• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Zase spolu

autor: Missheel

Bylo chladné a sychravé ráno. Slunce zatím neprojevilo ani náznak nějaké činnosti, ale studentům, kteří doposud lenivě postávali na nástupišti 9 a 3/4 to nijak zvlášť nevadilo. Za chvíli měl totiž přijet známý, karmínově rudý vlak a odvést je směr Bradavice. Všude panovala skvělá nálada a žáci si vyprávěli zážitky z dlouhých letních prázdnin.

„Hej, Jamesi!! No tak, nedělej že neslyšíš!” tento Jamesův „trik“ už Sirius dobře znal. Jak by taky ne, opakoval ho snad každý školní rok a letos ( už potřetí!) tomu nebylo jinak.
„Nazdááár!!!” pozdravil James po značně douhé chvilce váhání, jestli se má hned otočit.
„Jsem tak rád, že tě opět vidím, kamaráde,” odpověděl přátelsky Sirius.
„Tak jak bylo? Povídej přece!” naléhal James, zatímco vyhlíželi vlak, který se každou chvíli měl objevit v zatáčce.
„No…znáš to…” začal zdráhavě Sirík a pečlivě hypnotizoval špičky svých bot.
„Aha, matka, viď?” došlo Jamesovi okamžitě. Blackovu matku znal sice jen z vyprávění, avšak vše, co mu kdy Sirius o ní pověděl, bylo pouze špatné. Hrozně totiž nesnášela kouzelníky, kteří neměli čistou krev, a když se dozvěděla, že její syn není ve zmijozelu jako všichni ostatní členové Blackovi rodiny, začala vyvádět ještě víc, než kdy předtím. Nepříjemné ticho, které nastalo, znenadání (naštěstí) přerušil něčí hlas.

„Čau kluci, jsem tak rád, že už jsem zase s vámi!” ozvalo se najednou za jejich zády. James se Siriusem se otočili po hlase a zjistili, že se k nim žene jejich kamarád Remus Lupin.

„Dělejte, nebo neseženem žádné volné kupé!” popoháněl kamarády James.Ale zrovna, když procházeli kolem dívčího kupéčka, ozvalo se zevnitř:
„Holky, podívejte, to je přece Sirius Black!” všechny se nahrnuly k posuvným dvířkům. Poté se už jen ozývvaly věty typu „Ten je tak hezkej,” a „Myslíte, že je volný?” tenhle povyk kolem jeho osoby mu samozřejmě nevadil, ale ostatní byli jiného názoru a dávali to patřičně najevo.
„Siriusi, copak si toho neužiješ dost i ve škole, že se tím musíš zabývat i teď?” protestoval James. A nebyl sám. Z dívčího kupé doslova vypadla menší, plavovlasá dívka. Byla to Suzanne Will-Dagová. Snad jediná holka z Nebelvíru, která se Tichošlápkovi líbila. Pozoruhodné ovšem bylo, že zrovna ona na něj měla jiný názor, než její posedlé kamarádky.
„Jo, Blacku, jdi si radši po svým. Nechat se obdivovat můžeš i později,” přidala se ihned k Jamesovi.
„Hmm…jasně, Trpaslice Dagová, kdo jinej, co?” nenechal si nic líbit Sirius, ale radši se dal k odchodu. Neměl zrovna náladu hádat se v úzké chodbičce a ještě k tomu se spoustou očí přilepených k jeho osobě.

Bradavický expres už se pomalu blížil do cíle a všichni pasažéři byli nedočkaví. Právě probíhala poslední kontrola všech kupé. Většinou prostory vlaku obcházela menší skupinka chlapců, které osobně vybíral profesor Křiklan. Tentokrát to byl Severus Snape a pár dalších hochů, které doprovázela studentka Nebelvíru – Lily Evansová.
„Nevím, proč profesor musel vybrat zrovna mě. Nesnáším očumování těch Nebelvírských blbců,” brblal Severus.
„Ale no tak, Severusi, tak je jenom letmo zkontrolujeme a půjdeme dál,” pokusila se ho uklidnit Lily a položila mu ruku na rameno. „Nesahej na mě, prosím” zavrčel Severus a drsně setřásl Lilynu ruku ze svého ramene. Lily tyto jeho nálady znala, a proto už se raději o nic nepokoušela. Jenom s obavami čekala, až budou muset obhlídnout kupé Pobertů, které bylo na konci uličky.
Pomalu obcházeli žáky, kteří se připravovali a začali se oblékat do svých školních hábitů. Zrovna popoháněli mladšího žáka z druhého ročníku, když se odvedle z kupé vynořil James.Takovou příležitost potrápit Snapea a ještě se „předvést” před Lily, si nemohl nechat jen tak ujít.
„Hej, Srabusi, co takhle menší zápas?” začal provokovat James a pomalu vytahoval z hábitu hůlku. Severus se ještě ani pořádně neotočil, a vložila se do toho Lily:
„Hej, Pottere, nech ho laskavě na pokoji a jdi si zvedat sebevědomí někam jinam!” na to ale James nereagoval. Spíš mu tím ještě nahrála.
„To nemáš ani tolik odvahy říct mi to sám, že se tě musí zastávat holka?” posmíval se Dvanácterák. To už ale Severus nevydržel, odstrčil Lily a namířil špičku své hůlky přímo mezi Jamesovi oči.
„Tebe já se vůbec nebojím. Zvládnu tě klidně i po tmě, Pottere!” procedil skrz zaťaté zuby a než odešel, dodal:
„Ale až v hradu. Těším se.”

