Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

autor: A. P. Čechov

Muzikant Smyčkov šel z města na letni sídlo knížete Bibulova, kde „měl být“ na oslavu zasnoubení večírek s hudbou a tancem. Smyčkov nesl na zádech ohromnou basu v koženém pouzdře. Ubíral se po břehu řeky, jejíž vody plynuly ne sice majestátně, zato však velmi poeticky.
„Co abych se vykoupal?“ napadlo mu.
Dlouho se nerozmýšlel a ponořil tělo do chladivého proudu. Večer byl nádherný. Smyčkovova poetická duše se poznenáhlu naládovala harmonicky k ovzduší, jež ho obklopovalo. Ale jak sladce mu teprve bylo v duši, když uplaval asi o sto kroků dále a spatřil krásnou dívku, sedící na příkrém břehu s rybářským prutem v ruce. Zatajil dech a celý zjihl v přívalu nejrůznějších pocitů: vzpomínek z dětství, stesku po tom, co se už nevrátí, vzplanuvší lásky… Bože, vždyť si myslil, že už nikdy nebude milovat! Poté co ztratil víru v lidstvo (horoucně milovaná manželka mu utekla s jeho přítelem fagotistou Sobakinem), usídlil se mu v nitru pocit prázdnoty a basista se změnil v misantropa.
„Co je to život?“ ptal se nejednou sám sebe. „K čemu žijeme? Život – to je báje, sen, břichomluva…“
Avšak jak tak stál před spící kráskou (a nebylo nesnadné poznat, že spí), pocítil v nitru proti své vůli cosi jako lásku. Stál tak před ní dlouho a hltal ji očima.
„Nu tak dost…“ řekl si s hlubokým povzdechnutím. „Sbohem, ty kouzelné zjevení! Už musím na bál k Jeho Jasností.“
Podíval se naposled na krásku a už se chystal plovat nazpátek, když mu bleskl hlavou nápad.
„Musím jí po sobě zanechat nějakou památku!“ řekl si. „Přivážu jí něco k udici. Bude to překvapení od „neznámého“.*
Smyčkov tiše připloval k břehu, natrhal velkou kytici lučních a vodních květin, převázal ji stvolem lebedy a připevnil ji na udici.
Kytice se potopila a stáhla za sebou hezký splávek.
Zdravý rozum, přírodní zákony a sociální postavení mého hrdiny diktují, aby román skončil na tomto místě, avšak – bohužel! – osud je k autorovi neúprosný: z příčin na autorovi nezávislých román kyticí neskončil. Proti zdravému rozumu a přirozenému chodu věcí měl chudý a prostý basista sehrát v životě urozené a bohaté krásky významnou roli.
Když Smyčkov doplul k břehu, velmi se poděsil: nenašel své šaty. Někdo mu je ukradl. Neznámí darebáci využili chvíle, kdy se kochal kráskou a odnesli mu všechno kromě basy a cylindru. „Proklatě!“ zvolal Smyčkov. „Oh, ty zlomyslné člověčí plemeno! Nejsem tolik pobouřen tím, že jsem pozbyl oděvu (neboť oděv je pomíjivý) jako pomyšlením, že budu nucen jít nahý a přestoupit zásady veřejné mravopočestnosti.“
Usedl na pouzdro s basou a začal si lámat hlavu, jak by se dostal ze své hrozné situace.
„Nepůjdu přece k Bibulovovi nahýl“ přemítal. „Budou tam dámy! A ke všemu mi zloději ukradli i kalafunu, kterou jsem měl v kapse u kalhot!“
Přemítal dlouho a mučivě, až ho spánky rozbolely.
„Vida,“ vzpomněl si náhle. „Blízko břehu v křovinách je můstek. Do tmy mohu pod tím můstkem počkat a navečer už ve tmě nějak dojdu k nejbližší chalupě.“
Při této myšlence Smyčkov už zůstal, nasadil si cylindr, hodil si basu na záda a táhl se ke křoví. Nahý, s hudebním nástrojem na zádech, vypadal jako starověký polobůh z nějaké báje.
Teď však, milý čtenáři, necháme mého hrdinu nějakou dobusedět pod mostem pohříženého do neveselých úvah a podíváme se za naší rybářkou. Co se s tou zběhlo? Tedy, když se kráska probudila a nespatřila splávek na vodě, rychle začala vytahovat udici. Vlas se napjal, ale háček ani splávek nechtěly nad vodu. Smyčkovova kytice, která se ve vodě rozmočila a nabobtnala, byla těžká.
