• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Finis alterius mali gradus est futuri

autor: jackiesparrow

Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost – byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.

„Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová,“ přivítala mě hned u branky postarší žena.
„Miriam Woodsová, těší mě.“ Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
„Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva,“ žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
„Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen.“
„V to doufám,“ odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: „Rose! Říkala jsem i to zábradlí!“ Odpovědí bylo hrobové ticho. „A hned!“ dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.

Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.

„Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle.“
„Prosím?“ Brýle s černými skly v domě bez oken?
„To bude váš první úkol – pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?“ Nechápala jsem.
„Ano, paní.“
„Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte,“ pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.

Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.

„Můžete vstoupit, pán vás přijme,“ šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela…

UUUUUUUUUUUAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

Dveře se pomalu otevřely a s nimi i svět mimo naši skutečnost. Srdce Nezasvěcené vřelo jako horká láva řinoucí se z kráteru sopky Krakatoi. Avšak její nohy byly odhodlané tento, pro ni neznámý, svět prozkoumat. Rozhodly se, že ji zavedou tam, kde ani ty nejstarší zákony, jako rovnováha mezi zlem a dobrem, nenabývaly platnosti.

Klap, klap…

Tma Miriam zahalila svým černým závojem a vyžívala se v jejím skrytém strachu. Smála se její nadrozměrné pošetilosti. Pohladila její drsnou ženskou tvář, která nikdy nenašla zalíbení v krutosti a lži. Která nikdy nepoznala, co je to podraz. Zadívala se do jejích hlubokých odhodlaných očí plných rudých žilek. Každá z nich představovala jednu časem vrytou vzpomínku. Odstoupila od ní, věděla, že ji musí nechat jít dál. Ještě naposled se na ženu podívala a pak odtancovala i se svým závojem do lidského zapomnění.

Klap, klap…

„Posaďte se paní Woodsová,“ řeklo ticho obývající temný pokoj.
Rozhlédla se kolem sebe, ale žádné křeslo, či pohovku neviděla. Zato spatřila starobyle vyhlížející amforu, která zářila, jak časně vycházející Slunce. Nemohla od ní odtrhnout své, dobrými skutky unavené, oči. Vypadalo to, jak když je pod vlivem mocného kouzla.

„Líbí se vám?“ Zeptal se jí hluboký, do spánků řezavý, hlas.

Nevšímala si ho. Dál pozorovala nádobu. Prohlížela si ji, jako si vrah prohlíží před smrtelným bodnutím svoji oběť. Tak důkladně. Hrdlo nádoby hrdě neslo zlatavé kvítky, které se jak hádek točily po uchu nádoby až na samotné dno amfory. Tam se rozprskly na malinké střípky minulosti, které dál sváděly oči budoucí služky.

„Rád vám ji daruji, ale budu od vás za ni něco chtít.“ Řekl muž, jenž se znenáhla objevil přímo před Nezasvěcenou a zabránil tak jejím dalším pronikavým pohledům, které chtěla věnovat neskutečně krásnému předmětu.

„ Žádejte za ni cokoliv a já vám to dám,“ odpověděla mu bez rozmýšlení na jeho lákavou nabídku.

Klap, klap…

Lord Sey se posadil do křesla umístěného hned za stolkem s kouzelnou amforou. Jeho zmrzačené a bolavé tělo se najednou chtělo rozprchnout na všechny možné strany. Cítilo se nečekaně vyproštěné ze svěrací kazajky. Konečně našel tu správnou osobu. Konečně znovu vnímal to, co mu tři léta bylo upíráno. Krásy lidského bytí.
Nikdy by ho nenapadlo, jak snadné bude vštípit paní Woodsové myšlenku, že k životu nepotřebuje nic jiného než tuto prohnanou nádobu.

„Dobrá. V tom případě nám nic nebrání podat si ruce na stvrzení našeho důležitého slibu.“

Natáhl svoji paži k Miriam. Jeho oči, černé jak právě spálená láska, se setkaly s jejím bádavým pohledem. Jako by nemohla uvěřit, že svoji nabídku myslí vážně. Když však uviděla, jak pevná vůle se skrývá za uhlíkovými zorničkami, stiskla mu pevně jeho ruku.