„První ročníky! Ke mně, honem!” hajný Hagrid k sobě právě přivolával všechny nováčky, kteří se tvářili víc než vystrašeně.
„Ostatní žáci za mnou!” tento hlas zas patřil profesorce McGonagallové. Všichni pomalu nastupovali do předpřipravených kočárů, jenž je měli odvést na hrad.
„Jamesi, pojď, támhle je ještě volno, tam se vejdeme všichni!” volal na svého kamaráda Sirius.
„Jojo, už letím!” odpověděl zamyšleně James. Stále mu totiž nešlo do hlavy, Jak se Lily Evansová může přátelit s někým takovým, jako je Srabus. Vždyť je ze Zmijozelu! Z úvah ho ale vytrhla sama profesorka: „No tak, pane Pottere, čekáte snad na osobní vůz, nebo budete tak hodný, a nastoupíte si společně s ostatními?”
„Eh, jistě paní profesorko.Omlouvám se.”

„Jé, jsem tak rád, že už jsem zase zpátky,” řekl nadšeně Remus a doslova rozrazil dveře chlapecké ložnice. Bylo už po zařazování a zahajovací hostině, takže všichni měli nacpaná břicha dobrotami a toužili jen lehnout si do postelí a spát. Jaké však bylo překvapení, když se z tmavého kouta ozval pozdrav (???) :
„Aoj klujci, jag ste se mňli?” Byl to Peter Pettigrew. Čtvrtý z party Pobertů, do které se ale dostal spíš náhodou, kvůli své neomalenosti.
„Petere, byl bys, prosím, tak laskavý a dojedl nejdřív tu žabku, než začneš mluvit?” káral ho James.
„Jo, jasně, promiň,” odpověděl červenající se Peter.
„Tak teda, jak bylo?” zeptal se znovu, teď už „dojedený“ Peter. Nikomu se ale už nechtělo moc povídat. Zalezli si do svých postelí, a jeden po druhém usínali.
„Tak jo, povíte mi to ráno,” řekl si spíš už jen pro sebe Peter.

Jenomže ráno nebyl na nic čas. Jak v chlapeckých, tak v dívčích ložnicích zaspali a nevěděli, kam dřív skočit.
„Hele, kde mám hábit?” Ptal se nérvozně James. Nikdo mu ale neodpověděl, všichni měli svých starostí dost. Podobně na tom byla i Lily a polovina holek z jejich ložnice. Nakonec se ale většina z nich vyřítila z pokojů a spěchali dolů.
„No tak, to stihneme, zpomal!” volal na Jamese Remus.
„No jo, když já nechci hned poprvé přijít pozdě!” Ani to nedořekl, a cítil tupý náraz do čela.
„Aúú, kdo to sakra-…” než ale stačil cokoliv říct, spustil se odněkud proud nadávek:
„Pottere, ty nemehlo! Nemůžeš se jednou koukat před sebe?” James už to pomalu začal chápat. Ty nadávky pocházely od Evansový. Teď už ji přes ty hvězdičky skoro i viděl. Držela se za čelo a nevypadala zrovna nadšeně. Potom se rozhlédl kolem sebe. Všichni se samozřejmě uculovali a měli co dělat, aby doopravdy nevyprskli smíchy. Jenomže po chvíli uslyšel ještě něčí hlas.
„Pottere, co to tu vyvádíte? A co vy ostatní? Pospěšte si trochu, jdete pozdě!” dořekla profesorka McGonagallová a se zatrpklým výrazem odešla zpět do Velké síně. Lily už se na Jamese ani nepodívala, a s kamarádkami odešla za ní.
„No, tos tomu dal!” posmíval se Jamesovi Sirius.
„A kde je vůbec Peter?” Optal se James, protože až teď si všiml, že jejich kamarád nestojí někde poblíž.
„Spí.Nějak jsem ho zapomněl vzbudit,” vysvětlil Sirius a James zpozoroval, jak se mu škodolibě zablýsklo v očích.
„Tak pojďte, jdeme přece na tu snídani, ne?” Ozval se Remus.
„Jo, jasně, jdeme.”