• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Každý má právo na štěstí 2

autor: Lily Evansová

Dnešního dne jsem nemohla ani dospat.A to z jediného důvodu.Dnes jsem měla poprvé v životě navštívit onu Příčnou ulici.Dokonce se mi o ní i zdálo.Přestavovala jsem si ji jako dlouho úzkou uličku plnou kouzelných stánků s přísadami do lektvarů.Všude kolem se to hemžilo čarodějkami a kouzelníky,kteří mezi sebou vesele hovořili a nakupovali vše potřebné pro své řemeslo.No a pak jsem se s zvukem budíku probudila a v hlavě mi utkvěla tato představa.Nemohla jsem se dočkat,až ji uvidím v celé její kráse.
Nyní je 8 hodin ráno.Nejvyšší čas stát z postele.Rychle jsem si ustlala ,převlíkla se do krátké minisukně a pohodlného topu,stáhla své nepoddajné vlasy do culíku a provedla nejdůležitější hygienu a šla dolů na snídani.V kuchyni byl zatím jen táta.Jako vždycky si četl noviny.
„Dobré ráno!“pozdravím slušně.
„Dobré…“přišla mi protáhlá odpověd zpoza novin.
Usadila jsem se na své místo a čekala.U nás je zvykem,že celá rodina snídá,obědvá i večeří společně.Za pár minut konečně přišla Lily s matkou.
„Dobré ranko“ zašveholila zvesela Lily směrem k otci.Od matky si vysloužil polibek na tvář.
„Ahoj Lily“odpověděl jí otec a odložil noviny.
No super,pomyslela jsem si.Mě se neobtěžoval skoro ani odpovědět,ale kvůli své Lily položí i ty zatracený noviny.Tak k čemu mi je,že jsem nakonec čarodějka,když se skoro nic nezměnilo?Naštvaně jsem si vzala topinku a začala ji mazat marmeládou.
Po snídani ke mně do pokoje přišla máma.Už se stihla vrátit i od kadeřníka.
„Obleč se nějak normálně,ne jako ted,“prohlídla si mě od hlavy až k patě.
„Jdeme do Příčné ulici,sejdeme se za 10 minut dole u krbu“,s těmito slovy opustila můj pokoj.
Neochotně jsem teda přešla ke své skříni.vyhrabala elegantní šedé kalhoty,které se mi ale vcelku příčily.K tomu bílé tílko a červený tenký svetřík.Vlasy jsem si rozpustila a ozdobila jemnou sponou.A místo letních žabek jsem si obula balerínky.No snad bude spokojená i s mým lehkým líčením.Přece nepůjdu nenalíčená!Akorát mi to vyšlo.Pomalu jsem scházela ze schodů.Lily už tam samozřejmě čekala.
„Tak,doufám,že jste připravené navštívit Příčnou ulici.Už jsem byla i u Gringottových,takže se nebudeme muset ničím zdržovat.“
„U Gringottových?“Zeptala jsem se zmateně.
„Kouzelnická banka,“odpověděla znuděně Lily.
„Pak ti to vysvětlím.“
„Hm….“zabručím a je mi hned jasné,že se od ní žádného vysvětlení v nejbližší době nedočkám.
Mamka přistoupila ke krbu v ruce s květináčem naplněným něčím,co vypadá jako písek.
„Lily,ty půjdeš první a ty Petunie se pozorně dívej!“
Pekelně jsem se soustředila,aby mi nic neuniklo.Měla to být moje premiéra.Lily všla do krbu,nabrala hrst toho divného prášku,vykřikla „Příčná ulice“ a byla pryč.