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

Jejím tělem náhle projela neskutečně silná bolest pocházející z její čerstvé rány na pravé dlani. Nevynechala jedinou kůstku, na každou zvlášť jakoby vryla smlouvu právě podepsanou. Jakoby chtěla zajistit, aby na ni nikdy nezapomněla. Bolest si vychutnávala pocit, který jí nabízelo tělo bez poskvrny. Tělo, jež nepoznalo nouzi. Plné radostných vzpomínek. Nabité pozitivní energií. Sálalo kolem sebe životodárné teplo. Teplo jménem Štěstí. Madam Woodsová ještě jednou a naposledy vykřikla…

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

a pak už jen padala a padala…

a padala…

„Má paní, slyšíte mne?“

„Paní?!“

Probrala se. Otevřela oči. Spatřila svoji služebnou, jak se na ni ustaraně dívá.

„Není vám něco, madam? Vypadáte unaveně.“

„Ne, nic mi není. Jen jsem na okamžik usnula. Nemusíte mít strach, všechno je v naprostém pořádku.“

Pokusila se vyloudit úsměv, avšak docílila jen toho, že si její pleť vzpomněla na všechny ty hrůzy a zobrazila jizvy v podobě hlubokých vrásek. Moc dobře věděla, že opět bloudila ve své minulosti. V časech, které nejspíš navždy změnily její dříve obyčejný život.

„Doopravdy Vám nic není? Jste nějaká bledá?“ zeptala se ji nevěřícně Marie a prohlížela si ji svýma moudrýma očima, které v sobě neskrývaly nic jiného než čistou lásku.

„Bledá?!“

„Už tři roky jsem bledá!“

Toto slovo se jí dotklo tak silně, že to ani sama Miriam od sebe nečekala. Hněv z ní tryskal jako ze zámecké fontány, na jejímž přívodu seděla roky ošklivá ropucha.
Její hlas se rozléhal po temné místnosti jako siréna. Byl tak hrozný, že kdyby v pokoji bylo alespoň jedno prosklené okno, roztříštil by ho a rozdělil ho na tři základní suroviny, z nichž bylo původně stvořeno.

„Už tři roky nemohu v klidu v noci spát!“

„Už tři roky v ústech necítím nic jiného než trpkou chuť krve!“

„Už tři roky…“

Neudržela se.
Servala ze sebe svůj černý na zem spadající kabát.
Srdcervoucně zařvala.

„AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA“

Její ruka s drápy, ostrými jako čepel diamantové dýky, vyrazila nelítostně na nic nechápající tělo služebné. Zaryly se hluboko do ztvrdlé kůže a ještě dál, do šťavnatého a teplého lidského masa.

„Vždyť…“ Ano. To bylo poslední slovo, jež vydaly věkem popraskané rty oddané služky Marie.

Jak hasl život neposkvrněné duše, tak hasl i hněv v těle vraha.
I on byl vyčerpaný. Přitáhl si krví potřísněnou ruku k tělu. A potom padl na zem vedle oběti. Vypadalo to, jako by jí nyní chtěl všechno objasnit. Za všechno se jí omluvit…
Zmohl se však na jedinou větu.

„Už tři roky mne sužuje prokletí…“

Jak rychle se dostavila lítost nad Marií Hartlovou, tak také rychle zmizela zpět do hlouby duše vraha – paní Woodsové.
Nebrala si servítky a s největší pečlivostí udělala svým ostrým drápem přes celý hrudník hlubokou rýhu. Pak opatrně, dalo by se říct až něžně, odtáhla od sebe obě poloviny růžovoučké kůže. Po bradě jí stékaly sliny. Už jí chybělo to delikátní lidské maso a hlavně lahodné šťavnaté orgány. Podivila se, proč Marii nezabila už dávno, takový chodící pramen rudé krve v jejím domě a ona jej nechá v klidu si tady hospodařit.

Její oči pohlédly na rudé slizké srdce. Až se jí dělalo špatně z toho neposkvrněného srdíčka, které projevovalo bezbožnou náklonnost ke všemu živému. Které se radovalo z úplných maličkostí lidského bytí.
Teď tu však leželo nehybné bez sebemenší známky života. Sevřela srdce mezi drápy a vychutnávala si pocit vítězství. Už nikdy neuslyší ten příšerně sladký hlas, který ji konejšil, že všechno zas bude dobré. Že určitě brzo najde někoho, kdo ji zbaví tohoto prokletí.

Klap, klap…

Znovu se jí zmocňoval vztek. Zuřivě pochodovala po pokoji a ničila vše, co jí přišlo pod velkou, krví potřísněnou, ruku. Došla až k velké skříni, která se majestátně dmula v rohu šedé místnosti. Neměla chuť hledat ten mrňavý klíček, který chránil poklad před zraky lidských vyvrhelů. Vytrhla dubové dveře a mrštila s nimi o chladnou kamennou podlahu.

