Neopatrnost
autor: A. P. Čechov
Petr Petrovič Strižin, synovec plukovnice Ivanovové, ano, ten, jemuž loni ukradli nové galoše, vrátil se ze krtin právě ve dvě hodiny po půlnoci. Aby nikoho nevzbudil, svlekl se opatrně v předsíni, prošel po špičkách a se zatajeným dechem do své ložnice a tam se potmě chystal ulehnout.
Strižin žije střízlivě a řádně, jeho tvář má ušlechtilý výraz, čte jen duchovně mravoličné knížky, ale na krtinách si z radosti, že Ljubov Spiridiovna šťastně slehla, dovolil vypít čtyři skleničky vodky a číši vína, připomínajícího chutí cosi mezi octem a ricinovým olejem. Ty ostré nápoje však mají něco společného s mořskou vodou nebo se slávou: čím více piješ, tím větší cítíš žízeň. I teď, svlékaje se, měl Strižin nepřemožitelnou chuť pít.
„Myslím, že Dášeňka má ve skříni napravo dole vodku,“ přemítal. „Upiju-li skleničku, vůbec to nepozná.“
Strižin ještě chvilku váhal, ale pak přemohl strach a zamířil ke skříni. Opatrně otevřel dvířka, našel po hmatu napravo dole láhev i sklenku, nalil si, postavil zas láhev na místo a pak se pokřižoval a napil se. A v zápětí se stalo něco přímo zázračného. Strižin byl náhle strašlivou silou, zrovna jako bombou, odhozen od skříně k truhle. Před očima se mu zajiskřilo, zatajil se mu dech a po celém těle měl pocit, že spadl do močálu plného pijavic. Měl dojem, že namísto vodky spolkl kousek dynamitu, který roztrhl jeho tělo, dům, celou uličku… Hlava, ruce i nohy jako by se mu utrhly a odlétly někam k ďasu, do prostoru.
Asi tři minuty ležel nehybně a bez dechu na truhle, a pak se zvedl a položil sám sobě otázku:
„Kde to jsem?“
To první, co jasně ucítil, když se vzpamatoval, byl pronikavý zápach petroleje.
„Krindepane, snad jsem se nenapil namísto vodky petroleje?“ zhrozil se. „Pro všechny spravedlivé!“
Z pomyšlení, že se otrávil, mu začalo tělem probíhat horko i zimnice. O tom, že skutečně vypil jed, svědčilo mimo zápach v pokoji i to, jak ho pálilo v ústech, jak se mu jiskřilo před očima, vyzvánělo mu na všechny zvony v hlavě a píchalo ho v žaludku. Cítě blízkost konce a dalek toho, aby se utěšoval lichými nadějemi, pocítil touhu dát sbohem svým nejbližším a odebral se do Dášeňčiny ložnice. (Jsa vdovcem, měl u sebe místo hospodyně svou švagrovou Dášeňku, starou pannu.)
„Dášeňko,“ řekl plačtivým hlasem, když vešel do ložnice. „Má drahá Dášeňko!“
Ve tmě se cosi zavrtělo a vydalo hluboký vzdech.
„Dášeňko!“
„A? Copak?“ zabrebentil ženský hlas. „To jste vy, Petře Petroviči? Už jste doma? Tak co? Jaké dali holčičce jméno? Kdo jí šel za kmotru?“
„Za kmotru byla Natalja Andrejevna Velikosvetská a za kmotra Pavel Ivanyč Bessonnicyn… Já… já… Dášeňko, já asi umírám. A novorozeně pojmenovali Olimpiada na počest jejich dobroditelky. Já… já… já jsem se, Dášeňko, napil petroleje.“
„Snad ne! Copak tam podávali petrolej?“
„Musím se vám přiznat: chtěl jsem se bez dovolení napít vaší vodky a… pánbůh mě potrestal; potmě jsem se nedopatřením napil petroleje. Co mám dělat?“
Jakmile Dášeňka zaslechla, že někdo bez jejího dovolení otevřel skříň, celá ožila. Rychle rozsvítila svíčku, vyskočila z postele a tak jak byla, v košili, pihovatá a vyzáblá, s natáčkami ve vlasech, zapleskala bosýma nohama ke skříni.
„A kdopak vám to dovolil?“ spustila přísně, nahlížejíc do útrob skříně. „Copak tu mám vodku pro vás?“
„Já… já jsem se, Dášeňko, nenapil vodky, ale petroleje,“ zakoktal Strižin, stíraje si studený pot.