Nemohla jsem uvěřit tomu co vidím.Jak jen někdo může takhle zmizet.Z dumání mě vyrušil až matčin hlas:
„Tak na co čekáš?Letax hodíš do krbu a řekneš dost zřetelně Příčná ulice.Je to jednouché.Tak šup.“
Přešla jsem tedy ke krbu,nabrala si hrstku Letaxu a řekla podotýkám zřetelně řekla „Příčná ulice“.A už jsem se řítila temnotou.Nikde nikdo,jen já se řítím temnotou.Sem tam jsem zaslechla nějaké lidské pohyby,ale nijak zvlášt jsem si toho nevšímala..Nebylo mi nadvakrát dobře.Řítila jsem se dál a v duchu si opakovala: „Příčná ulic,Příčná ulice,Příčná ulice,Příčná…“A pak najednou vylítnu z krbu a ocitnu s v malé místnůstce.Vlastně byla prázdná až na jedny dveře na kterých stálo: „Vítejte v Příčné ulici“Projdu ty těmito dveřmi a konečně ji spatřím.Příčná ulice se z rozprostírá v celé své kráse.Po její délce se nachází mnoho obchodů a obchůdků.Na každých dveřích visí různé plakáty propagující daný krámek.Všude kolem vládne nákupní horečka.Dospělí i malé děti se mezi sebou vesele baví a smějí.
„Já si jdu obstarat svoje věci ,“prolomí mé ohromení Lily.“Pak se sejdeme před Krůcánkama.“ S těmito slovy se sebrala a zmizela v širokém davu.
„Půjdeme?“Zeptám se máti.
„Jistěže“odpoví kousavě.
„Nejzákladnější pomůckou každé čarodějky je hůlka,tudíž jdeme nejprve k Olivanderovi.“
Olivander měl malý,starý a celkem zašlý krámek.Ve vnitř bylo po všech stranách stěn nespočet krabiček.Nejspíš v nich byly hůlky.Obchod byl tichý.Odněkud ze zadu se k pultu přišoural starý shrbený kouzelník.
„Vítám vás milostivé dámy,sám jsem byl zvědav,kdy mě navštíví i vaše druhá dcera,paní Evansová,“uvítal nás ten pan Olivander.
„Tak se na to podíváme,“mumlal si po vousy a přecházel po krámku.Jednu krabičku uchopil a přinesl ji až ke mně.
„Nuže slečno,tahle už tu na vás dlouho čeká!Dubové dřevo,chlup vlkodlaka,12 a půl palce dlouhá a poddajná.Prosím,vyzkoušejte!“
Vezmu si od něho hůlku.Byla opravu překrásná a dobře se držela.
„Jemně ale opravdu jen jemně s ní mávni“,poradila mi matka.
Nadechnu se a mávnu hůlkou.Na tento okamžik nikdy nezapomenu.Jako by se ze světa vytratilo všechno to špatné.Ovíval mě lehký vánek a bylo mi fajn.Hned mi bylo jasně,že já a tahle hůlka patříme k sobě.
„Velmi dobře,já věděl že je pro vás ta pravá.Už jsem ji nabízel mnoha lidem,ale k nikomu se nehodila,tak jako k vám“,usmíval se Olivander a balil mi hůlku do krabičky.Matka zaplatila,rozloučily jsme se a vyšli zpět na Příčnou.Tam jsme se potkali s Lily.Byla obtěžkaná mnoha taškami a balíčky.Ještě jsme oběhli Krocánky a Kanoury-kouzelnické knihkupectví,lékárnu plnou všelijakých přísad,kotlíky Potyčis,psací potřeby a oděvy Madame Malkinové,kde jsem si koupila školní hábit.
„Myslím,že máme vše“,prolomím ticho,které vládne v cukrárně,ke opočíváme.
„Asi jo,jen ti ještě musím sehnat sovu.Byla by ostuda,kdybys o Bradavic přijela bez ní“,vyjekla a už se hnala kdovíkam.Za pár minut byla zpátky.V ruce držela velkého hnědého výra.Usmála se na mě.
„Je tvůj,pojmenuj si ho jak chceš,jediné co vím je,že je to kluk.“Vypadal že mi to snad přeje.I Lily se tvářila laskavě.
Vracíme se domů.Opět Letaxem.Musím říct,že to nebude můj oblíbený dopravní prostředek.
Doma jsem se hned zavřela u sebe v pokoji.Vybalovala jsem si nakoupené věci a prohlížela si je.Už se nemůžu dočkat,až pojedu o Bradavic.Hrozně se těším.Jo a můj výr dostal nádherné jméno.Sirius,podle nejjasnější hvězdy oblohy.