• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Uprchlík

autor: A. P. Čechov

Byla to dlouhá procedura. Nejprve šel Paska s matkou v dešti přes pokosená pole a po lesních pěšinách, kde se mu na boty lepilo žluté listí. Tak šel až do svítání. Potom stál asi dvě hodiny v tmavé předsíni a čekal, až otevřou dveře. V předsíni nebylo tak zima a vlhko jako venku, protože však bylo větrno, i sem zaletovaly dešťové kapky. Když se předsíň pomalu naplnila lidmi, že by jablko nepropadlo, zmáčknutý Paska se přitiskl tváří k jakémusi kožichu, který silně zapáchal solenými rybami, a zdříml si. Ale vtom cvakla zástrčka, dveře se rozevřely dokořán a Paska s matkou vešli do čekárny. Tady museli zase dlouho čekat. Všichni nemocní nehybně seděli na lavicích a mlčeli. Paska si je prohlížel a také mlčel, třebaže tu viděl mnoho zajímavého a směšného. Jen když do čekárny vešel jakýsi výrostek poskakující o jedné noze, zachtělo se též Paškovi trochu si poskočit. Šťouchl matku do loktu, vyprskl do rukávu a řekl:
„Mami, podívej: vrabec!“
„Mlč, děťátko, mlč!“ řekla matka.
V malém okénku se objevil rozespalý lékařův pomocník.
„Pojďte se zapisovat!“ pronesl basem.
Všichni, též onen směšně poskakující výrostek, se tlačili k okénku. Lékařův pomocník se každého vyptával na jméno jeho i otcovo, na stáří a bydliště, jak dlouho je nemocen a podobně. Z odpovědí své matky se Paska dověděl, že se nejmenujePaska, nýbrž Pavel Galaktionov, že je mu sedm let, že neumí číst ani psát a že je nemocen už od velikonoc.
Brzy po zápisu museli všichni na chvilku povstat; čekárnou prošel doktor v bílé zástěře a s ručníkem okolo pasu. Když procházel okolo poskakujícího výrostka, pokrčil rameny a řekl zvučným tenorem:
„Jsi ty ale hlupák! Doopravdy hlupák! Poručil jsem ti, abys přišel v pondělí, a ty si přijdeš v pátek. Pro mne za mne si třeba vůbec nechoď, ale pamatuj si, hlupáku, že přijdeš o nohu!“
Výrostek se tak žalostně zatvářil, jako by se chystal prosit o almužnu, zamrkal a řekl:
„Nezlobte se, Ivane Mikolajiči!“
„Jaképak Ivane Mikolajiči!“ posměšně ho doktor napodobil. „Bylo řečeno v pondělí, měls poslechnout. Jsi hlupák, a dost…“
Začalo ordinování. Doktor seděl ve své místnosti a po řadě vyvolával nemocné. Co chvíli bylo odtamtud slyšet pronikavé úpění, dětský pláč nebo doktorovy zlostné výkřiky.
„Co tak řveš? Řežu tě, nebo co? Seď klidně!“
Konečně došlo i na Pasku.
„Pavel Galaktionov!“ zavolal doktor.
Matka se ulekla, jako by toto vyzvání vůbec nečekala, vzala Pavla za ruku a vedla ho do ordinace. Doktor seděl u stolu a mechanicky ťukal kladívkem po tlusté knize.
„Co ho bolí!“ otázal se, a ani se na ně nepodíval.
„Chlapec má bolák na lokti, báťuško,“ odpověděla matka a tak se přitom zatvářila, jako by jí Paškův bolák doopravdy působil starosti.
„Svlékni ho!“
Paska si s těžkým oddychováním rozmotal šátek na krku, potom si rukávem utřel nos a začal si pomalu stahovat kožíšek.
„Ženská, nepřišla jsi na návštěvu!“ zlobil se doktor. „Co se s tím tak páráš? Nejsi tady přece sama.“
Paska chvatně shodil kožíšek na zem a s matčinou pomocí svlékl košili… Doktor se na něho lenivě podíval a poplácal ho po holém břichu.
„Ale pořádné panděro sis vypěstoval, Paško,“ řekl s povzdechem. „Tak ukaž ten loket!“
Paska se úkosem podíval na mísu s krvavě špinavou vodou, pohlédl na doktorovu zástěru a dal se do pláče.
