• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Ergine

Úvod

Nejsem slepá, vidím, že se něco děje. Ty zavřené dveře… Ona nikdy nezavírá dveře. Nechává je otevřené novým příležitostem a naději. Pokaždé, když za mnou přijde zjistit, jak mi je, nechává pootevřené dveře. Tentokrát je zavřela. Je to zlé znamení. Až přijde příště, už tady nebudu. Když to vzdala Ona, nemá cenu tvrdnout tu a čekat, že se něco zmení. Jsem připravená odejít.

Na chvíli mě oslepilo světlo. Je nádhera být zase venku a dýchat opravdový vzduch. Ne ten hnus v nemocničním pokoji. Našli mě schoulenou na ulici vedle kartonových krabic s nápisem „Balckwoodovi buřtíky“. Tedy, alespoň to tvrdili. Jenže když mi tenkrát řekli, že jsem „zvláštní“, nepadlo ani slovo o trvalém pobytu v prosklené místnosti s mnoha přístroji, jednou tvrdou postelí a hromadou čtvrtek.
Řekli „kresli“, tak jsem kreslila. Těch čtvrtek, co jsem pokreslila – určitě na ně padl jeden deštný prales. Oni byli spokojení a já alespoň zabila čas. Bez Ní bych ale nikdy nezjistila, o jakou krásu přicházím, když celý den jen koukám skrz sklo na lidi v pláštích. Vyprávěla mi o lesech, jezerech, nekonečných mořských hladinách a vrcholkách hor. Byla zkrátka jiná než všechny ostatní.
Nechtěli mě pustit, tak jsem tomu musela trochu pomoct. Bylo legrační, když na mě mířili těmi „zbraněmi“. Ale proti nadání od matky Přírody jejich snaha udržet mě tam za každou cenu neznamenala vůbec nic. Jsem svobodná bytost, mám právo na život stejně jako oni. Půjdu si za svým a je mi jedno, jaký to bude mít na ně vliv. Zjistím, kdo jsem a jaká byla moje minulost. Říkejte mi Ergine.

1. Dar
Hrozně mě bolejí chodidla – už zase. Říkala mi, že lidé mívají občas “živé“ sny, kdy se třeba probudí celý zpocení a vyděšení, protože ten sen jim připadal skutečný. Někteří lidé prý ve spaní opouštějí postel a třeba chodí po domě, jiní mluví ze spaní… Ale to pořád nepopisuje to, co se děje mě. Často se mi zdá sen, ve kterém se procházím po nekonečné louce. Když se vzbudím bolejí mě nohy. Občas se dokonce stane, že mi vlasy voní jako čerstvě utržené květiny. Jednou jsem Jí o tom pověděla. Řekla mi, že moje „nadání má jistě mnoho podob a tohle je jedna z nich“. Ze začátku jsem se tomu chtěla smát – jako nadání mi to rozhodně nepřipadalo (klidně bych se těch ranních bolavých chodidel vzdala), ale pak jsem se zamyslela. Jsou to skutečně jen sny?
Někdo mě uhodil do ramene, otevřela jsem oči a uvědomila si, co se stalo. Po odchodu z nemocnice jsem celý den prochodila městem. Věděla jsem, že se mě budou snažit najít, tak jsem chodila postranními uličkami, ukrývala se ve stínu mohutných budov a neustále se rozhlížela. Když vyšel Měsíc vysoko na oblohu tak, že ozářil i špinavá zákoutí slepých ulic, začala jsem hledat místo ke spaní. V jednom z těch špinavých koutů světa se válely krabice, tak jsem si prostě jen lehla a usnula.
Zíral na mě muž s očima, které musely vidět smrt jeho nejbližších, jinak jsem si to zoufalství v nich nedovedla vysvětlit. „Tohle je můj flek,“ řekl a svraštil obočí. Vypadal rozčileně a chápavě zároveň. Nemohla jsem se odtrhnout od těch očí… „To znamená, že bys měla urychleně odejít,“ tahle věta mě probrala.
Když už jsem byla na konci uličky ozval se znovu „Jestli chceš, dám ti svoje…“ Otočila jsem se a nechápavě se na něj podívala. „Svoje boty. Nemůžeš přece chodit bosa,“ řekl a hned na to dopadl na zem vedle mě pár starých tenisek. Byl to dárek a dárky se přeci neodmítají. Daroval mi tak kus svojí identity a odepřel si i zbytek pohodlí, které mu dopřávala chůze v těch rozpadlých botách. „Děkuju,“ a došlo mi, že bych měla něco darovat i já jemu. Přiložila jsem prsty k ústům a ucítila nepříjemné šimrání v ústech. Za několik vteřin už letěl ke svému pánovi. „Nemůžete žít sám,“ na okamžik jsem se ještě ohlédla. Seděl tam s pohledem znovuzrozeného člověka a něžně hladil papouškova křídla.

