Sázka
autor: A. P. Čechov
Byla tmavá, podzimní noc. Starý bankéř chodil ve své pracovně z rohu do rohu a vzpomínal, jak před patnácti lety, také na podzim, pořádal večírek. Tohoto večírku se zúčastnilo mnoho vzdělaných lidí a vedly se na něm zajímavé hovory. Mezi jiným se mluvilo o trestu smrti. Hosté, mezi nimiž byl značný počet učenců a žurnalistů, většinou trest smrti zavrhovali. Považovali tento způsob trestu za zastaralý, nemravný a pro křesťanské státy nevhodný. Někteří projevovali názor, že by trest smrti měl být všude nahrazen doživotním žalářem.
„Já s vámi nesouhlasím,“ řekl hostitel bankéř. „Nezkusil jsem, co je to trest smrti ani doživotní žalář, ale lze-li soudit a priori, myslím, že trest smrti je mnohem mravnější a lidštější než doživotní žalář. Při popravě nastává smrt okamžitě, kdežto doživotní žalář usmrcuje ponenáhlu. Který kat je lidštější? Ten, který vás usmrtí v několika vteřinách, nebo ten, který z vás vysává život po mnoho let?“
„Obojí je stejně nemravné,“ poznamenal kterýsi host, „protože cíl – zbavit člověka života – je tu stejný. Stát přece není bůh. Nemá právo brát, co už nemůže nikdy vrátit.“
Mezi hosty byl jeden právník, mladík asi pětadvacetiletý. Když se ho tázali, co o tom soudí, řekl:
„Trest smrti i doživotní žalář jsou stejně nemravné, kdybych však měl na vybranou mezi popravou a doživotním žalářem, zvolil bych si samozřejmě to druhé. Život, i když za mnoho ne stojí, je vždycky lepší než smrt.“
Nastal živý spor. Bankéř, tehdy ještě mladý a prudký, najednou vybuchl, udeřil pěstí do stolu a zakřičel na mladého právníka:
„To není pravda! Vsadím se o dva milióny, že nevydržíte ve vězení ani pět let.“
„Míníte-li to vážně,“ odpověděl právník, „pak se sázím, že tam vydržím ne pět, ale patnáct let.“
„Patnáct? Platí!“ zvolal bankéř. „Pánové, sázím se o dva milióny!“
„Souhlasím! Vy dáváte do sázky milióny a já svou svobodu,“ řekl právník.
A tato divoká, nesmyslná sázka se uskutečnila. Zhýčkaný a lehkomyslný bankéř, který si tehdy nevěděl se svými milióny rady, byl touto sázkou nadšen. Při večeři si tropil z právníka žerty a říkal:
„Rozmyslete si to, mladíku, dokud není pozdě. Pro mne jsou dva milióny maličkost, ale vy riskujete tři čtyři nejkrásnější léta svého života. Říkám tři čtyři, protože déle to jistě nevydržíte. Nezapomínejte také, nešťastný člověče, že dobrovolné vězení je mnohem těžší než nucené. Myšlenka, že byste se mohl kdykoliv octnout na svobodě, otráví vám v kobce celý váš pobyt. Srdečně vás lituji!“
Když tak dnes bankéř chodil z rohu do rohu, na všechno vzpomínal a tázal se sám sebe:
„K čemu ta sázka vlastně byla? Jaký to mělo vůbec smysl, aby ten právník ztratil patnáct let života a já vyhodil dva milióny? Lze tím vůbec někomu dokázat, že trest smrti je horší nebo lepší než doživotní žalář? Určitě ne! Je to hloupost a nesmysl. Ode mne to byl rozmar blazeovaného člověka a od toho právníka prachobyčejná touha po penězích.“
Dále si bankéř vzpomínal, co se zběhlo po onom večírku. Bylo rozhodnuto, že právník bude vězněn pod nejpřísnějším dozorem v bankéřově zahradním domku. Podle smlouvy nesměl vězeňpo patnáct let překročit práh stavení, nresměl spatřit živého člověka, slyšet lidské hlasy a nesměl ani dostávat dopisy a noviny. Mohl mít hudební nástroj, měl dovoleno číst knihy, psát dopisy, pít víno a kouřit. Podle úmluvy mohl se s vnějším světem stýkat jen mlčky přes malé okno, které bylo k tomu účelu schválně zřízeno. Všechno, co potřeboval, knihy, noty, víno a ostatní věci mohl si objednat na lístku v libovolném množství, ale jenom přes okno. Ve smlouvě bylo pamatováno na nejmenší podrobnosti a maličkosti, takže právník byl nucen odsedět si v přísné izolaci přesně patnáct let, od dvanácti hodin 14. listopadu 1870 do dvanácti hodin 14. listopadu 1885. Kdyby se vězeň pokusil o sebemenší porušení podmínek, třebas dvě minuty před vypršením lhůty, bankéř měl být zproštěn závazku vyplatit mu dva milióny.
