• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Dámy

autor: A. P. Čechov

Fjodor Petrovič, ředitel národních škol v gubernii. N., sám se pokládající za muže spravedlivého a velkodušného, přijal tuhle ve své kanceláři učitele Vremenského.
„Ne, pane Vremenskij,“ říkal, „nic naplat, musíte do výslužby. S tím svým hlasem nemůžete dále vykonávat učitelské povolání. A jak jste oň vlastně přišel?“
„Napil jsem se upocený studeného piva,“ zasípal učitel.
„To je velmi smutné! Člověk s čtrnácti služebními lety – a z čistá jasná taková pohroma! Čert ví, jaká hloupost člověku zničí kariéru. Co nyní míníte dělat?“
Učitel na to neodpověděl.
„Máte rodinu?“ zeptal se ředitel.
„Zenu a dvě děti, Vaše Blahorodí,“ zasípal učitel.
Chvíli nikdo nic neříkal. Ředitel vstal od stolu a vzrušeně přešel z rohu do rohu.
„Marně si lámu hlavu, co s vámi!“ řekl. „Učitelem být nemůžete, na penzi jste to ještě nedotáhl a vyhnat vás jen tak na pospas osudu, běžte si, kam běžte, to bych velmi nerad. Jste přece náš člověk, odsloužil jste si čtrnáct let a je na nás, abychom vám pomohli. Ano, ale jak? Co pro vás mohu já udělat? Vžijte se do mé situace: copak pro vás mohu udělat?“
Dlouho bylo ticho; ředitel přecházel a neustále přemítal, zatím co Vremenskij, zničený svým neštěstím, seděl na krajíčku židle a přemítal také. Ředitel náhle zazářil a dokonce prsty zaluskal.
„Jak je možné, že jsem si na to nevzpomněl hned!“ začal rychle. „Poslyšte, mám něco pro vás. Příští týden jde do penze kancelista v našem útulku. Chcete-li, nastupte na jeho místo! To je něco pro vás!“
Vremenskij, který se nenadal takové laskavosti, se rovněž celý rozzářil.
„Tak výborně,“ řekl ředitel. „Ještě dnes si sepište žádost.“
Když Vremenskij odešel, pocítil Fjodor Petrovič úlevu, ba dokonce slast: zmizela strnulá, shrbená postava sípajícího pedagoga a zůstalo příjemné vědomí, že se zachoval jako spravedlivý, svědomitý a naprosto bezúhonný člověk, nabídnuv Vremenskému uprázdněné místo. Tyto příjemné pocity však neměly dlouhé trvání. Když se vrátil domů a zasedl k obědu, vzpomněla si náhle jeho žena Nastasja Ivanovna:
„Tak vidíš, div jsem nezapomněla! Včera ke mně zajela Nina Sergejevna a orodovala za jednoho mladého muže. V našem útulku se prý uvolní místo…“
„Ano, ale to místo má už přislíbeno jiný člověk,“ řekl ředitel a zamračil se. „A víš přece, že při rozdělování míst u mne zásadně neplatí žádná protekce.“
„Vím, ale mám za to, že v případě Niny Sergejevny bys mohl udělat výjimku. Má nás ráda jako vlastní, a my pro ni dodnes nic prospěšného neudělali. Ať ti ani nenapadne, Feďo, abys jí nevyhověl. Pro nějaký svůj vrtoch urazíš ji i mne.“
„A koho vlastně doporučuje?“
„Polzuchina.“
„Jakého Polzuchina? Snad ne toho, co hrál na Nový rok v klubu Čackého? Toho milostpána? Nikdy!“
Ředitel přestal jíst.
„Toho nikdy,“ opakoval, „Bůh chraň I“
„Ale proč?“
„Abys věděla: mladý muž, který nejedná přímo, ale schovává se za ženskou zástěrkou, je u mne mizera! Proč nepřijde sám?“Po obědě se ředitel položil v pracovně na pohovku a začal číst došlé noviny a dopisy.
„Milý Fjodore Petroviči!“ psala mu starostova žena. „Při jedné příležitosti jste mi řekl, že vidím lidem do srdce i do duše. Nyní si to budete moci ověřit na skutečném případu. V těchto dnech k vám přijde s žádostí o místo kancelisty v našem útulku jistý K. N. Polzuchin, o němž vám mohu říci, že je to báječný mladý muž. Je to mladík velmi sympatický. Použijete-li jeho služeb, přesvědčíte se…“ atd.
