Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

autor: A. P. Čechov

Na nemocničním dvoře je přistavena menší budova obrostlá jako les hustým lopuchem, kopřivami a planým konopím. Střecha je na ní zrezivělá, komín napolo zbořený, schůdky u vchodu jsou prohnilé a zarostlé trávou a po omítce zůstaly už jen stopy. Průčelím je obrácena k nemocnici, zadní stěnou do pole, od něhož ji odděluje šedá nemocniční zeď, pobitá nahoře hřebíky. Hřebíky obrácené hroty nahoru, zeď a samotná přístavba mají onen zvláštní teskný a zpropadený vzhled, jaký u nás mívají právě jen nemocniční a vězeňské budovy.
Nebojíte-li se, že se popálíte o kopřivy, pojďte touhle úzkou pěšinkou vedoucí k přístavbě a podívejme se, co se děje uvnitř. Když otevřeme domovní dveře, vejdeme do chodby. Tady u stěn a kolem kamen jsou naházeny celé stohy nemocničního haraburdí. Matrace, staré roztrhané nemocniční pláště, kalhoty, modře pruhované košile, obnošené boty, vhodné leda k vyhození – všechna ta hadrárna je nakupena na hromadu, zmuchlána, zpřeházena, zahnívá tu a šíří zatuchlý zápach.
Na haraburdí leží hlídač Nikita s fajfkou v zubech, starý vysloužilý voják ve stejnokroji s vyrudlými prýmky. Má surový pijácký obličej, převislé obočí, dodávající mu vzezření stepního ovčáka, a červený nos; je menší postavy, na pohled vychrtlý a šlachovitý, ale drží se zpříma a pěsti má pořádné. Patří k těm prostomyslným, rozvážným, solidním a tupým lidem, kteří si potrpí na pořádek, a jsou proto přesvědčeni, že je třeba lidí tlouci. Mlátí je do obličeje, do prsou, po zádech, kam se dá, a je přesvědčen, že bez toho by tu pořádek nebyl.
Dále vejdete do velkého, prostranného pokoje, zabírajícího celý přístavek, nepočítaje v to předsíň. Tady jsou stěny natřeny špinavě bleděmodrou barvou, strop je začouzen jako v nějaké chalupě bez komínu – zřejmě tu v zimě kouří kamna a bývá tu plno čmoudu. Okna jsou zevnitř zohyzděna železnými mřížemi. Podlaha je šedá a plná třísek. Páchne to tu kyselým zelím, ohořelými knoty, štěnicemi, čpavkem a ten zápach na vás v první chvíli působí takovým dojmem, jako byste vešli do zvěřince.
Na sále jsou postele přišroubovány k podlaze. Na nich sedí a leží pacienti v modrých nemocničních pláštích a po starodávnu v domácích čepicích. Jsou to choromyslní.
Je jich tu celkem pět. Pouze jeden s titulem, ostatní jsou obyčejní měšťané. První ode dveří, vysoký pohublý měšťan s ryšavými, lesklými vousy a s uplakanýma očima, sedí s podepřenou hlavou a dívá se upřeně do jednoho místa. Ve dne v noci je smutný, pokyvuje hlavou, vzdychá a trpce se usmívá; zřídkakdy se zúčastní hovoru a na otázky obyčejně neodpovídá. Jí a pije mechanicky, když mu něco podávají. Soudě podle těžkého a prudkého kašle, hubenosti a ruměnce na tvářích, začínají se u něho souchotiny.
Dále je tu maličký, živý, velmi pohyblivý stařeček s kozí bradkou a s černými kudrnatými vlasy jako u negra. Ve dne se prochází po pokoji od okna k oknu nebo sedí na své posteli s nohama skrčenýma po turecku a neúnavně si pohvizduje jako hejl, tiše si prozpěvuje a pochechtává se. Dětinskou veselost a živost projevuje i v noci, kdy vstává, aby se pomodlil, to jest, aby se bil v prsa a pošťáral prstem po dveřích. Je to bláznivý žid Mojsejka, jenž se pomátl před dvaceti lety, když mu vyhořela jeho čepičářská dílna.
Ze všech obyvatel pokoje číslo šest jen on má dovoleno vycházet z přístavku, a dokonce i z nemocničního dvora na ulici. Této výsady požívá odedávna, pravděpodobně jako nemocniční starousedlík a jako tichý, neškodný blázen, městský Šašek, jehož si už dávno lidé zvykli vidět na ulicích obklopeného kluky a psy. V ubohém plášti, se směšnou domácí čepicí a v pantoflích, někdy bos, a dokonce i bez kalhot chodí po ulicích, zastavuje se u vrat a u krámů a žebrá o kopeječku. Někde mu dají trochu kvasu, jinde kousek chleba, jinde zas kopeječku, takže se obyčejně vrací do přístavku sytý a bohatý. Všechno, co přinese, mu sebere Nikita pro sebe. Voják to dělá hrubě, zlostně, obrací mu kapsy na ruby a volá Boha za svědka, že už nikdy nepustí žida na ulici a nepořádek že je pro něho to nejhorší, co může být.
Mojsejka rád prokazuje lidem úsluhy. Podává svým kamarádům vody, zakrývá je, když spí, slibuje jim, že každému přinese z ulice po kopeječce a ušije novou čepici, krmí lžičkou svého souseda po levé straně, paralytika. Nedělá to ze soucitu nebo z humánnosti, ale napodobuje tak svého souseda po pravé straně, Gromova, a bezděky se mu podrobuje.
Ivan Dmitrič Gromov, muž asi třiatřicetiletý, šlechtického původu, bývalý soudní exekutor a gubernský tajemník, trpí stihomamem. Buď leží na posteli stočený do klubíčka, nebo chodí z kouta do kouta, jako by konal předepsanou procházku, málokdy však sedí. Je stále popuzen, rozčilen a napjat jakýmsi nejasným, neurčitým očekáváním. Stačí sebemenší šramot na chodbě nebo křik na nemocničním dvoře, aby zvedl hlavu a začal naslouchat, nejdou-li pro něho. Nehledají-li ho. A v jeho tváři se přitom zračí silný neklid a odpor.
Mně se líbí jeho široký obličej s vysedlými lícními kostmi, vždy bledý a nešťastný, v němž se jako v zrcadle odráží duše trýzněná zápasem a ustavičným strachem. Posunky jeho obličeje jsou podivné a chorobné, ale jemné rysy, vložené do jeho tváře hlubokým, upřímným strádáním, jsou rozumné a inteligentní a v jeho očích je hřejivý a zdravý lesk. Líbí se mi on sám, jeho zdvořilé, úslužné, neobyčejně vybrané jednání s každým kromě Nikity. Když někomu upadne knoflík nebo upustí lžíci, rychle vyskočí z postele a zvedne je. Každé ráno dává svým přátelům dobré jitro, a když si lehá, přeje jim dobré noci.
Kromě ustavičně napjatého výrazu a grimas se jeho choromyslnost projevuje ještě takto. Někdy večer se zahalí do svého pláště, a třesa se po celém těle a drkotaje zuby, chodí rychle z kouta do kouta a mezi postelemi. Vypadá to, jako by měl vysokou horečku. Podle toho, jak se pojednou zastaví a hledí upřeně na své přátele, zdá se, že by chtěl říci něco velmi důležitého, ale když si patrně uvědomí, že ho nevyslechnou a nepochopí, netrpělivě potřese hlavou a chodí dále. Ale záhy přání mluvit zvítězí nad všemi úvahami, Gromov dá volný průchod svému přání a mluví živě a vášnivě. Jeho řeč je neurovnaná, zimničná jako blouznění, útržkovitá a ne vždy srozumitelná, ale zato se v ní i ve slovech a v hlase ozývá cosi neobyčejně dobrého. Když mluví, poznáváte v něm šílence i člověka. Je těžko vypsat slovy jeho šílenou řeč. Mluví o lidské hanebnosti, o násilí popírajícím pravdu, o krásném životě, jaký nastane jednou na světě, o zamřížovaných oknech ustavičně připomínajících tupost a krutost násilníků. Vzniká z toho neuspořádaná, nesouvislá směs starých, ale dosud nedozpívaných písní.

Před dvanácti až patnácti lety žil ve městě na hlavní ulici ve vlastním domě úředník Gromov, člověk solidní a zámožný. Měl dva syny, Sergeje a Ivana. Když už byl Sergej ve čtvrtém ročníku university, onemocněl rychlými souchotinami a umřel; a tato smrt jako by byla počátkem celé řady neštěstí, jež se pojednou nahrnula na rodinu Gromovových. Za týden po Sergejově pohřbu byl starý otec soudně stíhán pro podvod a zpronevěru a brzo nato umřel ve vězeňské nemocnici na tyf. Dům a všechny nemovitosti byly prodány v dražbě a Ivan Dmitrič zůstal s matkou zcela bez prostředků.
Dříve ještě, za otcova života, bydlil Ivan Dmitrič v Petrohradě, kde studoval na universitě, dostával měsíčně šedesát až sedmdesát rublů a neměl ani potuchy o nějaké nouzi, teď však musel důkladně změnit svůj život. Byl nucen dávat od rána do večera špatně placené hodiny, vydělával si opisováním, a přesto hladověl, neboť všechen výdělek posílal matce na živobytí. Takový život Ivan Dmitrič nevydržel; klesl na mysli, roznemohl se, nechal university a odjel domů. Tam v městečku dostal z protekce učitelské místo na újezdní škole, ale nepohodl se s kolegy, nezalíbil se žákům a brzy místa nechal. Matka mu umřela. Asi půl roku chodil bez místa, žil pouze o chlebě a vodě, potom přijal místo soudního vykonavatele. Toto místo zastával do té doby, kdy byl pro nemoc propuštěn.
Nikdy, ani za mladých studentských let, nedělal dojem člověka zdravého. Vždycky býval bledý, hubený, snadno se nastudil, málo jedl a špatně spal. Po jedné sklínce vodky se mu točila hlava a dostával nervový záchvat. Vždycky ho to táhlo mezi lidi, ale pro svou popudlivou a nedůvěřivou povahu se s nikým nesblížil a neměl přátel. O obyvatelích města se vždy vyjadřoval pohrdavě, říkal, že jejich nevzdělanost a líný, animální způsob života jsou mu odporné a hnusné. Mluvil tenorem, hlasitě, zaníceně, jako by se stále nad něčím rozhořčoval a bouřil, nebo nadšeně a udiveně a vždy upřímně. Ať se s ním zavedla řeč na cokoli, vždycky stočil řeč na jedno a totéž; život ve městě je dusný a nudný, společnost nemá žádných vyšších zájmů; svůj hloupý a bezúčelný život si společnost zpestřuje násilnictvím, hrubými prostopášnostmi a pokrytectvím; padouši jsou syti a oblečeni, zatím co čestní lidé se živí drobty; je třeba škol, místních novin, poctivého zaměření, divadel, veřejných přednášek, sjednocení inteligentních sil; je třeba, aby se společnost poznala a zhrozila se sama sebe. Ve svých úsudcích o lidech nanášel ostré barvy, pouze bílou a černou, nepřipouštěl žádných odstínů; lidstvo dělil na lidi poctivé a na padouchy; středu nebylo. O ženách a o lásce mluvil vždy vášnivě, s nadšením, ale zamilován nebyl ani jedinkrát.
Ve městě ho přes příkrost jeho úsudků a jeho nervozitu měli rádi a po straně mu něžně říkali Váňa. Jeho vrozená jemnost, úslužnost, poctivost, mravní čistota a jeho obnošený kabát, chorobné vzezření a rodinné neštěstí vzbuzovaly v lidech dobrý, srdečný a soucitný vztah; a mimo to byl vzdělaný, sčetlý, podle mínění občanů všechno věděl a byl ve městě jakýmsi živoucím naučným slovníkem.
Četl velmi mnoho. Často proseděl celé dny v klubu, nervózně si potahoval bradku a listoval v časopisech a v knihách; a na obličeji mu bylo vidět, že nečte, ale přímo hltá a sotva vše přečtené stačí strávit. Zdá se, že četba byla jedním z jeho chorobných návyků, neboť se stejnou dychtivostí se vrhal na vše, co se mu dostalo do rukou, ba í na loňské noviny a kalendáře. Doma ve svém bytě četl vždycky vleže.