V prvním roce vězení, pokud se dalo soudit z jeho stručných poznámek, trpěl právník velkou samotou a nudou. Z jeho vězení se neustále ve dne v noci ozýval klavír. Nechtěl víno ani tabák. Víno, psal, probouzí touhy a ty jsou úhlavní nepřátelé každého vězně; mimoto není prý nic nudnějšího než pít dobré víno a nemít přitom společnost. A tabák prý mu kazí v pokoji vzduch.
V prvním roce mu posílali knihy převážně lehkého obsahu: romány se spletitými milostnými intrikami, krváky a fantastické povídky, veselohry apod.
V druhém roce hudba v jeho vězení už utichla a právník žádal na lístcích jen klasiky. V pátém roce se opět ozvala hudba a vězeň požádal o víno. Ti, kdo ho pozorovali okénkem, říkali, že po celý ten rok jen jedl, pil a ležel v posteli, často zíval a zlostně mluvíval sám se sebou. Na knihy se ani nepodíval. V noci si někdy sedl, dlouho psal a k ránu všechno, co napsal, na kousky roztrhal. Nejednou bylo slyšet, jak pláče,
V druhé polovině šestého roku se vězeň pustil do horlivého studia jazyků, filosofie a historie. Tak dychtivě se těmito vědami zabýval, že bankéř mu ani nestačil knihy objednávat. Za čtyři léta bylo na jeho žádost objednáno asi šest set svazků.
V době, kdy se oddával této vášni, dostal bankéř od svého vězně též tento dopis: „Múj drahý vězniteli! Tyto řádky Vám píší v šesti jazycích. Ukažte je znalcům, ať si je přečtou. Nenajdou-li ani jednu chybu, snažně Vás prosím, dejte v zahradě vystřelit z pušky. Tento výstřel mi oznámí, že má námaha nebyla marná. Géniové všech věků a zemí hovoří různými jazyky, ale v nich ve všech hoří jeden a týž plamen. O kéž byste věděl, jaké nadpozemské štěstí zakouší nyní má duše, že jim rozumím!“ Vězňovo přání bylo splněno. Bankéř dal v zahradě vystřelit dvě rány.
Když uplynul desátý rok, právník nehybně seděl za stolem a četl pouze evangelium. Bankéř nemohl pochopit, že člověk, který zdolal za čtyři roky šest set obtížných svazků, promarnil skoro rok čtením jedné zcela srozumitelné a nevelké knihy. Po evangeliu přišly na řadu dějiny náboženství a bohosloví.
V posledních dvou letech své klauzury četl vězeň neobyčejně mnoho, ale bez výběru. Hned se zabýval přírodními vědami, hned zase žádal Byrona nebo Shakespeara. Stávalo se, že na svých lístcích prosil, aby mu současně poslali chemii a učebnici lékařství, román i nějaký filosofický nebo teologický traktát. Jeho četba připomínala trosečníka, který plave na moři uprostřed trosek lodi, chce se zachránit a zoufale se chytá hned jedné, hned zas druhé trosky!
