• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Jen jeden den v mem životě…

Autor: Syiaru

„Ahoj. Zdravím vás- vážené dámy a ctění pánové… Mé velectěné jméno je – Gantlet. Sir Gantlet. Z Woltgoru. Vzdálené, avšak nijak bezvýznamné provincie království Narského. Můj otec byl Sir Marthat vévoda Woltgorský a jeho věrná manželka – má matka – lady Amaeta Stoatská dcera markraběte Orina z Kaskaru. Sami vidíte že nejsem jen tak někdo nad kýmž je možné jen tak ohrnout nos. Jsem rytíř. Již se mi podařilo zvítězit v nejednom souboji, pokořit nejednoho protivníka, získat srdce nejedné dámy, vydobýt nejednu trofej. Právem mi přezdívají též Udatný, jelikož udatný opravdu jsem. Nebudeme proto dlouze chodit kolem horké kaše, nebudu se zdobit přehnanou skromností, jelikož proč by jsme již zbytečně zlatili zlato, a pro jednou si dopřeji trochu upřímnosti… Jsem dobrý, jsem neporazitelný, jsem nepřekonatelný, krásný a neodolatelný, jsem chrabrý a se srdcem na pravém místě, skromný, ale přesto bohatý a teď poznámku pro všechny sličné panny, i přes tyto dokonalé vlastnosti, stále svobodný a nezadaný.
Zde v tomto vyprávění se vám pokusím nastínit Den hrdiny. V podstatě typický Den Hrdiny. Který však přijde jen jednou za život…“

„Byl to den. Úplně normální den. Začal tak jako každý jiný. Probudil jsem se, pokoj se koupal v záplavě ranního slunka. Ještě dlouho po probuzení sem se válel v prachových peřinách a užíval si začínajícího jara, kdy líčka děvčat pomalu začínají růžovět po vybledlosti zimních měsíců. Jako šlechtic s měšcem plným zlaťáků jsem si to mohl dovolit.
Dal sem si poslat pro snídani. Přeci někdo mého formátu nebude vyjíždět na cesty s prázdným žaludkem. Mladinká děvečka s vlasy barvy slámy přinesla čerstvě napečené medové placky a opečenou slaninu. K tomu korbel medoviny. Zatímco jsem jedl, ustala peřiny. Po očku jsem ji pozoroval, pánové řeknu vám byla opravdu k nakousnutí, poctivá venkovská holčička, s krásnými křivkami a plnými tvary za zlaťák by si dal říct. Ale mnohá dobrodružství na mě stále ještě čekala a já se musel vydat na cestu. Tak mnoho věcí a tak málo času. Člověk mého formátu je prostě na roztrhání.
Po jídle jsem tedy na sebe hodil svůj fešácký kabátec, upravil svou, po noci poněkud rozcuchanou kštici do přesně dané podoby, zastřihl svůj knír do elegantní podoby a sešel jsem dolů do šenku. Hostinský byl samozřejmě okamžitě radostí bez sebe že mě vidí. Hned se ptal jak se mi spalo, jestli mi chutnala snídaně, jestli jsem se vším spokojen, jestli mi snad něco nechybělo, zda nemám ještě nějaká přání. Pár chybiček tam samozřejmě bylo – koně dole ve stáji v noci příliš hlasitě řehtali a hosté v krčmě příliš živě debatovali, i ten bard zpíval poněkud falešně a ani nepříliš hezkou písničku, ale nechtěl jsem ho rozesmutnit a tak jsem mu vše pochválil abych mu zvedl náladu.
Dal jsem si pak ještě odnést zavazadla do stájí abych pak mohl jen naskočit na svého statného oře a vydat se vstříc dobrodružství. Vyrovnal jsem také svůj účet u hostinského, opravdu se za celou dobu mého pobytu snažil, tak sem mu nechal nějaký ten stříbrňák od cesty.
