Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

autor: A. P. Čechov

Sníh ještě neslezl se země a na duši už klepe jaro. Jestli se kdo z vás vykřesal z těžké nemoci, zná ten blažený stav, kdy z tebe vyvanou všechny skličující předtuchy a kdy se usmíváš a nevíš proč. Takový stav prožívá nyní zřejmě i příroda. Země je chladná, bláto a sníh čvachtají pod nohama, ale jak veselé, laskavé a plné pohody je všechno kolem! Vzduch je tak jasný a průzračný, že kdyby sis vylezl na holubník nebo na zvonici, musíš, zdá se ti, přehlédnout vesmír od začátku do konce. Slunce pálí a jeho paprsky se úsměvně a skotačivě koupají s vrabci v kalužinách. Říčka se vzdouvá; už se probudila a nebude to dlouho trvat a zahučí. Stromy jsou holé, ale už žijí, dýchají.
Jak krásné je v takovém čase hnát koštětem nebo lopatou vodu příkopem, pouštět po vodě loďky nebo rozbíjet podpatky tvrdošíjný led! Krásné je taky plašit holuby až pod samu báň nebeskou, nebo šplhat na stromy a přivazovat tam špačci budky. Ano, všechno je krásné v tu šťastnou roční dobu, zvláště jste-li mladí, máte-li rádi přírodu, netrpíte-li vrtochy ani hysterií a nenutí-li vás zaměstnání sedět od rána do večera mezi čtyřmi stěnami. A není krásné, churavíte-li, tvrdnete-li v kanceláři, nebo jste-li spřáteleni s múzami.
Ano, na jaře není dobře těm, kdo jsou spřáteleni s múzami.
Podívejte jen, jak krásně, jak blaženě se cítí obyčejní lidé.
Tak třeba zahradník Pantělej Petrovič, který se hned ráno přikrášlil širokým slamákem a nikterak se nemůže rozloučit s malým nedopalkem cigarety, který zvedl ráno v aleji; jen pohleďte: stojí, ruce v bok, před oknem kuchyně a vypráví kuchaři, jaké si včera koupil boty. Celá jeho dlouhá a tenká postava, pro kterou mu všechna chasa přezdívá „věchýtek“, vyjadřuje spokojenost a důstojnost. Na přírodu shlíží s vědomím své převahy nad ní, a v jeho pohledu je cosi pánovitého, velitelského, ba dokonce opovržlivého, jako kdyby se, shrben tam ve skleníku anebo kopaje na zahradě, dověděl o říši rostlin něco, co neví nikdo jiný.
Bylo by zbytečné chtít ho přesvědčit o tom, že příroda je velkolepá, hrozná a plná obdivuhodných kouzel, před nimiž se musí hrdý člověk sklonit. Jemu se zdá, že zná všechno, všechna tajemství, kouzla i zázraky, a překrásné jaro je u něho stejnou otrokyní, jako ta úzkoprsá pohublá žena, jež sedí v přístavku u skleníku a krmí jeho děti postními šči.
A lovec Ivan Zacharov? Ten sedí v ošoupané a potrhané kazajce a v galoších, natažených na bosou nohu, vedle konírny na převráceném soudku a dělá ze starých zátek ucpávky. Chystá se na výpravu. V duchu vidí cestu, kterou se bude brát, každou pěšinku, tůňku, potůček; když zavře oči, vidí dlouhou, rovnou řadu vysokých štíhlých stromů, pod nimiž bude stát s puškou v ruce, celý roztřesený večerním chladem a slabým vzrušením, jemný sluch neustále napjatý; v duchu jako by slyšel zvuky, které vydává pískající sluka; slyší už, jak v sousedním klášteře, zatím co stojí na čekané, vyzvánějí po večerní pobožnosti všemi zvony… Je mu krásně, je nezměrně, bezdůvodně šťasten.
