Úředníkův skon
autor: A. P. Čechov
Byl to překrásný večer, když neméně překrásný úředník hospodářské správy Ivan Dmitrič Červjakov seděl v křesle ve druhé řadě a kukátkem sledoval „Cornevillské zvonky“. Díval se a zakoušel vrcholnou slast. Tu však náhle… V povídkách se vyskytuje často toto „tu však náhle“. Autoři mají pravdu: život přináší tolik nečekaných zvratů! Tedy náhle se jeho tvář svraštila, oči mu povylezly z důlků, zaskočil mu dech… odtrhl kukátko od očí, sehnul se a… hepčí!!! Kýchl, jak vidíte. Kýchání se nikomu nikde nezakazuje. Kýchají mužici i policejní inspektoři a tu a tam dokonce i tajní radové. Kýchají všichni. Cervjakov také nikterak neupadl do rozpaků, osušil se kapesníkem a jako ohleduplný člověk se rozhlédl po svých sousedech: nevyrušil snad někoho svým kýchnutím? Ale vzápětí se už nemohl rozpakům ubránit. Spatřil, kterak stařeček, sedící před ním v prvé řadě křesel, si pečlivě utírá rukavičkou pleš a zátylek a nevrle při tom bručí. Červjakov poznal ve stařečkovi státního generála Brizžalova, sloužícího ve správě železnic.
- Poprskal jsem ho! – přemítal Červjakov. – Není to sice můj představený, ale i tak je to nepříjemné. Musím se omluvit.
Cervjakov si odkašlal, nachýlil se kupředu a zašeptal generálovi do ucha:
„Odpusťte, vaše -sti, že jsem vás poprskal… To tak najednou…“"Prosím, prosím…“
„Promiňte mi, můj ty bože. Vždyť… Já nerad!“
„Ale, prosím vás, seďte přece! Chci poslouchat!“
Zmatený Červjakov se hloupě usmál a začal se dívat na scénu. Díval se, ale žádnou slast už necítil. Začal se mučit obavami. O přestávce přistoupil k Brizžalovovi, točil se podle něho, a když přemohl ostych, zašeptal:
„Poprskal jsem vás, -sti… promiňte mi… Vždyť… Já ne…“
„Ale dost už… Dávno jsem na to zapomněl a vy mi to pořád připomínáte!“ řekl generál a v jeho dolním rtu to netrpělivě cuklo.
- Zapomněl, ale dobře jsem vidět tu jízlivost v očích – říkal si Červjakov a nedůvěřivě generála pozoroval. – Nechce o tom mluvit. Chtěl bych mu vysvětlit, že jsem opravdu nechtěl… 2e je to zákon přírody, jinak si bude myslet, že jsem na něho chtěl plivnout! A když si to nemyslí hned, bude si to myslet potom!…
Doma vyprávěl Červjakov o tom, jak neslušně se zachoval, své ženě. Měl dojem, že žena tu událost přešla až příliš lehkomyslně; všeho všudy se trochu vylekala, ale uklidnila se hned, jakmile se dověděla, že Brizžalov je „cizí“.
„Ale přesto jdi a omluv se mu,“ řekla. „Nebo si bude myslet, že se neumíš ve společnosti chovat!“
„To máš právě to! Omlouval jsem se, ale on se tak nějak divně… Neřekl mi kloudné slovo. Ostatně, nebyl na to čas.“
Druhého dne se Červjakov oblékl do nové úřednické uniformy, dal se ostříhat a vydal se k Brizžalovovi, aby mu vše vysvětlil… V generálově předsíni zastal mnoho žadatelů a mezi žadateli samotného generála, který už zahájil úřední hodiny. Když vyřídil několik stran, pozvedl generál oči i k Červjakovovi.
„Včera v Arkádii, pamatujete-li si, vaše -sti,“ hlásil mu úředník, „jsem kýchl, prosím a… Nerad jsem vás poprskal…“
„Ale jaká hloupost… Můj ty bože! Co si přejete?“ obrátil se generál k dalšímu návštěvníkovi.
- Nechce se mnou mluvit! – přemítal Červjakov celý bledý.
- Zlobí se tedy… Ne, takhle to nemůžu nechat… Vysvětlím mu to…
Když generál skončil rozhovor s posledním žadatelem a zamířil do vnitřní místnosti, Červjakov ho dohonil a začal brebentit:
„Vaše -sti! Jestliže si dovoluji obtěžovat vaši -ost, je to jen proto, že mám ohledy a že se, neváhám to říci, kaji!… Neudělal jsem to schválně, jistě to sám račte uznat, prosím!“
Generál se zatvářil, jako kdyby mu bylo do pláče, a mávl rukou.
„Nechte už toho vysmívání, ano, velectěný pane?“ řekl a zmizel za dveřmi.
- O jakém vysmívání to mluví? – vrtalo Červjakovovi hlavou.
- Nikdo se mu přece nevysmívá! Generál a nepochopí to! Když je to tak, co bych se tomu fanfarónovi dál omlouval! Čert ho vem! Napíšu mu dopis a nebudu za ním lézt! Ví bůh, že nebudu!
Tak červjakov uvažoval cestou domů. Generálovi však nenapsal. Přemýšlel, přemýšlel, ale dopis si nevymyslel. Nezbývalo, než aby se nazítří vypravil sám a zjednal v záležitosti jasno.
„Jestliže jsem si včera dovolil obtěžovati vaši -ost,“ zakoktal, když k němu generál tázavě pozvedl zrak, „nebylo to proto, že jsem se vám chtěl vysmívat, jak jste ráčil říci. Prosil jsem vás o prominutí, protože jsem vás poprskal, když jsem kýchl, prosím… Ale nikterak jsem se nemínil vysmívat. Copak bych se mohl vysmívat? Budeme-li se my posmívat, pak už nebude vůbec žádná úcta… k nikomu…“
„Ven!“ houkl najednou generál, celý zmodralý a rozčilený.
„Jak prosím?“ opáčil šeptem Červjakov, skomíraje hrůzou.
„Ven!“ opakoval generál a zadupal.
V Červjakovovi se cosi utrhlo. Neviděl a neslyšel, když se potácel ke dveřím, když vyšel ven a ploužil se po ulici… Po paměti se dostal domů a aniž svlékl uniformu, ulehl na divan a… skonal.
