Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

autor: A. P. Čechov

Nikolaj Iljič Běljajev, majitel realit z Petrohradu, dostihový fanoušek, mladý, teprve dvaatřicetiletý člověk, růžový a dobře živený, zašel tuhle v podvečer k paní Olze Ivanovně Irninové, se kterou žil, neboli, abych citoval jeho výrok, vlekl nudný a dlouhý román. A skutečně, první stránky tohoto románu, stránky zajímavé a psané s nadšením, už dávno přečetli: a teď není stránkám konce, nepřinášejí nic nového ani zajímavého.
Protože nezastihl Olgu Ivanovnu doma, uvelebil se můj hrdina v pokoji na pohovce, a že počká.
„Dobrý večer, Nikolaji Iljiči!“ hlásil mu dětský hlas. „Matka tu bude hned. Sly se Soňou k švadleně.“
Na druhé pohovce ležel synek Olgy Ivanovny Aljoša, hošík asi osmiletý, statný, vypiplaný, oblečený jako ze žurnálu do sametového kabátku a dlouhých černých punčošek. Ležel na atlasovém polštáři a zvedal střídavě obě nohy. Nepochybně se pokoušel napodobit akrobata, kterého nedávno viděl v cirkuse. Když se jeho ladné nohy unavily, začal cvičit rukama, nebo zas náhle vyskakoval a zkoušel stát na rukou. Ale dopadal na všechny čtyři. To všechno prováděl s náramně vážnou tváří, se ztrápeným oddychováním, jako kdyby sám měl malou radost z toho, že mu pánbůh dal tak nepokojné tělo.
„Á, nazdar, příteli,“ řekl Běljajev. „Tys tady? Docela jsem tě přehlédl. Je matka zdráva?“ tAljoša se chytil pravou rukou ponožky na levé noze a v nejnepřirozenější poloze se převrátil, vyskočil a zpoza velikého třásnitého stínidla upřel zraky na Běljajeva.
„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny. „Sám víte, že matka není nikdy docela zdráva. Však je to žena a neznám ženu, Nikolaji Iljiči, které by něco nescházelo.“
Běljajev si začal z dlouhé chvíle pozorně prohlížet Aljošovu tvář. Za celou dobu své dlouhé známosti s Olgou Ivanovnou si hocha ještě nevšiml a nebral jeho existenci na vědomí; je tu zkrátka hošík, ale jak a co a nač vlastně je – na to se nechce valně myslet.
A teď najednou ve večerním šerosvitu připomněla Běljajevovi Aljošova tvář a jeho bledé čelo i černé, nehybné oči Olgu Ivanovnu, jak ji znal z prvních stránek románu. Dostal chuť hocha polaskat.
„Tak sem pojď, ty štěně,“ řekl. „Ať na tebe’lip vidím.“ Hošík shupl s pohovky a přiběhl k Běljajevovi. „Tak co,“ začal Nikolaj Iljič a položil mu ruku na útlé rameno: „Jak se máme?“ „Ani se neptejte. Byly už lepší doby.“ „Proč to?“
„To je prosté. Předtím jsme měli se Soňou jen hudbu a čtení, a teď nám ukládají také francouzské básně. Vidím, že jste byl u holiče?“
„Pravda, byl.“
„Hned jsem si všiml. Máte kratší vousy. Můžu si zatahat? Bolí to?“
„Ne, nebolí.“
„Rád bych věděl, proč to bolí, když zataháš za jeden chlup, a proč, když zataháš za chumáč, není bolesti ani trošku? Cha, chal Víte co? Proč nenosíte licousy? Tuhle vyholit a ještě tuhle ze strany… A tady nechat vousy…“
Hošík se přitulil k Běljajevovi a začal si hrát s jeho řetízkem. „Až přijdu na gymnasium,“ vykládal, „koupí mi maminka hodinky. Poprosím ji, aby,mi koupila taky takový řetízek… Jé, to je me-dai-lónek! Tatínek má zrovna takový, jenže vy tu máte čárečky, a on písmena… A uprostřed je maminčin obrázek. Táti má teď jiný řetízek, bez článků, jako šňůru.“
„Jakpak to víš? Nebo se s tatínkem vídáš?“
„Ne. Ne. To jen…“
Aljoša zrudl a zmaten tím, že byl přistižen při lži, zarýval nehty vší silou do medailónku. Běljajev mu pohlédl upřeně do tváře a zeptal se:
„Vídáš se s otcem?“
„Ne… nevídám!“
„Nemluvíš pravdu. Řekni to otevřeně, upřímně. Na nose ti poznám, že nemluvíš pravdu. Když už ses jednou podřekl, tak kápni božskou. Tak co, vídáš ho? Řekni mi to, vždyť jsme kamarádi I“
Aljoša se zamyslil.
