Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

autor: A. P. Čechov

Asi před deseti lety, jednou k večeru, právě se kosila sena, jela jsem s vyšetřujícím soudcem Petrem Sergejičem koňmo na stanici pro poštu.
Počasí bylo nádherné, ale když jsme se vraceli, začalo se rozléhat burácení hromu a spatřili jsme hrozivý černý mrak, jak se žene přímo proti nám. Mrak se blížil k nám a my k němu.
Na jeho pozadí se bělal náš dům a kostel, stříbrně se leskly vysoké topoly. Vzduch by prosycen vůní deště a posečeného sena. Můj průvodce byl ve skvělé náladě. Smál se a žvatlal všelijaké hlouposti. Říkal, že by nebylo špatné, kdyby se tak najednou před námi zjevil nějaký středověký hrad s ozubeným cimbuřím, celý zarostlý mechem a plný sov, kde bychom se mohli před deštěm schovat, a co kdyby prý nás nakonec zabil hrom…
A vtom se již po žitném a ovesném poli přehnala první vlna, strhl se vítr a ve vzduchu zavířil prach. Petr Sergejič se rozesmál a pobodl koně.
„Krása!“ zvolal. „To je krása!“
Byla jsem stržena jeho veselou náladou, a když jsem si pomyslila, že v nejbližším okamžiku budu do niti mokrá a že bych mohla být zabita bleskem, též jsem se rozesmála.
Vichřice a prudká jízda, kdy se člověk zalyká větrem a připadá si jako pták, působí dráždivě a naplňuje hruď vzrušením. Když jsme vjížděli do našeho dvora, vítr už ulehl, jen velké dešťové kapky hlučně pleskaly do trávy a na střechy. U koňské stáje nebylo živé duše.
Petr Sergejič sám uvolnil koňům udidla a zavedl je do stáje. Čekajíc, až bude hotov, stála jsem na prahu a pozorovala šikmé pruhy deště. Nasládlou, dráždivou vůni sena bylo tu cítit mnohem silněji než v poli. Mračna a déšť způsobily, že bylo šero.
Když se rozlehl neobyčejně silný a třaskavý úder hromu, takže se zdálo, jako by se nebe roztrhlo na dvě poloviny, Petr Sergejič přistoupil ke mně a řekl:
„To byla rána! Jenom ne tak zhurta!“
Stál vedle mne na prahu, po prudké jízdě ještě ztěžka oddychoval a díval se na mne. Všimla jsem si, že je tím pohledem okouzlen.
„Nataljo Vladimírovno,“ řekl, „nevím, co bych za to dal, kdybych mohl pořád tak stát a dívat se na vás. Jste dnes nádherná!“
Jeho oči se dívaly vzrušeně a prosebně, tvář byla bledá, na bradě i na knírech se mu leskly dešťové kapky a mně se zdálo, že i ony na mne láskyplně hledí.
„Miluji vás,“ řekl. „Miluji a jsem šťasten, že vás vidím. Vím, že se nemůžete stát mou ženou, ale já nic nechci, po ničem netoužím, stačí mi jen, když víte, že vás miluji. Mlčte, nic neříkejte, ničeho si nevšímejte, mně jen stačí, když vám mohu říci, jak jste mi drahá, a když dovolíte, abych se směl na vás dívat.“
Jeho vzrušení se zmocnilo i mne. Hleděla jsem na jeho zanícenou tvář a naslouchala jeho hlasu, který se mísil se šumotem deště, a stála jsem jako očarovaná, bez jediného hnutí.
Nemohla jsem se nasytit jeho slov a vynadívat na jeho planoucí oči.
„Nic neříkáte – jak je to krásné!“ řekl Petr Sergejič. „Jen mlčte!“Bylo mi blaze. Radostí jsem se zasmála a v lijáku jsem se rozběhla k domu. Též on se zasmál a dlouhými skoky se pustil za mnou.
Oba promoklí, udýchaní, hlučně dupajíce po schodech jako děti, vrazili jsme do pokojů. Otec a bratr nebyli zvyklí mne vídat rozesmátou a veselou, proto se na mne překvapeně podívali a též se dali do smíchu.
Bouřková mračna se přehnala, hrom se utišil, ale na vousech Petra Sergejiče se stále ještě leskly dešťové kapky. Po celý večer až do večeře si prozpěvoval a pohvizdoval, hlučně dováděl se psem, honil se s ním po pokoji, div nepodrazil nohy sluhovi se samovarem. U večeře mnoho jedl, žvatlal hlouposti a tvrdil, že kdo v zimě jí čerstvé okurky, tomu prý voní ústa jarem.
Když jsem šla spát, rozsvítila jsem svíčku a dokořán otevřela okno; mé duše se zmocnil nejasný cit. Uvědomila jsem si, že jsem svobodná, zdravá, urozená a bohatá, že jsem milována, ale hlavně, že jsem urozená a bohatá – urozená a bohatá, bože, jak je to krásné! Choulíc se v posteli mírným chladem, který sem vnikal z parku zároveň s rosou, snažila jsem se odpovědět si na otázku, zda Petra Sergejiče miluji. Ale k žádnému konci jsem nedošla, a tak jsem usnula.
Když jsem pak ráno spatřila na své posteli tetelící se sluneční skvrny a stíny lipových větví, živě se mi v paměti vybavilo všechno, co se stalo včera. Život mi připadal bohatý, pestrý a velmi půvabný. Prozpěvujíc, rychle jsem se oblékla a vyběhla do parku.
