• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Myslitel

autor: A. P. Čechov

Je parné poledne. Ticho, mrtvo… Příroda se podobá jediné veliké usedlosti, zapomenuté bohem i lidmi. Pod převislými větvemi staré lípy, blízko domku vězeňského dozorce Jaškina, sedí u malého třínohého stolku sám Jaškin se svým hostem, okresním inspektorem Pimfovem. Oba si svlékli kabáty a rozepjali vesty, na brunátných, umdlených tvářích jim vyráží pot; vedro z nich setřelo jakýkoliv výraz… V Pimfovově tváři se sedla a roztekla lenost, zrak mu otupěl, dolní ret poklesl. Zato Jaškinovy oči a čelo mluví ještě o jakési činnosti; asi o něčem dumá… Oba na sebe zírají, nemluví, svá muka dávají najevo jen funěním, nebo malátným pohybem dlaně, která se ohnala po mouše. Na stolku je v karafě vodka, dřevité vařené hovězí a plechovka od sardinek, plná našedlé soli. Nalili si už jednu, druhou, třetí…
„A je to tak,“ vyhrkne najednou Jaškin tak nenadále, že pes, klimbající u stolu, vyletí a*se staženým ohonem pádí odtud. „Je to tak! Říkejte si, co chcete, Filipe Maximiči, ale náš jazyk má tolik zbytečných rozdělovačích znamének!“
„Tak? Ani bych neřekl,“ opáčí mírně Pimfov a odstraňuje ze skleničky muší křidélko. „Znamének je, pravda, mnoho, ale každé z nich má svůj význam, své místo.“
„Jen nechtě těch řečí. Pražádný význam nemají ta vaše znaménka. Jen aby se muselo mudrovat… Nacpou deset čárek dojediné řádky a nafouknou se. Státní náviadní má kupříkladu zástupce, Merinov se jmenuje, který píše čárku za každým slovem. Řekněte jenom nač? Vážený pane, čárka, při návštěvě toho a toho vězení, čárka, jsem zjistil, čárka, že vězňům, čárka… Fuj! Až oči přecházejí! A v knihách nejinak… Středník, dvojtečka, všelijaké uvozovky. Četbu ti to zprotiví. A jiný furiant nemá dost jedné tečky, bum a napaří jich celou řádku… A nač to všechno?“
„Věda si to žádá…“ povzdechne Pimfov.
„Věda… ohlupování a ne věda… To zas nevěděli, co si vymyslit, furianti… čím omračovat lidi… V žádném jiném jazyce na příklad nemají písmeno y, ale u nás samo sebou je… Nač to, řekněte mi? Napsat bytost s y, nebo bez y, není to jedno?“
„Jak můžete něco podobného vypustit z úst, Iljo Martynyči?“ zvolá pohoršené Pimfov. „Snad byste nechtěl psát bytost s i? Mluvíte, že se člověk celý třese.“
Pimfov do sebe obrátí skleničku, uraženě zamrká a odvrátí tvář stranou.