„Ale neřeknete to mamince?“ vyzvídal.
„To zrovna!“
„Na mou čest?“
„Na mou čest.“
„Přísahejte!“
„Přestaň už s tím! Za koho mě máš?“
Aljoša se rozhlédl, vykulil oči a zašeptal:
„Jen jí, proboha, nic neříkejte. A vůbec to nikomu nepovídejte, protože je to tajemství. Nedej bůh, aby se to matka dověděla, to bych dostal já, Soňa i Pelageja. Tak vám to tedy řeknu. Já a Soňa se vídáme s otcem každé úterý a pátek. Když jdeme s Pelagejou před obědem na procházku, zajdeme vždycky do Anfeljovova cukrářství a tatínek tam na nás čeká. Sedí vždycky v oddělené místnosti, kde mají, víte, takový mramorový stůl a popelníček, který vypadá jako husa bez hřbetu.“
„A co tam děláte?“
„Nic! Nejdříve se pozdravíme a zasedneme za stolek a pak nás tatínek hostí kávou a pirohy. Víte co? Soňa jí pirohy s masem, ale já je s masem nemohu ani vidět! Já rád se zelím a s vejci. Najíme se vždycky tak, že potom, při obědě, se musímehodně nutit, abychom jedli co nejvíce, aby si maminka ničeho nevšimla.“
„O čem si tam vyprávíte?*
„S tatínkem? O všem. Líbá nás, mazlí se s námi, vypráví nám všelijaké legrační vtipy. Víte, co nám říká? Že si nás vezme k sobě, až povyrosteme. Soňa nechce, ale já ano. Po matce se mi bude sice stýskat, ale budu jí psát! Je to divné. Ale snad k ní budu moci chodit ve svátek na návštěvu? Co říkáte? Tatínek taky říká, že mi koupí koně. Je tak hodný. Nechápu, proč mu matka nevzkáže, aby s ní žil, a proč nám zakazuje scházet se s ním. Vždyť má matku tak rád. Pokaždé se nás ptá, jak se jí daří, co dělá. Když byla nemocná, chytil se za hlavu a začal pobíhat a pobíhat. Stále nás prosí, abychom ji poslouchali a vážili si jí. Řekněte mi, jsme opravdu nešťastní tvorové?“ „Cože? Proč to?“
„Tatínek to tvrdí. Říkává: vy jste nešťastné děti. Je mi divně, když ho slyším říkat: nešťastni jste vy, nešťasten jsem i já, a ani matka není šťastna. Modlete se, klade nám na srdce, za sebe i za ni.“
Aljoša utkvěl zrakem na vycpaném ptáku a zamyslil se.
„Tak je to tedy…“ zahučel Běljajev. „Tak vy tedy takhle. V cukrárnách pořádáte kongresy? A matka o tom neví?“
„Ne, ne… Jakpak by to věděla? Pelageja by jí to za nic neřekla. Zrovna předevčírem nám přinesl tatínek hrušky. Pane, ty byly sladké! Jako marmeláda. Snědl jsem dvě.“
„Dobře… Počkej, co ještě… a poslyš, o mně otec nic neříká?“
„O vás? Chcete to vědět?“
Aljoša se zpytavě podíval na Běljajeva a pokrčil rameny. „Ne, o vás nic zvláštního neříká.“ „A když přece, co tak asi?“ „AIe nebudete se zlobit?*
„A proč bych měl? Nebo snad na mne nadává?“ „Nenadává, ale víte… zlobí se na vás. Říká, že je to vaše vina, že je maminka nešťastna. Vy že jste ji přivedl do neštěstí.
