• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Tesknota

autor: A. P. Čechov

Komu vypovím svůj smutek?…
Šeří se, velké vločky mokrého sněhu se lenivě snášejí kolem zrovna rozsvícených luceren a pokrývají tenkým, hebkým příkrovem střechy, hřbety koní, ramena, beranice. Drožkář Jona Potapov je bílý jako přízrak. Schoulil se na kozlíku, jak se jen lidské tělo může schoulit, sedí a ani se nepohne. Zdá se, že i kdyby se na něm navršila celá závěj, ani by se neotřásl… I jeho kobylka je bílá a strnulá. Tou strnulostí, hranatými obrysy těla a nohama, rovnýma jako hůlky, podobá se i zblízka perníkovému koníku. Je asi hluboko pohroužena do svých myšlenek. Ten, koho odtrhli od pluhu, z domáckého, šedého prostředí a hodili do této tůně, plné podivuhodných světel, neustálého hřmotu a pobíhajících lidí, má o čem přemýšlet…
Jona a jeho kobylka stojí už dlouho na jednom místě. Vyjeli ze dvora před polednem, ale počinek pořád ještě nikde. A to už na město padá večerní mlha. Bledé světlo luceren rudne a ožívá, pouliční ruch se zvyšuje.
„Drožkáři, na Vyborgskou!“ slyší Jona. „Drožkáři!“
Jona sebou trhne. Škvírou mezi řasami, olepenými sněhem, vidí pána ve vojenském plášti s kapuci.
„Na Vyborgskou!“ opakuje pán v uniformě. „Spíš, nebo co? Na Vyborgskou!“
Když Jona škubne na souhlas opratěmi, padají se zad koně i jeho vlastních slepence sněhu… Voják usedá do saní. Drožkář mlaskne rty, natáhne krk jako labuť, pozvedá se a spíš ze zvyku než z nutnosti zamává bičem. I kobylka natáhne krk, zalomí své hůlkovité nohy a nerozhodně se pohne z místa… „Kam to lezeš, k ďasu!“ slyší Jona vzápětí z temné masy, pohybující se dozadu i dopředu. „Kam tě čerti nesou? Drž se vpravo!“
„Copak neumíš jezdit? Drž se vpravo!“ zlobí se voják. Kočí krytého kočáru láteří, chodec, který přecházel ulici a narazil ramenem na koňskou tlamu, si střásá s rukávu sníh. Jona je na kozlíku jako na jehlách, ohání se lokty a těká kolem sebe očima jako omámený, jako kdyby nechápal, kde a proč tu je.
„Zatracení lidé, co?“ dobírá si ho voják. „Každý by se s tebou nejraději srazil nebo ti vlétl pod koně. Asi se smluvili.“ Jona se ohlédne na pasažéra a pohybuje rty. Zřejmě mu chce něco říci, ale z hrdla se mu dere jen sípění. „Cože?“ ptá se voják.
Jona má ústa pokřivená úsměvem, napíná hrdlo a sípe: „Víte, drahý pane, mně tento… tenhle týden mi umřel syn.“
„Hm… Copak mu bylo, že umřel?“ Jona otáčí celý trup k pasažérovi a říká: „Kdopak ví! Nejspíš měl horečku… Tři dny si poležel v nemocnici a umřel… Taková už je vůle boží.“
„Uhni, ďáble!“ ozve se ze tmy. „Přeskočilo ti, nebo co, ty starý papriko? Od čeho máš oči?“
„Jeď, jeď…“ naléhá cestující. „Takhle tam nebudem ani zítra. Popožeň ho trošku!“
Drožkář znova natahuje krk, nadzvedá se a s těžkou grácií zamává bičem. Ještě párkrát se potom ohlédne na pasažéra, ale ten zavřel oči a zřejmě nemá chuť poslouchat. Když ho vyložil na Vyborgské, zaujal stanoviště před hostincem, znovu se skrčil a sedí bez pohnutí… Mokrý sníh znova bílí jeho i kobylku. Tak uběhne hodina, dvě.
Po chodníku přichází s velkým povykem a šoupáním galošítrojice mladíků: dva z nich jsou hubení dlouháni, třetí je malý a hrbatý.