A teď se podívejte na Makara Děnisyče, mladého muže, zaměstnaného u generála Stremouchova jako jakýsi písař nebo mladší správce. Dostává dvakrát tolik jako zahradník, nosí bílou náprsenku, kouří dvourublový tabák, má vždy co jíst i co na sebe a při každém setkání s generálem má to potěšení stisknout bílou, tučnou ruku s velkým briliantovým prstenem, apřesto prese všechno, jak je nešťasten! Ustavičně leží v knihách, odbírá za pětadvacet rublů časopisů a píše a píše… Spisuje každý večer, po každém obědě, když všichni spí, a všechno, co sepíše, schovává do veliké truhly. Na samém dně této truhly leží pečlivě složené kalhoty a vesty; na nich ještě nerozbalený pytlík tabáku, asi deset krabiček od pilulek, rudá šálka, kousek glycerinového mýdla v žlutém obalu a mnoho jiných věcí a po stranách truhly se nesměle krčí hromádky popsaného papíru a s nimi i dvě nebo tři čísla „Naší gubernie“, s otištěnými povídkami a zprávami Makara Děnisyče. Celý okres ho pokládá za literáta, za básníka, každý v něm vidí cosi zvláštního, nikdo ho nemá rád, kdekdo míní, že nějak divně mluví, divně chodí, divně kouří, a on sám se tuhle prořekl u soudu, kam byl pozván jako svědek, že se zabývá literaturou, a začervenal se tak, jako kdyby byl ukradl slepici.
Vida ho tedy, jak v novém svrchníčku, v plyšové čepičce a se španělkou v ruce tiše kráčí alejí… Ujde pět kroků, zůstane stát a upře zraky k obloze anebo na starého havrana, který si sedí na jedli.
Zahradník si opírá ruce o boky, z lovcovy tváře lze vyčíst drsnost, ale Makar Denisyč se shrbil, ostýchavě pokašlává a dívá se na svět kysele, jako kdyby ho jaro škrtilo a dusilo svými výpary, svou krásou!… Jeho duše je plna bázně. Místo nadšení, radosti a tužeb v něm jaro probouzí jenom jakési skličující touhy, jež ho znepokojují, a tak chodí a sám se nevyzná, co by vlastně chtěl. Opravdu, co vlastně chce?
„Á, dobrý den, Makare Denisy či!“ slyší náhle hlas generála Stremouchova. „Copak, ještě tu nejsou s poštou?“
„Dosud ne, vaše výsosti,“ odpovídá Makar Děnisyč a dívá se na kočár, v němž sedí zdravý, veselý generál se svou malou dcerkou.
„Báječné počasí! Docela jako na jaře!“ říká generál. „Nu, procházíte se? Inspirujete se, viďte?“
Ale v jeho očích lze číst:
„Málo talentu! Prostřednost!“
„Ach, příteli!“ říká generál a chápe se opratí. „Dhes pří kávě jsem si vám přečetl báječnou věcičku! Maličkost, asi na dvě stránky, ale rozkošná věc! Škoda, že neumíte francouzsky, dal bych vám to přečíst…“
Generál vypráví spěšně, páté přes deváté, obsah toho, co přečetl, a Makar Děnisyč poslouchá a je mu nepříjemně, jako kdyby se provinil tím, že není francouzským spisovatelem, který píše dobré věcičky.
- Nechápu, co v tom viděl krásného? – přemítá, zatím co se dívá za mizejícím kočárem. – Má to nicotný, bezcenný obsah… Moje povídky jsou mnohem obsažnější.
A Makarovi začíná hlodat červ v duši. Autorská samolibost je bolest, je to duševní katar; kdo jím stůně, ten neslyší zpěv ptactva, nevidí svit slunce, nevidí jaro… Stačí se jen zlehýnka dotknout tohoto bolavého místa a celý organismus se sevře bolestí. Otrávený Makar jde dále a vychází zahradní brankou na blátivou cestu. Tudy spěchá kamsi pan Bubencov, vyhazovaný do výše nárazy vysoké bryčky.
„Á, pan spisovatel!“ volá „Moje úcta!“
Kdyby byl Makar Děnisyč jen písařem nebo mladším správcem, nesměl by s ním nikdo hovořit tak jízlivým, přezíravým tónem, ale je „spisovatel“, netalentovaný, průměrný!
