Krasavice
autor: A. P. Čechov
Vzpomínám si, chodil jsem ještě do páté nebo šesté třídy gymnasia, jak jsem jel jednou s dědečkem ze vsi Velké Krepké v Donské oblasti do Roštová na Donu. Byl parný, únavně nudný srpnový den. Od vedra a suchého, rozžhaveného větru, který proti nám hnal oblaka prachu, se klížily oči a vysychalo v ústech. Nechtělo se hledět, mluvit ani myslet, a kdykoli mě podřimující kočí Chochol Karpo šlehl po čepici bičem, jak se oháněl na koně, neprotestoval jsem a nereagoval, jenom vytržen z polospánku unaveně a sklesle jsem zíral do dálky, neuvidím-li skrz prach vesnici. Nakrmit koně jsme zastavili v arménské vsi Bachči-Salachu u jednoho bohatého Arména, s nímž se dědeček znal. Nikdy v životě jsem neviděl větší karikaturu, než byl tento Armén. Představte si malou ostříhanou hlavu s hustým, nízko převislým obočím, s ptačím nosem, s dlouhými šedivými kníry a širokými ústy, z nichž trčí dlouhý třešňový čibuk. Tato hlavička je neuměle přilepena k hubenému, hrbatému trupu, oblečenému do fantastického šatu: v krátký červený kabátek a široké, jasně modré šarovary. Při chůzi tato postavička roztahovala nohy a šoupala pantofli, při řeči nevytahovala z úst čibuk a chovala se s ryze arménskou důstojností: neusmívala se, poulila oči a snažila se věnovat svým hostům co nejméně pozornosti.
V Arménových pokojích nebyl sice ani vítr, ani prach, alebylo tam zrovna tak nepříjemně, dusno a nudno jako ve stepi a na cestě. Vzpomínám si, jak jsem celý zaprášený a zmořený vedrem seděl v koutě na zelené truhle. Nenatřené dřevěné stěny, nábytek a žlutou hlinkou nabarvené podlahy vydávaly vůni suchého, sluncem ožehlého dřeva. Kam se člověk podíval, všude mouchy, samé mouchy. Dědeček rozmlouval polohlasitě s Arménem o pasení dobytka, o pastvinách a o ovcích. Věděl jsem, že samovar bude v chodu celou hodinu, že dědeček bude čaj pít nejméně hodinu a potom si na dvě tři hodiny lehne, že celou čtvrtinu dne strávím čekáním a potom přijde zase vedro, prach a hrbolaté cesty. Naslouchal jsem bručení dvou hlasů a připadalo mi, že Arména, polici s nádobím, mouchy i okna, do nichž bilo žhavé slunce, vidím před sebou již strašně dlouho a že mi zmizí z očí teprve ve velmi vzdálené budoucnosti, a tu se mne zmocňovala nenávist k stepi, k slunci i k mouchám.
Ukrajinka v šátku přinesla podnos s nádobím, potom samovar. Armén vyšel pomalu na zápraží a zavolal:
„Mašjo, pojď nalévat čaj! Kde jsi Mašjo?“
Ozvaly se kvapné kroky a do světnice vešla dívka asi šestnáctiletá, v prostých kartounových šatech a v bílém šátku. Když oplachovala nádobí a nalévala čaj, byla ke mně obrácena zády, takže jsem jen viděl, že je útlá v pase, bosá a že její malé holé paty jsou přikryty nízko spuštěnými pantalóny.
Hospodář mne pozval na čaj. Když jsem si sedal ke stolu a dívka mi podávala sklenici, pohlédl jsem jí do tváře. V tom okamžiku jsem měl pocit, jako by se mou duší přehnal vítr a odvál z ní všechny dojmy dne, jejich jednotvárnost i prach. Spatřil jsem okouzlující rysy nejkrásnějšího obličeje, jaký jsem kdy viděl ve skutečnosti nebo možná i ve snu. Hned při prvním pohledu mnou projelo jasně jako blesk vědomí, že mám před sebou krasavici.
