• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Všeho moc škodí

autor: A. P. Čechov

Zeměměřič Gleb Gavrilovič Smirnov přijel do stanice „Gnilušky“. Aby se dostal do usedlosti, kam si ho pozvali na vyměřování, musel jet ještě třicet až čtyřicet verst s koňmi. (Není-li vozka opilý a koně nejsou staré herky, nemusí to být ani třicet verst, ale má-li vozka špičku a jsou-li koně zmoření, je z toho nakonec i padesát.]
„Mohl byste mi říci, prosím vás, kde bych tu sehnal poštovské koně?“ obrátil se zeměměřič na staničního strážníka.
„Jaké že? Poštovské? Tady nepadnete na sto honů ani na pořádného psa, neřku-li na poštovské koně… A kam to vlastně chcete?“
„Na Děvkino, na statek generála Chochotova.“
„Nu, víte,“ zívl strážník. „Podívejte se za stanicí, někdy se tam ve dvoře najdou mužici, že sem tam někoho svezou.“
Zeměměřič si povzdechl a nepříliš nadšeně se odebral za stanici. Po dlouhém hledání, přemlouvání a váhání našel hromotluckého, zamračeného mužika s dolíčkovatou tváří, oblečeného do potrhané haleny a lýčených střevíců.
„Jaký to máš, u čerta, vůz!“ zamračil se zeměměřič, když lezl do vozu. „Kdo se má vyznat, kde je zadek a kde předek…“
„Jaképak copak? Kde má kůň ocas, tam je předek a tam, co sedí jemnostpán, zadek…“Kobylka byla mladá, ale vyzáblá, s vyvrácenýma nohama a okousanýma ušima. Když se vozka zvedl a šlehl ji bičem z provázku, pohodila jenom hlavou, když zanadával a šlehl ji ještě jednou, zaskřípěl celý vůz a zatřásl se, jako by měl zimnici. Na třetí šlehnutí se povoz zakymácel, na čtvrté se hnul z místa.
„To takhle pojedem celou cestu?“ zeptal se zeměměřič, když zjistil, jak hrozně to vozem třese, a když si nikterak nemohl srovnat v hlavě umění ruských vozků spojovat poklidnou, želví jízdu s třesením, které div duši nevytluče.
„Však do-o-jedem!“ uklidnil ho vozka. „Kobylka je mladá, čiperná… jen ji nech rozběhnout a už ji nezastavíš… No-o-o, po-o-tvoro!“
Když povoz vyjel ze stanice, nadcházel soumrak. Po pravé ruce zeměměřiče se prostírala temná, chladem ztuhlá pláň, jíž nebylo konce… Kdyby ses po ní pustil, dostal by ses asi někam do horoucích pekel. Na obzoru, tam, kde se ztrácela a splývala s nebem, loudavě dohasínaly studivé podzimní červánky… Po levé straně cesty se v temnějícím vzduchu vypínaly jakési pahorky, snad loňské stohy, snad vesnice. Co měl před sebou, to zeměměřič neviděl, neboť z této strany mu zakrýval zorné pole široký a hranatý vozkův hřbet. Bylo klidno, ale chladno, mrazivo.
– Jaký je to tu zapadákov! – přemítal zeměměřič, snažící se přikrýt si uši límcem pláště. – Ani živá duše! Kdyby nás najednou někdo přepadl a oloupil, nedovoláš se pomoci, i kdybys z děla střílel… I ten vozka je takový divný… Už jenom ta jeho záda! Takové dítě přírody by tě mohlo jenom ťuknout prstem a měl bys duši venku! I hubu má zvířecí, podezřelou!
„Nu, příteli,“ zeptal se zeměměřič, „jakpak se jmenuješ?“
„Jako já? Klim.“
„Nu, Klime, jaké to tu máte? Není tu nebezpečno? Netropí se tu všelicos?*
„Kdepak, bůh zachraň. Kdo by tu komu co tropil?“
„No, to je dobře… Ale pro každý případ jsem si vzal na cestu tři revolvery,“ zalhal zeměměřič. „A s revolverem nejsou, jak víš, žádné žerty. S ním se vypořádáš i s deseti lupiči…“
Setmělo se. Vůz náhle zaskřípěl, zavrzal, otřásl se, a jako by se mu nechtělo, zahnul doleva.
– Kam mě to veze! – uvažoval zeměměřič. – Pořád jel rovně a najednou doleva. Ještě aby mě tak nakonec zavezl do nějaké divočiny a… a… Byly už přece případy! – „Poslyš,“ obrátil se na vozku. „Tak ty říkáš, že tu není nebezpečno? Škoda… já jsem tak rád, když se mohu poprat s lupiči… Napohled jsem slabý, neduživý, ale sílu mám jako býk… Jednou mě přepadli tři lupiči… A co myslíš? Jednomu jsem dal takovou, rozumíš, že vypustil duši, a ty dva ostatní hnali kvůli mně na Sibiř. Sám nevím, kde se ta síla ve mně bere… Popadnu takhle jednou rukou třebas takového siláka jako jsi ty a… je z něho mastná skvrna!“
Klim se na zeměměřiče otočil, svraštil obličej a šlehl koně.
