• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Dívka z obrazu

autor: Auril

Byla krásná, tak krásná, že každý kdo ji spatřil zůstal několik minut stát, aniž by byl schopen jediného slova. Její tvář a uhrančivý pohled pobláznily hlavu nejednomu muži, který byl tak neopatrný, že se jeho oči podívaly směrem k místu kde stála. I on jí podlehl, přestože mu rozum říkal, že je to bláznovství. Srdci se ale nedalo poručit. Od okamžiku, kdy ji spatřil nebyl schopen myslet na nic jiného než na ni, její oči, ústa, vlasy… Ovládla nejen jeho srdce, ale i mysl. Snažil se s touto posedlostí bojovat, ale bez úspěchu. Vždy nad ním zvítězila a on zůstal poražen.

***
Slunce ho zašimralo na tváři, něco zamrmlal ze spaní, otočil se na druhý bok a spal dál. Pak z ničeho nic odhodil pokrývku a posadil se: „Už je ráno?“ vykřikl. Proč mě nikdo nevzbudil, říkal jsem jim přece, že mě mají vzbudit jakmile vyjde slunce, sakra. Ale co se divím, vždyť mě mají za blázna. A co je horší, nemůžu jim to mít za zlé. Vždyť nikomu, kdo má jen špetku rozumu, by se nemohlo stát to co mně.
Vstal, oblékl si kalhoty a zmuchlanou košili, kterou večer pohodil na zem, podíval se do zrcadla a s povzdechem odešel z pokoje. Prošel dlouhou chodbou, jejíž zdi byly obloženy světlým dřevem a na podlaze byl položen červený koberec. Na jejím konci byly masivní, těžké dveře vedoucí do další místnosti. Z krku si sundal řetízek, na kterém visel klíč. Zamyšleně se na něj podíval a odemkl. Netrpělivě sáhl po klice, prudkým trhnutím otevřel dveře a vešel do obrovského sálu plného nejrůznějších uměleckých děl. Byly zde k vidění sochy, vzácné vázy, starodávná plátna na nichž byly vyobrazeny mapy již dávno zaniklých krajů, na stěnách visely překrásné obrazy, ale on žádnému z vystavených skvostů nevěnoval pozornost. Udělal několik rychlých kroků, z pod jednoho z oken vzal židli, prošel sálem a zastavil se u zdi na níž visel pouze jediný obraz. Postavil před něj židli, posadil se na ni a zamyšleně k němu vzhlédl.
„Opět jsem přišel,“ zašeptal tiše a s pohledem upřeným na obraz před sebou se pohroužil do svých myšlenek. Jak jen je to dlouho, kdy tohle mé neštěstí začalo? Dny, týdny nebo snad měsíce? Takhle už přeci nemohu dál žít a zanedbávat sebe, rodinu, přátele, povinnosti…
„Co jsi to se mnou udělala,“ vykřikl v náhlém návalu zoufalství. S povzdechem vstal ze židle a přecházel po místnosti. Zastavil se u okna a pohlédl z něj. Tam venku na zahradě, se právě k snídani scházela jeho rodina. Toužil sejít dolů a přidat se k nim, ale věděl, že to nedokáže. Nechtěl a nemohl ji opustit. Byť byla jen obrazem visícím na stěně.