Jsem ochoten odpřisáhnout, že Máša, nebo jak jí říkal otec, Mašja, byla skutečná krasavice, ale dokázat bych to nemohl. Stává se někdy, že se na obzoru chaoticky nakupí mračna a slunce, které je za nimi skryto, zbarvuje mraky i nebe nejrůznějšími barvami: nachově, oranžově, zlatě, fialově a popelavě růžově; jeden oblak má podobu mnicha, druhý ryby, třetí Turka v turbanu. Červánky zachvátí celou třetinu oblohy, třpytí se na kostelním kříži i na oknech panského domu, odrážejí se v řece i v kalužích, chvějí se na stromech a na pozadí rudé záplavy letí kamsi na noc ve velké dálce hejno divokých kačen. Pasák, ženoucí krávy, zeměměřič, který jede právě v bryčce po hrázi, i procházející se pánové – všichni hledí na západ slunce, žasnou nad jeho krásou, ale nikdo z nich neví a nemůže říci, proč je všechno tak krásné.
Nebyl jsem sám, koho upoutala krása této Arménky. Můj dědeček, stařec osmdesátiletý, člověk přísný, k ženám a krásám přírody lhostejný, hleděl hodnou chvíli se zalíbením na Mášu a pak se zeptal:
„To je vaše dcera, Avete Nazaryči?“
„Dcera, moje dcera…,“ odpověděl hospodář.
„Hezká slečinka,“ pochválil dědeček.
O kráse této Arménky by umělec prohlásil, že je klasická a přísná. Vnímáme-li krásu tohoto druhu, jsme pevně přesvědčeni, aniž víme, čím to je, že vidíme před sebou rysy naprosto pravidelné, že vlasy, oči, nos, ústa, šíje, prsa a všechny pohyby mladého těla splynuly v jeden účelný, harmonický akord, v němž příroda neudělala sebemenší chybu. A myslíme si, že ideálně krásná žena musí mít právě takový nos jako Máša, rovný a s malým hrbolkem, právě takové velké a tmavé oči s dlouhými brvami, právě takový nyvý pohled, že její černé kučeravé vlasy a obočí patří k něžně bílé barvě jejího čela a lící jako zelené rákosí k tiché říčce. Mašina bílá šíje i její mladá prsa byly teprve v rozpuku, ale kdyby je měl někdo vytesat, jistě by musel být velikým umělcem. Díváte se na ni a zmocňuje se vás touha říci jí něco neobyčejně příjemného, srdečného a krásného, něco právě tak krásného, jako je ona sama.
Zprvu mne uráželo a hnětlo, že si mne Máša vůbec nevšímá a stále jen hledí do země. Zdálo se mi, že jsem od ní oddělenjakousi zvláštní atmosférou štěstí a hrdosti, která ji žárlivě střeží před mými zraky.
„To je tím,“ myslil jsem si, „že jsem celý od prachu a opálen, a také proto, že jsem ještě chlapec.“
Ale potom jsem pomalu na sebe zapomněl a všecek jsem se oddal vnímání krásy. Nemyslil jsem už na step, na nudu ani na prach, neslyšel jsem bzučení much a nevnímal chuť čaje, jenom jsem cítil, že blízko mne, jen přes stůl, stojí krásná dívka.
Její krása působila na mne zvláštním dojmem. Máša nevzbuzovala ve mně naprosto žádné touhy, ani radost nebo pocit rozkoše, nýbrž těžký, třebaže příjemný smutek. Tento smutek byl neurčitý a mlhavý jako nějaký sen. Bylo mi bůhvíproč líto sebe, dědečka, Arména, ba i samotné Arménky, a měl jsem takový pocit, jako bychom všichni čtyři ztratili něco, co je k životu potřebné a důležité, co už nikdy nenalezneme. Též dědeček zesmutněl. Nemluvil už o pastvinách ani o ovcích, jen mlčel a zamyšleně pohlížel na Mášu.