„Drožkáři, k Policejnímu mostu!“ zakřičí hrbáč nakřáplým hlasem. „Všechny tři za dvacet kopejek!“
Jona trhne opratěmi a mlaskne. Dvacet kopejek není žádná cena, ale co je jemu po ceně… Rubl nebo pěťák, jemu je teď všecko jedno, jen když se někdo sveze… Za stálého postrkávání se a nadávání přistupují mladíci k saním a všichni tři najednou lezou na sedadlo. Začíná spor: kteří dva si sednou a kdo bude ten třetí, který musí stát. Po dlouhém dohadování, vtipkování a domlouvání je rozhodnuto, že postojí hrbáč, protože je z nich nejmenší.
„Nu tak, popožeň ji!“ ozývá se křaptivě hrbáč a uvelebuje se tak, že dýchá Jonovi za krk. „Sekni ji! Pane, ty máš beranici, kamaráde! Horší jsem v Petrohradě neviděl…“
„He, he…“ směje se Jona. „Jinou nemám…“
„Nu tak, ty jeden, jinou nemám, popožeň ji! Takhle chceš jet celou cestu? Co? Chceš, abych ti jednu?…“
„Hlava mi jen třeští…“ říká jeden z dlouhánů. „Včera jsem vypil u Dukmaspvovů jen s Vaskou čtyři láhve koňaku.“
„To bych rád věděl, proč tak lžeš!“ rozčiluje se druhý dlouhán. „Lže až se mu od huby práší!“
„Bůh mě zatrať, jestli to není pravda…“
„Je to zrovna tak pravda, jako že veš kašle.“
„He, he!“ šklebí se Jona. „Veselí páni!“
„Fuj, aby tě čerti sprali!…“ láteří hrbáč. „Pojedeš, ty stará ochechule, nebo ne? Copak takhle se jezdí? Napař ho tím bičem! Tak, čerte! Nu! Mázni ji!“
Jona cítí za zády hrbáčovo neposedné tělo a jeho roztřesený hlas. Slyší nadávky, které platí jemu, vidí lidi, a pocit osamělosti z něho pomalu začíná padat. Hrbáč láteří tak dlouho, dokud se nezačne svými nadávkami doslova dávit a dokud se div nepotrhá kašlem. Dlouháni začínají vykládat o nějaké Naděždě Petrovně. Jona se po nich ohlíží. Když se dočkal malé přestávky v hovoru, znova se otočí a zabreptá;
„Víte, tenhle týden mi… tento… umřel syn!“
„Všichni umřem…“ povzdechne hrbáč, utírající si ústa po záchvatu kašle. „Nu, pospěš si, pospěš! Páni, takhle to opravdu nejde dálř Kdypak nás to doveze?“
„Tak ho trošíčku probuď… strč mu jednu!“
„Slyšíš, ty starý papriko? Chceš pořádný záhlavek?… Než se s tebou párat, kamaráde, to Je líp chodit pěšky!… Slyšíš, Zmeji Goryniči? Nebo ti může být to, co ti říkám, ukradený?“
A Jona spíše uslyší, než ucítí, zvuk záhlavku.
„He, he…“ směje se tomu. „Páni jsou veselí… Dej vám pánbu zdraví I“
„Drožkáři, máš doma ženu?“ zeptá se dlouhán.
„Jako já? He, he… veselí páni! Ted mám jednu ženu, čerstvou zem… Ha, ha, ha… Hrobeček, vědí? Vždyť mi umřel syn a já zůstal živ… To je divné, smrt ši spletla dveře… Místo, aby přišla ke mně, šla k synovi…“
A Jona se otáčí, aby jim pověděl, jak umřel jeho syn, ale v tom okamžiku si hrbáč s úlevou oddechne a ohlašuje, že jsou konečně na místě. S dvacetikopejkou v ruce, Jona hledí za kumpány, zacházejícími do tmavého průjezdu. A zas je sám, zas je jeho údělem ticho… Tesknota, která v něm na chvíli opadla, se vrací tak silně, že mu hrozí roztrhnout hruď. Jeho oči zmateně a mučednicky těkají po zástupech, bloumajících po obou stranách ulice: copak mezi těmi tisíci lidmi není ani jeden, který by ho vyslechl? Ale zástupy se sunou dále a nevědí nic o něm ani o jeho tesknotě… A je to hrozná, nesmírná tesknota. Kdyby to Jonova hruď nevydržela, kdyby pukla, kdyby se z ní všechna ta tesknota vylila, zaplavila by možná celý svět. A přece ji není vidět. Uměla zalézt do tak nicotné skořápky, že ji nenajdeš ani za bílého dne…
Jona spatří podomka s pytlem a rozhodne se porozprávět s ním.
