Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

autor: A. P. Čechov

Bylo nutno zbourat starý dům, aby mohl být na jeho místě postaven nový. Vodil jsem stavitele po prázdných pokojích a mezi jednáním jsem mu vypravoval různé příběhy. Potrhané tapety, špinavá okna, tmavá kamna – to vše vzbuzovalo vzpomínky, na všem lpěly stopy nedávného života. Po těchto schodech například jednou nesli opilí lidé mrtvého, klopýtli a sletěli dolů i s rakví; živí se strašně potloukli, ale mrtvý, když ho zvedali s podlahy a znovu ukládali do rakve, byl velmi vážný, jako by se nic nestalo, a jenom pokyvoval hlavou. A tady ty troje dveře vedle sebe: tu bydlely slečny, které často u sebe mívaly návštěvy, a proto se oblékaly lépe než ostatní nájemníci a pořádně platily nájemné. Dveře na konci chodby vedou do prádelny; tam se ve dne pralo a v noci rámusilo a pilo pivo. A v tomto třípokojovém bytečku je všechno skrz naskrz prolezlé bakteriemi a bacily. Tady není pěkně. Zemřelo tu mnoho nájemníků, a proto najisto tvrdím, že tento byt byl kdysi proklet a že v něm s nájemníky stále žil ještě někdo neviditelný. Zvlášť dobře si pamatuji na osud jedné rodiny. Představte si naprosto nezajímavého, zcela obyčejného člověka, který má matku, ženu a čtyři děti. Jmenoval se Putochin. Byl písařem u notáře a dostával pětatřicet rublů měsíčně. Byl to člověk střízlivý, nábožný a vážný. Kdykoliv mi přinesl nájemné, pokaždé se omlouval, že je špatně oblečen, a prosil za prominutí, že se opozdil o pět dní. Když jsem mu dával stvrzenku, dobrosrdečně se usmíval a říkal: „Ale nač to! Nemám rád takové stvrzenky!“ Žil chudobně, ale čistě. V tom prostředním pokoji bydlely čtyři děti a jejich babička; tady vařili, spali, přijímali návštěvy, a dokonce i tancovali. A v této světničce bydlel sám Putochin; měl tam stůl, za nímž vyřizoval soukromé zakázky: opisoval divadelní úlohy, referáty a podobně. A zde napravo měl svoji světničku jeho podnájemník, zámečník Jegoryč, člověk vážný, ale piják; pořád mu bylo horko, a proto chodil bos a jen ve vestě. Opravoval zámky, pistole a dětské velocipédy, neodmítl spravit ani laciné nástěnné hodiny, za čtvrt rublu dělal brusle. Ale touto prací opovrhoval, neboť se považoval za odborníka v hudebních nástrojích. Mezi ocelovým a železným harampátím vždycky bylo vidět na jeho stole nějakou harmoniku s ulomenými klapkami nebo troubu s protlačenými boky. Za pokoj platil Putochinovi dva a půl rublu; nehnul se od svého pracovního stolu a vycházel jen tehdy, když potřeboval strčit do kamea nějaké železo.
Zašel-li jsem někdy večer, a bývalo to velmi zřídka, do tohoto bytu, pokaždé se mi naskytl týž obraz: Putochin seděl za svým stolem a cosi opisoval, jeho matka a manželka, hubená žena s utrápeným obličejem, seděly u lampy a cosi šily, Jegoryč skřípal pilníkem. Z rozpálených, ještě zcela nevyhaslých kamen sálalo dusné teplo; v těžkém vzduchu tu páchlo zelnou polévkou, plínkami a Jegoryčem. Bylo tu nuzně a dusno, ale z tváří pracujících lidí, z dětských kalhotek, rozvěšených okolo kamen, i z Jegoryčových želízek dýchal přece jenom klid, něha a spokojenost… Na chodbě za dveřmi běhaly děti, učesané, veselé a pevně přesvědčené o tom, že na tomto světě je všechno v pořádku a že tak tomu bude ustavičně, budou-li se jen ráno a večer před spaním modlit k Bohu.