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

Na první pohled se zdálo, že tajemství pečlivě střežené uteklo navždy do tmy. Vypadalo to, jako kdyby tím cenným měly být pavouci se svými třpytivými pavučinami.
Avšak nebylo to tak.
Na úplném dně se krčila malá zaprášená amfora. I přes silnou vrstvu prachu byla cítit vzrušující síla onoho předmětu. Miriam nejdříve sváděla krutý boj se svým vlastním já. Nakonec však neodolala neobyčejnému kouzlu té docela prosté nádoby.
Pohladila její ouško a setřela z ní prach, který ji celou tu dobu věznil ve svém světě. Místnost byla náhle plná oslepujícího světla.

Klap, klap…

Mladá, zdravím překypující, dívka váhavě vstoupila do nečekaně osvícené místnosti. Už nemohla si dále hledět své práce a bezvýznamně naslouchat zvukům vycházející z pokoje její paní. I přes strach chovající ve své nevyspělé duši se odhodlala nakouknout. Věděla, že by si to neměla dovolit, ale zvědavost byla silnější. Dlouho pak litovala toho, že tak doopravdy učinila.
Pohled, jenž se jí naskytl, byl zajisté ten nejhorší z celého jejího života. Spatřila rozsápané tělo Marie. Nemohla tomu uvěřit.
Ne, ne, to není možné!
Zakryla si dlaněmi obličej a začala tiše plakat. I když neměla paní Hartlovou zrovna moc v lásce, byl to jediný blízký člověk v tomto chmurném domě.

„Proč?!“

„Proč jste to udělala?!“

„Nebyla vám snad dobrou služebnou?!“

„Nebo snad viděla něco, co jejím očím mělo zůstat navždy ukryté?!“

Postava ji nevnímala, dál zkoumala amforu držící ve zjizvených rukách. Zuřivost v těle mladičké dívky nebrala konce. Všechny ty podivné úkoly, které musela plnit, aniž by měla jediné tušení, nač je po ni madam chce, se teď proměnily v roj otázek, který zbavil dívku poslední kapky strachu.

„Tak proč?!“

Dívka se neudržela. Rozeběhla se proti své paní a začala do ní bušit svými křehkými pěstičkami.

„Nenávidím vás!“

„Nenávidím vás a tendle příšernej pokoj!“

„Nevím, proč bych měla dále poslouchat vaše na hlavu padlé rozkazy.“

„Dávám výpověď, už nikdy vás nechci spatřit!“

Otočila se zády ke své paní a utíkala pryč, sic jí nohy dovolily. Nedokázala si srovnat myšlenky pomateně pobíhající v její hlavě. Pořád a dokola ji v hlavě tepalo slůvko PROČ?!.

Proč…

Proč…

Nevnímala svět kolem sebe. Zamkla se na sedm západů do své raněné duše. Slzy jí stékaly po hebké tváři dolů až k bradě, kde se na chvíli zastavily, jakoby se rozhodovaly, jestli mají dále pokračovat ve strastiplné cestě. I sama dívka se zastavila. Probudila se ze zamyšlení a začala vnímat svět kolem sebe. Stála v šedé klenuté chodbě, již osvětlovaly mdlá světla skoro dohořelých svíček. Myslela si, že už je dávno venku z toho krutého sídla, ale opak byl pravdou.
Nacházela se v nejhlubších sklepeních domu, kam se po mnoho let nikdo neodvážil vkročit. Vůbec nechápala, jak se zde mohla ocitnout. Nevzpomínala si, že by scházela ze schodů, na tož aby zapalovala svícny na zdech.

Něco tu nehrálo…

Třásla se zimou. I dech měla zmrzlý. Vypadalo to, jako kdyby vůbec nedýchala. Jako kdyby již předem znala svůj hrůzostrašný ortel. Jako by předem tušila, že dnes to přijde. Že dnes naposledy ucítí tepání svého srdce uvnitř mladistvého, na smrt nepřipraveného těla.
Radovala se z každého doušku svěžího vzduchu, který mohla vdechnout do svých plic. Ze stropu na ni padaly ledové kapky vody symbolizující nevinnost služebné.
Chtěla jít odsud pryč. Nelíbilo se jí tajemno, které ji pevně drželo na svém rozsáhlém panství. Připadala si tu strašně sama. Ale nejen zde. Neměla už na tomto světě nikoho sobě blízkého. Nikdo při ní nestál. Nikdo jí v životě nepomohl. Nikdo jí nechtěl osvobodit z tohoto prokletého světa. Ze světa plného utrpení, bolesti, nářku… Ze světa, který by nikdo nikdy nechtěl ani ze špetky poznat. Sebelítost bylo to jediné, co jí na tomto světě zbývalo.