II
Starý bankéř na to všechno vzpomínal a uvažoval: „Zítra ve dvanáct hodin bude propuštěn na svobodu. Podle úmluvy mu budu muset vyplatit dva milióny. Zaplatím-li je, jsem ztracen: budu žebrák.*
Před patnácti lety si nevěděl se svými milióny rady, dnes však se bál zeptat sám sebe, čeho má víc, zda peněz, nebo dluhů. Hazardní hra na burze, odvážné spekulace a prchlivost, jíž se ani ve stáří nemohl zbavit, přivedly poznenáhlu jeho podniky k úpadku a z odvážného, sebevědomého a hrdého boháče se stalprostřední bankéř, který se třásl při každém vzestupu a poklesu burzovních papírů.
„Zatracená sázka!“ mumlal stařec a chytal se v zoufalství za hlavu. „Že ten člověk neumřel! Je mu teprve čtyřicet. Připraví mne o poslední, ožení se, bude užívat života a hrát na burze, a já se budu na něho jen závistivě dívat jako žebrák a každý den uslyším od něho stejnou frázi: „Jsem vám povinen díky za svůj šťastný život, dovolte, abych vám pomohl!“ Ne, to je přespříliš! Jediná moje záchrana před bankrotem a hanbou je smrt toho člověka!“
Odbily tři hodiny. Bankéř napjal sluch: v domě všichni spali, bylo jen slyšet, jak venku za okny šumí omrzlé stromy. Opatrně, bez jediného zvuku, vytáhl z ohnivzdorné pokladny klíč od dveří, jež po celých patnáct let nebyly otevřeny, vzal na sebe plášť a vyšel z domu.
V zahradě bylo tma a zima. Pršelo. Drsný, ostrý vítr skučel, proháněl se po zahradě a napadal stromy. Bankéř napínal zrak, ale neviděl nic, ani zemi pod nohama, ani bílé sochy, ani zahradní domek, ani stromy. Když přišel k zahradnímu domku, dvakrát zavolal na hlídače. Nikdo se mu neozýval. Hlídač se bezpochyby ukryl před nepohodou a spí teď kdesi v kuchyni nebo ve skleníku.
„Budu-li mít odvahu a svůj záměr provedu,“ myslil si stařec, „podezření padne především na hlídače.“
Potmě nahmatal schody i dveře a vešel do předsíně, odtud se dostal po paměti do malé chodby a zde rozžal zápalku. Nebylo tu živé duše. Stála tu jen jakási holá postel a v rohu se černala litinová kamna. Pečeti na dveřích, které vedly do vězňovy světnice, byly neporušeny.
Když zápalka zhasla, stařec, třesoucí se vzrušením, nahlédl do okénka.
Ve vězňově světnici mdle hořela svíčka. On sám seděl u stolu. Bylo mu vidět jen záda, vlasy na hlavě a ruce. Na stole, na obou křeslech i na koberci u stolu ležely rozevřené knihy.
Uplynulo pět minut a vězeň sebou ani nepohnul. Za patnáct let věznění si zvykl sedět zcela nehybně. Bankéř zaťukal prstem na okno, ale vězeň ani jediným pohybem na toto zaklepání nereagoval. Tu bankéř opatrně strhl s dveří pečeti a strčil klíč do zámku. Zrezavělý zámek zaskřípěl a dveře vrzly. Bankéř čekal, že vzápětí uslyší výkřik údivu a kroky, ale uplynuly asi tři minuty a za dveřmi se nic nepohnulo. Odhodlal se vstoupit dovnitř.
Za stolem seděl ztrnule člověk, který se obyčejným lidem vůbec nepodobal. Byla to kostra potažená kozí s dlouhými ženskými kadeřemi a huňatým plnovousem. Pleť měl žlutou jako hlínu, tváře vpadlé, záda dlouhá a úzká a ruka, jíž si podpíral svou vlasatou hlavu, byla tak tenká a vyzáblá, že bylo strach na ni pohledět. Vlasy jeho se už stříbřily šedinami a při pohledu na jeho stařecky ztrhanou tvář nikdo by neuvěřil, že je mu teprve čtyřicet let. Spal. Před jeho skloněnou hlavou ležel na stole list papíru, na němž bylo cosi napsáno drobným písmem.