Jednoho podzimního rána se Ivan Dmitrič s vyhrnutým límcem kabátu, čvachtaje se blátivými uličkami a zadními dvory, ubíral k jakémusi měšťanovi, aby mu doručil exekuční výměr. Náladu měl ponurou jako obvykle zrána. V jedné uličce potkal dva spoutané vězně v doprovodu čtyř dozorců s puškami. Dříve potkával Ivan Dmitrič vězně velmi často a pokaždé v něm vzbuzovali soucit a nepříjemný pocit, teď však toto setkání na něho zapůsobilo jakýmsi zvláštním, podivným dojmem. Z čistá jasná se mu zdálo, že i jeho by mohli takto spoutat a právě tak blátem vést do vězení. Když se zdržel u měšťana a vracel se pak domů, potkal u pošty známého policejního dozorce, jenž ho pozdravil a šel s ním několik kroků po ulici, což se mu zdálo jaksi podezřelé. Doma mu celý den nešli vězni a vojáci s puškami z hlavy a nepochopitelné duševní rozechvění mu bránilo soustředit se na čtení. Večer ani nerozsvítil, ale v noci nespal a jen pořád přemítal o tom, že i on by mohl být zatčen a uvržen do vězení. Nebyl si vědom žádného provinění a mohl za sebe ručit, že v budoucnosti nikoho nezabije, ani nezaloží oheň, ani nic neukradne; ale což je těžko spáchat zločin znenadání, mimoděk a což je vyloučena možná pomluva a konec konců i justiční omyl? Vždyť ne nadarmo odvěká lidová zkušenost učí: žaláře a žebrácké mošny se neodříkej! A justiční omyl je při nynějším řízení zcela možný a snadno k němu může dojít. Lidé mající služebně při svém zaměstnání co dělat s lidským utrpením, například soudcové, policisté, lékaři, se během času silou zvyku zatvrzují do té míry, že i kdyby chtěli, ani se nemohou ke svým klientům chovat jinak než formálně; po té stránce se tito lidé neliší od mužika, který na dvorku zařezává berany a telata a nedbá prolité krve. A při formálním bezcitném vztahu k osobnosti potřebuje soudce k tomu, aby nevinného člověka zbavil všech práv majetkových a aby ho odsoudil na galeje, jen jedno – čas. Pouze čas k splnění jakýchsi formalit, za něž soudce dostává plat, a tím vše skončí. Hledej potom spravedlnost a ochranu v tomto malém špinavém městečku, vzdáleném dvě stě verst od dráhy! Což není směšné pouhé pomyšlení na spravedlnost, když společnost přijímá násilí jakožto rozumné a účelné opatření a každý akt milosrdenství, například osvobozující rozsudek, vzbuzuje přímo výbuch neuspokojené pomstychtivosti?
Ráno vstal Ivan Dmitrič s postele s hrůzou, se studeným potem na čele, docela už přesvědčen, že může být každou chvíli zatčen. Jestliže včerejší strašné myšlenky ho tak dlouho neopouštějí – uvažoval – znamená to, že je v nich zrnko pravdy. Nemohly mu přece vlézt do hlavy jen tak bez důvodu.
Strážník přešel pomalu kolem oken – to není nadarmo. Tamhle u domu se zastavili dva lidé a mlčí. Proč mlčí?
A pro Ivana Dmitriče nastaly mučivé dny a noci. Každého, kdo šel kolem oken a kdo vešel na dvůr, považoval za špeha a tajného. V poledne projížděl obvykle ulicí újezdní hejtman v kočáře, taženém párem koní; vracel se ze svého statku do policejní budovy, ale Ivanu Dmitriči se pokaždé zdálo, že jede příliš rychle a s jakýmsi zvláštním výrazem; zřejmě spěchá ohlásit, že se v městě vyskytl těžký zločinec. Ivan Dmitrič se zachvěl při každém zazvonění a zaklepání na vrata a trpěl muka, když se u bytné setkal s novým člověkem; když potkal policisty nebo četníky, usmíval se a pohvizdoval si, aby vypadal lhostejně. Celé noci nespal, očekávaje zatčení, ale naoko silně chrápal a oddychoval, aby bytná myslila, že spí; vždyť nespí-li, znamená to, že ho trýzní výčitky svědomí – a to je důkaz! Fakty a logickou úvahou se přesvědčoval, že všechen tenhle strach je hloupost a utkvělá myšlenka, že podíváme-li se na věc z širšího hlediska, v zatčení a uvěznění není nic tak strašného, jen když má člověk čisté svědomí; ale čím rozumněji a logičtěji uvažoval, tím víc jeho duševní neklid rostl a stával se trýznivější. Bylo to cosi podobného jako s oním poustevníkem, který chtěl v pralese vykácet místečko; čím usilovněji sekal sekerou, tím více les houstl a mohutněl. Když konečně Ivan Dmitrič viděl, že vše je marné, přestal uvažovat a všecek se poddal zoufalství a strachu.
Začal vyhledávat samotu a vyhýbal se lidem. Úřad mu byl i dříve protivný a teď se mu stal nesnesitelným. Bál se, že tam bude nějak zaskočen, že mu někdo vsune nepozorovaně do kapsy úplatek a potom že bude usvědčen nebo že on sám udělá najednou v úředních spisech chybu, která se bude vykládat jako zpronevěra, nebo že ztratí cizí peníze. A kupodivu, nikdy nebyla jeho mysl tak pružná a vynalézavá jako teď, kdy si denně vymýšlel tisíc různých důvodů k tomu, aby se vážně bál o svou svobodu a čest. Ale zato značně ochaboval jeho zájem o vnější svět, zejména o knihy, a začala mu vypovídat službu paměť.
Z jara, když roztál sníh, našly se v příkopu u hřbitova dvě poloshnilé mrtvoly – stařeny a chlapce s příznaky násilné smrti. Ve městě se o ničem jiném nemluvilo než o těchto mrtvolách a o neznámých vrazích. Aby lidé nemyslili, že je zavraždil on, chodil Ival Dmitrič po městě a usmíval se, ale když potkal někoho známého, zbledl, červenal se a začínal ho ujišťovat, že není hnusnějšího zločinu nad vraždu bezmocných lidí bez ochrany. Ale tato lež jej brzy unavila, a když o věci přemýšlel, rozhodl se, že v jeho situaci bude nejlépe, když se schová ve sklepě své bytné. Ve sklepě proseděl den, potom noc a druhý den, notně promrzl, a když vyčkal soumraku, vplížil se jako zloděj do svého pokoje. Do svítání prostál bez hnutí uprostřed pokoje a naslouchal. Brzy ráno před východem slunce přišli k bytné kamnáři. Ivan Dmitrič dobře věděl, že přišli proto, aby přestavěli kuchyňská kamna, ale strach mu našeptal, že jsou to policisté převlečení za kamnáře. Potichu vyšel z bytu a zachvácen děsem, bez čepice a bez kabátu, dal se na útěk. Za ním se se štěkotem hnali psi, kdesi vzadu křičel na něho jakýsi mužik, v uších mu hučelo a zdálo se mu, že násilí celého světa se shluklo za jeho zády a žene se za ním.
Chytli ho, přivedli domů a poslali bytnou pro lékaře. Doktor Andrej Jefimyč, o němž byla už řeč, mu předepsal studené obklady na hlavu a valeriánské kapky, smutně pokýval hlavou, odešel a hospodyni řekl, že už víckrát nepřijde, neboť lidem nelze zabránit, aby se nepomátli na rozumu. Protože Ivan Dmitrič neměl doma z čeho být živ a zač se léčit, odvezli ho do nemocnice a dali ho do pavilónu pro pohlavní nemoci. Celé noci nespal, dělal scény, rušil nemocné a brzo ho převedli na zákrok Andreje Jefimyče do pavilónu číslo šest.
Do roka se ve městě na Ivana Dmitriče docela zapomnělo a jeho knihy, které hospodyně naházela do saní pod kůlnu, roztahali kluci.

Sousedem po levé straně Ivana Dmitriče, jak jsem už řekl, je žid Mojsejka a sousedem po pravé straně je mužik tukem zarostlý, téměř jako koule, s tupým, zcela bezmyšlenkovitým obličejem. Tento nepohyblivý, žravý a nečistý živočich dávno už ztratil schopnost myslit a vnímat. Z něho vychází ustavičně ostrý, zatuchlý zápach.
Nikita, který po něm poklízí, ho strašně, co jen má síly, bije, nešetře přitom svých pěstí; strašné na tom není to, že ho bije – na to si lze zvyknout – ale to, že toto otupělé zvíře při bití ani nehlesne, ani se nepohne, ani nezmění výraz svých očí, a jen se mírně kolébá jako těžký sud.
Pátý a poslední obyvatel pavilónu číslo šest je měšťan, zaměstnaný kdysi jako třídič na poště, maličký pohublý blondýn, s dobrým, ale poněkud potměšilým výrazem. Soudě podle jeho rozumných, klidných očí hledících jasně a vesele, má něco za lubem a skrývá nějaké důležité a příjemné tajemství. Má pod polštářem a pod matrací cosi, co nikomu neukazuje, ale ne ze strachu, že by mu to mohl někdo vzít nebo ukrást, nýbrž ze stydlivosti. Občas jde k oknu, obrátí se ke kamarádům zády, připne si ono cosi na prsa a dívá se na to se schýlenou hlavou; kdyby k němu někdo v té chvíli přistoupil, upadne do rozpaků a strhne onu věc s prsou. Ale jeho tajemství není těžko uhodnout.
„Blahopřejte mi,“ říká často Ivanu Dmitriči, „jsem navržen na Stanislava druhého stupně s hvězdou. Druhý stupeň s hvězdou se udílí jen cizincům, ale v mém případě chtějí udělat nevím proč výjimku,“ usmívá se a nechápavě krčí rameny. „To, abych se přiznal, jsem věru ne čekal!“
„Nerozumím z toho ničemu,“ suše prohlašuje Ivan Dmitrič.
„Ale víte, čeho dříve nebo později dosáhnu?“ pokračuje bývalý třídič a mhouří potměšile oči. „Určitě dostanu švédskou „Polární hvězdu“. To je řád, který už stojí za námahu. Bílý kříž a černá stuha. Moc hezký.“
Pravděpodobně nikde jinde není život tak jednotvárný jako v tomto přístavku. Ráno se nemocní, kromě paralytika a tlustého mužika, na chodbě ve velkém džberu umyjí a utírají se šosy svých plášťů; potom pijí z cínových hrnků čaj, který přináší Nikita z hlavní budovy. Na každého připadne po jednom hrnku. V poledne jedí polévku z kyselého zelí a kaši, k večeři mají kaši zbylou od oběda. Mezitím leží, spí, dívají se z okna a chodí z kouta do kouta. A tak to jde den ze dne. Ba i bývalý třídič mluví stále o týchž řádech.
Nové lidi je v pavilóně číslo šest vidět málokdy. Nové šílence doktor už dávno nepřijímá a lidí ochotných navštěvovat blázince není na tomto světě mnoho. Jednou za dva měsíce přichází do přístavku holič Semjon Lazarič. Jak blázny stříhá a jak mu při tom Nikita pomáhá a jaká nastane mezi nemocnými panika, když se opilý a usmívající se holič objeví, nebudeme vypravovat.
Kromě holiče se nikdo do přístavku nepodívá. Nemocní jsou odsouzeni den ze dne vidět jenom jediného Nikitu.
Ostatně, nedávno se po nemocniční budově roznesla dosti podivná novinka.
Rozšířila se zpráva, že prý pavilón číslo šest začal navštěvovat doktor.

Podivné řeči!
Doktor Andrej Jefimyč Ragin je opravdu svým způsobem člověk pozoruhodný. Vypravuje se o něm, že býval v mládí velmi pobožný a připravoval se k duchovní kariéře, a že když absolvoval v roce 1853 gymnasijní studia, chystal se vstoupit do duchovní akademie, ale jeho otec, lékař a chirurg, se mu prý jizlivě vysmíval a kategoricky prohlásil, že se ho zřekne, půjde-li na popa. Co je na tom pravdy – nevím, ale vím, že sám Andrej Jefimyč se nejednou přiznával, že nikdy němě] k medicíně a vůbec k odbornému studiu lásku.
Ať již to bylo jakkoli, po absolvování medicínské fakulty se na kněze vysvětit nedal. Vůbec neprojevoval zbožnost a duchovní osobě se na počátku své lékařské kariéry podobal zrovna tak málo jako nyní.
Zevnějšek jeho je těžkopádný, drsný, muzický; podle obličeje, bradky, hladkých vlasů a silné, nemotorné postavy vypadá jako hostinský při hlavní silnici, vypasený, poživačný a surový. Obličej má hrubý, s vystouplými modrými žilkami, maličké oči, červený nos. K vysoké postavě a širokým ramenům má také obrovské ruce a nohy; zdá se, že kdyby se po někom ohnal pěstí, vyrazil by z něho duši. Ale jeho chůze je tichá, opatrná, plíživá; když se s někým setká v úzké chodbě, vždycky se první zastaví, aby ustoupil z cesty, a nikoli, jak by se Čekalo, basem, ale tenkým, jemným tenorkem říká: „Promiňte!“ Na krku má malou bouli, pro kterou nemůže nosit tuhé škrobené límečky, a proto chodí stále v měkké plátěné nebo kartounové košili. Neobléká se ani trochu jako doktor. Jeden a týž oblek tahá deset let a nové šaty, koupené obyčejně v židovském obchodě, na něm vypadají zrovna tak obnošeně a pomačkaně jako staré; v jednom a témž kabátě i přijímá nemocné i obědvá i na návštěvu chodí; ale nedělá to z lakoty, nýbrž z naprosté nevšímavosti k svému zevnějšku.
Když Andrej Jefimyč přijel do města, aby se ujal svého úřadu, chorobinec byl v strašném stavu. V pokojích, na chodbách i na nemocničním dvoře se pro zápach nedalo dýchat. Nemocniční zřízenci, ošetřovatelky a jejich děti spali v pavilónech spolu s nemocnými. Stěžovali si, že pro štěnice, rusý a myši už nelze vydržet. V chirurgickém oddělení nemizela nikdy nákaza růží. V celé nemocnici byly pouze dva skalpely a ani jeden teploměr, ve vanách byly uskladněny brambory. Správce, kastelánka i felčar odírali pacienty a o starém doktorovi, předchůdci Andreje Jefimyče, se vypravovalo, že prý tajně prodával nemocniční líh a z ošetřovatelek a pacientek si zařídil hotový harém. Ve městě velmi dobře věděli o těchto nepořádcích a ještě je zveličovali, ale chovali se k nim lhostejně. Jedni je omlouvali tím, že do nemocnice se chodí léčit pouze drobní měšťané a mužici, kteří nemohou být nespokojeni, neboť doma žijí daleko hůř než v nemocnici; nebudou je přece krmit tetřivky! Jiní zase uváděli na omluvu, že samotné město bez pomoci zemstva není s to vydržovat řádnou nemocnici; zaplaťpánbůh za tu, i když je špatná. A nedávno uvedené v život zemstvo neotvíralo nemocnici ani ve městě, ani mimo město, odvolávajíc se na to, že město už svou nemocnici má.
Když si Andrej Jefimyč nemocnici prohlédl, dospěl k závěru, že je to instituce nemravná a zdraví obyvatel v nejvyšší míře škodlivá. Podle jeho mínění nejrozumnější, co bylo lze udělat, by bylo nemocné propustit a nemocnici zavřít. Ale usoudil, že pouhá jeho vůle k tomu nestačí a že by to neprospělo; odstraní-li se fyzická a mravní špína z jednoho místa, rozšíří se na místo jiné; je třeba čekat, až se ztratí sama. Neboť jestliže si lidé otevřeli nemocnici a takovou ji trpí, znamená to, že ji potřebují; předsudky a všechna ta lidská ohavnost a ničemnost jsou potřebné, neboť se během času přeměňují v něco užitečného, jako se mění mrva v černozem. Na světě není nic krásného, co by nemělo svůj původ v ošklivosti.
Když Andrej Jefimyč nastoupil místo, choval se, jak je vidět, k nepořádkům dosti lhostejně. Požádal jen nemocničního zřízence a ošetřovatelky, aby nespali v nemocničních pavilónech, a pořídil dvě skříně s přístroji; avšak dozorce, kastelánka, felčar a růže po operacích zůstali na svých místech.
Andrej Jefimyč má neobyčejně rád rozumnost a čestnost, ale aby zavedl na svém působišti rozumný a čestný život, k tomu nemá dost pevné vůle a důvěry ve svou pravomoc. Nedovede dost rozhodně nařizovat, zakazovat a trvat na svém. Vypadá to, jako kdyby si dal slib, že nikdy nezvýší hlas a nepoužije rozkazovacího tónu. Je mu zatěžko říci „Dej!“ nebo „Přines!“; když chce jíst, nerozhodně pokašlává a říká kuchařce: „Kdyby tak byl čaj… “ nebo „Což kdybych poobědval.“ A říci dozorci, aby přestal krást, nebo ho vyhodit nebo vůbec zrušit toto zbytečné, příživnické místo – je naprosto nad jeho síly. Když Andreje Jefimyče někdo balamutí nebo když mu lichotí nebo mu vědomě dává podepsat nesprávný účet, rudne jako rak a cítí se vinným, ale účet nakonec podepíše; když si mu pacienti stěžují na hlad nebo na hrubé zacházení ošetřovatelek, je v rozpacích a provinile bručí:
„Dobře, dobře, potom to vyšetřím… Jistě je v tom nějaké nedorozumění…“
V první době pracoval Andrej Jefimyč velice horlivě. Ordinoval každé dopoledne, dělal operace, a dokonce provozoval i porodnickou praxi. Dámy o něm říkaly, že je pozorný a že znamenitě rozpoznává nemoci, zejména ženské a dětské. Ale během času ho práce znudila svou jednotvárností a očividnou neužitečností. Dnes vyšetříš třicet nemocných, a koukejme, zítra se jich přihrne pětatřicet, pozítří čtyřicet a tak den ze dne, rok po roce a úmrtnost v městě se nezmenšuje a nemocní nepřestávají přicházet. Opravdu pomoci čtyřiceti nemocným, kteří přijdou za dopoledne, je fyzicky nemožné, stává se tedy vše chtěj nechtěj podvodem. Za minulý rok vyšetřil dvanáct tisíc ambulantních pacientů, oklamal tedy, řečeno bez okolků, dvanáct tisíc lidí. A brát vážně nemocné pacienty do nemocnice a ošetřovat je podle všech vědeckých pravidel také nelze, neboť pravidla tu jsou, ale vědy není žádné; necháme-li filosofování a budeme pedanticky dbát na pravidla jako ostatní lékaři, musela by tu být především čistota a větrání, a nikoliv špína, nemocní by museli dostávat vydatnou stravu, a nikoli šči z páchnoucího kyselého zelí a musel by mít k ruce lékaře, správné pomocníky, a nikoli zloděje.
A k čemu vlastně lidem bránit, aby umírali, jeli smrt normální a zákonitý konec každého jedince? Co z toho, že nějaký kramář nebo úředník bude žít o pět nebo o deset let déle? Máme-li vidět cíl lékařství v tom, že léky ulehčují utrpení, mimoděk se tu naskýtá otázka: proč je ulehčovat? Za prvé se říká, že utrpení člověka zdokonaluje, a za druhé, naučí-li se lidstvo opravdu ulehčovat si utrpení pilulkami a kapkami, úplně zamítne náboženství a filosofii, v nichž dosud hledalo nejen ochranu před vším neštěstím, ale dokonce i štěstí. Puškin zkoušel před smrtí strašná muka, ubožák Heine proležel několik let stižen paralýzou; proč by si nemohl postonat nějaký Andrej Jefimyč nebo Matrjona Savišna, jejichž život je prázdný a byl by zcela pustý a podobný životu měnivky, kdyby v něm nebylo utrpení?
Stísněn takovýmito úvahami, Andrej Jefimyč klesl na mysli a přestal docházet denně do nemocnice.