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

„Tak tady jsi, ty couro!“ Chytla Miriam nevinnou dívku za hnědé vlnité vlasy.
„Myslela sis, že mi utečeš, viď?“ Prudce si ji otočila obličejem k sobě a zadívala se vražedně do jejích skromných uplakaných očí.
„Tak to se, holenku, pěkně mýlíš! Přede mnou nikdy neutečeš.“ Zlověstně se pousmála.
„Budu tě pronásledovat až dokonce tvého prohnilého života.“ Hlasitě se rozesmála. Smála se té dokonalé pošetilosti malé pitomé holky, která si myslela, že se jí jen tak zbaví. Jí – nejmocnější ze všech mocných.
„Klekni si!“ Zařvala na ni. A vší silou mrskla se služebnou na tvrdou zem. Z očí dívenky se znovu hrnuly velké potoky slaných slz.
„Neřvi, nebo to s tebou špatně skončí! – I když ono to s tebou špatně skončí tak jako tak.“ Uchechtla se vlastnímu vtipu a dál pokračovala v tyranii drobounkého děvčete.

Klap, klap…

Chodila kolem ní. Plivala ji do růžovoučké tvářičky. Kopala ji do jejích slabých nožek. A přitom hlasitě mumlala. Mohlo by se zdát, že chtěla slovy dívku uhranout.

„Desines timere, si sperare desieris.“ Smiř se se svým údělem. Už nikdy neuvidíš oživující sluneční záři.
„Mors ulitama linea zrum.“ Nečeká tě již nic jiného než krutá bolest. Bolest, která naplní celý dům hustou mlhou.
„Calcanda semel via leti.“ A pak už jen poletíš černým nekonečným tunelem plným zdrcujících vzpomínek zemřelých duší.
„Calamitosus est animus futuri anxius.“ Jednou možná spadneš na tvrdou kamennou dlažbu znamenající pro tebe vysvobození z pevného sevření, jež způsobovaly žalozpěvy zavražděných.
„CONCLAMATUM EST.“ Naposledy se nadechni toho omamujícího čerstvého vzduchu. Ještě jednou se podívej na sebe. Pohlédni a zjistíš, jaký si vedla zoufalý život.
Nevážila sis ničeho, co ti tvoje matka dala. Nevážila sis toho, že máš, co jíst, co pít, kde spát… Oči Miriam zalily chladné slzy. Nevážila sis vůbec ničeho! Víš vůbec, kdo jsi? Jak se jmenuješ? Jsi Madeleine Woodsová. Moje jediná dcera! Neměla si mne hledat. Měla si užívat šťastný život tam venku. Ty nechápeš, že svou zvědavostí si dala souhlas k rychlému konci pozemského života? Až umřu, budeš to ty, kdo ponese to strašlivé prokletí. Ty a nikdo jiný!

„Nemohu tě nechat žít. Smrt je pro tebe jediným východiskem. Bude to tak pro tebe lepší!“ Vytáhla ze své hluboké kapsy kabátu nádhernou dýku. Pevně ji uchopila do pravé dlaně a přejela prstem po dokonalém ostří. Přitom se pohledem zarývala do své nebohé dcery.

Klap, klap…

Dívka stále doufala, že to, co teď vidí a co před chvílí slyšela, je jen děsivá noční můra. Strach už ji zcela ovládal. Sílil s každým nejistým nádechem Madeleine. Rostl a mohutněl. Ještě nikdy se neměl líp než v tomto prokletém sklepení. Cítil se tu jako doma. Jeho plášť už pokrýval skoro celé sklepení. Jediné místečko, kam se mu nepovedlo proniknout, byla duše krutého a nelítostného vraha. Radoval se z neštěstí, které spolu s ním Nevinné prováděli.

