• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Každý má právo na štěstí

autor: Lily Evansová

Rozespale se podívám na kulaté hodiny pověšené na zdi mého pokoje.Blíží se půlnoc.Jsem jediný člověk v naší rodinné vile na londýnském předměstí,který doposud nezamhouřil oka.I když se mi chce spát,prostě nemůžu.Má hlava je doslova nabyta myšlenkami a otázkami bez odpovědí.
„Ale dost už s přemýšlením,které nikam nevede!´´ okřiknu se polohlasem.Moc to ale nezabírá.
No nejdřív se vám představím než se zas nechám polapit do svých veselých a zároveň neveselých myšlenek.Mé jméno zní Petúnie Evansová .Brzy mi bude 16 let.Má povaha je různorodá.Dokážu být nepřístupná a chladná,ale také milá a srdečná.Většinou to záleží na mé náladě,a ta se bohužel občas mění.Jinak jsem vcelku ale vyrovnaný člověk,smířený se vším zlým i dobrým.Když mě ale něco vytočí,tak pořádně.
Právě se blíží začátek dalšího školního roku.Ovšem já nepůjdu jako obvykle na svoje gymnázium,nýbrž do Bradavic do 6.ročníku.Je to zvláštní.Vždycky jsem navštěvovala normální školu jako každý jiný a najednou mám nastoupit do školy čar a kouzel.Pocházím z poměrně čistokrevné kouzelnické rodiny.Tím poměrně myslím,že nekouzlí snad jenom mí prarodiče z matčiny strany.Moc se mi tam do té školy nechce,ale popravdě jsem ráda,že konečně vypadnu z tohohle domu.Z domu,ve kterém mnou všichni vždy jen opovrhovali.Mí rodiče,má sestra i když n tak moc jak rodiče.V naší rodině si připadám jako vetřelec.Někdo kdo tam nezapadá.Tak už je to odmala.Rodiče se vždycky točili kolem Lily.To je má o pár hodin starší sestra.Vždy byla a je lepší,krásnější,chytřejší a dokonalejší.Kvůli ní jsem se ocitla na druhé koleji.Byla mezi všemi oblíbená.
Hodně jsme se od sebe lišíme.Vůbec si na sebe nejsme podobné. A to jsme měli být dvojčata.Jenže u mého porodu nastalý komplikace a narodila jsem se o hodinu později než jsem měla.
Ne že bych já byla nějak ošklivá.Mám tmavě hnědě,spíše černé vlasy po ramena a modré oči zděděné po otci.Kdežto Lily má dlouhatánské rudé vlasy do půli zad a jasné zelené oči.
Před 11-ti lety se stala věc na kterou asi nikdy nezapomenu.To jí,mé drahé sestře,poprvé přišel dopis z Bradavic.Rodiče byli nadšeni a naštváni zároveň.Nadšeni protože jejich hodnou Lilynku do té zatracené školy přijali a naštvání,že mě z nevysvětlitelných důvodů ne.A tím jsem se stala černou ovcí,kterou jsem dodnes zůstala.Byla jsem snad první v rodině po mích prarodičích kdo nekouzlí a to byl ten největší problém.
Před pár dny se ale stala věc,kterou si nedovedu vysvětlit.Seděli jsme jako každý den v 8.00 u snídaně.Lily nervózně poposedávala na židli.Blížil se konec prázdnin a ona čekala dopis z Bradavic,aby se mohli s matkou vypravit na nákupy učebnic a všeho potřebného.Nemusím ani říkat,že mě s sebou nikdy nevzali.Najednou do naší prostorné kuchyně, skládající se z velkého tmavé stolu,dlouhé linky,nespočet poliček a domácího baru,vletěla oknem velká šedobílá sova.Těsně před Lily upustila dopis.Lily hned po něm chňapla a začala matce vyjmenovávat,všechny pomůcky,které bude potřebovat.Já jsem jen znuděně protáhla oči.Rok co rok je to stejné.
Jaké však bylo naše překvapení,když jsme si všimli,že sova se nemá k odletu,ba dokonce drží v zobáku ještě jeden dopis.Kdyby to byla naše sova Elena znamenalo by to cokoliv:pohled,kouzelnické letáky nebo Denní Věštec.Tohle ovšem byla školní sova a ty vždycky nosí dopisy studentům o blížícím se začátku školy.A přesně taková sova mi do rukou upustila dopis,na němž byl znak Bradavic.Hned jsem to poznala,protože úplně stejný jsem viděla na školním hábitu Lily.
Na zažloutlé obálce stálo zeleným inkoustem:
SLEČNA
PETUNIE EVANSOVÁ
22 COLILINS ROAD
LONDÝN
01970

To nemohl být žádný omyl.Roztřesenýma rukama jsem dopis vzala a opatrně otevřela.Jeho obsah mě dost překvapil.Tohle jsem prostě nečekala:

Vážená slečno Evansová,ze zvláštních důvodů jsme vás ve vašich 11-ti letech nemohli příjmout do Školy čar a kouzel v Bradavicích.Letošní rok,začínající 1.září vás však srdečně očekáváme.Potřebné pomůcky naleznete v příloze. S pozdravem
Minerva MgGonagallová
Zástupkyně ředitele

Překvapením jsem vykulila oči.Takže já jsem taky čarodějka?Otec si všiml mého rozrušení a vyrval mi dopis z ruky.Po přečtení onoho dopisu zůstal i otec,který měl na všechno vždy tu správnou odpověd ,zůstal zaraženě zírat před sebe.Dopisu se nakonec zmocnila i matka.Nadšeně vypískla a k mému neskrývanému údivu mě objala a říkala něco v tom smyslu,že:
Já jsem věděla,že je taky čarodějka!Jak by taky nebyla!´´ a spoustu podobných řečí.To už se i táta zpamatoval a gratuloval mi.Poprvé v mém životě,kromě období kojence,se ke mně mí vlastní rodiče chovali jako k lidské osobě.Bylo na nich vidět,že mají velkou radost.Jen Lily jako by tomu nemohla stále uvěřit.Naprázdno otevírala a zase zavírala ústa.Já jsem si toho ale nevšímala.Po dlouhé době jsem měla zase radost.Sice mě přepadávaly myšlenky jestli tam do té školy vůbec patřím.Tam do kouzelnického světa.Podle rodičů našeho světa.Dál jsem se tím ovšem nezaobírala a těšila se z té skutečnosti,že jsem čarodějnice a že alespoň něčím zapadám do mojí rodiny.