„Mé-é!“ posmíval se mu doktor. „Už by se darebák mohl ženit, a on se dá do řevu! Že se nestydíš!“
Paska se snažil potlačit pláč a podíval se na matku. V jeho pohledu byla psána prosba: „Neříkej doma, že jsem v nemoc‘ nici plakal!“
Doktor prohlédl loket, pomačkal jej, povzdechl si, zamlaskal a potom znovu loket pomačkal.
„Zasluhovala bys ženská!“ řekl. „Proč jsi ho nepřivedla dříve? Vždyť ta ruka je už ztracena! Podívej se, hloupá huso, i kloub je už zachvácen.“
„Vy tomu lépe rozumíte, báťuško…,“ povzdechla žena.
„Báťuško… Napřed nechá chlapci shnít ruku, a teď báťuško. Jak bude pracovat bez ruky? Vždyť ho budeš mít po celý život na krku. Tobě když vyskočí na nose nějaký vřídek, to honem utíkáš do nemocnice, ale kluka necháš půl roku hnít. Všechny jste stejné!“
Doktor si zapálil cigaretu. Dokud cigareta hořela, plísnil ženu, pokyvoval hlavou v taktu písně, kterou si v duchu prozpěvoval, a stále o čemsi přemýšlel. Nahý Paska stál před ním, poslouchal a pozoroval kouř. Když cigareta dohořela, doktor sebou trhl a řekl nižším hlasem:
„Poslyš, ženská, mazáním a kapkami tu nic nespravíme. Musíme si ho nechat v nemocnici.*
„Když to musí být, báťuško, proč bych ho tu nenechala?“
„Budeme ho operovat. Ty, Pasko, zůstaneš tady,“ řekl doktor a poplácal Pasku po rameni. „Ať si maminka jde, a my tu, kamaráde, budeme spolu. U mne se budeš mít dobře, život jako v ráji! Však si to už nějak zařídíme, půjdem chytat Čížky, i lišku ti ukážu! Taky na návštěvu spolu po jedem! No, chceš? A maminka se za tebou přijde zítra podívat. Co tomu říkáš?“
Paska tázavě pohlédl na matku.“Zůstaneš tady, děťátko!“ řekla.
„To se rozumí, že zůstane!“ vesele zvolal doktor. „A jaképak dlouhé řeči! Živou lišku mu přece ukážu! Pojedeme spolu na jarmark a koupíme si cukrkandl! Marjo Děnisovno, zaveďte ho nahoru!“
Doktor, zřejmě veselý a družný chlapík, miloval společnost. Paska by mu rád vyhověl, protože jakživ ještě nebyl na jarmarku a rád by se též podíval na živou lišku, ale jak tu vydržet bez matky?
Po krátkém uvažování se rozhodl poprosit doktora, aby nechal v nemocnici i maminku, ale než stačil otevřít ústa, už ho ošetřovatelka vedla po schodech nahoru. Paska šel a s otevřenými ústy se díval kolem sebe. Schody, podlahy i dveře – velké, rovné a světlé – byly natřeny nádhernou žlutou barvou a příjemně voněly jako postní olej. Všude byly zavěšeny lampy, nataženy koberce a ze zdí trčely měděné kohoutky. Ale Paškovi se nejvíce zamlouvala postel, na kterou ho posadili, a šedá, hrubá pokrývka. Ohmatal rukama polštáře i pokrývku, rozhlédl se po světnici a usoudil, že si tu doktor žije docela slušně.
Světnice nebyla veliká, byly v ní jen tři postele. Jedna postel byla prázdná, druhou obsadil Paska a na třetí seděl jakýsi stařík se zakysanýma očima; neustále kašlal a plival do nádobky. Z Paskovy postele bylo dveřmi vidět část druhé světnice s dvěma postelemi: na jedné spal velmi bledý a hubený člověk s gumovým měchýřem na hlavě, na druhé seděl s roztaženýma rukama a ovázanou hlavou jakýsi mužský, který se velmi podobal ženě.
Ošetřovatelka usadila Pasku a odešla. Když se po chvíli vrátila, nesla v náručí hromadu šatstva.
„To je pro tebe,“ řekla Paškovi, „oblékni se!“
Paska se svlékl a s radostí se začal oblékat do nových šatů. Když si oblékl košili, kalhoty a šedý župánek, samolibě se po sobě podíval a pomyslil si, že by nebylo špatné projít se v takovém oblečení po vesnici. Ve fantazii si představoval, jak ho maminka posílá do zahrady k řece, aby tam pro prasátko natrhal zelného listí, jak ho cestou kluci a holky obstoupí a závistivě si prohlížejí jeho župánek.