Jeho život plyne takto: ráno obvykle vstává asi v osm hodin, oblékne se a pije čaj. Potom si sedne do své pracovny a čte nebo jde do nemocnice. Tady v nemocnici, v úzké tmavé chodbičce, sedí ambulantní nemocní a čekají, až na ně přijde řada. Kolem nich běhají, klapajíce botami o cihlovou podlahu, sluhové a ošetřovatelky, přecházejí hubení pacienti v dlouhých pláštích, kolem nich vynášejí mrtvoly a nádoby s výkaly, pláčou tam děti a táhne průvan. Andrej Jefimyč ví, že pro lidi s horečkou, souchotináře a vůbec pro citlivé pacienty je toto okolí utrpením, ale co dělat? V čekárně ho přivítá felčar Sergej Sergejič, maličký tlustý človíček s vyholeným, vymydleným, plným obličejem, měkkých plavných pohybů, v novém, volném obleku, vypadající spíš jako senátor než jako felčar. Ve městě má rozsáhlou klientelu, nosí bílý nákrčník a považuje se za zkušenějšího, než je doktor, který nemá praxi vůbec. V koutě čekárny stojí v kiotu velký obraz světce s těžkým věčným svět lem, vedle je podstavec s bílým povlakem; na stěnách visí portréty archijerejů, pohled na Svjatogorský klášter a uschlé chrpové věnečky. Sergej Sergejič je pobožný a potrpí si na chrámovou výzdobu. Svatý obraz pořídil sám na svůj náklad; v neděli čte v čekárně některý pacient nahlas na jeho rozkaz akatist a po něm sám Sergej Sergejič obchází všechny pavilóny s kadidelnicí a vykuřuje je kadidlem.
Nemocných je mnoho a času málo, a proto se celá záležitost vyřídí krátkým výslechem a předepsáním nějakého léku, například mentholové masti nebo ricinového oleje. Andrej Jefimyč sedí zamyšleně s obličejem opřeným o ruku a mechanicky klade nemocným otázky. Sergej Sergejič také sedí, mne si ruce a občas se vmísí do řeči.
„Stůněte a máte soužení proto, že se špatně modlíte k milosrdnému Pánu Bohu. To je ono!“
V době ordinace Andrej Jefimyč neoperuje; už si to dávno odvykl a pohled na krev jej nepříjemně vzrušuje. Když musí otevřít dítěti ústa, aby se mu podíval do krku, a dítě křičí a brání se ručkama, zatočí se mu od hučení v uších hlava a do očí mu vstupují slzy. Pospíchá s předepsáním léků a mává rukama, aby si ženská rychle dítě odnesla.
Při vizitě ho brzo omrzí ostýchavost pacientů a jejich hloupé řeči, blízkost pobožnůstkářského, nádherymilovného Sergeje Sergejiče, portréty na stěnách i jeho vlastní otázky, které beze změny klade už přes dvacet let. A tak po vyšetření pěti až šesti nemocných odchází. Ostatní vyšetřuje bez něho jeho pomocník – felčar.
S příjemným pomyšlením, že už bohudíky dávno nemá soukromou klientelu a že ho nikdo nebude vyrušovat, přijde Andrej Jefimyč domů, okamžitě si sedne v pracovně ke stolu a dá se do čtení. Čte velmi mnoho a vždy s velkým potěšením. Polovinu své gáže utratí za knihy a ze šesti pokojů jeho bytu jsou tři zaplněny knihami a starými revuemi. Nejraději má díla historická a filosofická; z medicíny objednává pouze „Lékaře“, kterého vždycky začíná číst od konce. Pokaždé čte bez přestávky několik hodin a čtení ho neunavuje. Nečte tak rychle a zběžně, jako kdysi čítával Ivan Dmitrič, ale pomalu, pozorně a zastavuje se často na místech, jež se mu líbí nebo jimž hned neporozumí. U knihy má vždy karafu s vodkou a kyselou okurkou nebo naložené jablko přímo na soukenné pokrývce, bez talířku. Každé půl hodiny si naleje kalíšek vodky, a aniž odtrhne oči od knihy, vypije jej a po paměti nahmatá okurku a kousek si ukousne.
Ve tři hodiny jde opatrně ke kuchyňským dveřím, zakašlá a říká: „Darjuško, což kdybych poobědval…“
Po obědě, dosti ubohém a špatně upraveném, chodí Andrej Jefimyč po pokojích s rukama zkříženýma na prsou a přemýšlí. Odbijí čtyři hodiny, potom pět, ale on stále chodí a přemýšlí. Občas zaskřípou kuchyňské dveře a ukáže se v nich červený, ospalý Darjuščin obličej.
„Andreji Jefimyči, není už čas, abyste si vypil pivo?“ ptá se starostlivě.
„Ne, ne, ještě je Čas…“ odpovídá Andrej Jefimyč. „Počkám… počkám ještě…“
Večer obyčejně přichází poštmistr Michail Averjanyč, jediný člověk v celém městě, jehož společnost není pro Andreje Jefimyče obtížná. Michail Averjanyč byl kdysi velmi bohatým statkářem a sloužil u jezdeckého pluku, ale přišel na mizinu a z nouze vstoupil na stará kolena do poštovní služby. Vypadá bodře, zdravě, má nádherné šedivé licousy, uhlazené způsoby a zvučný příjemný hlas. Je vlídný a jemný, ale vznětlivý. Když se na poště nějaká strana ohrazuje, odporuje nebo prostě začíná mudrovat, Michail Averjanyč rudne, chvěje se po celém těle a řve hromovým hlasem: „Mlčet!“ takže o poštovním úřadě se už dávno vžilo mínění, že je to místo, kam není příjemné chodit. Michail Averjanyč si Andreje Jefimyče váží a má ho rád pro jeho vzdělání a duševní ušlechtilost, ale k ostatním obyvatelům města se chová povýšeně jako ke svým podřízeným.
„Nuže, tu jsem!“ praví, když přichází k Andreji Jefimyči. „Dobrý den, můj drahý! Ještě jsem vás neomrzel, což?“
„Naopak, těší mě,“ odpovídá mu doktor, „vždycky vás rád vidím.“
Přátelé usednou v pracovně na divan a chvilku mlčky pokuřují.
„Darjuško, což kdybys nám podala pivo!“ praví Andrej Jefimyč.
První láhev vypijí také mlčky; doktor – zamysliv se, a Michail Averjanyč s veselou, oživenou tváří člověka, který se chystá vyprávět něco velmi zajímavého. Rozmluvu začíná vždycky doktor.
„Jaká škoda,“ praví pomalu a tiše a pokyvuje přitom hlavou, aniž se podívá do očí svému společníkovi (nikdy se nedívá lidem do očí), „jaká veliká škoda, vážený Michaile Averjanyči, Že v našem městě vůbec nejsou lidé, s nimiž by bylo lze rozumně a zajímavě porozprávět. Velice toho postrádáme. Ba ani inteligence nestojí výš než prachobyčejní lidé – jejich úroveň není o nic vyšší, ujišťuji vás o tom, než je úroveň nižších vrstev.“
„Zcela správně. Souhlasím s vámi.“
„Sám račte vědět, pokračuje doktor tiše a zvolna, „že na tomto světě je vše kromě vyšších duchovních projevů lidské inteligence bezvýznamné a nezajímavé. Inteligence tvoří ostrou hranici mezi živočichem a člověkem, ukazuje na božství člověka, a do určité míry mu dokonce nahrazuje nesmrtelnost, jež neexistuje. Proto jest inteligence jediným možným pramenem rozkoše. Ale my kolem sebe nevidíme a neslyšíme projevů této inteligence, jinými slovy, jsme zbaveni rozkoše. Pravda, máme knihy, ale to zdaleka není to, co živá rozmluva a styk s lidmi. Dovolte, abych udělal, i když ne zcela zdařilé, přirovnání, že knihy jsou noty a rozmluva – je zpěv.“
„Zcela správně.“
Nastává mlčení. Z kuchyně vychází Darjuška s výrazem tupého žalu, s obličejem opřeným o pěstičku, stojí ve dveřích, aby také něco vyposlechla.
„Ach,“ vzdychá Michail Averjanyč. „Od dnešních lidí bychom chtěli rozum!“
A vypravuje, jak zdravě, vesele a zajímavě se žilo dříve, jak rozumná byla v Rusku inteligence a jak vysoko kladla pojem cti a přátelství. Peníze se půjčovaly bez směnky a považovalo se za hanbu nenabídnout pomocnou ruku příteli, který je právě v nouzi. A jaká bývala tehdy válečná tažení, jaká dobrodružství, jaké šarvátky, jací přátelé a jaké ženy! A jakým podivuhodným krajem býval Kavkaz! A žena jednoho velitele praporu, podivná žena, si oblékala důstojnickou uniformu a jezdila vždycky večer do hor, sama, bez průvodce. Měla prý v aulu poměr s jakýmsi knížátkem.“
„Maria Panno, Matičko boží…“ vzdychá Darjuška.
„A jak se pilo! A jak se jedlo! A jací to byli odvážliví liberálové!“
Andrej Jefimyč poslouchá a neslyší, o čemsi přemýšlí a usrkuje piva.
„Mně se často zdává o inteligentních lidech, že s nimi rozmlouvám^ říká najednou neočekávaně a přerušuje Michaila Averjanyče. „Otec mi dal velmi dobré vzdělání, ale pod vlivem idejí šedesátých let mě přinutil stát se lékařem. Myslím, že kdybych ho byl tehdy neposlechl, že bych tečí byl v. samém ohnisku myšlenkových proudů. Byl bych pravděpodobně členem nějaké fakulty. Pravda, inteligence také není věčná a neměnná, ale vy už víte, proč mě tak vábí. Život je zpropadená chytačka. Když myslící člověk dosáhne mužných let a přichází k zralému uvědomění, mimoděk si připadá jako v pasti, z níž není východiska. Ve skutečnosti byl shodou jakýchsi okolností proti své vůli povolán z nebytí k životu… Proč? Chce poznat smysl a cíl své existence, nikdo mu jej neřekne nebo mu říkají nejapnosti, tluče – a není mu otevřeno; přichází k němu smrt – rovněž proti jeho vůli. A tak jako ve vězení je lidem spojeným společným neštěstím lehčeji, jsou-li pohromadě, tak i v životě nepozorujeme nástrah, když se lidé náchylní k analyzování a zevšeobecňování scházejí a tráví čas tím, že si navzájem sdělují své velké a svobodomyslné myšlenky. V tom ohledu působí intelekt ničím nenahraditelnou rozkoš.“ „Zcela správně.“
Aniž se dívá svému společníkovi do očí, Andrej Jefimyč pokračuje tiše a s přestávkami o inteligentních lidech a o rozmluvách s nimi a Michail Averjanyč ho pozorně poslouchá a souhlasí: „Zcela správně.“
„A vy nevěříte v nesmrtelnost duše?“ ptá se náhle poštmistr. „Ne, vážený Michaile Averjanyči, nevěřím a nemám důvodu, abych v ni věřil.“
„Mám-li se přiznat, já o ní také pochybuji. Ačkoli, mimochodem řečeno, mívám takový pocit, jako bych nikdy neměl umřít. Och, myslím si, starý bručoune, už je čas umírat! A uvnitř mi nějaký hlásek říká: Nevěř, neumřeš…!“
Po deváté hodině Michail Averjanyč odchází. Obléká si v předsíni kožich a říká s povzdechem:
„Ach, do jakého zapadákova nás osud zanesl! Nejprotivnější ze všeho je, že tady budeme muset i umřít. Ech…!“

Když Andrej Jefimyč vyprovodí přítele, posadí se za stůl a znovu se dá do čtení. Ticho večera a potom noci není rušeno ani jediným zvukem, zdá se, že se čas zastavuje a zůstává spolu s doktorem nad knihou, že neexistuje nic kromě této knihy a lampy se zeleným stínítkem. Hrubý muzický obličej doktorův se zvolna ozařuje úsměvem dojetí a nadšení nad projevy lidského ducha. Och, proč jen člověk není nesmrtelný? myslí si. Proč jsou mozková centra a závity, proč jest zrak, řeč, proč jsou duševní stavy, nadání, jestliže je souzeno, aby všechno to přišlo do země a nakonec vychladlo zároveň se zemskou kůrou a potom se milióny let otáčelo bez smyslu a bez cíle se zemí kolem slunce? Pro to, aby jednou vychladl a aby se potom otáčel, vůbec není třeba vyvolávat z nebytí člověka s jeho vysokým, téměř božským intelektem a potom jako na posměch ho přeměnit v hlínu.
Přeměna látek! Ale jaká zbabělost utěšovat se touto náhražkou nesmrtelnosti! Neuvědomělé procesy dějící se v přírodě jsou dokonce nižší než sama lidská hloupost, neboť v hlouposti je přece jakési uvědomění a vůle, v těchto procesech však není naprosto nic. Jenom zbabělec, jenž má víc strachu ze smrti než pocitu vlastní důstojnosti, se může utěšovat tím, že jeho tělo bude žít nějakou dobu v trávě, v kameni, v žábě… Vidět svou nesmrtelnost v přeměně látek je zrovna tak podivné jako prorokovat skvělou budoucnost pouzdru na housle, když se drahé housle rozbily a staly nepotřebnými.
Když bijí hodiny, Andrej Jefimyč se opírá o opěradlo křesla a zavírá oči, aby chvilku přemýšlel. A pojednou, mimo očekávání, pod vlivem krásných myšlenek vyčtených z knihy, se zahledí do své minulosti i na přítomnost. Minulost je protivná, lépe na ni nevzpomínat. A v přítomnosti je totéž co v minulostí. Ví, že v téže době, co se jeho myšlenky otáčejí spolu s vychladlou zemí kolem slunce, vedle doktorského bytu, v hlavní budově trpí lidé nemocemi a špínou; možná, že někdo tam nespí a bojuje s hmyzem, jiného se chytá právě růže nebo sténá od pevně utaženého obvazu; možná, že nemocní hrají s ošetřovatelkami karty nebo pijí vodku. Během roku bylo oklamáno dvanáct tisíc lidí; všechna nemocniční práce se zrovna tak jako před dvaceti lety zakládá na zlodějně, na různicích, na klepech, na protekcionářství, na hrubém šarlatánství a nemocnice je, jako byla i dříve, institucí nemorální a v nejvyšším stupni zdraví obyvatel škodlivou. Ví, že v pavilónu číslo šest tluče Nikita za mřížemi pacienty a Mojsejka že chodí každý den po městě a žebrá.
Naproti tomu velmi dobře ví, že v lékařství nastala za posledních pětadvacet let úžasná změna. Když on studoval na universitě, zdálo se mu, že medicínu brzy stihne osud alchymie a metafyziky, teď však, když celé noci čte, lékařství jej vzrušuje a vzbuzuje v něm údiv, ba i nadšení. Opravdu, jaká neočekávaná nádhera, jaká to revoluce! Díky asepci se provádějí operace, jež slavný Pirogov ani in spe nepovažoval za možné. Obyčejní okresní lékaři si dnes troufají provést resekci kolenního kloubu, na sto břišních operací připadá jenom jediný smrtelný případ a kamínky se považují za takovou maličkost, že se o nich ani nepíše. Zcela radikálně se léčí syfilis. A teorie dědičnosti, hypnotismus, objevy Pasteurovy a Kochovy, hygiena spolu se statistikou a naše ruské okresní lékařství? Psychiatrie se svou nynější klasifikací nemocí, metodami diagnózy a léčení je ve srovnání s tím, co bylo, hotový Elbrus. Teď se pomateným nelije na hlavu studená voda a nenavlékají se na ně svěrací kazajky; ale zachází se s nimi lidsky, ba, jak se píše v novinách, pořádají se pro ně divadla a plesy. Andrej Jefimyč ví, že podle nynějších názorů a vkusu je taková ohavnost, jakou je pavilón číslo šest, možná jedině snad dvě stě verst od dráhy, v městečku, jehož starosta a obecní radní jsou pologramotní maloměšťáci, lidé, kteří vidí v lékaři boha, jemuž je třeba věřit bez jakékoliv kritiky, i kdyby vléval do úst třeba roztavené olovo; někde jinde by veřejnost a noviny už dávno roznesly na kopytech tuto bastilu v malém vydání.
„Nu což?“ ptá se sám sebe Andrej Jefimyč a otvírá oči. „Co z toho? Existuje asepce, je Koch a Pasteur, ale podstata věcí se ani trochu nezměnila. Nemocnost a úmrtnost jsou na témže stupni. Pro šílené se pořádají plesy a divadla, ale na svobodu je přece jen nepouštějí. To znamená, že je to všechno hloupost a marnost a mezi nejlepší vídeňskou klinikou a mou nemocnicí není v podstatě žádný rozdíl.“
Ale zármutek a pocit podobající se závisti mu nedovolují, aby zůstal lhostejným. Je to asi z únavy. Těžká hlava se sklání nad knihou, doktor si opírá obličej rukama, aby mu bylo měkče ji, a myslí si:
„Sloužím škodlivé věci a dostávám plat od lidí, jež klamu; nejsem čestný. Ale vždyť já sám o sobě nejsem ničím, jsem jen částí nutného sociálního zla; všichni újezdní úředníci jsou škůdci a dostávají peníze zadarmo… To znamená, že svou nečestností nejsem vinen já, ale doba… Kdybych se byl narodil o dvě stě let později, byl bych jiný.“
Když bijí tři hodiny, zhasí doktor lampu a odchází do ložnice. Spát se mu nechce.

