• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Den druhý

Autor: Vodoměrka

Byl poblouzněný horečkou. Zdálo se mu o louce plné rozkvétajích pampelišek. Jaro s sebou přineslo tisíc vůní, země se pomalu probouzela z těžkého zimního boje a první motýli se nevinně prali nad jeho hlavou. Z nedalekého lesa se ozývalo datlí ťukání a zurčení čisté lesní vody. Byl to dokanele uklidňující pocit-jen tak ležet na té zelené plošině a příjmat zvuky a vůně z okolní přírody. Patrně se jen lehce zdřímnul, ale když se rozespalý opřel v loktech a zvedl, tak cítil přítomnost čehosi jiného. Něčeho co přicházelo k němu. Nenarušovalo to atmosféru místa, jen věděl, že to není daleko a blíží se to. Po chvíli uviděl na kraji lesa postavu v rozevlátých šatech rozmanité škály barev od fialové až po bílou. Usoudil tedy, že se jedná o ženu. S jejími medovými vlasy si hrál vítr, zatímco ladná silueta se přibližovala, takže si ji mohl lípe prohládnout. Měla dokonalou postavu kolem které jakoby se táhla aura klidu, ale to nebyla hlavní věc, kterou ho zaujala. Byly to její doširoka otevřené oči, které si dovedl představit jen na vražedném knězi provádějícím s maximální zaujatostí magický obřad plný krve. Bylo v nich cosi děsivého, ale také silně vzrušujícího. Vzduch se třásl a květiny kolem ní byť plné krásy se v kontrastu s ní zdály tak směšné. Přišla k němu se sklopenou hlavouu. Voněla senem ve kterém asi dlouho pobývala, což Herr Schtimmer poznal také podle smítek zachycených v jejích vlasech. Zjevení bylo dokonalé. O to však šokující bylo, že postava se pomalu začala třást. Jemné ruce se zběsile komíhali do tónů vycházejích z nitra lesa. Do úderů zkázy, které se obyčejně daly zaslechnout jen v podvečer strašlivých bitev. Frekvence bubnů se zrychlovala, tělo se dostávalo do křeče, nadskakovalo metr do výšky. Z ženiných úst tekla krvavá pěna, oči byly protočené dovnitř hlavy, jen bílé bělmo svítilo do náhle se udělavší temnoty, které zahalila louku. Cítil podivné mrazení v zádech, zběsile se otáčel dokola, aby objevil původ svého strachu. Les byl černý, ale přesto se v něm cosi míhalo. Nemohl již dál poslouchat tu vražednou melodii, zvedls e tedy a chtěl běžet dál. Pryč od veškeré krásy té podivné ženy. Ta se najednou přestala točit a podívala se směrem k lesu. Když se otočila nazpátek se svým pokřiveným úsměvem dávala Herr Schrimmerovi cosi najevo. Brzy to měl pochopit.

Ráno bylo černé jako včerejší káva. Možná to ani nebylo ráno, jen probzení. To díky těm hnusným zdím, co dovnitř nepouštěli žádné světlo. Herr Schrimmer měl stále horečku, v ústech železitou pachuť krve. V ústech, která zela prázdnotou, na kterou si přes noc stále nestačila zyvknout. Prostěradlo, které měl skopaé až k železnému rámu postele, bylo celé propocené, plné rudých skvrn, stejně jako matrace,