A teď si představte, že uprostřed téhož pokoje, dva kroky od kamen, stojí rakev a v ní leží Putochinova žena. Není ovšem na světě muž, jehož žena by žila věčně, ale tato smrt byla cosi zvláštního. Když jsem při panychidě pohlédl do Putochinovyvážné tváře a spatřil přísný výraz jeho očí, tu jsem si pomyslil:
„Ach jé, kamaráde!“
Zdálo se mi totiž, že on, jeho děti, babička i Jegoryč jsou už poznamenáni onou neviditelnou bytostí, která s nimi žila v tomto bytě. Jsem velice pověrčivý, snad proto, že jsem majitelem domu a už čtyřicet let mám co dělat s nájemníky. Věřím, že nepadne-li vám šťastná karta hned na začátku, budete prohrávat až do konce. Má-li osud sprovodit ze světa vás i vaši rodinu, bude po celou dobu neúprosně důsledný a první neštěstí bývá obyčejně jen začátkem dlouhého řetězu… S neštěstím je to jako s kameny. Stačí, aby se pouze jeden kámen zřítil z vysokého břehu, a hned se za ním sypou ostatní. Zkrátka, když jsem po panychidě odcházel od Putochina, byl jsem si jist, že to ani s ním, ani s jeho rodinou dobře nedopadne.
A skutečně, týden poté dal notář Putochinovi neočekávaně výpověď a na jeho místo posadil jakousi slečnu. A představte si, Putochina nerozčilila ani tak ztráta místa, jako spíše to, že na jeho místo vzali slečnu, a ne muže. Proč slečnu? To ho tak urazilo, že když se vrátil domů, nařezal dětem, vynadal matce a zpil se do němoty. Spolu s ním se opil též Jegoryč.
Když mi Putochin přinesl nájemné, už se neomlouval, přestože se opozdil o celých osmnáct dní, a když ode mne bral potvrzení, mlčel. Příští měsíc přinesla už peníze jeho matka; dala mi jen polovinu, ostatek slíbila za týden. Třetí měsíc jsem už nedostal ani kopejku a domovník si stěžoval, že se nájemníci z třiadvacítky chovají „nedůstojně“. To nebyly dobré příznaky.
Představte si nyní tuto scénu. Pošmourné petrohradské ráno hledí do těchto špinavých oken. U kamen stařenka napájí děti čajem. Jen nejstarší vnuk Vasja pije ze sklenice, ostatním se čaj nalévá přímo do misek. Před kamny sedí na bobku Jegoryč a strká do ohně železo. Po včerejší opici má těžkou hlavu a kalné oči: heká, chvěje se a kašle.
„Nadobro mne ten ďábei přivedl na scestí,“ vrčí. „Sám pije a ještě druhé svádí k hříchu!“
Putochin sedí ve svém pokoji na posteli, na níž už dávno není ani přikrývka, ani polštáře, ruce má zaryty ve vlasech a tupě hledí pod nohy. Je otrhán, neučesán, nemocen.
„Pij, honem pij, nebo zmeškáš do školy!“ pobízí stařenka Vasju. „Já už taky musím jít k židům drhnout podlahy.“
V celém bytě jediná stařenka neklesá na mysli. Vzpomněla si na dřívější časy a pustila se do špinavé a hrubé práce. Každý pátek drhne podlahy u židů v záložně, v sobotu chodí prát ke kupcům a celou neděli od rána do večera běhá po městě a vyhledává dobrodince. Každý den má nějakou práci. Pere, drhne podlahy, pomáhá při porodech, dělá dohazovačku a chodí po žebrotě. Je sice pravda, že si ze žalu též přihne, ale ani podnapilá nezapomíná na své povinnosti. Na Rusi je mnoho takových statečných stařen, a kolik štěstí dovedou vytvořit!
Když Vasja vypil čaj, ukládá si do brašny své knihy a jde za kamna; tam mívá vedle babiččiných šatů pověšen svůj kabát. Po chvíli se vrací a ptá se:
„Kde je můj kabát?“
Babička začne s ostatními dětmi hledat kabát, hledají dlouho, ale kabát jako by se do země propadl. Kde asi jenom je? Babička i Vasja jsou bledí, vyděšení. Dokonce i Jegoryč je překvapen. Pouze Putochin mlčí, a ani se nehne. Ačkoliv jindy je na sebemenší nedbalost velmi citlivý, tentokrát se tváří, jako by nic neviděl a neslyšel. To je podezřelé.
„Propil hol“ prohlašuje Jegoryč.
Putochin mlčí, je to tedy pravda. Vasja trne hrůzou. Jeho kabát, ten pěkný kabát s nádhernou kalikovou podšívkou, ušitý ze soukenných šatů po nebožce matce, byl propit v krčmě! A zároveň s kabátem byla tedy propita též modrá tužka, která byla v náprsní kapse, a zápisník se zlatými písmeny „Nota bene“! V zápisníku byla zastrčena ještě druhá tužka s gumou a kromě toho byly v něm obtiskovací obrázky.