Po čaji si dědeček na chvíli lehl, já jsem vyšel z domu a sedl jsem si na zápraží. Jako všechny domy v Bachči-Salachu, i tento dům stál na výsluní; nebyly u něho stromy ani kůlny, žádný stín. Velký Arménův dvůr, porostlý lebedou a slézem, byl plný života a veselí, přestože bylo velké vedro. Za jedním z nízkých pletených plotů, které místy přetínaly rozlehlý dvůr, se mlátilo. Kolem sloupu, zaraženého přesně doprostřed humna, běhalo dvanáct koní, kteří byli zapraženi v jedné řadě a tvořili souvislý dlouhý poloměr. Při nich chodil Ukrajinec v dlouhé vestě a v širokých šarovarech, práskal bičem a křičel takovým tónem, jako by chtěl koně podráždit a pochlubit se, že má nad nimi moc:
„A-a-a, potvory! A-a-a, co se plašíte, mrchy!“
Koně, hnědí, bílí a strakatí, nechápali, proč musí obíhat na jednom místě a šlapat pšeničnou slámu, běhali proto neradi, jako by už nemohli, a uraženě pohazovali ocasy. Vítr zvedal pod jejich kopyty celá oblaka nazlátlých plev a odnášel je daleko za plot. U vysokých čerstvých stohů se hemžily ženy s hráběmi a přejížděly arby, na druhém dvoře za stohy běhalo kolem sloupu zase tucet podobných koní; podobný Ukrajinec tam práskal bičem a tropil si z koní posměch.
Schůdky, na nichž jsem seděl, byly žhavé; na řídkém zábradlí a na okenních rámech místy vystoupila vedrem pryskyřice. Pod schůdky a pod okenicemi tiskli se k sobě v proužcích stínu červení broučci. Slunce mi pražilo na hlavu, na prsa i do zad, já jsem si však toho nevšímal, jen jsem vnímal, jak vzadu v síni a ve světnicích dupají bosé nohy po prkenné podlaze. Když Mašja uklidila čajové nádobí, rychle přeběhla po schůdcích, až mě vítr ovanul, a jako pták letěla k nízkému, zakouřenému přístavku, patrně kuchyni; šířila se odtamtud vůně pečené skopoviny a ozýval se tam zlostný arménský hovor. Zmizela v tmavých dveřích a místo ní se objevila na prahu stará shrbená Arménka s červeným obličejem, oblečená v zelených kalhotách. Stařena se zlobila a kohosi plísnila. Brzy se na prahu ukázala Mašja, zardělá od kuchyňského vedra. Na rameni nesla velký pecen černého chleba, a ladně se prohýbajíc pod jeho tíhou, běžela s ním přes dvůr na humno, přehoupla se přes plot a zmizela za arbami v oblacích zlatých plev. Ukrajinec, který poháněl koně, spustil bič, umlkl a chvíli se mlčky díval směrem k arbám, potom, když se mladá Arménka opět mihla kolem koní a přeskočila plot, provázel ji očima a tak se na koně rozkřikl, jako by byl velice rozezlen:
„Aby vás ďas spral, mrchy jedny!“
Stále jsem potom slyšel kroky jejích bosých nohou a viděl, jak s vážnou, starostlivou tváří chodí po dvoře. Hned běžela po schůdcích a ovanula mne větrem, hned zas utíkala do kuchyně, na humno nebo za vrata a já jsem se ani nestačil za ní otáčet.
A čím častěji se mi její krása míhala před očima, tím byl můj smutek silnější. Bylo mi líto sebe samého i toho Ukrajince, který ji smutně provázel pohledem pokaždé, když běžela oblakem plev k arbám. Zda to byla závist, že je tak krásná, nebo lítost nad tím, že tato dívka není moje a nikdy moje nebude a já jsemjí cizí, nebo zda to byl nejasný pocit, že její vzácná krása je náhodná, nepotřebná a jako všechno na světě pomíjející, nebo to byla ona zvláštní melancholie, jež se člověka zmocňuje, když hledí na něco dokonale krásného, těžko říci.
