• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Strážce kaple

Autor: Nergal

Ačkoliv byl hřbitov ve Wiltonu opředen několika tajemstvími, byl jsem pevně rozhodnut, že já i Johnatan Hedge 5. září 1686 vykrademe několik hrobů a zmizíme co nejrychleji z města.
Kdybych býval tušil, že se nejedná o plané řeči a babské povídačky, kterým jsem nepřikládal pražádnou váhu, již dávno bych opustil tenhle prokletý kraj, a nebo se mu při své cestě raději vyhnul. Ještě stále si pamatuji na bezmocný křik lidského šílenství, odporný pach vznášející se v jakýchsi zlověstných oblacích nad celým hřbitovem a zběsilý tlukot mého srdce. Nechci raději dále vzpomínat, protože už při psaní těchto řádků se mně dělá zle a krev tuhne v žilách, ale věřím, že když sepíši, co jsme tu noc prožili, snad jednoho dne dostanu odpuštění.
Johnatana Hedge jsem potkal před rokem a půl od té události. Wiltonský hřbitov měl být posledním místem naší odporné zvrhlosti, které jsme se oba dopouštěli. Veškerý lup jsme shromažďovali na tajném místě a systematicky vykrádali jeden hřbitov za druhým. Byli jsme odsouzeni a zavrženi společností. Já pro svůj původ a přiznávám i povahu neurotického labužníka libujícího si v naprosto zvrácených a podivných věcech už od útlého dětství a Johnatan pro osud, který byl napsán pro dráhu vykradače hrobů dříve, než se narodil.
Už toho strašného večera jsem v kostech cítil, že něco není v pořádku, hned jak jsem vstoupil na půdu mrtvých. U vchodu mě několikrát opakovaně zamrazilo při pouhém pohledu na gotickou kapli.
Nad portálem skutečně odpočívala ta ohavná socha jakéhosi okřídleného démona, jak jsem slýchával z vyprávění. Z legend připomínala bájnou gargyolu. Žasl jsem nad uměním toho, kdo dokázal s neuvěřitelnou zručností vytesat sochu něčeho tak odpudivého a ve své podstatě zlověstného, ale zároveň majestátného. V jasném měsíčním svitu se odrážel každý detail. Rozšklebená ústa na mě cenila dvě řady jistě ostrých zubů. Chvílemi se zdálo, že nepřirozeně dlouhý jazyk, ďábelsky vypláznutý a mírně zakroucený téměř v podivné disharmonii ke zbytku těla, zlověstně syčí. Drápy na pařátech se neúprosně zarývaly do opuky a přísahám, že jsem zaslechl rytmické poklepávání ostrým předmětem, ale nic jsem nespatřil.
Rovněž křídla připažená k tělu se zdála jakoby – ohebná a živá. Nejistými kroky jsem pokračoval k prvnímu bloku hrobů za neustálého popohánění Johnatana, ale to vytesané monstrum bez duše na mě stále upíralo zrak ze svých lesklých polokoulí. Přímo jsem cítil, jak sleduje každý můj krok. Na okamžik jsem se zastavil, protože se mně zdálo, jako by se cosi uvnitř černé onyxové kreatury zabarvené místy až do červena pohnulo. Ze sochy vyzařovala smrt a zloba zároveň.
„Pojď, co se děje?“ ozval se znovu Johnatan. Trhl jsem sebou a odvrátil zrak. „Nic, asi se mně něco zdálo.“ pomalu jsem ze sebe vykoktal. Prošli jsme prvními řadami náhrobků za jasného měsíčního svitu. Pozdní letní vítr si lehce pohrával s plamínky svíček a teskně nám hvízdal do rytmu chůze svou melodii. Naše dlouhé hrůzné stíny měnily tvar s každým krokem a Johnatan začínal mít stejný nepříjemný pocit jako já. „Tady začneme, rychle.“ Vzpomínám, jak jsme začali rýči kopat v podivné letargii, která ovšem brzy zmizela. Narazili jsme na jemný vlhký humus, který jsme brzy odházeli a prokopali se až přes dlouho nenarušenou půdu k rakvi. Byla tvrdá a ze silného dřeva, ale příliš stará na to, aby dokázala odolat našemu zvrácenému chtíči.