2. Na ulici
Muž, který stál vedle mě, upřeně zíral na sloup s obrázkem panáčka na protější ulici. Po chvíli začal panáček blikat a muž přešel na druhou stranu. Přemýšlela jsem nad tím, kolik dalších pravidel si ještě lidé stanovili, aby se navzájem nezranili. Na jednu stranu mi přišlo důmyslné, že vymysleli místa, kde člověk může přejít z jedné ulice na druhou, aniž by ho zranily ty hlučné stroje, jejichž zápach mi pronikl hluboko pod kůži a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo otrávil – Ona mi o nich mnoho neřekla, jen to, že je lidé používají k vlastní přepravě z místa na místo, a říkají jim auta. Na druhou stranu mi přišlo neuvěřitelné, že lidé něco tak nepřirozeného vůbec mohli stvořit.
Panáček se znovu zuřivě rozblikal, tak jsem přešla na protější ulici, kde stál vysoký, tmavě zelený dům s malými okny. Po zdi se od země až ke střeše vinula jako had prasklina. Všichni okolo ní procházeli, jako by snad byli slepí. Nikdo se nepokusil žádným způsobem spravit ten bizar
ní dům, který vyčníval nade všemi šedivými budovami vládnoucími ulicím tohoto města.

Nevím, proč se na mě všichni dívali tak zvláštním způsobem. Místo, aby mi poděkovali, že jsem opravila to, co oni celou dobu ignorovali, mě teď nikdo nespouštěl z očí a všichni mě sledovali, jako bych snad byla veškeré zlo tohoto světa. Nikdo si nevšiml, jak úchvatně teď dům vypadá. Prodrala jsem se skrz hlouček lidí a s jejich pohledy v zádech jsem zamířila pryč z města. Asi mi není souzeno pochopit jejich mentalitu. Ale Ona říkala, že to nebude snadné.

Zjistila jsem, že moje barva vlasů není nijak zvláštní, jak se mi snažila Ona tvrdit. Červená je podle všeho poměrně běžná barva. Ale prošla jsem okolo dívky, která měla vlasy růžové a na čele měla tři zelené pruhy. Rozesmálo mě to, ale ihned jsem zjistila, že to se asi nedělá. Dívka se uprostřed chůze zastavila, prudce se otočila a pěstí mě uhodila do žeber. Podívala jsem se jí zpříma do očí a přemýšlela jsem, jak v takové situaci reagovat. Mám jí snad uhodit také? Pochybuji, že by se ještě postavila na nohy… Čekala jsem tedy, co z ní vypadne. „Ňákej problém?“ pronesla hlasem krávy, kterou někdo nakopl do stehna a přitom stále přemílala žvýkačku v ústech tak, že jí bylo vidět krkem až do žaludku, který byl očividně plný hamburgerů a lentilkové zmrzliny. „Ne, děkuji za optání.“ řekla jsem a otočila se k odchodu, když tu jsem znovu ucítila tlak v zádech. Tentokrát mě udeřila pěstí mezi lopatky a hlasitě zabučela „Tak ty si ze mě budeš dělat prdel, jo?“. Odpověděla jsem, že když by to snad bylo její přání, tak klidně – chápejte, chtěla jsem být zdvořilá a vyhovět jejím přáním, vypadala duševně chorá. A navíc jsem neměla tušení, co je to „prdel“. To jí ale k mému údivu rozlítilo ještě víc a praštila mě dlaní do tváře se slovy „Neser mě nebo si to pěkně vodskáčeš!“ a příšerně se zašklebila. V tu chvíli mi došlo, že asi dělám všechno špatně a omluvila jsem se. Temným, skoro až výhružným hlasem řekla „Máš štěstí.“ a když jsem odcházela, tak mě ještě dodatečně nakopla. Už jen žasnu nad lidským chováním.