„Buď se chytila velká ryba,“ řekla si dívka, „nebo se zasekl háček.“
Když ještě párkrát trhla prutem, došla k přesvědčení, že se háček zasekl.
„Jaká škoda!“ řekla si v duchu. „Zrovna večer berou! Co teď?“
A dlouho se nerozmýšlejíc, shodila se sebe výstřední dívka své vzdušné šaty a pohroužila své krásné tělo do vln až po mramorová ramena. Nebylo snadné vyprostit háček z kytice, do níž se zamotal vlas, avšak trpělivost a námaha byly korunovány úspěchem. Asi po čtvrthodině vylezla kráska šťastná a zářící z vody, držíc háček v ruce. Ale smůla se jí přilepila na paty. Ničemové, kteří ukradli šaty Smyčkovovi, uloupili i její šaty a nechali jí jen plechovku s červy.
„Co si teď počnu?“ rozplakala se. „Copak takhle mohu jít? Ne, nikdy! To raději umřu! Počkám, až se setmí; potom už potmě dojdu k tetě Agafje a pošlu si ji domů pro šaty. A zatím se půjdu schovat pod můstek.“
Sehnutá, vyhledávajíc co nejhustší trávu, rozběhla se má hrdinka k můstku. Slézajíc dolů, spatřila pod můstkem naháče s muzikantskou kšticí a chlupatou hrudí. Vykřikla a padla do mdlob.
Také Smyčkov se polekal. Nejdříve mu napadlo, že je to najáda.
„Co když je to říční Siréna, která mě přišla svést?“ řekl si v duchu a tento výklad mu zalichotil, neboť měl o svém zevnějšku vždy vysoké mínění. „Není-li to však Siréna, ale člověk, jak si mám vykládat tu její divnou proměnu? Proč přišla sem pod most? Co se jí přihodilo?“
Zatím co hledai odpověď na tyto otázky, kráska nabývala vědomí.
„Nezabíjejte mě!“ zašeptala. „Jsem kněžna Bibulovová. Snažně vás prosím! Budete bohatě odměněn! Když jsem před chvílí uvolňovala ve vodě háček, nějací zloději odnesli mé nové šaty, střevíce, prostě všecko!“
„Milostivá,“ řekl Smyčkov úpěnlivým hlasem. „Mně také ukradli šaty. A ke všemu mi ukradli i kalafunu, kterou jsem měl v kapse u kalhot!“
Hráči na basu a trombón bývají nedovtipové; Smyčkov však byl příjemnou výjimkou.
„Milostivá!“ řekl po chvíli, „jak vidím, působí vám rozpaky můj zevnějšek. Ale jistě uznáte, že odtud nemohu odejít ze stejných důvodů jako vy. Ale mám nápad: nelehla byste si laskavě do pouzdra od mé basy a nepřikryla se víkem? Tak se na mne nebudete musit dívat.“
Smyčkov po těch slovech vyndal basu z pouzdra. Na okamžik se mu zazdálo, že, propůjčuje pouzdro k takovému účelu, profanuje vznešené umění, ale bylo to jen kratičké zaváhání. Kráska se položila do pouzdra, stočila se v něm jako preclík a Smyčkov zapjal řemínky plný radosti, že je od přírody tak důvtipný.
„Nyní mě, milostivá, nevidíte,“ řekl. „Můžete s klidem ležet. Až se setmí, odnesu vás do domu vašich rodičů. Pro basu si sem přece mohu dojít později.“
Když se setmělo, položil si Smyčkov pouzdro s kráskou na záda a plahočil se k Bibulovově letní vile. Plán už měl hotový: nejdříve dojde k nejbližší chalupě, opatří si šaty a pak půjde dále.
„Každé zlo je k něčemu dobré…“ uvažoval, víře bosýma nohama prach a ohýbaje se pod nákladem. „Za mou účast s kněžniným neštěstím se mi Bibulov jistě bohatě odmění.“
„Leží se vám dobře, milostivá?“ přeptával se tónem galantního kavalíra, žádajícího o čtverylku. „Jen se laskavě neostýchejte a uvelebte se v mém pouzdře jako doma!“
Galantní Smyčkov měl náhle dojem, že ve tmě před sebourozeznává dvě postavy. Upřel na ně oči a opravdu, zrak ho neklamal: před ním šli skutečně jacísi lidé a nesli dokonce nějaké uzly.