Do světnice vešla ošetřovatelka, v rukou nesla dvě cínové misky, lžíce a dva kousky chleba. Jednu misku postavila před staříka, druhou před Pasku.
„Jez!“ řekla.
Když Paska nahlédl do misky, uviděl tam mastné šči s kouskem masa a opět mu přišlo na mysl, že se tady doktorovi žije docela slušně a že doktor vůbec není tak zlý, jak se zprvu zdálo. Šči jedl dlouho, neboť po každém soustu olizoval lžíci. Když už mu kromě masa nic v misce nezbylo, úkosem se podíval na staříka a záviděl mu, že pořád ještě srká. Zhluboka si oddechl a pustil se do masa; snažil se jíst je pokud možná pomalu, ale jeho úmysly nebyly nic platné: brzy zmizelo i maso. Zbýval už jen kousek chleba. Jíst jen suchý chléb bez ničeho není příliš chutné, ale co se dalo dělat: chvilku uvažoval a snědl potom i chléb. Vtom vešla ošetřovatelka s novými miskami. Tentokrát byla v miskách pečeně s brambory.
„A kde máš chleba?“ zeptala se Pasky.
Místo odpovědi Paska nadul tváře a vypustil vzduch.
„Proč sis ho schlamstl?“ řekla mu vyčítavě ošetřovatelka. „S čím teď budeš jíst pečeni?“
Odešla a přinesla mu nový kousek chleba. Paska jakživ ještě nejedl pečené maso. Když je však nyní ochutnal, shledal, že je velmi chutné. Brzy zmizelo a zbyl po něm kousek chleba, tentokrát o trochu větší než po šči. Stařík si po obědě schoval svůj zbytek chleba do stolku. Paska chtěl udělat totéž, ale rozmyslil si to a raději svůj kousek snědl.
Když se najedl, šel na procházku. V sousední světnici byli kromě lidí, které už zahlédl otevřenými dveřmi, ještě čtyři nemocní. Avšak jen jeden z nich upoutal Paskovu pozornost. Byl to jakýsi vysoký, strašně vyzáblý muž s nevrlým chlupatým obličejem; seděl na posteli a bez přestání pohyboval hlavou jako kyvadlem a kymácel přitom pravou rukou. Paska dlouho nemohl od něho odtrhnout oči. Z počátku se mu zdálo, že jehopravidelné, kyvadlovité pohyby jsou zábavné a že je provádí k všeobecnému obveselení, když se však zahleděl do jeho tváře, zmocnila se ho úzkost; teď teprve pochopil, že ten člověk nesnesitelně trpí. Prošel do třetí světnice a tam uviděl dva muže s temně rudými obličeji, jakoby natřenými hlínou. Protože nehybně seděli na postelích a měli podivné obličeje, na nichž bylo těžko rozpoznat rysy, podobali se pohanským bůžkům.
„Tetičko, proč jsou takoví?“ zeptal se Paska ošetřovatelky.
„Mají, chlapče, neštovice.*
Když se Paska vrátil do své světnice, posadil se na postel a čekal na doktora, že půjdou spolu chytat čížky nebo pojedou na jarmark. Ale doktor nešel. Ve dveřích sousední světnice se na okamžik mihl lékařův pomocník. Sklonil se k nemocnému, který měl na hlavě pytlík s ledem, a zavolal: „Michajlo!“
Spící Michajlo se nepohnul. Pomocník jen mávl rukou a odešel. Cekaje na doktora, Paska si prohlížel svého souseda staříka. Stařec stále kašlal a plival do nádobky. Jeho kašel byl táhlý a chrčivý. Paškovi se líbila jedna staříkova zvláštnost: když nabíral dech, v prsou mu to hvízdalo a disharmonicky zpívalo.
„Dědečku, co ti to tam tak hvízdá!“ zeptal se Paska.