„Ubožák!“ řekl si v duchu bankéř. „Spí a jistě se mu zdá o těch miliónech. A stačilo by, kdybych tuto poloviční mrtvolu chytil, hodil na postel, zlehka přitiskl podušku, a ani nejsvědomitější komise by nezjistila známky násilné smrti. Nejdřív však si přečteme, co to tu napsal.“
Bankéř vzal se stolu list a četl:
„Zítra ve dvanáct hodin dostanu svobodu a právo stýkat se s lidmi. Dříve však, než opustím tuto místnost a spatřím slunce, považuji za nutné říci vám několik slov. S čistým svědomím a před Bohem, který na mne patří, prohlašuji, že pohrdám svobodou, životem, zdravím a vším, čemu se ve vašich knihách říká pozemské statky.
Patnáct let jsem pozorně studoval život na zemi. Neviděl jsem sice zemi ani lidi, ale ve vašich knihách jsem pil vonné víno, zpíval písně, honil se v lesích za jeleny a divokými kanci i miloval ženy… Krasavice, vzdušné jako oblak, vytvořené kouzelným slovem všech geniálních básníků, mne navštěvovaly v nocích a šeptaly mi čarovné zkazky, z nichž mi šla hlava kolem. Ve vašich knihách jsem vystupoval na vrcholky Elbrusu i MontBlancu a odtud jsem viděl, jak ráno slunce vychází a večer zaplavuje oblohu, oceán i vrcholky hor brunátným zlatem; odtud jsem viděl, jak se v mračnech nade mnou křižují blesky; viděl jsem zelené hory, pole, řeky, jezera a města, slyšel jsem zpěv Sirén a hru pastýřských píšťal, dotýkal jsem se křídel svůdných dáblů, kteří za mnou přiletovali pobesedovat si o Bohu. Ve vašich knihách jsem se vrhal do bezedných propastí, dělal jsem zázraky, vraždil i vypaloval města, hlásal nová náboženství i dobýval celých říší.
Z vašich knih jsem se naučil moudrosti. Vše, co vytvořila za celé věky neúnavná lidská mysl, je teď zhuštěno v mé lebce do malé hrudky. Vím, že jsem chytřejší než kdokoliv z vás.
Ale já pohrdám vašimi knihami, pohrdám všemi pozemskými statky i celou tou vaší učeností. Všechno je to nicotné, pomíjející, marnivé a šalebné jako fáta morgana.
Buďte hrdí, učení a krásní, smrt vás stejně vyhladí s povrchu zemského jako polní hraboše a vaše potomstvo, dějiny a nesmrtelnost vašich géniů zničí mráz nebo oheň zároveň s celou zeměkoulí.
Ztratili jste rozum a nejdete po správné cestě. Lež máte za pravdu a ohyzdnost za krásu. Divili byste se, kdyby jednoho dne vlivem nějakých okolností vyrostly na jabloních a pomerančovnících místo ovoce žáby a ještěrky nebo kdyby růže najednou zapáchaly jako zpocený kůň; tak já žasnu nad vámi, kteří jste pohrdli nebem a dali přednost zemi. A nechci vám ani rozumět.
Abych vám dokázal, že skutečně pohrdám vším, na čem tolik lpíte, zříkám se dvou miliónů, o nichž jsem kdysi snil jako o ráji a jimiž teď opovrhuji. Abych se zbavil práva na ně, odejdu odtud pět hodin před stanovenou lhůtou a tak poruším smlouvu.“
Když si to bankéř přečetl, položil list na stůl, políbil podivína na hlavu, rozplakal se a odešel z domku.
Nikdy jindy, ani po největších burzovních prohrách, nepociťoval k sobě tolik opovržení jako nyní. Když přišel domů, lehl si do postele, ale pro vzrušení a slzy dlouho nemohl usnout.
Druhý den ráno přiběhli vyděšení hlídači a oznámili mu, že viděli, jak člověk bydlící v zahradním domku vylezl oknem do zahrady, šel k vratům a potom kamsi zmizel. Bankéř se ihned odebral s hlídači do domku a sám se přesvědčil, že vězeň uprchl. Aby nevyvolával zbytečné řeči, vzal se stolu list, na němž se vězeň zříkal dvou miliónů, a zamkl ho do ohnivzdorné pokladny.