***

„Mami, podívej, stojí u okna a dívá se na nás. Třeba přijde za námi,“ řekl Arian s nadějí v hlase a ukázal směrem k domu. Jeho matka pohlédla vzhůru, ale spatřila pouhý stín.
„Ne, myslím, že tvůj bratr za námi nepřijde,“ řekla smutně a pohladila svého mladšího syna po rozcuchaných vlasech.
Přece nezůstane v domě zavřený do konce svého života, pomyslela si nešťastně. Musím něco udělat. Ale co? K té místnosti se nesmí nikdo ani přiblížit a on sám z toho proklatého pokoje téměř nevychází. Dokonce ho před námi zamyká. Cítila, že již začíná propadat zoufalství, nevěděla co dělat. Nesmírně svého syna milovala, ale on se za posledních několik týdnů tak změnil. Byl téměř neustále zavřený ve svých komnatách a když vyšel s nikým ani slůvkem nepromluvil, téměř nejedl a podle jeho unavené a ztrhané tváře to vypadalo, že snad ani nechodí spát. Tak strašně se toužila dozvědět, co jejího syna trápí a jak by mu mohla pomoci.
Pomalu dosnídali. Arian odběhl s kamarády k řece, která protékala nedaleko jejich domu a sluhové začali sklízet nádobí ze stolu. Kněžna poodešla stranou od hloučku pracujícího služebnictva a zavolala na jednoho ze sluhů: „Lostře, mohl bys na chvíli?“
„Ano paní, co si přejete?“ přispěchal okamžitě volaný. Byl to již trochu starší muž, vysoké postavy s širokými rameny. Na spáncích měl vlasy hustě prokvetlé šedinami.
„Lostře, prosím tě, nech těch hloupostí! Kolikrát jsem ti říkala, abys mě tak neoslovoval, když spolu hovoříme sami, hm?“ vzhlédla s výčitkou v očích k Lostrově dobrácké tváři.
Ona byla kněžna a on sluha, ale to nevadilo i přesto byli dobří přátelé. Vyrůstali spolu a za ta léta se mezi nimi vytvořilo pevné pouto. Vlastně si byli téměř bratrem a sestrou.
„Už se ti podařilo něco zjistit?“ z jejího hlasu bylo znát očekávání.
„Lituji, ale zatím nic,“ sklopil oči k zemi. Nechtěl vidět ten stín zklamání, který padne na tvář jeho paní. „Vždy když ze sálu odešel zamkl dveře a klíč má jen on,“ pokrčil bezmocně rameny.
„Tak vylomíme zámek!“ prohlásila kněžna. V té chvíli byla skutečně rozhodnuta jít a zámek zničit vlastníma rukama.
„Chasmin, sama jsi ten zámek viděla, je nemožné ho zničit. Budeme muset vymyslet něco jiného,“ vzal ji za ruku a pevně ji stiskl.
„Ano, ale co? Taky už může být pozdě,“ zašeptala s bolestí v hlase. „Co tam může celé dny dělat? To přece není normální, být takhle zavřený. Je tam zalezlý jako nějaký… nějaký…“ marně se snažila najít vhodný výraz. Nakonec se Lotsrovi rozplakala v náruči.
„To bude dobré, uvidíš. Neplač,“ snažil se ji Lostr utěšit, ale sám už nevěřil, že by se situace mohla zlepšit. Ještě to nevyslovil nahlas, ale byl přesvědčen o tom, že se Chasminin syn nadobro pomátl. Nejlepší by bylo, odvézt ho pryč. Někam, kde by se o něj postarali ti, kteří vědí jak jednat s lidmi, jejichž mysl obestřela pavučina šílenství. Něco takového by jí ale nikdy nedokázal říct.

***

Viděl ji, jak obrátila svou tvář plnou napjatého očekávání a podívala se do oken jeho pokojů. Viděl také, jak svůj pohled, z něhož bylo patrné zklamání, odvrátila zpět a s odevzdaným výrazem ve tváři se usadila ke stolu. Viděl i její pláč a rvalo mu to srdce. Věděl, že ty slzy prolévá kvůli němu.
„A tím jsi vinna ty!“ vykřikl zlostně a odvrátil se od okna. Popadl nejbližší vázu a mrštil jí o zem. Střepy se, se zvonivým cinknutím, rozlétly po celém sále.
„Podle všech jsem jen chudák… ubohý pomatenec a šílenec, který se zamiluje do výtvoru něčí fantazie. Do obrazu, visícího na zdi ve zlatém rámu. Já ale nejsem blázen, jsem Aston kníže Elegrijský, pán tohoto kraje!“ pocítil náhle nutkání strhnout a zničit ten obraz, který stál za jeho neštěstím. Těžce oddechujíc na něj vrhl nenávistný pohled. Byla na něm vyobrazená krásná dívka v přepychových rudých šatech, s nesmělým úsměvem v bledém obličeji rámovaném černými loknami.
Astonovi se zdálo, že její zelené oči náhle posmutněly. Stačil jediný pohled na ni a veškerá zloba se ztratila. Teď cítil jen lásku a něhu. Padl na kolena a rozplakal se. Za své slzy se nestyděl, i kdyby jej někdo viděl, jak klečí a pláče u nohou dívky z obrazu, bylo mu to jedno. Věděl jediné, miloval ji.
„Ať si myslí, že jsem blázen. Nezajímají mě. Ty jsi důležitá… jedině ty!“ vstal, odkopl střep z rozbité vázy a opět se posadil na židli. Takto zadumán a bez hnutí, s pohledem upřeným na dívku z obrazu strávil zbytek dne.
Až dlouho po té co slunce zapadlo se zvedl, něžně pohladil dívčinu tvář a odešel ze sálu. Zamkl dveře, klíč na řetízku si pověsil na krk a těžkým krokem vešel do svého pokoje. Tady si svlékl šaty a opláchl se v míse s vodou, která byla připravena na stole. Unaven ulehl do peřin a usnul neklidným spánkem.