Abych si ukrátil čekání na to až bude můj kůň připraven vyrazit, objednal jsem si ještě pivo, aby mi nevyschlo v hrdle a i sem si nechal zabalit nějaké jídlo na cestu. Prošel jsem mezi hosty, kterých tu v tuto ranní hodinu nebylo mnoho, pružným a cvičeným krokem bojovníka s rukou pevně na jílci meče. U takových vesničanů je třeba si vzbudit respekt.
Všiml jsem si však že v rohu místnosti, sedí skupina můžu, kteří vyhlížejí poněkud ostřeji než ostatní obyvatelé tohoto venkovského městečka. Hlavně byli ozbrojeni. A to podle mého vkusu až nevkusně. Tesáky v holinkách, dýky v kožených manžetách, velké meče opřené o lavici, luky a samostříly na zádech. I jejich oblečení, bylo poněkud ošoupané, ale plnilo svůj účel, takže já jim do toho nemohu moc mluvit. Ale seděla mezi nimi i jedna žena. Oblečená i ozbrojená stejně jako oni. S vlasy sestřiženými na krátko, ale velice půvabná, přestože její chování bylo drsné. Vyjadřovala se jako muži, pila pivo jako muži, chovala se jako muži. Ale byla krásná.
Říkáte že muž mého postavení by měl dámu vyzvat, aby si přisedla k němu a neseděla u jednoho stolu s takovými burany a uvítala společnost někoho více kultivovaného, ale podle ruky jejího souseda, položené kolen jejích ramen, jsem přeci jenom usoudil, že by to bylo trošičku nevhodné. Ale ani v nejmenším jsem nepochyboval o tom že by mou nabídku přijala.
Ale určitým způsobem jsem na tyto hrubiány dojem udělal. Nespustili mě z oka a bedlivě si hlídali každý můj pohyb. Když jsem nakonec dopil pivo, pacholek přišel se zprávou že můj kůň je připraven a odcházel jsem. Vím že mě ani na okamžik nepřestali sledovat. Jsem si naprosto jistý, že jakmile se za mnou zavřeli dveře, že si k sobě okamžitě zavolali krčmáře a vyptávali se na mě. To nic. Jsem na takový obdiv zvyklí.

Projížděl jsem městečkem a sledoval jak se pomalu probouzí. Dostal jsem se také do té spíš venkovštější části, kde hýkal dobytek, kvokaly slepice, a štěkali psi, hráli si děti a bylo vidět že se probouzí jaro. Projížděl jsem po polních cestách a skládal komplimenty ženám i dívkám pracujících na polích. Nejedné se ve tváři objevil roztomilý růměnec.
Ale všechno dobré jednou musí skončit. Opustil jsem obydlenou a sluncem zalévanou část a ponořil se do hlouby lesa. Byl tu poměrně příjemný chládek a ptáci štěbetali své krásné písně. Bylo mi trochu smutno že jsem sám. Jsem společenská bytost, toužící po společnosti, a těšící se v jejím středu, a proto abych zaplašil tu nadcházející samotu, jsem si začal prozpěvovat společně s ptáky. Já se opravdu nechci ničím chlubit, ale nejeden z nich musel zezelenat závistí, protože náhle zmlkli. Většina z nich, zůstalo jen takové nepříjemné krákáni tvora, který musel být velice nevzhledný.
Pak se ale stalo něco, co mě opravdu velice potěšilo. Přímo přede mnou se objevila ona dívka z hostince. Ve stínu lesa vypadala tajemně a ještě nádherněji. Popravdě, mě to ani nepřekvapilo že se tam objevila. Stála na kraji cesty opřena o strom a sledovala mě jasně pronikavými očima.
Zastavil jsem přímo u ní a zdvořile ji pozdravil, pokynul hlavou a věnoval ji jeden drobný úsměv. Nesměle mi jej oplatila. Stále stála ve stínu a úplně se u ní vytratila ta hrubost, která v ní byla, když seděla v té krčmě.