„A proč mi lezete na petrolej? Co je vám do něho? Copak ho tu mám pro vás? Nebo si myslíte, že je petrolej zadarmo? Co? Víte vy vůbec, zač je teď petrolej? Víte?“
„Má drahá Dášeňko!“ zasténal Strižin. „Tady běží o život a vy mi tu o penězích!“
„Zpije se do němoty a pak mi strká nos do skříně!“ rozkřikla se Dášeňka a zlostně přibouchla dvířka. „Ach, padouši, trapičil Já mučednice ubohá, ve dne ani v noci pokoj nemám! Aby vám, vy hadi, bazilišci, potvory zatracené, pánbu na onom světě stejným oplatil! Hned zítra jedu odtud! Jsem panna, a nedovolím, abyste se přede mnou ukazoval ve spodním prádle! A jak se odvažujete dívat se na mne, když nejsem oblečená!“
A mlela a mlela. Strižin, který už věděl, že když se Dášeňka rozehřeje, není k zastavení ani domluvami, ani kletbami, ba ani kanonádou, mávl rukou a oblékl se, rozhodnut jít k lékaři. Ale lékaře je snadné zastat jen tenkrát, když ho nepotřebuješ. Strižin zběhal tři ulice, asi pětkrát marně zvonil u doktora Čepcharjancova a sedmkrát u doktora Bultychina a pak běžel do lékárny: snad mu pomůže lékárník. Tady mu po dlouhém čekání otevřel malý černý kudrnatý lékárník, rozespalý, v županu, tvářící se až hrůza vážně a moudře.
„Co račte?“ zeptal se tónem, jakým mohou mluvit jen velmi moudří a solidní lékárníci židovského vyznání.
„Pro boha… vás prosím!“ vypravil ze sebe udýchaně Strižin. „Dejte mi něco… Napil jsem se nedopatřením petroleje! Umírám!“
„Zachovejte laskavě klid a odpovídejte na otázky, které vám budu klást. Už ta pouhopouhá skutečnost, že jste vzrušen vylučuje, abych vám rozuměl. Tak vy jste se napil petroleje? Ano-o?“
„Ano, petroleje! Zachraňte mě, prosím!“
Lékárník přistoupil chladnokrevně a důstojně k pultu, otevřel knihu a zahloubal se do čtení. Pročetl dvě stránky, pokrčil nejprve jedním a pak druhým ramenem, opovržlivě se zašklebil a po úvaze odešel do vedlejší místnosti. Hodiny odbily čtyři. A když ukazovaly čtyři deset, vrátil se lékárník s jinou knihou a znovu se zahloubal do čtení.
„Hm!“ řekl jaksi rozpačitě. „Už ta pouhopouhá skutečnost, že vám není dobře, nasvědčuje tomu, že jste se měl obrátit na lékaře, a ne na lékárnu.“
„Ale doktory už jsem zběhal! Nikde jsem se nedozvonil!“
„Hm… To se ví, nás lékárníky nepokládáte za lidi a otravujete nás dokonce i ve čtyři ráno, kdy si klidně spí kdejaký pes a kdejaká kočka. Vám na tom ovšem nezáleží, podle vás nejsme lidi, podle vás máme mít nervy jako provazy.“
Strižin si poslechl lékárníka, vzdychl a šel domů.
„Osud tedy chce, abych umřel!“ říkal si.
A ústa mu jen hořela a čpěla petrolejem, v žaludku cítil rezavou bolest, v uších slyšel jen: buch, buch, buch! V každém okamžiku měl pocit, že se blíží jeho konec, že mu srdce přestalo tlouci.
Po příchodu domů spěšně napsal: „Prosím, aby z mé smrti nebyl nikdo viněn“, a pomodliv se, přetáhl si pokrývku přes hlavu. Do rána neusnul a čekal, až umře, a neustále se mu pletlo před očima, jak jeho hrob zarůstá zelenou travičkou a jak nad ním cvrlikají ptáčci.
Ale ráno seděl v posteli a s úsměvem vykládal Dášeňce:
„Na toho, kdo žije spravedlivě a spořádaně, drahá sestřičko, žádný jed neplatí. Vezměte si například mě. Měl jsem smrt na jazyku, umíral jsem, trápil jsem se, a rázem je po všem. Jen ústa mám spálená a v hrdle mi škrabe, ale jinak je mi po těle, zaplať pánbůh, dobře. A proč? Protože žiju spořádaně^
„Ne, ale proto, že je petrolej špatný!“ vzdychala Dášeňka, přemýšlejíc o výdajích a zahleděná do jednoho bodu. „Protože mi kupec nedal nejlepší, ale ten, co ho je za půldruhé kopejky libra. Já mučednice ubohá, aby vám, vy padouši a trapiči, pánbůh na onom světě stejným oplatil.“
A mlela a mlela.
