• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Princezny ve sklepě – 4

autor: Fúrie

Helena už opět přecházela po místnosti. Kateřina ležela na zemi, ve stejné poloze, jak ji tam Vrah odhodil.

,,Co potřebujeme? Co potřebujeme?“ opakovala pořád dokola Helena, jakoby ji to snad uklidňovalo.

Od chvíle, kdy Vrah odtáhl pryč Inku, uběhly podle Kateřininých hodinek, které se jediné při únosu nerozbily, asi tři hodiny. Vedle teď bylo opět zhasnuto. O zvucích, které se ozývaly krátce po Inčiným posledním výkřiku žádná z dívek raději moc nepřemýšlela. Byly to zvuky, které ráda slyší každá hospodyňka, značí totiž, že hostům chutná.

Najednou se Helena zastavila, jakoby konečně přišla na správné řešení. ,,Potřebujeme se udržet naživu, než sem přijdou! Potřebujeme, aby na nás nemohl! A co k tomu potřebujeme? Co potřebujeme? Co potřebujeme?“ Opět začala přecházet.

,,Nedivím se, že ti z toho už přeskočilo.“ komentovala to Kateřina.

,,Potřebujeme… zbraň!“ rozhodla Helena a rozhlédla se po místnosti. Kabelky totiž všechny unesené během únosu upustily a ztratily, a v kapsách dívky většinou nenosí nic užitečného. Místnost ovšem Helenu zklamala. Byla prázdná jako naposledy, kdy se dívala.
Najednou se podívala na sklepní okénko. ,,Vysaď mě!“ poručila Kateřině.

,,Proč? Chceš se podívat, co z nás zbude, až bude po všem?“

,,Drž hubu a vysaď mě!“ poručila rázněji. Kateřina se s povzdechem zvedla. Ještě, než se jí Helena postavila na ramena, sundala si tílko, takže teď vyhlížela z okna jenom v podprsence. Kateřina by na to ráda něco řekla, ale pak jen mávla rukou.

Helena opatrně přejížděla pohledem místnost. Ve tmě nic moc neviděla, za což byla na jednu stranu vděčná, protože některé pohledy nemusí člověk vidět ani jednou za celý svůj život. Na stranu druhou tak nepozná, jestli tam Vrah pořád ještě je. Nezbývalo než doufat, že si po dobrém obědě šel dát menší siestu.

Obalila si dlaň svým tílkem a vší silou praštila do okna. Málem spadla z Kateřiny na zem, ale okno vydrželo. Musela to zopakovat ještě několikrát a několikrát taky z Kateřiny opravdu spadla, než se jí konečně podařilo okno rozbít. Opatrně vylomila několik větších střepů, které zůstaly čnít z rámu a seskočila.

,,Tohle má být zbraň?“

,,Máš lepší?“

Kateřina si mlčky vzala jeden střep a Helena si na sebe vzala svou košili.

Po chvíli se ve vedlejší místnosti opět rozsvítilo světlo. Vrah zřejmě nebyl hloupý a hluchý.

Obě dívky si připravily své ,,zbraně“ a Helena si stoupla za dveře. Netrvalo to moc dlouho a dveře se začaly typicky pomalu otevírat.

,,Víte, jak je složité sem pozvat skláře? Sice mu nemusím platit, pravda, ale stejně…“

Kateřina čekala. Myslela zřejmě, že první zaútočí Helena, když je v tak dobré pozici. Ta se ale ani nehnula. A Vrah se pořád přibližoval.

,,Není vás tu nějak málo?“ Vrah nakrabatil čelo soustředěním.
Myšlenku už ale nedokončil. Kateřině ruply nervy, vrhla se na něj a bodala ho svým střepem. Po chvíli se k ní připojila i Helena. Vraha tento nenadálý útok tak překvapil, že se chvíli vůbec nebránil. A když začal, byly dívky už tak v ráži a rozzuřené, že mu to nebylo nic platné.

,,Za Janu! Za Blinku!“ ječela Kateřina.

,,Řekni, že mě miluješ! Řekni, že mě miluješ!“ ječela Helena.

Vrah ustupoval pořád dál a dál ke dveřím. Když byl už velice blízko, Helena přestala bodat a zatlačila mu na ramena. Vrah ovšem útok doslova ustál a využil toho, že se Helena dostala tak blízko, sebral jí z dlaně střep a vší silou ho zabodl do masa. Helena si toho snad ani nevšimla, pokračovala v tlaku a Kateřina se k ní přidala. Společně vytlačily Vraha ze dveří a nalepily se na ně. Vrah se je několikrát pokoušel zvenku přetlačit, ale dívky vždy jen na chvíli uklouzly kousek po podlaze a hned se vrátily zpátky. Nakonec se jim podařilo strčit do zámku klíč, který Helena uzmula, a zamknout. Zvenčí dopadlo ještě pár ran, ale Vrah si dveře nechal vyrobit speciálně pro ten účel, aby je nikdo nevyrazil. Tehdy zřejmě myslel hlavně na to, aby je nikdo nevyrazil zevnitř.

,,Tak, a teď počkáme!“ prohlásila Helena.

,,Ehm, Heleno? Jak se cítíš?“

Helena se zatvářila udiveně. Pak sklopila pohled ke střepu trčícímu jí z břicha. Krev kapala na špinavou sklepní podlahu a už se tam začala tvořit menší louže. ,,Myslím, že si na chvíli sednu.“ Na zeď do kaluže vlastní krve spíš upadla, než si sedla. ,,To už je lepší.“

,,Co budeme dělat?“

,,Uklidníme se a počkáme, až si pro nás přijdou. Já budu v pohodě.“

,,Ale co když má náhradní klíč? Co když si otevře nějak… silou mysli?“

,,Ne… ne… oni nás zachrání…“ prohlásila Helena a unaveně zavřela oči.