‚Cestujete vždycky sám?‘ zeptala se strohým hlasem, ale já věděl, že po mě touží. Že se kvůli mně vzdálila od svého hrubiánského přítele a přišla za mnou.
‚Pouze když k tou okolnosti přispějí a je to nezbytně nutné.‘ odpověděl jsem galantně a ona ke mně přistoupila, pohladila po šíji mého koně, načež přistoupila až k mé noze. Chovala se nanejvýš vyzývavě, ale já jsem neztratil soudnost. Jen jsem se ji zdvořile zeptal, zda by mě nechtěla kus cesty doprovázet a poctít mě svou přítomností. Samozřejmě že souhlasila. Pomohl jsem ji ke mně do sedla. Její tělo bylo žádoucí, tiskla se ke mně a já sem cítil jak se sklání před mou neodolatelností a chvěje se nedočkavostí.
Jeli jsme tedy přítmím lesa a já jsem ji vyprávěl historky z mých četných, udatných výprav. Naslouchala mi mlčka a přestože působila dosti lhostejně, byla mými činy jistě okouzlena.
Náhle mi však vytrhla otěže z ruku, prudce pobídla koně a strhla jej z cesty do lesního porostu. Usoudil jsem že je to jen nezvladatelná touha ženy okouzlené mým šarmem, a proto jsem ji nechal, ale když zastavila uprostřed mýtiny a kolem nás byli muži z krčmy po zuby ozbrojeni, pochopil jsem jaké trny má květinka skrývá pod svými lístky.
Prudce jsem sáhl po meči, ale zastavila mě. Uchopila mě za zápěstí, bolestivě mi jej zkroutila, přičemž sesedla. Její přítel přistoupil a objal ji kolem ramen a políbil na tvář.
‚Tak to byla dobrá práce šelmičko.‘ pronesl k ní, sledujíc mě přimhouřenými očima. Pak pokynul svým mužům. Většina nabila své střelné zbraně, ostatní jen přistoupili s tasenými meči, sekerami, palcáty, nebo jinými zbraněmi. Bylo jich kolem dvaceti, což značilo, že si přivolali posily, nejspíš se chudáčkové zalekli mého profesionálního postavení a zkušeného vzezření.
‚Takže světáčku.‘ pronesl nejspíš vůdce bandy ke mně přímo ‚odevzdej nám všechny své kulaté hračky, které skrýváš tady v tom měšečku a případné cennosti ve svých zavazadlech, raději bez boje.‘ poklepal špičkou svého meče na měšec u mého boku. ‚Nebo to bude hodně bolet.‘
Choval se velmi neohroženě, téměř se mi zdálo že se pokouší mi svým postojem nahnat strach, ale já se nenechám jen tak zastrašit. Zachoval sem si velice chladnou tvář a zdvořile jsem jej požádal, aby mě raději nechal jet, že sice on a jeho muži nade mnou mají velkou převahu, ale na konci, nevím kdo by vlastně koho prosil o smilování. A i kdyby se jim snad jakousi náhodou podařilo mě zabít, mám mnoho velice vlivných příbuzných, kteří budou chtít mou smrt pomstít a majetek, o který mě oni připraví, získat zpátky.
Vyměnili jsme si ještě několik vět o tom že já se nevzdám a budu chrabře bránit svůj život i majetek a že oni mě o něj snadno a spolehlivě připraví, znáte to, takové běžné zbojnické řeči. Ale v nejvyšší nutnosti jsme však zkřížili meče.
