Líza „tohle ti nikdy nezapomenu.“ A bez protestů si nechala teplým psím jazykem olízat celý obličej.
Večer, když měla všechny úřední formality za sebou, seděla již naprosto klidná Líza v kuchyni a bavila se se štěnětem. „Vyšlo to Marcy,“ promlouvala k fence radostně. „Oba zemřeli na náhlou srdeční zástavu. Patrně ji způsobil průvan, který v neočekávané chvíli roztříštil okno. Prudká rána a exploze tisíců střepů. Smrt šokem. I takové věci se stávají, obzvlášť, když se lidé nacházejí v choulostivé situaci. Tak to řekl pan doktor a my tomu věříme, viď?“ S potěšeným úsměvem sledovala, jak Marcy trhá poslední zbytky zánovní chňapky na nádobí.