,,Víš, už to začíná být trochu otravné…“

Kateřina upřeně pozorovala dveře. Nic se nepohnulo. Zvláště klíč v zámku byl velice nehybný. Zřejmě měla strach, že najednou začne otáčet. Zřejmě to viděla v nějakém filmu.

Helena nad tím nepřemýšlela. Do jejího mozku na to neproudilo dost krve. Většina jí teď tvořila louži na podlaze. Už to mohla být tak hodina. Všude byl klid. Vedle zhasnuto. Tomuhle klidu by člověk ale neměl věřit. Tenhle klid znervózňoval. Člověk by pak udělal cokoliv, jen proto, aby ho porušil…

,,Já to nevydržím! Nebudu čekat jako nějaká princezna, až mě princové najdou! Jdu ven!“

,,Nechoď… On tam je…“

Kateřina pevněji stiskla svůj střep. ,,Je na čase vzít Osud do vlastních rukou…“

,,Neblbni…“ Možná by ji Helena i zastavila, ale neměla už energii ani na to, aby ze sebe vymáčkla autoritativní hlas. Kateřina přitiskla ucho na dveře a když se jí líbilo, co slyšela či neslyšela, odemkla a vydala se do tmy.

Helena se s námahou postavila a co nejrychlejším krokem, kterého byla schopna, což nebylo nic moc, se vydala za ní.

Nic neviděla. Snažila se zvyknout si na tmu, ale oči ji zrazovaly. Občas se před ní mihl nějaký pohyb, ale neměla tušení, jestli je to Kateřina, nebo Vrah, a neodvažovala se něco volat. Nevěděla ani, jestli jde správným směrem k východu. Zřejmě nešla, protože najednou do něčeho tvrdě narazila asi ve výšce pasu. Když si to opatrně ohmatala, došla k závěru, že to byl stůl. A na tom stole bylo neuklizené nádobí. Jak nechutné.

Když chtěla jít dál, křuplo jí pod nohama. Ze tmy tam vystupovalo něco bílého… Jak nechutné.

,,Promiň, Inko…“

Šla opatrně dál. Ticho jí téměř rozbíjelo ušní bubínky. Copak Kateřina nedělá žádný hluk? Začínalo to být k nesnesení.

,,Já tě vidím…“ Dobrá, tak tohle bylo mnohem horší. ,,Já tě vidím… a až tě chytím, tak tě sním…“

,,Proč se místo zabíjení nevěnuješ poezii?“ ozvalo se Kateřininým výsměšným hlasem. Helena přidala do svého krvácejícího a tmou klopýtajícího kroku.

,,Já tě sním… sním si tě k večeři…“

,,Jo, to už jsme slyšeli.“

,,Tebe tipuju na něco kořeněného. Máš ráda chilli?“

Helena se tak málo soustředila, že se čelně srazila se zdí. Skutálela se na kluzkou zem. Alespoň se přidala do konverzace výkřikem:,,Já jsem tady! Pojď si pro mě, ty srabe!“

,,Ne, dneska mám nějakou chuť na svíčkovou… To vždycky vařila moje maminka…“

,,Hezké. Jsme taky pozvaní?“ Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, proč je takové ticho. Ten hlas sem nepatřil. Byl… byl hluboký… a drsný… a úchylně neprotahoval slova… byl takový… mužský.

A pak se rozsvítilo. Žárovka byla přímo nad její hlavou, takže ji oslepila, z celé slavné záchrany si tedy vychutnala jenom zvuk. Nejhlasitějším zvukem byl výstřel. Jeden. Pak kroky. Ženský hlas křičel. Mužský hlas pronášel nevybíravé nadávky a další výstřel. Vzlykot. Někdo říkal:,,To bude dobrý… Už je to dobrý…“ A někdo další říkal:,,Kde je? Kde sakra je?“

A pak se nad ní skláněla starostlivá tvář. Samovolně se usmívala a poprvé za tu dobu, co se probudila v hnusné sklepní místnosti se cítila v bezpečí.

A když si uvědomila, že ji drží v náručí a odnáší pryč, cítila se dokonce šťastná.

Chtěla se ještě naposledy rozhlédnout po místnosti. Nebyl to zrovna optimistický pohled. Plno kostí, všechno rudé. Talíře se zbytkem oběda a vyhaslá pec. Mrtvý Vrah na zemi s překvapením rozšířenýma očima. Pravděpodobně ve své poslední chvíli viděl její tvář. Kateřina brečela do trika jednoho ze zachránců a pro jednou zapomněla na to, že muži jsou všichni stejní.

Bylo jí to všechno jedno.

Ale nehodlala dopustit, aby z toho vyvázl tak lehce.

,,Nenávidím tě! Je to všechno jenom tvoje vina!“

,,Jo… jo.“

,,Řekni, že mě miluješ! Řekni, že jsi idiot! Řekni, že ses jenom bál…!“

,,Miluju tě!“

Nikdy by jí něco takového neřekl, kdyby to s ní nebylo vážné. Nikdy by jí něco takového neřekl, kdyby neumírala.

Ale to bylo taky jedno. Princ přišel. Vždycky přijdou. Jen to někdy nestihnou včas.

Spokojeně zavřela oči…

A/N: Pokud jste poctivě přečetli celé dílo, máte mé uznání za vytrvalost. Doufám, že jste si poplakali, zasmáli se a změnili si život:-)