Takoví, jako je pan Bubencov, mají chabé ponětí o umění a málo se o ně zajímají, zato však, střetnou-li se s netalentovaností a prostředností, dovedou být neúprosní a krutí. Jsou hotovi vzít na milost kohokoliv, jenom ne Makara, to podivínské nedochůdče, které má plnou truhlu rukopisů. Zahradník polámal starý fikus a nechal shnít nejednu vzácnou rostlinu, generál nic nedělá a je živ z cizích peněz, pan Bubencov, dokud byl ještě smírčím soudcem, soudil jen jednou za měsíc a ještě při tom koktal, pletl si zákony a dělal zmatek, ale to všechno se jim promíjí, na to nikdo nebere zřetel; ale nevzít zřetel, přejít mlčky kolem málo nadaného Makara, který píše špatné verše nebo povídky, to nejde, to se musí udělat alespoň urážlivá poznámka. Ze generálova švagrová fackuje služky a nadáváu karet jako pradlena, že popova žena zásadně neplatí, co prohraje, že statkář Fljugin ukradl statkáři Sivobrázovovi psa, do toho všeho nikomu nic není, ale o tom, že před časem Makarovi vrátili z „Naší gubernie“ špatnou povídku, o tom ví celý okres, to je důvodem k jízlivým poznámkám, dlouhým debatám, zlým řečem, a Makaru Děnisyči už dokonce přezdívají Makarků.
Nepíše-li někdo zrovna tak, jak by měl, nesnaží se vyložit si, proč to není takové, „jako by mělo“, ale jsou s tím hned hotovi:
„Ten blbec napsal zase pěknou blbost!“
Aby se mohl Makar opájet jarem, v tom mu brání vědomí, že ho nechápou, že ho nechtějí a nemohou pochopit. Z neznámého důvodu je přesvědčen o tom, že kdyby byl pochopen, bylo by všechno rázem nádherné. Ale jak se mohou vyznat v tom, je-li talentovaný nebo ne, když v celém okrese nikdo nic nečte, anebo čte tak, že by bylo vůbec lépe nečíst? Jak má přesvědčit generála Stremouchova o tom, že ta francouzská hříčka je nicotná, banální a zpackaná, jak mu to má vyložit, když nepřečte nikdy nic jiného než právě takové prázdné hříčky?
A jak si z Makara utahují ženské!
„Ach, Makare Děnisyči!“ slyší od nich zpravidla. „Škoda, přeškoda, že jste dnes nebyl na trhu! Kdybyste viděl tu legraci, když se tam prali dva mužici, byl byste to jistě vypsal!“
Ovšem, to všecko nestojí vlastně za řeč a filosof by si toho ani nevšiml, přešel by to němým opovržením, ale Makar má pocit, že chodí po jehlách. Jeho duše se dusí pocitem samoty, siroby, tesknoty, té tesknoty, kterou znají jen velmi osamělí lidé a velcí hříšníci. Nikdy, ani jednou co je živ, nestál tak široce rozkročen jako zahradník. Jenom málokdy, tak jednou za pět let, když někde v lese, na cestě nebo ve vagóně potká stejného podivínského smolaře jako je sám, když se mu podívá do očí, najednou na chvíli okřeje, stejně jako okřeje i ten druhý. To pak dlouho diskutují, hádají se, hledají inspiraci, vykřikují nadšením, smějí se, takže nezasvěcenec si je oba může splést s blázny.
Obyčejně se však ani tyto vzácné chvíle neobejdou bez horkosti. Je to až směšné, ale Makar i smolař, s nímž se potkal, upírají jeden druhému talent, jeden druhého zneuznávají, závidí si, nenávidí se, jsou si protivní a rozcházejí se jako nepřátelé. A tak se opotřebovává, tak taje jejich mladost bez radosti, bez lásky a přátelství, bez poklidné chvíle v duši, zkrátka bez všeho toho, o čem tak rád po večerech a ve chvílích inspirace píše zachmuřený Makar.
A s mládím uplyne i jaro.