A co bylo dál? Potom už nebylo nic. V zimě, když jsme žili ve městě, Petr Sergejič k nám zřídka kdy přijížděl. Venkovští známí mají svůj půvab jen na venkově a v létě, kdežto ve městě a v zimě ztrácejí polovinu svého kouzla. Když je ve městě hostíte čajem, zdá se vám, že nemají na sobě vlastní kabáty a že příliš dlouho míchají lžičkou čaj. I v městě hovořil Petr Sergejič někdy o lásce, ale to už bylo něco zcela jiného než na venkově. Ve městě jsme mnohem silněji pociťovali zeď, která nás dělila: já jsem byla urozená a bohatá, on chudý, a dokonce nešlechtic, syn písaře, pouhý vyšetřující soudce, a nic víc. Oba – já proto, že jsem byla ještě mladá, a on bůhvíproč – jsme považovali tuto zeď za příliš vysokou a silnou; kdykoliv nás ve městě navštívil, vždy se strojeně usmíval, kritizoval vyšší společnost a po každé, byl-li v salóně ještě někdo jiný, nevlídně mlčel. Neexistuje taková zeď, kterou by nebylo možno prorazit, avšak hrdinové současného románu, pokud je znám, jsou příliš nesmělí, nerozhodní, líní a nedůvěřiví a příliš rychle se smiřují s myšlenkou, že se nenarodili na šťastné planetě, že byli vlastním životem obelstěni; místo aby zápasili, jen kritizují a říkají, že svět je banální, zapomínajíce, že pomalu i sama jejich kritika začíná být nechutná.
Byla jsem milována, štěstí jsem měla na dosah a zdálo se, že se těším jeho důvěrné přízni. Žila jsem bezstarostně, o sobě jsem nepřemýšlela, neboť sama jsem nevěděla, co chci a co od života očekávám, a zatím čas plynul a plynul… Procházeli okolo mne různí lidé i jejich láska, letěly jasné dny a teplé noci, zpívali slavíci, vonělo seno – a všechno to, co je ve vzpomínkách tak milé a zvláštní, přešlo kolem mne jako kolem každého jiného, rychle zmizelo jako nějaká bezcenná věc a rozplynulo se jako pára. Kam se to všechno podělo?
Otec zemřel, já jsem zestárla. Všechno, co jsem měla kdysi ráda, co mi bylo milé a naplňovalo mne nadějemi – šumot deště, burácení hromu, myšlenky o štěstí, hovory o lásce – to všechno se stalo pouhou vzpomínkou a teď už vidím před sebou jen rovnou a pustou dálku: na této rovině není živé duše a tam kdesi na obzoru jen tma a hrůza…
Kdosi zvoní. To přišel Petr Sergejič. Když vidím v zimě stromy a vzpomenu si, jakou radost mi v létě působila jejich zeleň, tu si šeptám:
„Ach, moji milí!“
A když vidím lidi, s nimiž jsem prožila své jaro, je mi tak teskno, mám takový hřejivý pocit a šeptám si totéž.Už je tomu dávno, co byl Petr SergejiČ na přímluvu mého otce přeložen do města. Trochu zestárnul, trochu sešel. Dávno mi už přestal vyznávat lásku a mluvit hlouposti, nemá rád své povolání, trpí jakousi nemocí, je čímsi zklamán a nad životem udělal kříž, život ho netěší. Právě si sedl ke krbu a mlčky hledí do ohně. Nevěděla jsem co říci, jen tak jsem se tedy zeptala:
„Co je vám?“
„Nic…,“ odpověděl mi.
A zase ticho. Rudá zář ohně poskakovala po jeho smutné tváři.
Vytanuly mi vzpomínky na minulost, ramena se mi najednou zachvěla, hlava klesla, a tu jsem se dala do usedavého pláče. Bylo mi nevýslovně líto sebe i tohoto člověka a vášnivě jsem si přála, aby se vrátilo, co uplynulo a co nám teď život odpírá. Už jsem nemyslila na to, jak jsem urozená a bohatá.
Hlasitě jsem vzlykala, tiskla si skráně a nesrozumitelně šeptala: „Bože můj, bože můj, všechno je už ztraceno…“
A on seděl, mlčel a neřekl: „Neplačte.“ Dobře věděl, že plakat musím a že nastala k tomu vhodná chvíle. Viděla jsem mu na očích, že mne lituje. I mně ho bylo líto a měla jsem zlost na toho nesmělého smolaře, který nedovedl ani svůj, ani můj život uchopit za pravý konec.
Když jsem ho vyprovázela, zdálo se mi, že si v předsíni úmyslně dlouho obléká kožich. Dvakrát mi mlčky políbil ruku a dlouho se díval do mé uplakané tváře. Myslím, že si v tom okamžiku vzpomněl na onu bouři, na proudy deště, na náš smích i na moji tehdejší tvář. Chtěl mi něco říci a rád by to řekl, neřekl však ani slovo, pokýval jen hlavou a silně mi stiskl ruku. Bůh ho opatruj!
Když jsem ho vyprovodila, vrátila jsem se do salónu a znovu jsem usedla na koberec před krbem. Žhavé uhlí se pokrylo vrstvou popelu a pomalu haslo. V oknech ještě ostřeji zapraskal mráz a v komíně si hvízdala meluzína.
Vešla komorná a v domnění, že spím, zavolala na mne