• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Spisovatel

autor: A. P. Čechov

V místnosti, sousedící s velkoobchodem čajem kupce Jeršakova, seděl za vysokým psacím pultem sám Jeršakov, člověk ještě mladý, oblečený podle módy, ale vyžilý, mající za sebou zřejmě kus bouřlivého života. Jak prozrazovalo jeho rozmáchlé, umně kroucené písmo a jemná vůně jeho doutníků, nebyla mu cizí evropská civilizace. Ale v ještě kulturnějším světle se ukázal, když přišel z obchodu chlapec a ohlásil:
„Pan spisovatel přišel.“
„Á… pozvi ho dále. A řekni mu, ať nechá galoše v krámě.“
Za chvíli vešel do pokojíku šedivý, plešatý starý pán ve skořicovém, odřeném svrchníku, s červenou, zmrzlou tváří, v níž byl výraz nemohoucnosti a nejistoty, vlastní lidem, kteří třebas málo, ale pravidelně pijí.
„Á, moje úcta…“ řekl Jeršakov, aniž se na příchozího ohlédl. „Co pěkného mi nesete, pane Geinim?“
Jeršakov si pletl slova „genius“ a „Heine“ a spojoval je v jedno slovo „Geinim“, kterým zval starého pána.
„Tady prosím, přinesl jsem co jste si objednal,“ odpověděl Geinim. „Už jsem s tím hotov, prosím…“
„Tak brzy?“
„Za tři dny se dá napsat román, Zachare Semjonyči, neřku-li reklama. Na reklamu stačí třebas hodina.“
„Jenom? Ale handrkuješ se vždycky, jako když bereš práci na rok. Nu, ukažte mi, co jste složil!“Geinim vytáhl z kapsy několik pomačkaných papírků popsaných tužkou a přistoupil až k pultu.
„Mám to teprve v konceptu, v hrubých rysech, prosím…“ pravil. „Přečtu vám to, prosím, a vy dávejte dobrý pozor a upozorněte mě v případě, kdybyste našel chybu. Chyba se může přihodit snadno, Zachare Semjonyči___Věříte? Dělal jsem reklamu současně pro tři obchody… Z toho by se i Shakespearovi zatočila hlava.“
Geinim si nasadil brýle, zvedl obočí a jal se číst unylým hlasem, jako kdyby deklamoval:
„Sezóna 1885 až 86. Dodavatel čínského čaje do všech měst evropského a asijského Ruska i za hranice, Z. S. Jeršakov. Založeno r. 1804. – Celé toto záhlaví, víte, bude mezi erby a ozdobeno ornamenty. Dělal jsem reklamu pro jednoho kupce a ten použil erbů různých měst. Můžete to udělat i vy, Zachare Semjonyči, vymyslil jsem pro vás tenhle ornament: lev s lyrou v zubech. A teď dál: – Několik málo slov našim zákazníkům. Velevážení I Ani politické události poslední doby, ani chladný indiferentismus, kterým stále víc a více nasakuji všechny vrstvy naší společnosti, ani změlčení Volhy, na které teprve nedávno upozornila lepší část našeho tisku – nic z toho nás nemůže vyvést z rovnováhy. Dlouholeté trvání naší firmy a sympatie, které jsme si za tu dobu získali, dávají nám možnost stát pevně na nohou a neměnit jednou provždy zavedený systém jak v našich stycích s majiteli čajových plantáží, tak ve svědomitém vyřizování objednávek. Naše heslo je všeobecně známo. Je vyjádřeno jen několika, ale zato výmluvnými slovy: svědomitost, láce, rychlost!“
„Dobře! Výborně!“ přerušil ho Jeršakov a zavrtěl se na židli. „Ani jsem nečekal, že dáte něco takového dohromady. Šikovná práce! Jenže ještě maličkost, příteli milý… Potřebovalo by to ještě trochu stínu, trošku to zatemnit, tak nějak, rozumíš mi, aby to mělo nějaké kouzlo… Oznamujeme tu, že firma právě dostala partii čerstvých, raných jarních čajů ze sezóny 1885… Ano? Ale vedle toho by bylo třeba poukázat na to, že tyto právě došlé čaje leží v našich skladech už tři roky, avšak z Číny že nám nicméně došly teprve minulý týden.“