„Nejsou to ti zloději?“ blesklo mu hlavou. „Něco nesou. Nejspíše naše šatyí“
Smyčkov položil pouzdro na okraj cesty a rozběhl se za postavami.
„Stůj!“ křikl na ně. „Stůjí Chyťte jeí“
Postavy se ohlédly a když spatřily pronásledovatele, vzaly nohy na ramena. Kněžna slyšela ještě dlouhou dobu dupot a volání: „Stůj!“ Pak všechno utichlo.
Smyčkov zapomněl při pronásledování na všecko kolem a kráska by si asi byla poležela v poli u cesty, kdyby jí nebyla pomohla šťastná náhoda. Právě v tu dobu šli náhodou po téže cestě do Bibulovovy vily Smyčkovovi spoluhráči fletista Zučkov a klarinetista Razmachajkin. Když narazili na pouzdro, udiveně se na sebe podívali a spráskli ruce.
„Basa!“ řekl Zučkov. „Ano, vždyť je to basa našeho Smyčková! Jakpak se sem jen dostala?“
„Smyčkovovi se asi něco přihodilo,“ usoudil Razmachajkin. „Buď se opil, nebo ho okradli. Basu tu v žádném případě nemůžeme nechat. Vezmeme ji s sebou.“
Zučkov si naložil basu na záda a muzikanti šli dále.
„Hrome, to je tíhal“ bručel celou cestu fletista. „Za nic na světě bych nechtěl hrát na takové nestvůře, Ufl“
Když muzikanti došli do letní vily knížete Bibulova, položili pouzdro na místě vyhrazeném orchestru a odešli k bufetu.
V té chvíli už ve vile rozsvěcovali lustry a nástěnné svícny. Ženich, dvorní rada Lakejič, hezký a sympatický úředník ministerstva dopravy, stál uprostřed sálu s rukama v kapsách a rozmlouval s hrabětem Škalikovem. Hovořili o hudbě.
„Milý hrabě,“ vykládal Lakejič, „já znal v Neapoli osobně virtuóza, který dělal hotové zázraky. Nebudete mi věřit! Na basu, na obyčejnou basu vyluzoval takové trilky, že člověk prostě žasl! Straussovy valčíky na ni hrál!“
„Ale to snad není ani možné,“ zapochyboval hrabě.
„Docela určitě! Dokonce i Lizstovu rapsodii na ni hrál! Bydlili jsme ve společném pokoji a já se od něho z dlouhé chvíle naučil zahrát na basu Lizstovu rapsódii.“
„Lizstovu rapsodii… Hm…l Žertujete.“
„Nevěříte?“ zasmál se Lakejič. „Hned vám to dokážu! Pojďte k orchestru!“
Ženich a hrabě zamířili k orchestru. Zastavili se nad basou a začali spěšně uvolňovat řemínky a – té hrůzy!
My síe však na tomto místě, zatím co čtenář popouští uzdu své fantazii a v duchu vidí rozuzlení hudebního sporu, vrátíme ke Smyčkovovi. Když se ubohý muzikant po marném pronásledování zlodějů vrátil na to místo, kde odložil pouzdro, své drahocenné břímě nenašel. Celý zmatený přešel několikrát po cestě tam i nazpátek, a když pouzdro nenašel, usoudil, že hledá na nesprávné cestě.
„To je hrůza!“ rval si vlasy a tuhl děsem. „Vždyť se v pouzdře udusí! Jsem vrah!“
Až do půlnoci tak Smyčkov procházel cesty a hledal pouzdro, až se konečně docela vysílený uchýlil pod můstek.
„Budu hledat znovu až za svítání,“ rozhodl se.
Za svítání hledal se stejným výsledkem a rozhodl se vyčkat pod mostem do setmění.
„Však ji najdu!“ blekotal, nazvedal cylindr a rval si vlasy. „Najdu ji, i kdybych měl rok hledat!“
Venkované, žijící v popsaných místech, vyprávějí dodnes, že za nocí se objevuje v blízkosti můstku jakýsi nahý člověk, celý chlupatý, s cylindrem na hlavě. Tu a tam se pod můstkem ozve vrzání basy.