Před dvěma lety se zemstvo ukázalo štědrým a určilo každoročně částku tří set rublů, aby byl zvětšen počet lékařského personálu v městské nemocnici, než bude otevřena nemocnice zemská, a na výpomoc byl Andreji Jefimyči městem přidělen újezdní lékař, Jevgenij Fjodoryč Chobotov. Byl to ještě zcela mladý člověk – nebylo mu ani třicet let – vysoký brunet s širokými lícními kostmi a malinkými očky; jeho předkové byli patrně jinorodci. Přijel do města bez haléře, s malinkým kufříčkem a s mladou nehezkou ženou, o které říkal, že je to jeho kuchařka. Zena měla s sebou nemluvně. Jevgenij Fjodoryč chodí v čepici se štítkem a v holínkách a v zimě v krátkém kožíšku. Spřátelil se s felčarem Sergejem Sergejičem a s pokladníkem a ostatní úředníky nazývá, neznámo proč, aristokraty a straní se jich. V celém jeho bytě je všeho všudy jen jedna kniha – „Nejnovější recepty vídeňské kliniky za rok 1881″. Když jde k nemocnému, bere si s sebou i tuto knížku. V klubu hraje večer co večer kulečník, karty ale rád nemá. Velice rád užívá v řeči takových výrazů jako cavyky, kafebraun na zeleno, malovat čerta na zeď apod.
V nemocnici bývá dvakrát týdně, obchází pavilóny a přijímá pacienty. Rozčilují jej baňky na odběr krve a to, že se v nemocnici nedbá antiseptických opatření, ale nová zařízení nezavádí, protože se bojí, aby tím neurazil Andreje Jefimyče. Svého kolegu Andreje Jefimyče považuje za starého šarlatána, podezírá ho z velkých příjmů a tajně mu závidí. Rád by se dostal na jeho místo.