Vasja by se rád rozplakal, ale nesmí. Otce bolí hlava, akdyby uslyšel pláč, začal by křičet, dupat nohama a bít, a když je po opici, bije strašně. Babička se zastane Vasji, ale otec udeří i babičku. Skončí to obyčejně tak, že se do rvačky vloží Jegoryč a pustí se do otce. Oba se svalí na podlahu, válejí se po zemi, zmítají sebou a funí opilým, zvířeckým vztekem, zatím co babička pláče, děti piští a sousedé posílají pro domovníka. Proto raději neplakat.
Protože Vasja nemůže plakat a nahlas projevit svou zlost, heká, lomí rukama a škube nohama, nebo se zakousne do rukávu a dlouho jím třepe v zubech jako pes zajícem. Oči má vytřeštěny, tvář je zkřivena zoufalstvím. Když to vidí babička, strhne si naráz s hlavy šátek a rovněž začne vyvádět rukama i nohama, mlčí a zrak upírá do jednoho místa. Myslím, že v té chvíli chlapec i stařena jasně vidí před sebou, že jejich život je ztracen, že není žádné naděje…
Putochin neslyší pláč, ale všechno vidí ze svého pokojíku. Když po půl hodině odchází Vasja do školy, zamotaný do babiččina vlňáku, Putochin vychází na ulici – neodvažuji se popsat, jak se přitom tváří – a jde za ním. Chtěl by chlapce zavolat, potěšit ho, poprosit za odpuštění, dát mu čestné slovo a přivolat nebožku matku za svědka, ale místo slov dere se mu z prsou jen vzlykání. Ráno je vlhké a chladné. Když Vasja dojde k městské škole, rozmotává vlňák a vstupuje do školy jen v krátkém kabátku, aby o něm kamarádi neřekli, že vypadá jako ženská. Putochin se vrací domů, vzlyká, mumlá cosi nesouvislého, klaní se až po pás matce, Jegoryčovi i jeho pracovnímu stolu. Když se trochu vzpamatuje, běží ke mně, a sotva dechu popadaje, proboha mě prosí, abych mu opatřil nějaké místo. Konejším ho ovšem nadějemi.
„Konečně jsem se přece vzpamatoval!“ říká. „Už je nejvyšší čas, abych přišel k rozumu. Zařádil jsem sj, už toho mám dost.“
Raduje se a děkuje mi, ale já za celou tu dobu, co jsem majitelem domu, jsem velmi dobře poznal tyto pány nájemníky, proto když naň tak hledím, mám sto chutí mu říci:
„Je pozdě, můj milý! S tebou je už amen!“
Ode mne Putochin běží k městské škole. Přechází tam a čeká, až vyjde jeho chlapec.
„Víš co, Vasjo?“ mluví radostně, když se Vasja konečně objeví. „Právě mi slíbili místo. Počkej, koupím ti nádherný kožich – dám tě do gymnasia! Rozumíš? Do gymnasia! Šlechtice z tebe udělám! Pít už nebudu. Čestné slovo, nebudu.“
Pevně věří v světlou budoucnost. Ale chýlí se k večeru. Když se stařenka vrátila od židů s dvacetikopejkou, celá udřená a upachtěná, dává se do praní dětského prádla. Vasja sedí a počítá úlohu. Jegoryč nepracuje. Zásluhou Putochinovou propadl pijácké vášni a teď pociťuje mučivou chuť se napít. V bytě je dusno a vedro. Z necek, v nichž stařena pere prádlo, valí se pára.
„Co říkáš, půjdeme?“ nevrle se táže Jegoryč.
Můj nájemník mlčí. Po velkém rozčilení se ho zmocňuje nesnesitelný smutek. Přemáhá v sobě touhu napít se a smutek – a ten ovšem vítězí. Známá historie…
Jegoryč a Putochin odcházejí na noc a ráno Vasja nemůže najít babiččin vlňák.
Taková historie se odehrála v tomto bytě. Když Putochin propil vlňák, už se domů nevrátil. Kam zmizel, nevím. Po jeho zmizení stařena se dala do pití, ale potom onemocněla. Odvezli ji do nemocnice, menších dětí se ujali jacísi příbuzní a Vasja se dostal do této prádelny. Ve dne podával žehličky a v noci běhal pro pivo. Když ho z prádelny vyhnali, sloužil u jedné z těch slečen, běhal celé noci s jakýmisi vzkazy, takže mu začali říkat „pasák“. Co s ním bylo dále, nevím.
A v této místnosti žil po deset let žebravý muzikant. Když umřel, našli v jeho zhlavci dvacet tisíc.