„Kamaráde, nevíš, kolik je hodin?“ zeptá se.
„Deset… Co ses tu zastavil? Jeď si dál!“
Jona popojede o několik kroků, schoulí se a oddá setesknotě… Pokládá už za marné obracet se k lidem. Ale neuplyne ani pět minut a napřimuje se, pohodí hlavou, jako kdyby cítil ostrou bolest, a škubne opratěmi… Už je to k nevydržení.
„Do dvora,“ říká si. „Do dvora!“
A kobylka, jako kdyby tomu rozuměla, přidává do klusu. Za půl druhé hodiny už Jona sedí u veliké, špinavé pece. Na peci, na podlaze i na lavicích chrápou lidé. Vzduch je možno.krájet‘, je tu k zalknutí. Jona pozoruje spáče, drbe se na hlavě a lituje, že se tak brzy vrátil domů…
– Ani na oves jsem nevyjezdil – přemítá. – Z toho je člověku tak teskno. Kdo se vyzná v práci, kdo je syt a má i sytého koně, ten je vždycky spokojený…
Mladý drožkář, který ležel v koutě, se zvedá a s ospalým hekáním se vleče k vědru s vodou.
„Máš žízeň?“ ptá se ho Jona.
„Ano žízeň.“
„Nu tak… Na zdraví… Víš co, kamaráde, mně umřel syn… Slyšel jsi o tom? Tenhle týden, v nemocnici. Jsou to věci!“
Jona dává pozor, jaký dojem vyvolala jeho slova, ale nic nepozoruje. Mládenec si přetáhl pokrývku přes hlavu a už zas spí. Stařík vzdychá a drbe se ve vlasech… Tak jako se mladému chtělo pít, tak se jemu chce hovořit. Brzy to bude týden, co syn umřel, a on o tom ještě s nikým pořádně nepohovořil… A přece je tolik třeba pohovořit, pohovořit důkladně, rozšafně… Je třeba někomu vylíčit, jak se syn rozstonal, jak se trápil, co řekl před smrtí a jak umřel… Je třeba popsat, jaký byl pohřeb a jak jel do nemocnice pro šaty zemřelého. Na vsi zůstala dcerka Anisja… I o té by bylo třeba něco povědět… Ano, je toho tolik, o čem by teď mohl vyprávět. A rád by vyprávěl někomu, kdo by vykřikoval údivem, vzdychal, bědoval… Kdyby mohl pohovořit s ženskou, bylo by to ještě lepší. Ženské jsou sice hloupé, ale stačí dvě slova a tečou jim slzy.
– Půjdu se podívat na koně – říká si Jona. – Na spaní je vždycky dost času… Ještě se vyspíš až až…
Obléká se a jde do konírny, kde stojí jeho kůň. Přemýšlí o ovsu, o seně, o počasí… Na syna, takhle sám, myslet nemůže… S někým o něm pohovořit, to ano, ale myslet na něho o samotě, o samotě si vybavovat jeho podobu, je příliš kruté…
„Přežvykuješ?“ ptá se Jona koně, jehož oči se lesknou. „Nu, jen si přežvykuj, přežvykuj si… Nevyjezdili jsme si na oves, tak budem jíst seno… Tak… Už jsem starý na to ježdění… Syn měl jezdit, a ne já… Pane, to byl drožkář… Jenom zůstat naživu…“
Jona se na chvíli odmlčí a pak pokračuje:
„Už je to tak, milá kobylko… Kuzma Jonyč není mezi živými… Je v pánu… Vzal to hopem… jen si pomysli, že máš hříbátko, a žes jeho rodná matka… A najednou, pomysli si, bude to hříbátko v pánu… Není to k pláči?“
Kobylka poslouchá, žvýká a dýchá na pánovy ruce…
Jona se neudrží a všechno jí vypráví…