Tři hodiny čekání uběhly jako voda. Zdálo se mi, že jsem se na Mášu ještě ani dost nevynadíval, a zatím Karpo odjel k řece, vykoupal koně a už zase zapřahal. Mokrý kůň spokojeně odfrkoval a tloukl kopyty do ojí. Karpo na něho křičel: „Zpět!“ Dědeček se probudil. Mašja nám otevřela skřípající vrata, sedli jsme na vůz a vyjeli ze dvora. Jeli jsme mlčky, jako bychom se jeden na druhého hněvali.
Když se nám asi za dvě nebo tři hodiny ukázal v dálce Rostov a Nachičevaň, Karpo, který až dosud mlčel, se rychle ohlédl a řekl:
„Ale má to ten Armén děvče!“
A šlehl koně bičem.
II
Podruhé, to jsem byl už na universitě, jel jsem vlakem na jih. Byl květen. Na jedné stanici, myslím, že to bylo mezi Belgorodem a Charkovem, vystoupil jsem z vozu, abych se trochu prošel po nástupišti.
Na staniční zahrádce, na nástupišti i na poli už ležely večerní stíny. Zapadající slunce bylo zacloněno nádražní budovou, avšak zřejmě ještě docela nezapadlo, neboť nejvyšší kotouče dýmu vystupující z lokomotivy byly jemně zbarveny do růžová.
Když jsem se procházel po nástupišti, všiml jsem si, že většina cestujících chodila nebo stála jen u jednoho vozu druhé třídy a tak se všichni tvářili, jako by v tomto voze seděl nějaký slavný muž. Mezi zvědavci, s nimiž jsem se u tohoto vozu setkal, byl též můj spolucestující, dělostřelecký důstojník, chlapík rozumný, srdečný a sympatický, jako jsou všichni lidé, s nimiž se seznamujeme na cestách náhodně a jen nakrátko.
„Na co tady hledíte?“ zeptal jsem se.
Nic neodpověděl, jen očima mne upozornil na jednu ženu. Byla to mladá dívka, asi sedmnáctiletá nebo osmnáctiletá, v ruském kroji, prostovlasá, s pláštěnkou přehozenou nedbale přes rameno. Nepatřila k cestujícím, byla to patrně dcera nebo sestra přednosty stanice. Stála u okna vozu a rozmlouvala s jakousi starší ženou. Než jsem si mohl jasně uvědomit, na co hledím, zmocnil se mne najednou podobný pocit, jaký jsem kdysi zažil v arménské vesnici.
Byla to dívka neobyčejně krásná. O tom jsem byl pevně přesvědčen nejen já, ale též všichni ostatní, kteří ji zároveň se mnou pozorovali.
Kdybych měl obvyklým způsobem po částech popsat její zevnějšek, ukázalo by se, že opravdu krásné byly snad jenom její plavé, vlnité a husté vlasy, rozpuštěné a na hlavě svázané černou stužkou; všechno ostatní bylo nepravidelné nebo zcela obyčejné. Oči přimhuřovala, buď to byl zvláštní způsob její koketerie, nebo byla krátkozraká, nos měla maličko ohrnutý, ústa malá, profil slabě a málo výrazně prokreslený, ramena na její věk úzká, ale přesto dívka působila dojmem skutečné krasavice. Při pohledu na ni znovu jsem se mohl přesvědčit, že ruská tvář, aby vypadala krásně, nemusí mít přísně pravidelné rysy, ba naopak, kdyby této dívce místo jejího ohrnutého nosu nasadili jiný nos, pravidelný a plasticky bezvadný, jako měla ona Arménka, možná, že by její tvář ztratila všechen svůj půvab.