„Tak je to, příteli…“ pokračoval zeměměřič. „Bůh chraň toho, kdo si se mnou něco začne. Nejen že takový lupič je potom bez rukou a bez nohou, ale zodpoví si to ještě před soudem… znám se osobně s každým soudcem a policejním náčelníkem. Jsem zaměstnanec státu, člověk státně důležitý… Když já jedu, tak už o tom ví policie… a stará se, aby se mi nic nestalo. Po celé cestě dřepí ve křoví četníci a policisté… Po… po… počkej!“ zařval najednou zeměměřič. „Kampak jsi to zajel? Kam mně to vezeš?“
„Copak nevidíte? Jsme v lese.“
– Opravdu, je to les… – uznal v duchu zeměměřič, – A já se tak vyděsil! Ne, nesmím prozradit, jak jsem rozčilen… Už si všiml, že jsem bez sebe strachem. Proč by se na mne jinak pořád ohlížel? Jistě má něco za lubem… Nejdřív jsme se sotva hýbali, jel co noha nohu mine, a teď to, panečku, žene!
„Poslyš, Klime, proč tak ženeš toho koně?“
„Neženu ho. Sám se tak rozběhl… A jak se rozběhne, tak můžeš dělat co chceš a nezastavíš ho… Samotného tio mrzí, že má takové nohy.“
„Nelži, příteli! Vždyť mi tu lžeš! Ale neradím ti, abys ho tolik hnal. Přitáhni trochu koně… Slyšíš? Přitáhni ho!““Proč?“
„Proč?… Protože ze stanice měli za mnou vyjet čtyři moji druhové. Takhle by nás nedohonili… Smluvili jsme se, že mě dostihnou v tomhle lese… S nimi bude cesta už veselejší… Jsou to chlapi jako hory… každý má po pistoli… Proč se pořád otáčíš a vrtíš sebou jako na jehlách? Nu? Příteli, já tento… příteli… na mne se nemáš co ohlížet… na mně není nic zajímavého… Nanejvýš ty revolvery… Počkej, jestli chceš, vyndám je a ukážu ti je…“
Zeměměřič se zatvářil, jako když šmátrá po kapsách, a to byl okamžik, kdy se stalo něco, čeho se nemohl nadat, jak byl ustrašený. Klim najednou po hlavě vyskočil z vozu a na všech čtyřech se hnal k houští.
„Pomoc!“ zahalekal. „Pomoc! Vem si, ty bídáku, koně i vůz, jenom ušetř moji duši! Pomoc!“
Bylo slyšet kvapné vzdalující se kroky, praskání větví a pak vše ztichlo. Zeměměřič, který se nenadal takové lekce, zastavil koně, a pak se pohodlněji uvelebil ve voze a začal uvažovat.
– Utekl… vyděsil se, hlupák… Ale co teď? Sám dále jet nemohu, neznám cestu, a ještě by mysleli, že jsem mu ukradl koně… Co teď? – „Klime! Klime!“
„Klime!…“ odpověděla ozvěna.
Myšlenka, že bude muset prosedět celou noc v tom temném, studeném lese a slyšet jenom vlky a odfrkování vyzáblé kobylky, vyvolala zeměměřiči v zádech pocit, jako kdyby mu tam přejížděli studeným pilníkem.
„Klimuško!“ zakřičel. „Kamaráde! Kde jsi, Klimuško?“
Zeměměřič tak prokřičel dobré dvě hodiny, a teprve když začal sípat a smířil se s myšlenkou, že stráví noc v lese, zanesl k němu slabý větérek čísi zasténání.
„Klime! Tos ty, příteli? Pojedem!“
„Za.. zabiješ mě!“
„To já jen žertoval, příteli! Přisámbůh, že jsem žertoval! Kdepak mám jaké revolvery? To jsem ti jen ze samého strachu nalhal! Buď tak hodný a pojeď! Mrznu tady!“
Klim, který si zřejmě uvědomil, že opravdový lupič by byl dávno s vozem ten tam, vylezl z lesa a váhavě se přiblížil ke svému pasažérovi.
„Nu, čeho ses vylekal, hlupče? Byla to jenom… legrace, a tys byl hned celý pryč… Sedni si!“
„Bůh s tebou pane,“ vrčel Klim, škrabaje se do vozu. „Kdybych to byl věděl, nevezl bych tě ani za sto stříbrňáků! Strachy jsem div duši nevypustil…“
Klim šlehl kobylku. Povoz sebou škubl. Klim šlehl ještě jednou a povoz se zakymácel. Po čtvrtém šlehnutí, když se povoz hnul z místa, zeměměřič si přetáhl límec přes uši a zamyslil se. Cesta ani Klim už mu nepřipadali nebezpečné.