Bojoval čestně, to ano, jeho druhové stáli v pozadí a nemísili se v náš souboj, jediný šíp neopustil své ratiště. Bojovali jsme dlouho, vytrvale, tančili jsme v paprscích slunce, byl jsem dokonalý, mé výpady byly přesné, obrana účinná a neproniknutelná, figura perfektní, držení těla naprosto přesné. Ale ani můj protivník nebyl k zahození, i když ne tak elegantní jak já a nebyl zdaleka tak dobrý, protože přestože se pokoušel o čestný souboj, musel si své kumpány přizvat na pomoc. Pro mě to samozřejmě nebyl žádný problém. Jistě bych zvládl situaci i kdyby se na mě vrhlo všech dvacet banditů. V tom mě však zradila ona krásná bojovnice. Napadla mě zákeřně zezadu, přiložila mi dlouhý nůž půd bradu a odzbrojila mě.
‚No vidím že odvahy ti nechybí.‘ pokusil se mi velitel bandy složit poklonu. Na jeho čele byly vidět krůpěje potu a zdál se celkově unaven, nedal však svou slabost najevo aby si zachoval hrdost, když si nepřiznal, že se svému poražení vyhnul jedině díky své krásce ‚Ale ani odvaha ti nepomůže pokud se dostaneš v naší nemilost. Dávám ti poslední šanci, odevzdej nám své peníze a veškerý cenný majetek, a odejdi živ, jinak se se svým životem rozluč.‘ počal mi vyhrožovat.
Zdálo se ze mluví vážně, mě ale strach nenahnal. Nadále jsem vytrvával, stál jsem pevně jak skála odhodlaný nevzdat se bez boje. Měl jsem svou hrdost a pýchu a ta mi nedovolovala jednat v zájmu vlastního bezpečí. Má čest přeci byla důležitější než můj život.

Vrhli se na mě všichni najednou. Kráska mě jediným pohybem dokonale odzbrojila, podtrhla mi nohy a srazila k zemi. Bušili do mě jak hluchý do vrat a odmítali přestat. Nebyl mezi nimi jediný, který by si do mě nekopl. Byl jsem na kolenou, zvracel jsem krev a oni nepřestávali. Kdosi mě udeřil železnou palicí do tváře. Jiný mi těžkým válečným kladivem přerazil stehenní kost.
Hlas velitele banditů křičel ať jim dám co chtějí, že si stále ještě můžu zachránit život, že si přišli jen pro peníze, nechtěli prolívat krev, ale já měl svou hrdost a nechtěl jsem se jí vzdát. Však ona mě má rodina pomstí, říkal jsem si pořád dokola.
Dostal jsem velkou ránu okovanou botou do břicha, zvrátil se mi žaludek a snídaně skočila na zelené trávě, ze všech stran přilétaly další rány, už jsem necítil nohy, ani ruce, ztrácel jsem kontakt i se zbytkem svého těla, jen sem cítil jak tráva pode mnou vlhne od krve a zvratků. Přišla rána do hlavy a pak další, celý svět se se mnou zatočil za očima my vybuchl pestrý ohňostroj a hned na to mě obklopila tma.
Už sem necítil nic, slyšel jsem jen hluk, který se stále vzdaloval až nakonec úplně utichl a kolem byla jen prázdnota. Ale byl jsem úžasný. Nevzdal jsem se do posledního okamžiku. Zachoval jsem si svou čest a zůstal jsem hrdinou…

Mé jméno je Gantlet. Sir Gantlet. Z Woltgoru. Vzdálené, avšak nijak bezvýznamné provincie království Narského. A momentálně jsem mrtvý… Mé tělo leží na mýtině uprostřed lesa nedaleko venkovského městečka, nepohřbené a znetvořené. Žil jsem chrabrým životem, pyšným, domýšlivým a velice arogantním. Vždy jsem si namlouval že jsem oblíbený a všemi milovaný, ale po mé smrti nikdo ani nevyslovil mé jméno, nikdo se nevydal pomstít mou smrt a získat mé ostatky a majetek aby je nechal pohřbít v rodinné kryptě.
A toto vyprávění byl můj Den hrdiny. Den, který přijde jen jednou za život…