„Rozumím, prosím… Veřejnost si nesrovnalosti ani nevšimne. Na začátku oznámení napíšeme, že jsme čaje právě obdrželi, a na konci řekneme asi toto: – Jelikož máme značnou zásobu čaje postaru vyclenou, máme možnost bez vlastních ztrát prodávat podle ceníků minulých let… atd. Nuže, na druhé straně bude ceník. Znova tu budou erby a ornameny… Pod nimi bude velkým písmem: „Ceník nejlepších aromatických, fučanských, kachtinských a bajchových čajů první jarní sklizně, došlých z nově získaných plantáží…“ A dále: „Dovolujeme si upozorniti opravdové znalce na Ijansinské čaje, z nichž největší a nejzasloužilejší oblibě se těší ,Čínský erb‘ neboli ,Závist konkurentů* za tři ruble padesát kopejek. Z růžových čajů doporučujeme obzvláště: ,Bogdychánskou růži‘ za dva ruble a ,Oči Číňanky‘ za jeden rubl osmdesát kopejek.“ Po cenách přijdou petitem dispozice o rozvážce a dodávce čaje. Bude tu i zmínka o srážkách a prémiích: „Většina našich konkurentů, kteří k sobě chtějí přitáhnout zákazníky, používá jako vnadidla prémií. My ze své strany protestujeme proti tomuto ošidnému systému a nabízíme svým zákazníkům všechny lákavé výhody, na které naši konkurenti chytají své oběti, ne jako prémie, ale úplně zdarma. Každý, kdo od nás koupí alespoň za padesát rublů, může si vybrat a dostane do vlastnictví jeden z těchto pěti předmětů: čajník z britského kovu, sto navštívenek, plán města Moskvy, schránku na čaj v podobě nahé Číňanky a knihu.Udivený ženich čili nevěsta pod neckami‘, příběh od Igrivovo – Veselčaka“.“
Když dočetl a sem tam něco poopravil, Geinim rychle přepsal reklamu načisto a odevzdal ji Jeršakovovi. Potom nastalo ticho… Oba měli nepříjemný pocit, jako kdyby spáchali nějakou hanebnost.
„Honorář za práci mi dáte laskavě hned nebo až potom?“ zeptal se Geinim váhavě.
„Kdy chcete, třeba hned…“ odpověděl ledabyle Jeršakov.“Jdi do krámu a vyber si co chceš za půl pátá rublu.“
„Rád bych viděl peníze, Zachare Semjonyči.*
„Nemám ve zvyku platit penězi. Platím všem čajem a cukrem: vám, i zpěvákům, jsem jejich předsedou, i zřízencům. Alespoň tolik nepijí.“
„Zachare Semjonyči, cožpak je možno přirovnávat mou práci ke zřízencům a zpěvákům? Já dělám práci duševní.“
„Jakápak je to práce! Sedl jste si, napsal něco a hotovo. Napsaného se ani nenajíš, ani nenapiješ, nic to není! Ani za rubl to nestojí.“
„Hm… tak vy takhle mluvíte o psaní…“ urazil se Geinim. „Nenajíš se, nenapiješ! A to vás nenapadne, že jsem možná trpěl, když jsem tu reklamu skládal? Píšeš a cítíš, že klameš celé Rusko. Chci peníze, Zachare Semjonyči!“
„Začínám tě mít dost, kamaráde. Copak se takhle dotírá?“
„Tak dobře. Tak si za to vezmu práškový cukr. Vaši hoši ho ode mne odkoupí nazpátek po osmi kopejkách za libru. Prodělám na té operaci čtyřicet kopejek, ale co mám dělat! Buďte zdráv!“
Geinim se obrátil k odchodu, ale ve dveřích se zastavil, povzdechl si a řekl:
„Klamu Rusko! Celé Rusko! Vlast klamu za krajíc chleba! Eh!“
A odešel. Jeršakov si zapálil havana a v jeho kanceláři to ještě silněji zavonělo kulturním člověkem.