Stařík neodpověděl. Paska chvilku čekal a pak se znovu zeptal:
„Dědečku, kde je liška?“
„Jaká liška?“
„Zivá.“
„Kde by byla? V lese.“
Uplynulo už mnoho času, ale doktor stále ještě nepřicházel. Ošetřovatelka přinesla čaj a vyhubovala Paškovi, že si nenechal k čaji chleba. Ještě jednou přišel lékařův pomocník a znovu budil Michajla. Za okny se už rozestřelo modré šero, ve světnicích rozsvítili, a doktor se stále neukazoval. Bylo už pozdě jet na jarmark nebo chytat čížky. Paska se natáhl na postel a přemýšlel. Vzpomněl si na cukrkandl, který mu slíbil doktor, na matčinu tvář a její hlas, na černou hodinku u nich v chalupě, na pec, nabručivou babičku Jegorovnu – a najednou mu bylo teskno a smutno. Vzpomněl si ještě, že zítra za ním přijde maminka, usmál se a zavřel oči.
Probudil ho šramot. V sousední světnici kdosi chodil a mluvil přitlumeným hlasem. V slabém světle nočních lamp a svítilen se před ikonami pohybovaly okolo Michajlovy postele tři postavy.
„Poneseme ho s postelí, nebo jen tak?“ zeptala se jedna z nich.
„Jen tak. S postelí bychom neprošli. No, mohl s tím umíráním ještě počkat, dej mu pánbůh království nebeské!“
Jeden vzal Michajla za ramena, druhý za nohy a nadzvedli ho; Michajlovy ruce a šosy jeho županu zůstaly chabě viset ve vzduchu. Třetí – byl to ten, co se podobal ženské – se pokřižoval a všichni tři, nestejnoměrně dupajíce nohama a přišlapujíce Michajlovy šosy, vyšli ze světnice.
V prsou spícího staříka se ozývalo hvízdání a disharmonicky zpěv. Paska napjatě naslouchal, pohlédl do tmavých oken, pak zděšeně vyskočil z postele a zaúpěl hlubokým hlasem:
„Ma-min-ko!“
Nečekaje na odpověď, vrhl se do sousední světnice. Světlo svítilny a noční lampy jen nepatrně rozptylovalo temnotu. Nemocní, vzrušeni Michajlovou smrtí, seděli na svých postelích. Jejich rozcuchané hlavy splývaly se stíny, takže vypadali širší a vyšší, ba zdálo se, že se neustále zvětšují. Na krajní posteli v koutě, kde byla největší tma, seděl muž a kýval hlavou i rukou.
Paska neuvažoval, kam které dveře vedou, a vrazil do světnice, v níž byli nemocní neštovicemi; odtud se vyřítil na chodbu a z chodby do velké světnice, kde na postelích ležely a seděly obludy s dlouhými vlasy a tvářemi stařen. Když proběhl ženským oddělením, opět se octl na chodbě, spatřil zábradlí známých schodů a seběhl do přízemí. Tady rozeznal čekárnu, v níž ráno seděl, a začal hledat venkovní dveře.
Zástrčka cvakla, zavál studený vítr a Paska klopýtaje vyběhl ven. Ovládala ho jediná myšlenka – utéci, utéci! Cestu neznal,ale byl přesvědčen, bude-li utíkat, že se určitě dostane domů k mamince. Noc byla pošmourná, ale za mraky svítil měsíc. Od venkovních schodů běžel Paska přímo dopředu, zahnul za kůlnu a narazil na holé keře; na chvilku se zastavil a uvažoval, potom se vrhl zpátky k nemocnici, běžel okolo ní a znovu se nerozhodně zastavil: za nemocniční budovou se bělaly náhrobní kříže.
„Ma-min-ko!“ zakřičel a vrhl se nazpět.
Když utíkal okolo tmavých, ponurých budov, zahlédl jedno osvětlené okno.
Jasně červená skvrna vypadala ve tmě strašidelně, ale Paska, zchvácen hrůzou, už nevěděl kam běžet, a proto zamířil k němu. Hned vedle okna byly venkovní schody a hlavní vchod s bílou tabulkou. Paska vyběhl na schody, pohlédl do okna a tu se ho naráz zmocnila prudká, strhující radost. Oknem spatřil veselého, družného doktora, jak sedí za stolem a čte knihu. Paska se rozesmál štěstím, vztáhl ruce k známé tváři, chtěl zavolat, ale neznámá síla mu sevřela hrdlo a podrazila nohy. Zavrávoral a v bezvědomí se zhroutil na schody.
Když se probral, bylo už světlo a velmi dobře známý hlas, který mu včera sliboval jarmark, čížky a lišku, říkal vedle něho:
„Jsi ty ale hlupák, Pasko! Opravdový hlupák! Nařezat by ti měli, ty kluku jedna!“