Jednoho jarního večera koncem března, když už zmizel sníh a v nemocniční zahradě zpívali špačkové, doktor vyprovázel k vratům svého přítele poštmistra. Právě v té chvíli se vracel do dvora ze svých výprav žid Mojsejka. Byl bez čepice a v chatrných galoších obutých na boso a v ruce držel neveliký váček s almužnou.
„Podaruj kopeječku!“ obrátil se k doktorovi s úsměvem a třásl se zimou.
Andrej Jefimyč, který nikdy nedovedl nic odepřít, dal mu desetikopejku.
„Tohle není správné,“ pomyslil si při pohledu na jeho bosé nohy s červenými vystouplými kotníky. „Vždyť je mokro.“
A povzbuzen citem podobným soucitu i štítivosti, šel do přístavku za židem a díval se hned na jeho lysinu, hned na jeho kotníky. Když doktor vstoupil, vyskočil z hromady haraburdí Nikita a postavil se do pozoru.
„Dobrý den, Nikito,“ řekl mírně Andrej Jefimyč. „Tomuhle židovi tady by se měly vydat nějaké boty, takhle se nachladí.“
„K službám, Vaše Vysokoblahorodí. Oznámím to dozorci.“
„Buď tak laskav. Požádej ho mým jménem. Řekni, že já ho o to žádám.“
Dveře z chodby do pokoje byly otevřeny. Ivan Dmitrič se na posteli zvedl, opřen o loket poslouchal vzrušeně cizí hovor a pojednou poznal doktora. Všecek se zatřásl hněvem, vyskočil a s rudým, zlým obličejem a s očima vyvalenýma vyběhl doprostřed pokoje.
„Přišel doktor!“ vykřikl a zasmál se. „Konečně! Pánové, gratuluji vám, doktor nás poctil svou návštěvou. Zatracená potvora!“ zapištěl a s takovou zuřivostí, jakou v pokoji nikdy ještě neviděli, dupl nohou. „Zabít tu potvoru! Ne, zabít je málo! Utopit v záchodě!“
Když to Andrej Jefimyč slyšel, nahlédl z předsíně do pokoje a mírně se zeptal:
„Zač?“
„Zač?“ zvolal Ivan Dmitrič a přistoupil k němu s výhružným vzezřením a halil se křečovitě do pláště. „Zač? Zloději!“ pronesl s odporem a zkřivil ústa, jako by si chtěl odplivnout. „Šarlatáne! Kate!“
„Uklidněte se,“ řekl Andrej Jefimyč s provinilým úsměvem. „Ujišťuji vás, že jsem nikdy nic neukradl, a to ostatní, myslím, silně přeháníte. Vidím, že se na mne zlobíte. Uklidněte se, prosím vás, a můžete-li, řekněte mi docela klidně: proč se na mne zlobíte?“
„A proč vy mě tu držíte?“
„Protože jste nemocný.“
„Tak, nemocný. Ale přitom desítky a stovky bláznů si chodí na svobodě, protože vaše ignorantství není schopno rozpoznat je od zdravých lidí. A proč tedy mám já a tady tihle nešťastníci sedět za ostatní jako obětní beránkové? Vy, felčar, dozorce a celá vaše nemocniční sebranka stojíte v mravním ohledu mnohem níže než kdokoli z nás, a proč tedy tu sedíme my, a ne vy? Kde je tu logika?“
„Mravní ohledy a logika s tím nemají nic společného. Všechno závisí na náhodě. Koho zavřeli, ten sedí, a koho nezavřeli, ten si chodí na svobodě, to je to celé. V tom, že já jsem doktor a vy duševně chorý, není ani žádná mravnost nebo logika, ale pouhá čirá náhoda.“
„Tomuhle žvanění nerozumím…“ tiše pronesl Ivan Dmitrič a sedl si na svou postel.
Mojsejka, jehož si Nikita v doktorově přítomnosti netroufal prohlížet, rozložil si na své posteli kousky chleba, papírky, kostičky a pořád se ještě třásl zimou, cosi rychle a zpěvavě po židovsku odříkával. Pravděpodobně si představoval, že prodává v krámě.
„Propusťte mě,“ řekl Ivan Dmitrič a hlas se mu zachvěl.
„Nemohu.“
„Ale proč? Proč nemůžete?“
„Protože to není v mé moci. Jen posuďte, co z toho budete mít, jestliže vás propustím. Jděte si. Občané nebo policie vás zadrží a přivedou vás zpět.“
„Ano, ano, to je pravda…“ pronesl Ivan Dmitrič a mnul si čelo. „To je strašné! Ale co mám tedy dělat? Co?“
Hlas Ivana Dmitriče a jeho mladý, inteligentní a bystrý obličej se Andreji Jefimyči zalíbil. Měl chuť získat si mladíka a uklidnit ho. Přisedl si k němu na postel, uvažoval a řekl:
„Ptáte se, co máte dělat. Nejlépe ve vašem postavení by bylo utéci odtud. Ale, bohužel, to nemá cenu. Chytnou vás. Chrání-li se společnost před zločinci, duševně chorými a vůbec před nepohodlnými lidmi, je nepřemožitelná. Vám zbývá jedno – uklidnit se duševně vědomím, že váš pobyt zde je pro vás nutný.“
„Pro nikoho není pobyt tady nutný.“
„Když už jednou vězení a blázince jsou, musí v nich někdo sedět. Nebudete-li tam vy, budu tam já, a nebudu-li tam já, bude tam někdo třetí. Počkejte, až v daleké budoucnosti vězení a blázince přestanou existovat, pak nebude ani zamřížovaných oken, ani vězeňských a nemocničních plášťů. Zajisté, že taková doba dříve nebo později nastane.“
Ivan Dmitrič se posměšně ušklíbl.
„Vy žertujete,“ pravil s přimhouřenýma očima. „Takovým lidem, jako jste vy nebo váš pomocník Nikita, nezáleží na tom, co bude v budoucnosti, ale můžete si být, vážený pane, jist, že opravdu nastanou lepší časy! I když se vyjadřuji prostě, jen se smějte, ale červánky nového života vzejdou, pravda zvítězí a – v naší ulici bude svátek! Já se toho nedočkám, chcípnu, ale zato něčí pravnuci se toho dočkají. Pozdravuji je z celé duše a raduji se, raduji se za ně! Už předem! Pomáhej vám v tom, přátelé, bůh!“
Ivan Dmitrič s planoucíma očima vstal a s rukama vztaženýma k oknu pokračoval vzrušeným hlasem:
„Odtud, za těmito mřížemi vám žehnám! Ať žije pravda! Raduji se!“
„Neshledávám zvláštní příčiny radovat se,“ pravil Andrej Jefimyč, jemuž se gesto Ivana Dmitriče zdálo divadelní a zároveň se mu velmi líbilo. „Věznic a blázinců nebude a pravda, jak jste se ráčil vyjádřit, zvítězí, ale vždyť podstata věci se přitom nezmění, zákony přírody zůstanou pořád stejné. Lidé budou nemocní, budou stárnout a umírat zrovna tak jako nyní. I když váš život budou ozařovat sebenádhernější červánky, nakonec vás stejně položí do rakve a spustí do hrobu.“
„A co nesmrtelnost?“
„Ale, nechtě toho!“
„Vy v ni nevěříte, já však věřím. U Dostojevského nebo u Voltaira kdosi říká, že kdyby nebylo boha, lidé by si ho vymyslili. A já hluboce věřím, že není-li nesmrtelnost, dříve nebo později ji všemocný lidský rozum vynalezne.“
„To je pěkně řečeno,“ pravil Andrej Jefimyč se spokojeným úsměvem. „To je správné, že věříte. S takovou vírou může člověk žít šťastně, i kdyby byl za živa zazděn. Vy jste ráčil nabýt někde vzdělání?“
„Ano, byl jsem na universitě, ale nedostudoval jsem.“
„Jste přemýšlivý a hloubavý člověk. Za všech okolností můžete najít uspokojení v sobě samém. Svobodné a hluboké myšlení, jímž se člověk snaží pochopit život, a naprosté pohrdání hloupými marnostmi světskými jsou dvě blaha, nad něž vyšších člověk nikdy nepoznal. A vy je můžete mít, i kdybyste žil za trojími mřížemi. Diogénes bydlel v sudě, a přece se cítil šťastnějším než všichni vládcové světa.“
„Váš Diogénes byl hlupák,“ pronesl nevrle Ivan Dmitrič. „Co mi to tu povídáte o Diogénovi a o nějakém poznání smyslu života?“ rozzlobil se pojednou a vyskočil. „Mám rád život, vášnivě rád! Trpím stihomamem, trápí mě ustavičný pocit strachu, ale mívám chvíle, kdy mě zachvacuje touha po životě, a tehdy se bojím, že zešílím. Strašně se mi chce žít, strašně!“
V rozrušení se prošel po pokoji a řekl sníženým hlasem: „Když sním, mívám vidění. Přicházejí ke mně nějací lidé, slyším hlasy, hudbu a zdá se mi, že chodím po lesích, po mořském břehu, a tak strašně toužím po světském shonu, po každodenních starostech… Řekněte mi, copak je tam nového?“ otázal se Ivan Dmitrič. „Co se tam děje?“
„Chcete vědět, co se děje ve městě nebo všeobecně?“
„No, nejdříve mi vypravujte o městě a potom všeobecně.“
„Tak, co? Ve městě je únavná nuda… Není tam s kým promluvit, koho vyslechnout. Nejsou tam žádní noví lidé. Mimochodem, nedávno přijel mladý lékař Chobotov.“
„Ten přijel, ještě když já tam byl. Jaký je, hulvát?“ „Ano, není to kulturní člověk. To je divné, víte… Podle všeho v našich hlavních městech myšlenkový život nestojí, hýbe se, jsou tam tedy i opravdoví lidé, ale bůhvíproč nám odtud pořád posílají takové lidi, že bych je raději neviděl. Nešťastné město!“ „Ba, nešťastné město!“ povzdechl si Ivan Dmitrič a zasmál se. A co je nového všeobecně? Co se píše v novinách, v časopisech?“
V pokoji už bylo tma. Doktor vstal a vstoje začal vypravovat, co se píše v cizině i v Rusku, jaké lze teď pozorovat myšlenkové proudy. Ivan Dmitrič pozorně naslouchal a dával mu otázky, ale najednou, jak by si na něco strašného vzpomněl, chytl se za hlavu a lehl si na postel zády k doktorovi.
„Co je vám?“ zeptal se Andrej Jefimyč.
„Už ode mne neuslyšíte ani slova,“ pronesl drsně Ivan Dmitrič. „Nechte mě!“
„Pročpak?“
„Říkám vám: nechtě mě! K čertu!“
Andrej Jefimyč pokrčil rameny, povzdechl si a odešel. Když šel chodbou, řekl:
„Mělo by se tu uklidit, Nikito… Hrozně to tu páchne.“
„K službám, Vaše Vysokoblahorodí.“
„Jaký je to milý mladík!“ uvažoval Andrej Jefimyč, když šel do svého bytu. „Za celou dobu, co tady jsem, je to, myslím, první člověk, s nímž lze promluvit. Umí uvažovat a zajímá se právě o to, čeho je třeba.“
Když četl, a i potom, když si šel lehnout, stále přemýšlel o Ivanu Dmitriči, a když se druhý den ráno probudil, vzpomněl si, že se včera seznámil s chytrým a zajímavým člověkem, a rozhodl se, že k němu při první příležitosti ještě jednou zajde.
Ivan Dmitrič ležel právě v takové poloze jako včera, rukama si držel hlavu a nohy měl skrčené pod sebou. Do obličeje mu nebylo vidět.
„Dobrý den, příteli,“ pravil Andrej Jefimyč. „Nespíte?“
„Za prvé, nejsem váš přítel,“ řekl Ivan Dmitrič do polštáře, „a za druhé, zbytečně se namáháte; nedostanete ze mne ani slovo.“
„Podivné…“ zamumlal Andrej Jefimyč rozpačitě. „Včera jsme spolu tak klidně besedovali a najednou jste se pro něco urazil a naráz jste rozmluvu přerušil… Nejspíš jsem se nějak nevhodně vyjádřil, nebo jsem snad pronesl myšlenku neodpovídající vašemu přesvědčení…“
„Bodejť, to vám tak určitě věřím!“ řekl Ivan Dmitrič, nadzvedl se trochu a díval se na doktora posměšně i bázlivě zároveň; jeho oči byly rudé. „Můžete si jít vyzvídat a týrat někoho jiného, ale tady nepořídíte. Už včera jsem pochopil, proč jste přišel.“
„Podivná představa!“ zasmál se doktor. „Tak vy mě považujete za vyzvědače?“
„Ano, za vyzvědače vás považuji. Za vyzvědače nebo za doktora, který byl pověřen mým výslechem – to je jedno.“
„Ach, jste vy ale opravdu, promiňte… podivín!“
Doktor si sedl na stoličku u postele a vyčítavě pokyvoval hlavou.
„Ale připusťme, že máte pravdu,“ řekl. „Připusťme, že vás zrádně chytím za slovo, abych vás vydal policii. Zavřou vás a potom budou soudit. Ale což vám bude u soudu nebo ve vězení hůř, než je vám tady? A vypovědí-li vás do vyhnanství nebo pošlou na galeje, což je to horší než sedět v tomto pavilónu? Nepovažuji to za horší… Čeho se tedy bát?“
Tato slova zřejmě na Ivana Dmitriče zapůsobila. Klidně si sedl.
Bylo pět hodin odpoledne – doba, kdy Andrej Jefimyč obvykle chodí po svých pokojích a Darjuška se ptá, není-li čas, aby pil pivo. Venku bylo klidné a jasné počasí.
„A já jsem si vyšel po obědě na procházku, nu a zašel jsem k vám, jak vidíte,“ řekl doktor. „Je už úplné jaro.“
„Jaký je teď měsíc? Březen?“ zeptal se Ivan Dmitrič.
„Ano, konec března.“
„Je venku bláto?“
„Ne, ne příliš. V zahradě jsou už upraveny pěšinky.“
„Teď by bylo pěkné projet se v kočáře někam za město,“ řekl Ivan Dmitrič a protíral si rudé oči, jako by se právě probudil, „potom se vrátit do teplé, útulné pracovny a… vyléčit se u pořádného doktora z bolení hlavy… Dávno už jsem nežil jako člověk. Ale tady je hnusně! Nesnesitelně hnusně!“
Po včerejším rozrušení byl unaven a mdlý a mluvil nerad. Prsty se mu chvěly a na obličeji bylo vidět, že ho silně bolí hlava.
„Mezi teplou, útulnou pracovnou a tímto pavilónem není žádný rozdíl,“ pravil Andrej Jefimyč. „Mír a spokojenost nenajde člověk mimo sebe, ale v sobě samém.“
„Jak to?“
„Obyčejný člověk očekává něco dobrého nebo špatného zvenčí, totiž od kočáru nebo od pracovny, kdežto člověk přemýšlivý – sám od sebe.“
„Běžte kázat tuto filosofii do Řecka, kde je teplo a kde vonějí pomeranče, ale pro zdejší podnebí se tato filosofie nehodí. S kýmpak jsem to mluvil o Diogénovi. S vámi, není-liž pravda?“
„Ano, včera se mnou.“
„Diogénes nepostrádal pracovnu a teplý byt; tam je i tak horko. Může si ležet v sudě a pojídat pomeranče a olivy. Ale kdyby tak měl žít v Rusku, to by pěkně poprosil, aby směl jít do pokoje i v květnu, neřku-li v prosinci. Jistě by ho zima zkrušila.“
„Nikoli. Zimu a vůbec každou bolest je možno necítit. Marcus Aurelius pravil: „Bolest je živá představa bolesti; vyviň silnou vůli, abys změnil tuto představu, zavrhni ji, přestaň si stěžovat a bolest zmizí.“ To je správné. Mudrc nebo prostě myslící, hloubavý člověk se vyznačuje zejména tím, že pohrdá bolestí; je vždy spokojen a ničemu se nediví.“
„Já jsem tedy idiot, neboť trpím, jsem nespokojen a žasnu nad lidskou ničemností.“
„To děláte zbytečně. Zahloubáte-li se do věci častěji, pochopíte, jak malicherné je všechno to vnější, co nás rozčiluje. Máme usilovat o pochopení života, v tom je opravdové blaženství.“
„Pochopení…“ zamračil se Ivan Dmitrič. „Vnější, vnitřní… Promiňte, tomu nerozumím. Vím jen,“ řekl už vstoje a díval se zlostně na doktora, „vím, že bůh mě stvořil s horkou krví a s nervy, ano, pane! A je-li organická tkáň schopna života, musí reagovat na každé podráždění. I já na ně reaguji. Na bolest odpovídám křikem a slzami, na ničemnost rozhořčením, na ohavnost odporem. Podle mého to je vlastně to pravé, čemu říkáme život. Čím nižší je organismus, tím je méně citlivý a tím slaběji odpovídá na podráždění, a čím je vyšší, tím je vnímavější a silněji reaguje na skutečnost. Kdo by tohle nevěděl! Doktor, a nezná takovéhle maličkosti! Aby člověk mohl pohrdat bolestí, aby byl vždycky spokojen a ničemu se nedivil, musel by dojít do tohohle stavu,“ a Ivan Dmitrič ukázal na tlustého, sádlem zarostlého mužika, „nebo by se musel zocelit utrpením do takového stupně, že pro ně ztratí veškerou citlivost, to je, jinými slovy, musel by přestat žít. Promiňte, nejsem mudrc ani filosof,“ pokračoval Ivan Dmitrič podrážděně, „ničemu z toho nerozumím. Nejsem schopen uvažování.“
„Naopak, uvažujete velmi správně.“
„Stoikové, které parodujete, byli pozoruhodní lidé, ale jejich učení ustrnulo už před dvěma tisíciletími a nepokročilo kupředu ani nepokročí, neboť je nepraktické a neživotné. Mělo úspěch jen u menšiny lidí, kteří tráví svůj život študýrováním a vychutnáváním všech učení, většina však tuto filosofii nechápala. Učení, které káže lhostejnost k bohatství, k životnímu pohodlí, pohrdání bolestí a smrtí, je pro obrovskou většinu nepochopitelné, neboť tato většina nikdy nepoznala ani bohatství, ani životní pohodlí; a pohrdat bolestí by znamenalo pohrdat samým životem, neboť celá lidská bytost se skládá z pocitu hladu, chladu, urážek, ztrát a z hamletovského strachu ze smrti. V těchto pocitech je všechen život; je možno jej těžce snášet, je možno jej nenávidět, ale nelze jím pohrdat. Ano, a tak opakuji, učení stoiků nemůže mít nikdy budoucnost, neboť odedávna až podnes postupuje v životě kupředu boj, schopnost vnímat, trpět a reagovat na podráždění…“
Ivan Dmitrič pojednou ztratil nit myšlenek, přestal mluvit a mrzutě si mnul čelo.
„Chtěl jsem říci něco důležitého, ale ztratil jsem souvislost,“ pravil. „O čem jsem to? Ano! A tak tedy říkám: nějaký stoik se prodal do otroctví, aby vykoupil svého bližního. Tak vidíte, to znamená, že stoik reagoval na popud, neboť k takovému velkomyslnému činu, jakým je zničit sám sebe pro bližního, je třeba rozhořčené mysli a soucitné duše. Zapomněl jsem tady ve vězení všechno, čemu jsem se kdy učil, jinak bych si ještě na něco vzpomněl. A což Kristus? Kristus odpověděl na skutečnost tím, že plakal, smál se, rmoutil se, hněval se, ba i tesknil, nešel vstříc utrpení s úsměvem a nepohrdal smrtí, nýbrž v zahradě Getsemanské se modlil, aby byl zbaven kalichu hořkosti.“
Ivan Dmitrič se zasmál a sedl si.
„Dejme tomu, že klid a spokojenost člověka není mimo něj, ale v něm samém,“ řekl. „Dejme tomu, že je třeba pohrdat utrpením a ničemu se nedivit. Ale proč to kážete vy? Jste snad mudrc nebo filosof?“
„Ne, nejsem filosof, ale kázat tuto filosofii má každý, protože je rozumná.“
„Ne, chci vědět, proč vy se považujete za povolaného vyznat se v hlubším chápání věcí, v pohrdání bolestí a v tom ostatním? Což jste vy někdy trpěl? Máte vy ponětí o utrpení? Dovolte, byl jste jako dítě bit?“
„Né, moji rodiče cítili odpor k tělesným trestům.“
„Ale mne otec mlátil surově. Můj otec byl hrubý hemoroidní úředník, měl dlouhý nos a žlutý krk. Ale budeme mluvit o vás. Po celý život se vás nikdo ani prstem nedotkl, nikdo vás nezastrašoval, nebil; jste zdravý jako tur. Rostl jste pod ochranou svého otce a studoval jste na jeho útraty, načež jste získal sinekuru. Přes dvacet let jste měl naturální byt s otopem, se světlem, s obsluhou a měl jste přitom právo pracovat, jak a kolik vám bylo libo, anebo jste mohl i nedělat nic. Od přírody jste člověk líný, změkčilý, a proto jste se snažil uspořádat si svůj život tak, aby vás nic nezneklidňovalo a nevyrušovalo. Práci jste dal felčarovi a ostatní sebrance a sám jste si seděl v teple a za větrem a hromadil jste peníze, četl jste si knížky a bavil se přemýšlením o všelijakých vznešených hloupostech a (Ivan Dmitrič se podíval na doktorův červený nos] bumbal jste. Zkrátka, to nebyl žádný život, ten jste vy vůbec nepoznal a skutečnost znáte jen teoreticky. A pohrdáte utrpením a ničemu se nedivíte z velmi prostého důvodu: marnost nad marnost, vnější a vnitřní, pohrdání životem, bolestí i smrtí, hloubání, opravdové blaženství – to vše je filosofie nejvhodnější pro ruského zahaleče. Vy například vidíte, jak mužik bije svou ženu. Proč se do toho míchat? Ať ji bije, stejně oba jednou umřou; a pak, ten, co bije, uráží bitím ne toho, koho bije, ale sama sebe. Opíjet se je hloupé, neslušné, ale budeš pít – umřeš, nebudeš pít – taky umřeš. Přijde ženská, že ji bolí zuby… Nu, což? Bolest je představa o bolesti a kromě toho bez nemocí na tomto světě přece žít nelze, všichni umřeme, a tak si jdi ženská domů, nezdržuj mě od přemýšlení a od vodky. Mladík vás prosí o radu, co má dělat, jak žít; někdo jiný by se dříve, než by odpověděl, zamyslil, ale vy už máte odpověď hotovou: Usiluj vše vystihnout rozumem nebo se snaž dosáhnout opravdového blaha. A co je to ono fantastické, opravdové blaho? Samozřejmě, na to odpověď není. Nás tady drží za mřížemi, nechávají nás hynout, trýzní nás, ale to je zcela správné a rozumné, protože mezi tímto pokojem a útulnou, teplou pracovnou není žádný rozdíl. Věru, pohodlná filosofie; a nedá se nic dělat, svědomí je čisté a považuješ se za mudrce… Ne, vážený pane, to není filosofie, to není přemýšlení, to není šíře názorů, ale lenivost, fakirství, ospalá tupost… Ano!“ – znovu se Ivan Dmitrič rozzlobil. „Bolestí pohrdáte, ale kdybych vám tak přiskřípl mezi dveřmi prst, tak zařvete na celé hrdlo!“
„A možná, že bych nezařval!“ řekl Andrej Jefimyč s mírným úsměvem.
„Ale jakpak ne! A kdyby vás takhle klepla mrtvička nebo kdyby vás, dejme tomu, nějaký hlupák a prchlivec, využívající svého postavení nebo úřadu, veřejně urazil a vy byste věděl, že mu to projde beztrestně – to byste pak pochopil, co to je radit jiným, aby chápali věci hlouběji a snažili se dosáhnout opravdového blaha.“
„To je originální,“ pravil Andrej Jefimyč a smál se pobaveně a mnul si přitom ruce. „Mne příjemně překvapuje vaše záliba v zevšeobecňování a moje charakteristika, kterou jste právě ráčil udělat, je přímo skvělá. Opravdu, beseda s vámi mě velice baví. Nuže, já jsem vás vyslechl, račte teď vyslechnout vy mne.“

Tento rozhovor trval ještě asi hodinu a učinil na Andreje Jefimyče zřejmě hluboký dojem. Začal chodit do pavilónu denně. Chodil tam vždy ráno a odpoledne a večerní soumrak ho často zastihl v zábavě s Ivanem Dmitričem. Z počátku se Ivan Dmitrič před ním ostýchal, podezíral ho ze špatných úmyslů a dával mu otevřeně najevo své nepřátelství, potom však si na něho zvykl a své příkré chování změnil na chování shovívavě ironické.
Brzo se po nemocnici roznesla zpráva, že doktor Andrej Jefimyč začal navštěvovat pavilón číslo šest. Nikdo, ani felčar, ani Nikita, ani ošetřovatelky nemohly pochopit, proč tam chodí, proč tam prosedí celé hodiny, o čem rozmlouvá a proč nepředpisuje žádné léky. Jeho jednání jim bylo podivné. Michail Averjanyč ho často nezastal doma, což se dříve nikdy nestávalo, a Darjuška byla velmi znepokojena, neboť doktor nepil už pivo v určitý čas, a někdy dokonce přicházíval pozdě k obědu.
Jednou, bylo to už koncem června, přišel k Andreji Jefimyči v nějaké záležitosti doktor Chobotov; když ho nezastihl doma, odešel ho hledat na dvůr; tady mu řekli, že starý doktor zašel k duševně chorým. Když Chobotov vešel do přístavku, zůstal stát na chodbě a uslyšel tento rozhovor:
„My se nikdy neshodném a obrátit mě na svou víru se vám nepodaří,“ říkal Ivan Dmitrič podrážděně. „Skutečnost vy vůbec neznáte, nikdy jste netrpěl, byl jste vždycky jen jako pijavice živ z cizího utrpení, ale já trpěl ustavičně, od narození až do dneška. Proto mluvím otevřeně; stojím výš než vy a považuji se za oprávněnějšího ve všem než vy. Vy mě nemáte čemu učit.“
„Vůbec vás nehodlám obrátit na svou víru,“ pravil Andrej Jefimyč tiše a lítostivě, že ho nikdo nechce pochopit. „O to tu nejde, příteli. Nejde tu o to, že vy jste trpěl a já ne. Utrpení a radosti jsou pomíjivé. Nechme je být spánembohem. Ale jde tu o to, že my dva myslíme. Vidíme v sobě lidi, kteří jsou schopni myslit a uvažovat, a to nás činí solidárními, i když se naše názory sebevíc různí. Kdybyste věděl, příteli, jak se mi zprotivilo všeobecné šílenství, zabedněnost, tupost a s jakou radostí vždy s vámi beseduji! Vy jste inteligentní člověk a skýtáte mi velké potěšení.“
Chobotov pootevřel dveře a nahlédl do pokoje; Ivan Dmitrič v domácí čepici a doktor Andrej Jefimyč seděli vedle sebe na posteli. Choromyslný dělal posunky, zachvíval se, halil se křečovitě do pláště a doktor seděl nehnutě, se skloněnou hlavou, obličej měl rudý, bezradný a smutný. Chobotov pokrčil rameny, usmál se a vyměnil si s Nikitou pohled. Nikita také pokrčil rameny.
Druhý den přišel Chobotov do pavilónu spolu s felčarem. Oba stáli na chodbě a naslouchali u dveří pokoje.
„Náš starý se asi úplně pomátl na rozumu!“ řekl Chobotov, když vycházel z přístavku.
„Pán Bůh nás hříšníky rač chránit!“ povzdychl si bohabojný Sergej Sergejič a pečlivě se vyhýbal loužím, aby si neumazal krásně vyleštěné boty. „Mám-li se přiznat, vážený Jevgeniji Fjodoryči, čekal jsem to už dávno!“