„Kolikrát já dostal nařezáno za tohle y!“ pokračuje Jaškin. „Pamatuji si, jak mě jednou učitel vyvolal k tabuli a diktoval: „Zítra odjedu do města.“ Vzal jsem křídu a napsal zítra s í. Nařezal mi. Za týden mě volal zas a zas diktuje: „Zítra odjedu do města.“ Tentokrát jsem napsal ý a zase nářez. „Jak to, Ivane Fomiči? Prosím pěkně, sám jste říkal, že je to třeba psát s yl“ „Taky jsem se,“ povídá, „mýlil. Zrovna včera jsem si přečetl vědecké pojednání o y ve slově zýtra a souhlasím s akademií věd. Řezat tě musím, přísahal jsem…“ A řezal. To i náš Váša má od y věčně napuchlé ucho… Kdybych byl ministrem, zakázal bych vašemu bratrovi takhle ohlupovat lidi.“
„Mějte se tu dobře,“ zamrká Pimfov a obléká si s povzdechem kabát. „Nesnesu, když se takhle o vědě…“
„Nu tak, nu tak, snad jste se neurazil,“ chytne Jaškin Pimfova za rukáv. „To já jen tak, aby řeč nestála… Nu tak, sedněte si přece, popijeme ještě!“
Uražený Pimfov se posadí, vypije sklenku a odvrátí se stranou. Opět se rozhostilo ticho. Kuchařka Feona nese kolem vědro s pomyjemi. Je slyšet šplíchnutí a zavytí politého psa. Sedlá Pimfovova tvář kysne ještě více; už už roztaje vedrem a rozteče se dolů, na vestu. Jaškinovi se krabatí čelo. Upřeně se dívá na dřevité hovězí a dumá… Ke stolu přistoupí invalida, vrhne ponurý pohled na karafu, a když zjistí, že je prázdná, donese novou porci… Popíjejí dále.
„A je to tak!“ řekne najednou Jaškin.
Pimfov sebou trhne a polekaně hledí na Jaškina. Čeká další rouhání.
„Je to tak,“ opakuje Jaškin a zádumčivě se dívá na karafu. „Po mém soudu je i věd příliš mnoho!“
„Co tím myslíte? Jak to?“ optá se tiše Pimfov. „Jaké vědy jsou podle vás zbytečné?“
„Všechny… Čím více člověk zná, tím více si o sobě myslí. Naparuje se… Pověsit všechny… ty vědy… Nu tak, nu tak, zas jste se urazil. Jste vy, bože, urážlivý. Před vámi nelze říci slovo! Poseďte, popijte!“
Přichází Feona a zlostně rozhazuje masitými lokty, když oběma předkládá v miskách zeleninovou polévku. Pak se ozývá hlasité srkání a mlaskání. Jako by ze země vyrostli, připletou se ještě tři psi a kočka. Stojí u stolu a zálibně se dívají na přežvykující ústa. Po polévce přichází mléčná kaše, kterou Feona předkládá s takovou zlobou, že se sypou se stolu lžíce a kůrky. Nežli se pustí do kaše, přátelé mlčky pijí.
„Všechno na tomto světě je zbytečné,“ prohodí náhle Jaškin.
Pimfov upustí lžíci do klína, polekaně vzhlédne k Jaškinovi, chce protestovat, ale jazyk mu zdřevěněl pitím a utopil se v husté kaši… Místo obvyklého: „Jak to? Co to říkáte?“ vyjde jen jakési zamečení.
„Všechno je zbytečné,“ vede Jaškin dále svou. „Vědy i lidi… i tyhle věznice, i mouchy… i kaše… I vy jste zbytečný… Třebas jste dobrý člověk a věříte v boha, i vy jste zbytečný…““Bud!te sbohem, Iljo Martynyči,“ breptá Pimfov, usilovně se snažící nadít ruku do rukávu.
„Tak jsme se tu nacpali a nachlastali, a nač to všechno? Je to tak… To všechno je zbytečné. Jíme a sami nevíme nač. Nu tak, nu tak, zas jste uražený! To já jen tak, aby bylo o čem mluvit. Kam byste chodil? Poseďte ještě, pohovoříme… popijeme!“
Rozhostí se ticho, čas od času přerušované cinkáním skleniček a opilým říháním… Slunce se pomalu chýlí k západu. Lípa vrhá stále delší a delší stín. Přichází Feona a frkajíc a rozhazujíc rukama rozkládá u stolu kobereček. Oba přátelé do sebe vlijí mlčky poslední, uloží se na koberec a obráceni druh k druhu zády, usínají…
– Bůh bud pochválen! – myslí si Pimfov, – dnes se nedostal až ke stvoření světa a k svaté hierarchii, to už by mi začaly vstávat vlasy na hlavě, že by to hezké nebylo.