• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Nezdar

autor: A. P. Čechov

Ilja Sergejič Peplov a jeho žena Kleopatra Petrovna stáli za dveřmi a dychtivě naslouchali. Bylo nejvýš pravděpodobné, že za dveřmi, v malém salónu, dojde k vyznání lásky; vyznávali si ji jejich dcera Natašenka a učitel újezdní školy Ščupkin.
„Bere!“ šeptal Peplov, třesa se nedočkavostí a mna si ruce. „Tak pozor, Petrovno, jakmile začne o citech, sundáš svatý obraz se zdi a půjdeme jim dát požehnání… Načapáme je… Takové požehnání pod ikonou je posvátné a nezrušitelné… Pak už se nevykroutí, i kdyby to hnal k soudu.“
Rozhovor za dveřmi se odvíjel takto:
„Přestaňte pořád o tom charakteru,“ rozkládal Ščupkin, škrtaje sirku o své kostkované kalhoty. „Vždyť jsem vám nikdy nepsal!“
„To tak! Myslíte, že neznám vaše písmo?“ smála se mu strojeně a pisklavě dívka, šilhajíc každou chvíli do zrcadla. „To bylo první, oč jsem se zajímala. Vy jste mi divní páni! Učitel krasopisu a škrábe jak slepice! Jak můžete někoho učit psát, když to sám nedovedete?“
„Eh!… To nic nevadí, prosím. U krasopisu není písmo to hlavní, hlavní je, aby se žáci drželi zkrátka. Toho sekneš pravítkem po hlavě, toho do kolena… Tak jaképak písmo! Hlouposti! Někrasov byl spisovatel, ale stud vás jímá, když vidíte jeho písmo. V sebraných spisech je ukázka jeho rukopisu,““Někrasov a vy, to je rozdíl…“ (povzdech). „Spisovatele bych si vzala s radostí. Psal by mi básně na památku!“
„Básničku vám taky můžu napsat, jestli si přejete.“
„O čempak mi můžete napsat?“
„O lásce… O citech… o vašich očích… Přečtete a užasnete… uroníte slzu! A až vám napíšu poetické verše, dovolíte mi, abych vám políbil ruku?“
„To vám prokážu velkou čest!… Ruku mi můžete políbit třebas hned!“
Ščupkin byl v mžiku u ní, vytřeštil oči a přilnul k baculaté ručince, vonící vaječným mýdlem.
„Sem s obrazem!“ Peplov horečně loktem pobídl ženu a rozčilením celý bledý, rychle si zapínal kabát. „Jdeme! Nu tak!“
Neváhaje ani vteřinku, Peplov rozrazil dveře.
„Děti…“ zabreptal s rozpřaženýma rukama a doprovodil to slovo dojatým zamžouráním. „Bůh vám žehnej, děti moje… Žijte… ploďte… množte se…“
„Já… já vám taky dávám požehnání…“ zaplakala štěstím matka. „Buďte šťastny, drahé děti! Oh, berete mi můj jediný poklad!“ obrátila se k Sčupkinovi. „Mějte ji rád, dcerku moji, buďte na ni hodný…“
Ščupkin otevřel ústa úžasem i leknutím. Vpád rodičů byl tak nenadálý a smělý, že se nezmohl ani na jediné slovo.
– Chytil ses! Už jsi v tom! – napadlo ho, zkamenělého hrůzou. – Už je s tebou amen, kamaráde! Z toho se už nedostaneš!
Pochýlil tedy pokorně hlavu, jako by chtěl říci: – Tumáte, zvítězili jste!
„Dávám vám po… požehnání…“ pokračoval otec a také se dojetím rozplakal. „Natašenko, dcerko moje… postav se k němu… Petrovno, podej mi ikonu…“
V té chvíli však otec přestal plakat a jeho tvář se zkřivila zlostí.
„Ty dřevo!“ řekl pohněvaně manželce. „Hlavo hloupá! Copak tohle je ikona?“
„Ach, pro všechny svaté!“
Co se stalo? Učitel krasopisu zvedl bázlivě oči a shledal, že je zachráněn: maminka ve spěchu sundala se stěny místo ikony portrét spisovatele Lažečnikova. Starý Peplov a jeho žena Kleopatra Petrovna, s portrétem v rukou, tu stáli celí zaražení, nevědouce, co dělat a co říci. Učitel krasopisu využil jejich zmatku a utekl.