Po této příhodě začal Andrej Jefimyč kolem sebe pozorovat jakési tajnůstkářství. Zřízenci, ošetřovatelky i nemocní se na něho při setkání pátravě dívali a potom si mezi sebou šeptali. Malá dozorcova dcerka Máša, kterou doktor rád potkával v nemocniční zahradě, od něho teď pro nic za nic utíkala, když se k ní s úsměvem blížil, aby ji pohladil po hlavičce. Poštmistr Michail Averjanyč už neříkal, když ho poslouchal: „Zcela správně,“ ale v nepochopitelných rozpacích pobroukával: „Ano, ano, ano…“ a díval se na něho zamyšleně a smutně; neznámo proč začal svému příteli radit, aby nechal vodky a piva, ale protože byl taktní, neříkal to přímo, ale dělal narážky; vypravoval buď o jednom veliteli oddílu, znamenitém člověku, nebo o plukovním knězi, správném chlapíkovi, kteří z pití onemocněli, ale když přestali pít, úplně se uzdravili. Jednou dvakrát přišel k Andreji Jefimyči jeho kolega Chobotov; také mu radil, aby nechal lihových nápojů, a bez jakéhokoliv zřejmého důvodu mu doporučoval užívat bromid draselný.
V srpnu dostal Andrej Jefimyč od starosty města dopis s prosbou, aby byl tak laskav a navštívil jej v důležité věci. Když Andrej Jefimyč přišel v určený čas do městské rady, zastal tam doplňujícího velitele, statutárního inspektora újezdní školy, člena městské rady, Chobotová a ještě jakéhosi tlustého světlovlasého pána, kterého mu představili jako doktora. Tento pán s polským, těžce vyslovitelným příjmením bydlel asi třicet verst od města, u hřebčince, a projížděl právě městem.
„Je tu zprávička, týkající se vás, velectěný,“ obrátil se městský radní k Andreji Jefimyči, když se byli všichni vespolek pozdravili a usedli ke stolům. „Tady Jevgenij Fjodoryč říká, že lékárna se v hlavní budově tísní a že by se měla přestěhovat do některého přístavku. Na tom samozřejmě není nic zvláštního, přestěhovat se může, ale hlavní důvod je, že přístavek bude vyžadovat opravu.“
„Ano, bez opravy to nepůjde,“ pravil Andrej Jefimyč po chvilce přemýšlení. „Kdyby se na příklad rohový přístavek upravil pro lékárnu, myslím, že by na to bylo potřebí nejméně tak pěti set rublů. To jsou neproduktivní výlohy.“
Chvilku se odmlčeli.
„Už jsem měl čest podat zprávu před deseti lety,“ pokračoval Andrej Jefimyč tichým hlasem, „že tato nemocnice, tak jak teď vypadá, je pro město neúnosným luxusem. Stavěla se v čtyřicátých letech, ale vždyť tenkrát na to nebyly prostředky. Město vydává příliš mnoho na nepotřebné stavby a na zbytečné úřady. Myslím, že za ty peníze by bylo při jiném hospodářství možno vydržovat dvě vzorné nemocnice.“
„Tak tedy zaveďme jiné hospodářství,“ řekl živě člen městské rady.
„Už jsem měl čest referovat; převeďte zdravotnický obor do správy zemstva.“
„Ano, převeďte na zemstvo peníze a ono je ukradne,“ zasmál se světlovlasý doktor.
„Tak to bývá,“ souhlasil člen městské rady a také se zasmál.
Andrej Jefimyč se zvolna a unaveně podíval na světlovlasého doktora a řekl: „Musíme být spravedliví.“
Zase se odmlčeli. Byl podán čaj. Doplňovací velitel se jaksi ve velkých rozpacích dotkl přes stůl ruky Andreje Jefimyče a řekl:
„Úplně jste na nás zapomněl, doktore. Vždyť jste jako mnich; karty nehrajete, ženy nemáte v lásce. Nudíte se s našincem.“
Všichni se pak dali do vypravování o tom, jak se slušný člověk v tomto městě nudí. Není tu ani divadlo, ani koncerty a na posledním tanečním večírku v klubu bylo asi dvacet dam a jen dva tanečníci. Mládež netančí a tlačí se pořád kolem bufetu nebo hraje karty. Andrej Jefimyč začal zvolna a tiše, na nikoho se přitom nedívaje, mluvit o tom, jaká je to veliká škoda, že občané utrácejí svou životní energii, svého ducha a inteligenci v kartách a v klepech a neumějí nebo nechtějí trávit čas zajímavými besedami a čtením, nechtějí užívat rozkoší, jaké skýtá intelekt. Pouze rozum je zajímavý a pozoruhodný, všechno ostatní je mělké a přízemní. Chobotov pozorně poslouchal svého kolegu a najednou se zeptal:
„Andreji Jefimyči, kolikátého je dnes?“
Když dostal odpověď, začali se spolu se světlovlasým doktorem Andreje Jefimyče vyptávat tónem examinátorů, vědomých si své neobratnosti, jaký je dnes den, kolik dní má rok a je-li pravda, že v pavilóně číslo šest je báječný prorok.
Odpovídaje na poslední otázku, Andrej Jefimyč se začervenal a řekl:
„Ano, je to nemocný, ale zajímavý mladý muž.“
Víc už mu nekladli žádné otázky.
Když si oblékal v předsíni kabát, doplňovací velitel mu položil ruku na rameno a řekl s povzdechem:
„My staří už máme čas na odpočinek!“
Když Andrej Jefimyč vyšel na ulici, pochopil, že byl před komisí, která měla zjistit jeho duševní schopnosti. Vzpomněl si, jaké mu dávali otázky, začervenal se a poprvé v životě se mu zželelo medicíny.
„Můj bože,“ pomyslil si, když si vzpomněl, jak ho lékaři právě vyšetřovali, „vždyť psychiatrii poslouchali nedávno, složili zkoušky – jak je možné projevit tak úžasnou nevědomost? Nemají o psychiatrii ani ponětí!“
A poprvé v životě cítil, že je uražen, a byl tím rozzloben.
Týž den večer u něho byl Michail Averjanyč. Poštmistr k němu přišel bez pozdravu, vzal ho za ruce a řekl mu dojatě:
„Drahý můj příteli, dokažte mi, že věříte v mou upřímnou sympatii a že mě považujete za svého přítele… Příteli!“ pokračoval vzrušeně a nepustil Andreje Jefimyče ke slovu: „Mám vás rád pro vaše vzdělání a duševní ušlechtilost. Poslouchejte mě, můj drahý! Zásady vědy zavazují lékaře, aby před vámi zatajili pravdu, ale já vám řeknu po vojensku rovnou do očí čistou pravdu: jste churav! Promiňte mi, můj drahý, ale je to pravda, vaše okolí to už dávno pozorovalo. Teď mi doktor Jevgenij Fjodoryč říkal, že si nutně v zájmu svého zdraví potřebujete odpočinout a rozptýlit se. Zcela správně! Výborně! Beru si v těchto dnech dovolenou a jedu nadýchat se jiného vzduchu. Dokažte mi, že jste můj přítel, a pojeďte se mnou! Pojeďme, připomeneme si mladé časy.“
„Cítím se zcela zdráv,“ řekl Andrej Jefimyč po krátké úvaze. „A jet nemohu. Dovolte mi, abych vám své přátelství dokázal nějak jinak.“
Jet někam bez důvodu, bez knih, bez Darjušky, bez piva, tak náhle porušit způsob života pěstovaný po dvacet let, tato myšlenka se mu napoprvé zdála divokou a fantastickou. Ale vzpomněl si na rozmluvu v městské radě a na tíživou náladu, již pocítil po návratu z městské rady domů, a myšlenka odjet na nějaký čas z města, kde ho hloupí lidé považují za blázna, ho lákala.
„A kam se vlastně chystáte jet?“ tázal se.
„Do Moskvy, do Petrohradu, do Varšavy… Ve Varšavě jsem prožil nejšťastnějších pět let svého života. To je báječné město! Pojeďme, můj drahý!“

Za týden poté byl Andrej Jefimyč vyzván, aby si odpočinul, to jest, aby podal žádost o přeložení do výslužby, což vzal lhostejně na vědomí, a za další týden seděl s Michailem Averjanyčem v poštovním dostavníku a jeli na nejbližší železniční stanici. Dny byly chladné, jasné, s jasně modrou oblohou a s průzračnými dálkami. Dvě stě verst na stanici projeli za dva dny a dvakrát během jízdy přenocovali. Když jim podávali na poštovních stanicích čaj ve špatně umytých sklenicích nebo dlouho zapřahali, Michail Averjanyč rudl, třásl se po celém těle a křičel: „Mlčet! Nedebatovat!“ A když seděl v dostavníku, bez přestání vypravoval o svých cestách po Kavkaze a po království Polském. Kolik zažil příhod, jaká měl setkání! Mluvil hlasitě a přitom se tvářil tak udiveně, že si každý mohl myslit, že lže. A k tomu ještě, když vypravoval, dýchal Andreji Jefimyči do obličeje a smál se mu do ucha. To doktora obtěžovalo a vadilo mu to v přemýšlení a soustředění.
Z úsporných důvodů jeli ve vlaku třetí třídou, v oddělení pro nekuřáky. Tak asi polovina pasažérů byla slušných. Michail Averjanyč se brzy se všemi seznámil, chodil od lavice k lavici a hlasitě říkal, že není radno jezdit po těchto hrozných cestách. Kolem dokola samý podvod! Cestovat koňmo, to je docela něco jiného; urazíš za den sto verst a cítíš se přitom zdráv a svěží. A neúroda je u nás proto, že vysušili Pinské močály. Vůbec, jsou to všude strašné nepořádky. Rozčiloval se, mluvil hlasitě a nepřipouštěl ostatní ke slovu. Toto nekonečné klábosení, vystřídané hlasitým smíchem a živou gestikulací, Andreje Jefimyče unavilo.
„Kdo z nás obou je blázen?“ myslil si rozmrzele. „Já, jenž se snažím, abych spolucestující ničím neobtěžoval, nebo tento sobec, který si myslí, že je nejchytřejší a nejzajímavější člověk na světě, a proto nikoho nenechá na pokoji?“
V Moskvě si Michail Averjanyč oblékl vojenský kabát bez nárameníků a kalhoty s červeným lemováním. Po ulicích chodil ve vojenské čepici a v plášti a vojáci mu salutovali. Andreji Jefimyči teď připadalo, že je to člověk, který ze všeho panského, co na něm kdysi bylo, všechno dobré pozbyl a zůstalo mu jenom to špatné. Byl rád, když mu někdo posluhoval, i když to vůbec nebylo zapotřebí. Sirky ležely před ním na stole, on je viděl, ale volal na číšníka, aby mu podal sirky; v přítomnosti pokojské se neostýchal chodit pouze ve spodním prádle; všem sluhům bez rozdílu, ba i starcům tykal, a když se dopálil, nadával jim nemehel a hlupáků. To pokládal Andrej Jefimyč za způsoby sice panské, ale hanebné.
Nejdříve ze všeho zavedl Michail Averjanyč svého přítele k Tverské Matce boží. Modlil se horlivě, s poklonami až k zemi a se slzami v očích, a když skončil modlení, hluboce si vzdychl a řekl:
„I když člověk nevěří, přece je nějak klidnější, když se pomodlí. Polibte také obraz, příteli drahý!“
Andrej Jefimyč byl na rozpacích, políbil obraz a Michail Averjanyč našpulil rty, a pokyvuje hlavou, modlil se šeptem a znovu mu vstoupily do očí slzy. Potom šli do Kremlu, prohlédli si tam veliké dělo a obrovský zvon, dokonce se jich dotkli prstem, pokochali se pohledem na Zamoskvorečí, pobyli chvíli v chrámu sv. Spasitele a v Rumjancevově muzeu.
Obědvali u Těstová. Michail Averjanyč si dlouho prohlížel jídelní lístek, hladil si licousy a řekl tónem labužníka, který si zvykl počínat si v restauracích jako doma:
„Uvidíme, čím nás dnes pohostíte – anděli“