„Nikdy!“ řekl ředitel. „Bůh chraň!“
Neminul pak den, aby řediteli nepřišel nějaký dopis, doporučující Polzuchina. Jednoho krásného dne konečně přišel sám Polzuchin, mladík statný, s vyholenou žokejskou tváří, v novém černém obleku.
„Ořední věci nevyřizuji tady, nýbrž v kanceláři,“ řekl suše ředitel, když vyslechl jeho žádost.
„Promiňte, Vaše Blahorodí, ale naši společní známí mi poradili, abych vás vyhledal právě tady.“
„Hm…!“ zafuněl ředitel, dívaje se mu nenávistně na špičaté polobotky. „Pokud je mi známo,“ řekl, „je váš pan otec majetný, takže nouzi netrpíte. Co vás tedy má k tomu, abyste si žádal o toto místo? Služné dělá sotva několik šestáků!“
„Mně nejde o služné, ale tak vůbec… Je to přece jen místo ve státním úřadě.“
„Tak prosím! Jak vidím, za měsíc vás ta hodnost otráví a složíte ji, zatím co na ni mám uchazeče, pro které znamená toto místo celoživotní kariéru. Vím o chudácích, pro které…“
„Neotráví, Vaše Blahorodí!“ přerušil ho Polzuchin. „Přičiním se, čestné slovo!“
V řediteli vzkypěla žluč.
„Poslyšte,“ zeptal se s ironickým úsměvem, „pročpak jste nepřišel hned za mnou a pokládal jste za nutné nejdříve obtěžovat dámy?“
„Netušil jsem, že vám to bude nepříjemné,“ odpověděl Polzuchin a zrozpačitěl. „Ale, Vaše Blahorodí, jestliže nedáte na doporučující dopisy, mohu vám předložit vysvědčení.“
Vytáhl z kapsy lejstro a podal je řediteli. Pod doporučením, sepsaným úředním slohem a písmem, byl gubernátorův podpis. Všechno nasvědčovalo tomu, že se gubernátor podepsal, aniž. lejstro četl, jen aby měl pokoj od nějaké dotěrné paničky.
„Co mám dělat, musím povolit… budiž, prosím…“ povzdychl si, když vysvědčení přečetl. „Podejte si zítra žádost. Co se dá dělat.“
A když Polzuchin odešel, ředitel nadobro propadl štítivému pocitu.
„Mizera!“ syčel, přecházeje sem a tam. „Přece si vydupal svoje, zatracený patolízal, babí vrtichvost! Darebák! Lotr!“
Ředitel si nahlas odplivl ke dveřím, za nimiž zmizel Polzuchin a vzápětí upadl do rozpaků, protože právě v té chvíli vcházela do pracovny žena ředitele důchodního úřadu.
„Jen okamžíček, jen okamžíček…“ spustila panička. „Posaďte se, kmotříčku, a pozorně vyslechněte, co vám řeknu. Slyšela jsem, že prý se u vás uprázdní místo. Dnes nebo zítra k vám přijde mladý muž, jistý Polzuchin…“
Panička štěbetala a ředitel se na ni díval kalnýma olověnýma očima jako člověk, který co nevidět padne do mdlob; díval se a ze zdvořilosti se usmíval.
Na druhý den však, když k němu do kanceláře vešel Vremenskij, nemohl v sobě ředitel dlouho najít dost odvahy, aby mu řekl pravdu. Koktal, pletl se a marně se snažil odněkud začít a něco říci. Byl by se rád učiteli omluvil, nalil mu čistého vína, ale jazyk se mu motal jako opilému, uši mu jen hořely a najednou si s trpkostí a zlostí uvědomil, jakou to nechutnou roli musí hrát ve svém vlastním úřadě, před svým podřízeným. Z čistá jasná udeřil do stolu, vyskočil a nakvašeně se rozkřikl:
„Já pro vás žádné místo nemám! Vůbec žádné! Dejte mi pokoj! Netrapte mě. Přestaňte mě už konečně obtěžovat, buďte tak dobrý!“
A odešel z kanceláře.