Divím se mu v tomhle. Rozmlouvám mu to, říkám, jak jste hodný, že na matku nikdy nekřičíte, ale on jen pokyvuje hlavou.“
„A zrovna tak to říká, že jsem ji přivedl do neštěstí?“
„Zrovna tak! Nezlobte se, Nikolaji Iljiči!“
Běljajev vstal, chvíli postál a pak se prošel pokojem.
„Není to divné a směšné?“ zabreptal a s úsměškem pokrčil rameny. „Sám je vším vinen, a bude říkat, že jsem ji tam přivedl já. Co? Beránka nevinného bude ze sebe dělat? Tak on ti říká, že jsem přivedl tvou matku do neštěstí?“
„Říká, ale… vždyť jste mi slíbil, že se nebudete zlobit.“
„Nezlobím se a… vůbec, o to se nestarej! Nu, tohle… Ne, to je až směšné! Sám jsem ke všemu přišel jako slepý k houslím, a teď prý jsem najednou vším vinen!“
Zazněl zvonek. Hošík vyskočil a vyběhl ven. Za chvíli vešla do pokoje dáma s děvčátkem – Olga Ivanovna, Aljošova matka. Za ní poskakoval se zpěvem a radostnými posuňky Aljoša. Běljajev jen kývl a přecházel dál.
„Samo sebou! Komu teď dávat vinu nežli mně?“ soptil. „On prý je v právu. On, potupený muž!“
„Co je ti?“ zeptala se Olga Ivanovna.
„Co je mi? Tak si jen poslechni, jaké věci vypráví tvůj nejmilejší. Nakonec jsem bídák a zloděj, to já přivedl do neštěstí tebe i tvé děti. Všichni jste nešťastní, a já jediný jsem děsně šťastný! Děsně, děsně šťastný!“
„Nevím pořád, oč běží, Nikolaji? Co se stalo?“
„Tak jen si poslechni to své princátko,“ řekl Běljajev a ukázal na Aljošu.
Aljoša zrudl a hned zas zbledl, tvář se mu zkřivila leknutím.
„Nikolaji Iljiči…“ zašeptal nahlas. „Ticho!“
Olga Ivanovna pohlédla udiveně na Aljošu, na Běljajeva a zas na Aljošu.
„Jen se ho zeptej!“ nepřestal ještě Běljajev. „Ta tvá Pelageja, ta husa jedna, je vodí po cukrárnách a pořádá tam schůzky s papá! Ale o to by tu nešlo. Horší je, že papá je nebožátko, kdežto já zloděj a bídník, který vám oběma zkazil život,“"Nikolaji Il]lči,“ zasténal Aljoša. „Dal jste mi čestné slovo!“
„Dej mi pokoj!“ mávl Běijajev rukou. „Tady jde o víc než o čestná slova. To pokrytectví a ta lež mě rozčilují.“
„Nerozumím ti,“ řekla nechápavě Olga Ivanovna a v očích se jí zaleskly slzy. „Poslyš, Aljoško,“ obrátila se na synka, „ty se vídáš s otcem?“
Aljoša ji neslyšel. Zíral poděšeně na Běljajeva.
„Tomu nevěřím,“ šeptala matka, „zeptám se Pelageji.“
Olga Ivanovna odešla.
„Poslyšte, vždyť jste mi dal čestné slovo!“ ozval se Aljoša, třesoucí se na celém těle.
Běijajev odmítavě mávl rukou a dál přecházel sem a tam. Hryzlo ho jeho ponížení, a jako vždy předtím, zase nebral hošíka na vědomí. Co bylo jemu, dospělému a usedlému člověku, do nějakých hošíků? Ale Afjoša se stáhl do kouta a s hrůzou vykládal Soně, jak byl podveden. Chvěl se, zajíkal a plakal. To poprvé ve svém životě se tak otevřeně a tvrdě střetl se lží; až dosud nevěděl, že na tomto světě nejsou jen sladké hrušky, pirožky a drahé hodinky, ale že je i mnoho jiného, pro co v hovorech dětí není slov.