Doktor chodil, díval se , jedl, pil, ale měl pouze jediný pocit – vztek na Michaila Averjanyče. Byl by si rád od přítele odpočinul, odešel, skryl se před ním, ale přítel považoval za svou povinnost nepouštět ho od sebe ani na krok a poskytovat mu co nejvíce rozptýlení. Když nebylo nač se dívat, bavil ho svými řečmi. Dva dni to Andrej Jefimyč snášel, ale třetí den mu řekl, že je churav a že by chtěl zůstat celý den doma. Přítel řekl, že v tom případě i on zůstane doma. Opravdu, musí si odpočinout, stejně už necítí nohy. Andrej Jefimyč si lehl na divan obličejem k opěradlu a se zaťatými zuby poslouchal svého přítele, který ho vášnivě ujišťoval, že Francie dříve nebo později určitě porazí Německo, že v Moskvě je hodně všelijakých podvodníků a že podle zevnějšku koně nelze soudit o jeho vlastnostech. Doktorovi začalo hučet v uších, začalo mu silně tlouci srdce, ale požádat přítele, aby odešel nebo aby mlčel, se ze šetrnosti neodhodlal. Na štěstí Michaila Averjanyče omrzelo sedět v hotelovém pokoji, a tak odešel po obědě na procházku.
Když Andrej Jefimyč zůstal sám, vychutnával chvíli odpočinku. Jak bylo příjemné ležet nehnutě na divaně a uvědomovat si, že je sám v pokoji! Opravdové štěstí není možné bez samoty. Padlý anděl zradil Boha asi proto, že zatoužil po samotě, kterou andělé neznají. Andrej Jefimyč chvíli přemýšlel o tom, co viděl a slyšel v posledních dnech, ale Michail Averjanyč mu nešel z hlavy.
„Vždyť si vzal dovolenou a jel se mnou z přátelství, z velkomyslnosti,“ přemýšlel doktor mrzutě. „Není nic horšího než kamarádské poručnictví. Vždyť je to přece dobrý člověk, velkomyslný i veselá kopa, ale nudný. Nesnesitelně nudný. Takovíhle bývají lidé, kteří mluví jen rozumně a pěkně, ale člověk cítí, že jsou omezení.“
V příštích dnech Andrej Jefimyč prohlašoval, že je churav, a nevycházel z pokoje. Ležel obličejem k opěradlu divanu a trpěl, když ho přítel bavil povídáním, nebo odpočíval, když přítel odešel. Měl zlost na sebe za to, že jel, i na přítele, který byl den ze dne povídavější a nevázanější; nikterak se mu nedařilo naladit své myšlenky do vážnějšího a vznešenějšího tónu.
„To se mě zmocňuje skutečnost, o níž mluvil Ivan Dmitrič,“ myslil si rozzloben na svou malichernost. „Ostatně, hlouposti… Přijedu domů a všechno půjde po stáru…“
V Petrohradě to bylo zrovna tak; celé dni nevycházel z hotelového pokoje, ležel na divaně a vstával jen proto, aby se napil piva.
Michail Averjanyč stále naléhal, aby jeli do Varšavy.
„Můj drahý, proč tam mám jet?“ říkal Andrej Jefimyč prosebně. „Jeďte sám, ale mně dovolte, abych jel domů! Prosím vás o to!“
„Ani za nic!“ protestoval Michail Averjanyč. „To je úchvatné město. Tam jsem strávil nejšťastnějších pět let svého života!“
Andrej Jefimyč neměl dosti silné vůle, aby prosadil svou, a tak s těžkým srdcem jel do Varšavy. Tam nevycházel z pokoje, ležel na divaně, zlobil se na sebe, na přítele i na číšníky, kteří tvrdošíjně odmítali rozumět rusky, a Michail Averjanyč jako obvykle, zdravý, bodrý a veselý, se od rána do večera procházel po městě a vyhledával své staré známé. Několikrát nespal doma. Po jedné takové noci strávené bůhvíkde se vrátil domů časně ráno v notně povznesené náladě, rudý a rozcuchaný. Dlouho chodil z kouta do kouta, cosi si pro sebe bručel, potom se zastavil a pravil:
„Čest především!“
Když tak ještě chvíli chodil sem tam, chytl se za hlavu a pronesl tragicky:
„Ano, čest především! Budiž zlořečena chvíle, kdy mě po prvé napadla myšlenka jet do tohoto babylónu! Můj drahý,“ obrátil se k doktorovi, „pohrdejte mnou, prohrál jsem v kartách! Půjčte mi pět set rublů!“
Andrej Jefimyč odpočítal pět set rublů a mlčky je podal svému příteli. Ten, pořád ještě rudý studem a hněvem, pronesl nesouvisle jakési zbytečné zapřísáhnutí, nasadil si čepici a vyšel ven. Když se asi za dvě hodiny vrátil, vrhl se do křesla, hlasitě si povzdechl a řekl:
„Čest je zachráněna! Pojeďme, drahý příteli! Ani chvíli nechci už zůstat v tomto zatraceném městě. Šejdíři! Rakouští špehouni!“
Když se přátelé vrátili do svého města, byl už listopad a na ulicích ležel vysoký sníh. Místo Andreje Jefimyče zastával doktor Chobotov; bydlel ještě ve starém bytě a čekal, až přijde Andrej Jefimyč, aby vyklidil nemocniční byt. Nehezká žena, kterou nazýval svou kuchařkou, už bydlela v jednom křídle.
Po městě se šířily nové klepy o událostech v nemocnici. Vypravovalo se, že ona nehezká žena se pohádala s nemocničním dozorcem a ten prý se před ní plazil na kolenou, když ji prosil za odpuštění.
Andrej Jefimyč si musel hned druhý den po příjezdu hledat byt.
„Příteli,“ řekl mu ostýchavě poštmistr, „dovolte mi malou, diskrétní otázku, jakými finančními prostředky disponujete?“
Andrej Jefimyč mlčky spočítal své peníze a pravil:
„Mám osmdesát šest rublů.“
„Na to se neptám,“ pronesl rozpačitě Michail Averjanyč, nepochopiv doktora. „Ptám se, jaké máte finanční prostředky vůbec.“
„Říkám vám, osmdesát šest rublů… Víc nemám nic.“
Michail Averjanyč považoval doktora za čestného a ušlechtilého člověka, ale přece ho podezíral, že má uloženo aspoň takových dvacet tisíc. Když se však dozvěděl, že Andrej Jefimyč je úplný žebrák, že nemá z čeho žít, dal se pojednou do pláče a objal svého přítele.

Andrej Jefimyč bydlel v domku se třemi okny u měšťanky Belovové. V domku byly kromě kuchyně pouze tři pokoje. Dva z nich s okny do ulice obýval doktor a v třetím pokoji a v kuchyni bydlela Darjuška a měšťanka s třemi dětmi. Někdy přicházel k bytné na noc její milenec, opilý mužik, který svým řáděním po celé noci naháněl Darjušce a dětem hrůzu. Když přišel a sedl si do kuchyně a začal se domáhat vodky, všem bylo úzko a doktor ze soucitu bral plačící děti k sobě, ukládal je k spánku na podlahu, což mu působilo velké potěšení.
Vstával jako dříve v osm hodin a po snídani si sedl ke čtení svých starých knih a časopisů. Na nové už neměl peníze. Zda proto, že knihy byly staré, nebo možná, že jeho způsob života se změnil, čtení ho už tak hluboce neupoutávalo a unavovalo ho. Aby netrávil čas zahálkou, pořídil si podrobný katalog svých knih a nalepoval na jejich hřbety štítky a tato mechanická, trpělivost vyžadující práce se mu zdála zajímavější než čtení. Jednotvárná, trpělivost vyžadující práce nepochopitelným způsobem ukolébávala jeho myšlenky; o ničem nepřemýšlel a čas rychle míjel. Ba i sedět v kuchyni a loupat s Darjuškou brambory nebo přebírat pohankové krupky ho bavilo. V sobotu a v neděli chodíval do kostela. Stál u zdi a s přimhouřenýma očima poslouchal zpěv a přemýšlel o otci, o matce, o svých universitních letech a o různých náboženstvích; byl klidný, ale bylo mu smutno, a když vycházel z kostela, litoval, že mše tak brzo skončila.
Dvakrát šel do nemocnice k Ivanu Dmitriči, aby si s ním pohovořil. Ale Ivan Dmitrič byl pokaždé neobyčejně podrážděný a zlostný; žádal, aby ho nechal na pokoji, neboť ho už dávno omrzelo prázdné žvanění, a říkal, že za všechno utrpení prosí všechny zlořečené a špatné lidi jen o jediné – o samovazbu. Což i to mu odpírají? Když se s ním Andrej Jefimyč poobakrát loučil a přál mu dobré noci, nevraživě se utrhl:
„Jděte k čertu!“
A Andrej Jefimyč nevěděl, má-li k němu zajít po třetí nebo ne. A měl chuť jít k němu.
Dříve chodíval po obědě Andrej Jefimyč po pokojích a přemýšlel, teď však od oběda do večerního čaje ležel na divaně obličejem k opěradlu a oddával se malicherným myšlenkám, jež nikterak nemohl překonat. Bylo mu líto, že mu za jeho více než dvacetiletou službu nedali ani penzi, ani jednorázové odbytné. Pravda, nepracoval poctivě, ale vždyť penzi dostávají všichni úředníci bez rozdílu, ať byli poctiví, nebo ne. Současná spravedlnost právě spočívá v tom, že tituly, řády a penzemi se neodměňují mravní vlastnosti a schopnosti, ale vůbec služba, ať je jakákoliv. Proč má jen on činit výjimku? Peníze neměl vůbec žádné. Styděl se jít kolem krámku a podívat se na bytnou. Za pivo jsou už dlužni dvaatřicet rublů. Měšťance Belovové jsou už také dlužni. Darjuška pomalu prodává staré šatstvo a knihy a lže bytné, že doktor dostane brzy velmi mnoho peněz.
Hněval se na sebe proto, že za cestování utratil ušetřených tisíc rublů; jak by se mu teď ta tisícovka hodila! Měl zlost, že ho lidé nenechávají na pokoji. Chobotov považoval za svou povinnost navštívit občas svého nemocného kolegu. Andreji Jefimyči bylo na něm všechno protivné; i blahobytný, sytý obličej, i hloupý, shovívavý tón, i slovo „kolego“, i jeho holínky; nejprotivnější mu bylo, že považoval za svou povinnost Andreje Jefimyče léčit a myslil si, že ho opravdu léčí. Při každé návštěvě mu přinášel lahvičku s bromidem draselným a reveňové pilulky.
A Michali Averjanyc také považoval za svou povinnost navštěvovat přítele a rozptylovat ho. Pokaždé přicházel k Andreji Jefimyči s předstíranou nevázaností, strojeně se smál a začal ho ujišťovat, že dnes vypadá velmi dobře, že se to s ním bohudíky lepší, a z toho bylo lze soudit, že považoval stav svého přítele za beznadějný. Nesplatil mu ještě svůj varšavský dluh, byl stísněn studem, snažil se jej přemoci, a proto se smál ještě hlasitěji a vypravoval ještě směšnější historky. Jeho anekdoty a vypravování se teď zdály nekonečné a byly trapné Andreji Jefimyči i jemu samému.
V jeho přítomnosti si Andrej Jefimyč obvykle lehl na divan obličejem ke stěně a poslouchal ho se zaťatými zuby; na jeho duši se vrstvil jakýsi nanos a po každé návštěvě svého přítele cítil, že tento nános ustavičně roste a už dosahuje až po krk.
Aby utlumil malicherné city, snažil se myslit na to, že i on, i Chobotov, i Michail Averjanyč dříve nebo později musí umřít, aniž po sobě zanechají v přírodě aspoň stopy. Představíme-li si, že za milión let proletí prostorem kolem zeměkoule nějaký duch, uvidí tu jen hlínu a holé skály. Všechno – i kultura, i zákony mravnosti – zmizí, a ani lopuchem nezarostou. Co znamená stud před hokynářem, nicotný Chobotov, obtížné přátelství Michaila Averjanyče? Všechno to je nesmysl a hloupost…
Ale takové úvahy už nepomáhaly. Sotva si představil zeměkouli za milión let, již se za holou skálou ukázal Chobotov v holínkách nebo strojeně se smějící Michail Averjanyč, ba dokonce se mu zdálo, že slyší ostýchavé šeptání: „A varšavský dluh vám, holoubku, vrátím v nejbližších dnech… Určitě.“

Jednou přišel Michail Averjanyč odpoledne, když Andrej Jefimyč ležel na divaně. Současně se u něho objevil i Chobotov, který přinesl bromid draselný. Andrej Jefimyč vstal s námahou a opřel se oběma rukama o divan.
„No, dnes máte, můj drahý,“ začal Michail Averjanyč, „mnohem lepší barvu než včera. Opravdu, jste chlapík! Na mou duši, chlapík!“
„Už je na čase, abyste se sebral, kolego,“ řekl Chobotov zívaje. „Jistě vás už samého otrávila tahle zahálka.“
„Však my se uzdravíme!“ řekl vesele Michail Averjanyč. „A budeme žít ještě sto let! Tak, tak, brachu!“
„Sto let zrovna ne, ale dvacet jistě,“ utěšoval jej Chobotov. „Nic, nic, kolego, jen nevěšte hlavu… Nemalujte čerta na zeď!“
„Ještě vám ukážem!“ zasmál se Michail Averjanyč a poklepal svého přítele po koleně. „Ještě vám ukážem! Příští léto, dá pánbůh, si zaskočíme na Kavkaz a celý jej projedeme na koni – hip! hop! hip! A z Kavkazu se vrátíme, a než se kdo naděje, budeme tancovat na svatbě,“ mrkl potutelně Michail Averjanyč. „Oženíme vás, přítelíčka milého… oženíme…“
Andrej Jefimyč najednou pocítil, jak se zalyká vztekem; začalo mu silně tlouci srdce.
„To je odporné,“ řekl, když rychle vstal a šel k oknu, „což nechápete, že mluvíte hnusné věci?“
Chtěl pokračovat mírně a zdvořile, ale proti své vůli sevřel najednou pěsti a zvedl je nad hlavu.
„Nechte mě!“ Vykřikl nesvým hlasem a rudl a třásl se po celém těle. „Ven! Oba ven, oba dva!“
Michail Averjanyč i Chobotov vstali, podívali se na něho upřeně, napřed nechápavě, potom ustrašeně.
„Ať jste oba venku!“ křičel dál Andrej Jefimyč. „Tupci! Hlupáci! Nepotřebuji ani vašeho přátelství, ani tvých léků, hlupáku! Hnus! Hanebnost!“
Chobotov i Michail Averjanyč se rozpačitě po sobě podívali, couvli ke dveřím a vyšli do předsíně. Andrej Jefimyč chytl lahvičku s bromidem draselným a hodil ji za nimi; lahvička se s břinkotem rozbila o práh.
„Táhněte k čertu!“ křičel plačtivým hlasem a běžel do předsíně. „K čertu, povídám!“
Když hosté odešli, Andrej Jefimyč si lehl na divan, třásl se jako v horečce a dlouho ještě opakoval: „Tupci jedni! Hlupáci!“
Když se uklidnil, nejdříve si pomyslil, že chudáku Michailu Averjanyci bude teď jistě strašně hanba a že mu bude těžko na duši a že to všechno je hrozné. Nikdy dříve se nic podobného nestávalo. Kam se jen poděl jeho rozum a takt? Kde tu je jeho hlubší chápání věcí a filosofický klid?
Doktor nemohl celou noc usnout, jak se styděl a zlobil sám na sebe, a ráno asi v deset hodin se vypravil na poštu a omluvil se poštmistrovi.
„Nebudeme vzpomínat na to, co se stalo,“ řekl s povzdechem dojatý Michail Averjanyč a tiskl mu pevně ruku. „Kdo by připomínal starou příhodu, tomu ať jazyk upadne! Ljubavkine!“ zvolal najednou tak hlasitě, že sebou všichni listonoši a příchozí trhli. „Podej židli. A ty počkej!“ křikl na ženskou, podávající mu u přepážky doporučený dopis. „Což nevidíš, že mám práci? Nebudem si připomínat staré věci,“ pokračoval jemně, obraceje se k Andreji Jefimyči. „Posaďte se, pěkně prosím, můj drahý.“
Chvilku se mlčky hladil po kolenou a potom řekl:
„Nikterak jsem se necítil uražen. Chápu, nemoc člověku nepřidá. Váš záchvat nás včera s doktorem polekal a ještě dlouho jsme potom o vás mluvili. Proč se, můj drahý, nechcete vážně zabývat svou nemocí? Což je to takhle možné? Promiňte mi mou přátelskou upřímnost,“ zašeptal Michail Averjanyč, „žijete ve velmi nepříznivém prostředí; jste tam stísněn, nemáte čisto, nikdo se o vás nestará, léčit se nemáte zač… Příteli můj drahý, prosíme vás s doktorem z celého srdce, poslechněte naší rady, jděte do nemocnice! Tam budete mít slušnou stravu, i ošetření, i léčení. I když Jevgenij Fjodoryč je, mezi námi řečeno, nevychovanec, ale ve svém oboru se vyzná a člověk se na něho může úplně spolehnout. Dal mi slovo, že se o vás postará.“
Andrej Jefimyč byl dojat srdečnou účastí a slzami, které se pojednou zaleskly na poštmistrových tvářích.
„Nevěřte jim, vážený!“ zašeptal a položil si ruku na srdce. „Nevěřte! Je to podvod! Moje nemoc je pouze v tom, že jsem za dvacet let našel v celém městě jen jediného rozumného člověka, ale i ten je blázen. Žádná nemoc to není, dostal jsem se zkrátka do začarovaného kruhu, z něhož není úniku. Mně je všechno jedno, jsem na všechno připraven.“
„Jděte do nemocnice, můj drahý.“
„Mně je všechno jedno, třeba do žaláře.“
„Dejte mi, kamarádíčku, slovo, že budete ve všem poslouchat Jevgenije Fjodoryče.“
„Prosím, dávám vám slovo. Ale opakuji, vážený, že jsem se dostal do začarovaného kruhu. Teď všechno, ba i upřímná účast mých přátel, směřuje k jedinému – k mé zkáze. Hynu a mám odvahu uvědomit si to.“
„Uzdravíte se, přítelíčku!“
„Nač to říkat?“ pravil podrážděně Andrej Jefimyč. „Málokterý člověk ke konci svého života nezakouší totéž co já teď. Když vám někdo řekne, že máte něco jako nemocná játra a rozšířené srdce, začnete se léčit, ale řeknou-li vám, že jste blázen nebo zločinec, to znamená, zkrátka, když na vás pojednou obrátí pozornost, vězte, že jste se dostal do začarovaného kruhu, z něhož se už nedostanete. Budete se snažit, abyste se z něho dostal, ale ještě víc se zapletete. Vzdejte se, protože žádné lidské úsilí vás už nezachrání. Tak mi to připadá.“
Zatím se za přepážkou kupili lidé. Andrej Jefimyč vstal, a aby nepřekážel, loučil se. Michail Averjanyč si ho zavázal ještě jednou čestným slovem a vyprovodil ho až k venkovním dveřím.
Téhož dne k večeru se u něho neočekávaně objevil Chobotov v krátkém kožíšku a holínkách a řekl takovým tónem, jako by se včera nic nebylo stalo:
„Přicházím k vám, kolego, v určité záležitosti. Přišel jsem vás pozvat, nechtěl-li byste jít se mnou na konzilium, co říkáte?“
Protože si Andrej Jefimyč myslil, že Chobotov ho chce rozptýlit procházkou nebo opravdu dát mu možnost výdělku, oblékl se a vyšel s ním na ulici. Byl rád, že má možnost zahladit včerejší provinění a smířit se s ním, a v duchu mu byl vděčný za to, že se o včerejšku ani slovem nezmínil a že ho zřejmě šetřil. Od tohoto nevychovaného člověka bylo těžko čekat takové ohledy.
„A kde je váš pacient?“ otázal se Andrej Jefimyč.
„Je u mne v nemocnici. Už dávno jsem vám ho chtěl ukázat… Zajímavý případ.“
Přišli do nemocničního dvora, a když obešli hlavní budovu, dali se k postrannímu pavilónu, kde byli umístěni choromyslní. A vše to se dělo jaksi mlčky. Když vešli do pavilónu, Nikita, jako obvykle, vyskočil a vzpřímil se.
„Tady u jednoho pacienta nastala komplikace s plicemi,“ řekl polohlasně Chobotov a vešel s Andrejem Jefimyčem do pokoje. „Počkejte tady, přijdu hned. Dojdu si jen pro stetoskop.“
A vyšel ven.