Klap, klap…

Zbýval pouhý krůček mezi Madeleine a její matkou Miriam Woodsovou. Vrah zhluboka oddechoval. Stejně jako mladá služebná. Oba dva spojovala nejistota několika dalších vteřin. Ani jeden z nich nevěděl, co se stane. Nejdříve to vypadalo, že si je madam jistá svým počínáním, ale nyní se zdálo, že by nedokázala ublížit ani mouše. Děvče si všimlo nejistoty pobývající v duši vraha a podařilo se jí tak povolit pouta pána Strachu. Ten z počínání obou dvou byl značně vykolejený a nevěděl, na jakou stranu se má nyní přiklonit. Pobíhal z jednoho těla do druhého, až se nakonec úplně zmatený vtělil sám do sebe, čímž pozbyl možnosti bytí.

Nyní to bylo jen a jen mezi mladou, nezkušenou dcerou a prokletím vyčerpanou Miriam Woodsovou. Dívaly si navzájem do očí. Staly se z nich sochy. Sochy plné nářku a nejistoty.
Nevěděly, jak odejít z této podivné říše, která jim neumožňovala si to vyříkat jednou pro vždy a být již napořád spolu šťastni jako ostatní mámy se svými potomky.

Mezi oběma postavami se náhle objevila zlatavá amfora zářící do dáli. V očích přítomných se náhle objevily jiskry chtíče. Obě dvě toužily po tom samé. Touha po moci – to bylo to, co je svazovalo pevnými nezničitelnými pouty příbuzenství.

Obě dvě se vrhly na amforu, která smířlivě stála uprostřed dění a klidně čekala, jak souboj dopadne. I když sama dobře věděla, kdo se stane vítězem. Ona jediná měla právo tady určovat kroky budoucnosti.
Každá se chytla jednoho ze starodávných uch nádoby. Nedokázaly by se o ni podělit.
Buď všechno, nebo nic! Tak znělo jejich motto.

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

Zničehonic se nádoba rozpálila a donutila tak obě dvě postavy pustit se jejího hliněného těla. Z nádoby se začaly linout silné výboje energie, které pohlcovaly vše kolem sebe. Lidská kůže se začala škvařit. Za chvíli se proměnila na popel a na povrchu se objevily kosti. Když už i kosti se začaly rozžhavovat, objevily se na nich nápisy. Nápisy navždy stvrzující smlouvu se Smrtí. Právě dnes to byly přesně tři roky, co nad mocí amfory, ale i celého sídla převzala vládu „služebná“ Miriam Woodsová. Bylo to však na opak. To nádoba vysávala sílu a moc z těla ženy. Tolik let tedy bylo Miriam určeno ve smlouvě, kterou nevědomky podepsala s Lordem Seyem.

Smrt na sebe nikdy nenechá dlouho čekat. Plameny se pomalu, avšak jistě plazily k srdci. Matka cítila kruté sevření, které ji nutilo bloudit v těch nejkrutějších myšlenkách a pocitech. Věděla, že je zbytečné se té síle bránit. Vrah naposledy vydechl a pak se pod tíhou plamenů skácel k zemi.

Amfora náhle ustala ve svém plenění. Znovu se příjemně rozzářila. Dívka, před chvílí sledující hrůzostrašnou scénu, byla teď lákána do mocných pout magického předmětu.
Nedalo se odolat jejímu volání. Přiklekla si k ní a vzala ji jemně do svých rukou, jakoby se bála, že předmět může svým pevným stiskem rozdrtit. Slova vlastní matky neměly v tuto chvíli žádnou váhu. Touha po moci byla mnohonásobně silnější.

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

Jejím tělem náhle projela neskutečně silná bolest pocházející z její čerstvé rány na pravé dlani. Nevynechala jedinou kůstku, na každou zvlášť jakoby vryla smlouvu právě podepsanou. Jakoby chtěla zajistit, aby na ni nikdy nezapomněla. Vychutnávala si pocit, které ji nabízelo tělo bez poskvrny. Tělo, jež nepoznalo nouzi. Plné radostných vzpomínek. Nabité pozitivní energií. Sálalo kolem sebe životodárné teplo. Teplo jménem Štěstí. Ještě jednou naposledy vykřikla…

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

a pak už jen padala a padala…

FINIS ALTERIUS MALI GRADUS EST FUTURI

Poznámky autora:
Desines timere, si sperare desieris – Přestaneš se bát, přestaneš-li doufat.

Mors ulitama linea zrum – Smrt je poslední hranicí všech věcí.

Calcanda semel via leti – Cestou smrti jít jednou je třeba.

Calamitosus est animus futuri anxius – Nešťastný je člověk strachující se o budoucnost.

Conclamatum est – Vše je skončeno.

Finis alterius mali gradus est futuri – Konec jednoho zla je jen krokem k druhému.