***

Jako už tolik nocí předtím, i té dnešní snil o dívce v rudých šatech. Zdálo se mu jak jeho milovaná sestoupila z plátna. Prošla sálem tonoucím ve zlatavém světle svíček, vešla do pokoje kde spal a stanula u jeho lože. Sklonila se nad něj a jemně odhrnula černé vlasy, které měl Aston spadeny do čela. Pohladila ho po spáncích a políbila na ztrhanou tvář, pak zašeptala: „ Astone jsem tu, přišla jsem za tebou. Už se dál nemohu dívat na to, jak se trápíš. Prohlédni si obraz, tam najdeš odpověď.“ Aston s sebou ve spánku neklidně trhl. Dívka poplašeně ustoupila, ale když viděla, že se Aston neprobouzí, opět k němu promluvila.
„Dívej se pozorně a bude ti vyjevena cesta, kterou se vydat,“ jak se nakláněla nad Astona uvolnil se jí pramínek vlasů a dotkl se jeho kůže.
Najednou otevřel oči. Zmateně se rozhlédl po pokoji. Ne byl to jen sen, ale tak živý, že cítil její dotek na své tváři a slyšel její tichý hlas. Dokonce i teď se mu zdálo, že místností zní slabá ozvěna posledních slov dívky z obrazu: „Bude ti vyjevena cesta, kterou se vydat.“
„Cesta?“ zamračil se. Obraz znal nazpaměť, ale nikdy si žádné cesty nevšiml. „Že bych něco přehlédl…“ vstal z postele a pohrával si z řetízkem, který měl kolem krku. Vždyť to byl jen sen.
Přemítal nad tím, co by měl udělat. Opravdu už si začínal připadat jako šílenec, ale co kdyby… kdyby náhodou tam opravdu bylo skryto něco, co by mu napovědělo. Mohl bych tak zjistit kdo je ta dívka nebo kde ji najdu. Déle již neváhal. Ze zlatého držáku na zdi vzal hořící pochodeň a rozhodným krokem vykročil směrem k sálu.

***

Stál před obrazem a zkoumavě prohlížel každičký centimetr jeho plátna. Měl jsem být trpělivý a počkat do rána, říkal si v duchu. Při světle z jediné louče nikdy nic nenajdu. Tady prostě žádná skrytá odpověď není! Chtěl své marné hledání vzdát, otočit se a odejít, když v tom, koutkem oka zahlédl něco…
„Co to…? naklonil se trochu blíže, aby si mohl lépe prohlédnout černé šmouhy v pravém dolním okraji obrazu, kterých si dříve nevšiml a dokonce by přísahal, že tam nikdy nebyly. Že by to byla nějaká slova? Ano, je tady něco napsáno. Přimhouřil oči a snažil se přečíst drobounký nápis.

ve skrytu stráně zrodila se ta, jež je proklíná…
… když na tě vztáhnou ruku, ochranu ti dá jen ta jedna hvězda jediná…
… na tichou prosbu zažeň hrozbu a činem reaguj…
…pak v konci cesty ty zvolit smíš, zda snem žít či život bdít…

Četl si těch pár slov, napsaných snad roztřesenou rukou nebo snad ve spěchu. Četl je stále dokola, dokud se mu nevryla do paměti. Nakonec zklamaně svěsila ramena. To má být ta nápověda? Cesta? Vždyť je to jen nějaká nesmyslná báseň, slova bez významu.
„A co jsem čekal?“ otočil se zády k obrazu a zamířil zpět do svého pokoje, v mysli si stále opakujíc záhadný text.
Náhle se zastavil. Měl pocit jako by ho ovanul chladný vánek. Pohledem zkontroloval zda jsou v místnosti zavřena všechna okna. Vše se zdálo být v pořádku. Potřásl hlavou a opět vykročil směrem k ložnici. V okamžiku, kdy Aston vztáhl ruku ke klice u dveří, ucítil znovu ten jemný závan chladu. Plamen pochodně se zatřepotal a zhasl.
„Slova jsou cesta, slova…“
Aston se prudce otočil a rozhlédl se po místnosti. Docela určitě zaslechl tichý ženský hlas.
„Je tu někdo?“ zavolal. Nic se nedělo, všude panoval klid a ticho. Jen měsíc, jehož bledé světlo pronikalo skrz okna, rozehrával na zdech sálu divokou hru stínu.
„Tak je tu někdo!“ zkusil to Aston znovu.
V odpovědi se místností opět rozezněl šepot. „Obraz, slova, cesta…“ naléhal.
Aston vrhl tázavý pohled na stěnu, kde ve zdobném rámu visel obraz té, kterou miloval.
„Ta báseň? Ale co mám hledat?“ zamyšlen, pomalým krokem přistoupil k obrazu.
Ve skrytu stráně zrodila se ta, jež je proklíná… mám snad hledat ženu, která někoho proklela, vědmu, čarodějku nebo koho?
Ochranu ti dá jen ta jedna hvězda jediná… hvězda, těch jsou přece miliony, jak mám poznat tu o níž je zde psáno. Myšlenky mu vířily hlavou. Kam se mám vydat? Oči s nadějí upřel na tvář dívky vykreslenou dokonalými tahy štětce. U ní se ovšem žádné odpovědi nedočkal.
Dobře, hned teď si sbalím věci a vyrazím na cestu.
„Já tě najdu!“ ještě jednou se na ni zadíval, pak se otočil a rozběhl se sálem tonoucím v šeru noci s nadějí v srdci, že se před ním otvírá cesta na jejímž konci snad nalezne své štěstí.