Už se stmívalo. Ivan Dmitrič ležel na své posteli s obličejem zabořeným do polštáře; paralytik seděl nehnutě, tiše plakal a pohyboval rty. Tlustý mužik a bývalý třídič spali. Bylo ticho.
Andrej Jefimyč seděl na posteli Ivana Dmitriče a čekal. Ale asi po půl hodině místo Chobotová přišel do pokoje Nikita s nemocničním pláštěm, s čímsi prádlem a pantoflemi v náručí.
„Račte se obléknout, Vaše Vysokoblahorodí,“ řekl tiše. „Tady je vaše postýlka, račte sem,“ dodal a ukázal na prázdnou, zřejmě nedávno sem přinesenou postel. „To nic, dá bůh, že se uzdravíte.“
Andrej Jefimyč vše pochopil. Neřekl ani slova, přešel k posteli, na kterou ukázal Nikita, a sedl si; když viděl, že Nikita stojí a čeká, svlékl se do nahá a bylo mu hanba. Potom si oblékl nemocniční prádlo. Spodky byly příliš krátké, košile dlouhá a plášť páchl uzenou rybou.
„Uzdravíte se, dá pánbůh,“ opakoval Nikita.
Vzal do náruče šaty Andreje Jefimyče, vyšel a zavřel za sebou dveře.
„To je úplně jedno…“ myslil si Andrej Jefimyč, když se halil stydlivě do nemocničního pláště, v němž si připadal jako trestanec. „Úplně jedno… Úplně jedno, frak jako uniforma nebo tento plášť…“
Ale co hodinky! A zápisník, který je v postranní kapse? A cigarety? Kam odnesl Nikita šaty? Teď snad už až do smrti si nebude natahovat kalhoty, oblékat vestu a obouvat boty.
V první chvíli je to všechno jaksi podivné, ba i nepochopitelné. Andrej Jefimyč byl i teď přesvědčen, že mezi domem měšťanky Belovové a pavilónem číslo šest není žádný rozdíl, že všechno na tomto světě je hloupost a marnost nad marnost, ale zatím se mu třásly ruce, stydly nohy a srdce se mu svíralo při myšlence, že brzy vstane Ivan Dmitrič a uvidí ho v nemocničním plášti.
Vstal, prošel se po pokoji a zase usedl.
Takto proseděl už půl hodiny a začal se zoufale nudit; což opravdu je tu možno prožít celý den, týden, a dokonce celá léta, jako tito lidé? Nu, tak seděl, prošel se a zase si sedl. Je možno jít k oknu, podívat se z něho, zase se projít z kouta do kouta. A co potom? Zase pořád sedět jako socha a přemýšlet. Ne, to je sotva možné.
Andrej Jefimyč si lehl, ale hned zase vstal, otřel si rukávem studený pot a pocítil, že celý obličej mu načichl uzenou rybou. Zase se prošel.
„To je nějaké nedorozumění…“ pronesl a nechápavě rozhodil rukama. „To se musí vysvětlit, to je asi nedorozumění…“
V té chvíli se probudil Ivan Dmitrič. Sedl si a opřel si tváře do dlaní. Odplivl si. Potom lenivě pohlédl na doktora a v první chvíli zřejmě nic nechápal; ale brzy se na jeho ospalém obličeji objevil zlý a posměšný výraz.
„Aha, i vás sem vsadili, holoubku!“ pronesl hlasem ochraptělým ještě od spaní a přimhouřil jedno oko. „To jsem rád. To vy jste pil lidem krev a teď budou pít krev vám. Výborně!“
„To je nějaké nedorozumění!“ pravil Andrej Jefimyč, lekaje se slov Ivana Dmitriče; pokrčil rameny a opakoval: „Nějaké nedorozumění…“
Ivan Dmitrič si znovu odplivl a lehl si.
„Prokletý život!“ zabručel. „A to je trpké a mrzuté, vždyť tenhle život se neskončí odměnou za všechna prožitá utrpení, neskončí se oslavou jako v opeře, ale smrtí; přijdou mužici, odtáhnou mrtvého za ruce a za nohy do sklepa. Brr! No, nic… Zato na onom světě budeme mít svátek… Budu se tady zjevovat z onoho světa jako stín a budu strašit tyto netvory. Přinutím je, aby si tu poseděli.“
Vrátil se Mojsejka, a když uviděl doktora, vztáhl k němu ruku:
„Dej kopeječku!“ řekl.

Andrej Jefimyč přistoupil k oknu a podíval se do polí. Už bylo tma a na obzoru z pravé strany vycházel chladný, temně rudý měsíc. Nedaleko nemocničního plotu, ne víc než sto sáhů, stál vysoký bílý dům, ohrazený kamennou zdí. Byla to věznice.
„Tohle je skutečnost!“ pomyslil si Andrej Jefimyč a zachvátil ho úděs.
Děsný byl i měsíc, i věznice, i hřeby v plotu, i daleký oheň v palírně kostí. Za ním se ozval povzdech. Andrej Jefimyč se ohlédl a uviděl člověka s třpytícími se hvězdami a řády na prsou, jenž se usmíval a potutelně mžoural okem. I to mu připadalo děsné.
Andrej Jefimyč sám sebe ujišťoval, že na měsíci ani na věznici není nic zvláštního, že i duševně zdraví lidé nosí řády a že se časem vše obrátí v prach a popel, ale pojednou jej ovládlo zoufalství, chytl se oběma rukama mříží a začal jimi ze všech sil lomcovat. Silné mříže nepovolily.
Potom, aby mu nebylo tak hrozně, šel k posteli Ivana Dmitriče a sedl si. „Klesl jsem na duchu, můj drahý,“ zamručel a celý se chvěl a utíral si studený pot. „Klesl jsem na duchu.“
„Tak jen filosofujte,“ řekl posměšně Ivan Dmitrič.
„Bože můj, bože můj… Ano, ano… Něco jste ráčil říkat, že v Rusku není žádná filosofie, ale filosofuje tu každý, ba i drobné rybičky. Ale filosofie malinkých rybiček nikomu neškodí,“ řekl Andrej Jefimyč takovým tónem, jako by se chtěl dát do pláče nebo rozlítostnit. „A proč tedy, můj drahý, ten škodolibý smích? A proč by ty drobné rybičky neměly filosofovat, když nejsou spokojeny? Rozumný, vzdělaný, hrdý, svobodymilovný člověk, stvořený k obrazu božímu, nemá jiného východiska, než jít jako lékař do špinavého, hloupého městečka a celý život – baňky, pijavky, hořčičné náplasti! Šarlatánství, omezenost, hnus! Och můj bože!“
„Plácáte nesmysly. Když je vám protivné být lékařem, staňte se ministrem.“
„Nikam, nikam nelze jít. Jsme slabí, drahý… Byl jsem ke všemu lhostejný, vesele a zdravě jsem uvažoval, ale jen se mě dotkl svou hrubou rukou život, hned jsem klesl na duchu… jsem znechucen životem… Jsme slabí, k ničemu… Vy také, můj drahý. Vy jste rozumný, ušlechtilý, s mateřským mlékem jste sál dobré vzněty, ale sotva jste vstoupil do života, unavil jste se a onemocněl… Jsme slabí, slabí!“
Ještě něco kromě strachu a pocitu urážky trápilo Andreje Jefimyče, sotva nastal večer. Nakonec si vzpomněl, že mu schází pivo a kouření. „Odejdu odtud, můj drahý,“ řekl. „Řeknu, aby sem dali světlo… Nemohu tak… nejsem s to…“
Andrej Jefimyč šel ke dveřím, otevřel je, ale hned vyskočil Nikita a zastoupil mu cestu.
„Kampak? To se nesmí! Nesmí!“ řekl. „Je čas spát!“
„Ale já jen na chvíli, projít se po dvoře!“ zarazil se Andrej Jefimyč.
„To se nesmí, není to dovoleno. Sám to víte.“
Nikita zabouchl dveře a opřel se o ně zády.
„Ale když odtud odejdu, co se komu proto stane?“ otázal se Andrej Jefimyč a pokrčil rameny… „Nechápu – Nikito, musím odejít!“ řekl třesoucím se hlasem. „Musím.“
„Nezavádějte nepořádek. To není pěkné!“ pravil káravě Nikita.
„Co je to tu, k čertu!“ zvolal pojednou Ivan Dmitrič a vyskočil. „Jaké má právo, aby vás nepustil? Jak si dovolují nás tady držet? Podle zákona je, myslím, jasné, že nikdo nemůže být zbaven svobody bez soudu! To je násilí! Svévole!“
„Samozřejmě, svévole!“ řekl Andrej Jefimyč, povzbuzený křikem Ivana Dmitriče. „Já musím, musím odejít! On nemá práva!
Pusť mě, povídám! Slyšíš, ty dobytku,“ vykřikl Ivan Dmitrič a zabouchal pěstí do dveří. „Otevři, nebo vyrazím dveře. Surovce!“
„Otevři!“ zvolal Andrej Jefimyč a třásl se po celém těle. „Vyzývám tě!“
„Jen si popovídej!“ odvětil za dveřmi Nikita. „Popovídej si!“
„Aspoň sem zavolej Jevgenije Fjodoryče. Řekni, že ho prosím, aby byl tak laskav… na chvilku!“
„Zítra přijde sám.“
„Nikdy nás odtud nepustí!“ vedl zatím dále svou Ivan Dmitrič. „Nechají nás tady shnít! Och, panebože, což opravdu není na onom světě peklo a tito lotři ujdou trestu? Kde je spravedlnost? Otevři, darebáku, zalknu se tu,“ křičel ochraptělým hlasem a opřel se o dveře. „Umlátím si hlavu! Vrahové!“
Nikita otevřel rychle dveře a surově oběma rukama odstrčil kolena Andreje Jefimyče, potom se rozpřáhl a udeřil ho pěstí do obličeje. Andreji Jefimyči se zdálo, že ho celého i s hlavou zavalila ohromná slaná vlna a přitáhla ho k posteli; opravdu, v ústech cítil slano; pravděpodobně mu tekla ze zubů krev. Chtěl si zrovna odplivnout, zamával rukama a chytil se za čísi postel, když současně ucítil, že ho Nikita dvakrát bouchl do zad.
Hlasitě vykřikl i Ivan Dmitrič. Asi i jeho bili.
Potom všechno utichlo. Slabé měsíční světlo pronikalo mříží a na podlaze ležel stín v podobě sítě. Bylo tam hrozně. Andrej Jefimyč si lehl a zatajil dech; ustrašeně čekal, kdy ho znovu udeří. Jako by někdo vzal srp, vrazil mu jej do těla a několikrát jím trhl v prsou a ve střevech. Bolestí se zakousl do polštáře a zaťal zuby a najednou se mu v hlavě uprostřed všeho toho zmatku jasně mihla strašná, nesnesitelná myšlenka, že právě takovou bolest museli zakoušet po léta, den ze dne tito lidé, kteří teď při měsíčním světle vypadali jako černé stíny. Jak se mohlo stát, že o tom po více než dvacet let nevěděl a nechtěl vědět? Nevěděl, neměl ani zdání o bolesti, není tedy vinen, ale svědomí, právě tak nepřístupné a surové jako Nikita, ho přimělo, že ztuhl od hlavy až k patám. Vyskočil, chtěl ze vší síly zařvat a rychle běžet, aby zabil Nikitu, potom Chobotová, správce a felčara a potom sebe, ale z prsou nedostal ani zvuk a nohy ho neposlouchaly; všecek se zalykaje, trhl pláštěm a košilí na prsou, roztrhal je a bez smyslů se svalil na postel.

Druhý den ráno ho bolela hlava, hučelo mu v uších a v celém těle cítil slabost. Vzpomínat na včerejší svou nemohoucnost se nestyděl. Zmalomyslněl včera, bál se dokonce i měsíce, upřímně projevoval city a myšlenky, o nichž se mu dříve ani nesnilo, že je má. Například myšlenky o nespokojenosti filosofujících drobných rybek. Ale teď mu bylo všechno jedno.
Nejedl, nepil, nehybně ležel a mlčel.
„Mně je všechno jedno,“ myslil si, když mu dávali otázky. „Nebudu odpovídat… Mně je všechno jedno.“
Odpoledne přišel Michail Averjanyč a přinesl osminku čaje a čtvrtku marmelády. Darjuška přišla také a celou hodinu stála u postele s výrazem tupého zármutku. Navštívil ho i doktor Chobotov. Přinesl mu lahvičku s bromidem draselným a nařídil Nikitovi, aby vykouřil něčím pokoj.
K večeru Andrej Jefimyč umřel, raněn mrtvicí. Z počátku cítil třesavku a mdlobu; zdálo se mu, jako by mu cosi odporného prostupovalo celým tělem, od žaludku až do hlavy, ba i do prstů se to dostalo a zalilo oči i uši. Andrej Jefimyč pochopil, že nadešel jeho konec, a vzpomněl si, že Ivan Dmitrič, Michail Averjanyč a milióny lidí věří v nesmrtelnost. A najednou snad opravdu je? Ale netoužil po nesmrtelnosti, myslil na ni jen okamžik. Kolem něho proběhlo stádo jelenů, neobyčejně krásných a půvabných, o nichž četl včera; potom před ním natáhla ruku s doporučeným dopisem nějaká ženská… Michail Averjanyč něco řekl. Potom všechno zmizelo a Andrej Jefimyč usnul navěky.
Přišli mužici, vzali ho za ruce a za nohy a odnesli ho do kaple. Tam ležel na stole s otevřenýma očima a měsíc na něj v noci svítil. Ráno přišel Sergej Sergejič, zbožně se pomodlil před krucifixem a zatlačil svému bývalému představenému oči. Pozítří Andreje Jefimyče pochovali. Na pohřbu byl jen Michail Averjanyč a Darjuška.