Když stála u okna, rozmlouvala a choulila se večerním chladem, co chvíli se po nás ohlížela; ruce si podpírala v bok nebo si jimi upravovala vlasy, mluvila, smála se a v její tváři se zračil hned údiv, hned zase bázeň, a nevzpomínám si, že by její tělo a tvář byly aspoň na okamžik v klidu. Celé tajemství a kouzlo její krásy bylo právě v těchto drobných, nesmírně půvabných pohybech, v jejím úsměvu a ve hře obličeje, v letmých pohledech po nás, v jemné grácii těchto pohybů, k nimž se družila mladost, svěžest a čistota duše, zvučící v jejím smíchu i v jejím hlase, a ona křehkost, kterou tolik milujeme u dětí, u ptáků, u mladých jelenů nebo mladých stromů.Byla to motýlí krása, jíž nejlépe sluší valčík, poletování po sadu, smích a veselí, taková krása, jež nemiluje vážnou mysl, smutek a klid, a zdálo se, že kdyby na nástupišti silněji zadul vítr nebo se spustil déšť, že by to křehké tělo rázem povadlo a ona rozmarná krása opadala jako květný pyl.
„Tak jest…,“ zabručel s povzdechem důstojník, když jsme po druhém zvonění zamířili k našemu vozu.
Co znamenalo toto „tak jest“, nehodlám posuzovat.
Snad mu bylo smutno a nerad se loučil s touto krasavicí a s jarním večerem, když odcházel do dusného vozu, nebo mu snad bylo stejně jako mně bez příčiny líto krasavice, sebe i všech cestujících, kteří se pomalu a neradi loudali ke svým vozům. Když přecházel kolem okna stanice, kde seděl u aparátu bledý, zrzavý telegrafista s vysokými kadeřemi a pobledlým kostnatým obličejem, povzdechl si a řekl:
„Vsadil bych se, že ten telegrafista je do té krásky zamilován. Zít uprostřed polí pod jednou střechou s takovým vzdušným stvořením a nezamilovat se – to je nad lidské síly. A jaké je to, příteli, neštěstí a jaká ironie, být nahrblý, rozcuchaný, nevzhledný, pořádný a ne zcela hloupý, a přitom se zamilovat do této hezounké a hloupoučké dívky, která si vás vůbec nevšímá! Nebo něco ještě horšího: představte si, že by tento telegrafista byl zamilován a zároveň ženat a jeho žena by byla stejně tak nahrblá, rozcuchaná a pořádná jako on… To by bylo strašné!“
Opřen o zábradlí plošiny, stál u našeho vozu průvodčí a hleděl tím směrem, kde stála krasavice, a v jeho obličeji, pijácky odulém, nepříjemně plném a vysíleném po bezesných nocích a otřesech vagónu, zračilo se tklivé pohnutí a nejhlubší smutek, jako by v oné dívce spatřil své mládí, štěstí, svou střízlivost, čistotu, ženu a děti, jako by se kál a celou svou bytostí cítil, že tato dívka není jeho a že on, člověk předčasně zestárlý, neohrabaný „a s tučným obličejem, má k obyčejnému, lidskému, osobnímu štěstí právě tak daleko jako do nebe.
Zaznělo třetí zvonění, rozlehlo se pískání a vlak se pomalu rozjel. V našich oknech se mihl nejdříve průvodčí a přednosta stanice, potom zahrádka a krasavice se svým záhadným a dětsky šelmovským úsměvem…
Když jsem se vyklonil z okna a podíval se nazpět, viděl jsem, jak se posledním pohledem rozloučila s vlakem, šla po nástupišti kolem okna, za nímž seděl telegrafista, poopravila si vlasy a vběhla do zahrady. Nádražní budova už nezahrazovala výhled k západu, byli jsme uprostřed širých polí, ale slunce už zapadlo a kouř se v černých chuchvalcích kladl na sametově zelené ozimy. V jarním vzduchu, na setmělé obloze i ve voze bylo smutno.
Známý průvodčí vstoupil do vozu a začal rozsvěcovat.