Poklop jsme hravě vypáčili a pásli se očima na tom, co bylo uvnitř. Na odporný mrtvolný pach jsme si již dávno zvykli a ani hromada kostí s posledními zbytky rozkládajícího se masa a uhnívající cáry oblečení nás neodrazovaly. Mezi zežloutlými kostmi jsem nahmatal dva zlaté prsteny a medailon.
V další rakvi zbyla po nebožtíkovi jen čistě ohlodaná kostra, zcela beze stop masa. Spodní čelist už byla rozdrcena natolik, že jsem bez námahy mohl vzít do rukou dva zlaté zuby. Horní patro nabízelo další tři. Neměli jsme pražádné zábrany.
Lebka tlak Johnatanova chodidla nevydržela a praskla. Posbírali jsme mezi střípky kostí zbylé tři zuby a podobným způsobem jsme vyloupili i další dva hroby. Poslední z hrobů obrátil žaludek i mně. Vzpomínám, že jsme již několikrát narazili na podobný případ, ale tenhle byl zajisté ten nejodpudivější. Z rakve se vyvalil odporný zápach zkaženého masa. Oba jsme poodstoupili a rukou si zakryli nos i ústa.
Mrtvola ještě nebyla tak stará, zato skrz naskrz prolezlá červy hodujícími v rozkládajících se orgánech. Ani v rukavicích bych se neodvažoval přehrabovat v zahnívajících tkáních hemžících se parazity. Rozeznal jsem zbytky žaludku, játra, srdce a jednu ledvinu. Zbytek tvořil už jen kašovitou hmotu lepící se ke kostem.
Spodní část těla už byla chycena plísní šířící se z dřevěné rakve natolik, že jsme znechuceně uzavřeli víko rakve. Přesto byl pach natolik silný, že přivábil několik much a komárů, kteří bzučivě poletovali kolem.
Rychlými kroky jsme se blížili i s lupem ke vchodu. Tentokrát si gargoylové sochy strážící hřbitov všiml i Johnatan. V jakési hypnóze jsme se rozhodli prozkoumat i kapli. Nedbali jsme vyprávění venkovanů a vstoupili na posvátnou půdu.
Naše těžké boty dopadaly na mramorovou dlažbu a zanechávaly na ní stopy od hlíny. Vše bylo nedotčené a čisté. Na oltáři ležel pergamen. Zatímco já sbíral poháry, misky, stříbrné svícny a další cennosti, Johnatan přistoupil k oltáři a vzal do šlachovitých rukou zapečetěný svitek. Slyšel jsem, jak v jeho rukou pečeť praská a nahlas čte:
..
..
..
Ty, jenž probudils srdce zla věky zatracené,
v satanových spárech rozzářené,
zhyneš.
..
..
..
Obrazy na stěnách se po dočtení formule začaly třást, venku se zvedl prudký vítr. Zdálo se, jako by cosi ožilo. Než naše lampy zhasly, spatřil jsem po zdech několik démonických stínů rychle měnících tvar. Nastala úplná tma. Pamatuji si na Johnatanovo blekotání pološílených proseb a posléze křik, který se změnil v nelidský řev. V hrůze jsem nahmatal nejbližší stěnu a poslepu se belhal směrem ke dveřím. Kolem sebe jsem cítil neustále něčí dech, téměř až zvířecí přerývavé funění a třepetání blanitých křídel. Když příšerný Johnatanův křik utichl, bylo slyšet už jen trhání masa, praskání kloubů a kostí.
Konečně se mně podařilo najít východ. Vyběhl jsem ven a utíkal tak dlouho, až jsem padl k zemi vyčerpáním kdesi v polích.
Vědomí jsem nabral druhého dne až v odpoledních hodinách. Před branami hřbitova postával hlouček vyděšených vesničanů. Po zemi byl ledabyle rozházen náš veškerý lup, jen jedna věc se změnila. Ostré zkrvavené tesáky gargyoly, zvláštně pokřivené, jako by se vysmívaly všemu živému a ohavné drápy držely lidskou hlavu bez očí. I když byla zohyzděná, nebylo pochyb komu patří. Vstup do kaple byl uzavřen pro vyšetřování, ale nezapomenu na smrtelný děs v očích muže, který vycházel, nebo spíše prchal ven s bledou tváří a třásl se po celém těle.