• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Ani smrt nás nerozdělí

Autor: kikky

Do malého nemocničního pokoje dopadaly hřejivé paprsky slunce.Čtyři bílé stěny tyto paprsky odrážely směrem k lůžku, na kterém ležel chlapec dívající se z okna na létající ptáčky. Vztáhl k nim ruku jakoby se jich chtěl dotknout a přál si, aby dokázal zastavit čas. Vždyť ještě před rokem vedl úplně normální život s dívkou , která seděla vedle něj na posteli a smutně ho pozorovala. A kterou miloval. Vždyť se ještě před tou strašlivou diagnosou společně radovali ze života a plánovali budoucnost. Tak proč mu to bůh všechno bere, všechno to štěstí a lásku. Proč právě on, proč právě teď? Ptal se v duchu sám sebe. Najednou proud jeho myšlenek přerušilo drnčení mobilu, který dívka měla u sebe. Chtěla ten hovor zvednout, ale chlapec byl rychlejší a mobil jí vzal něžně z ruky a zavěsil. „Proč si to udělal?“, zeptala se dívka a chlapec na to : „Protože chci, aby ses mi plně věnovala.“
Usmál se a políbil ji. Dívce vhrkly slzy do očí. Nedokázala unést to, že jí kluk umírá přímo před očima a ona s tím nic nezmůže. Odtáhla se, rychle si pobrala svoje věci a už už chtěla odejít, když v tom ji najednou chlapec chytil za ruku a zeptal se jí s úsměvem : „Přijdeš zase zítra?“ Dívka řekla, že ano a utekla ven ze dveří, ani
je za sebou nezavřela. Utíkala pryč se slzami v očích. Chlapec se za ní díval a pak se položil zpátky na polštář, zavřel oči. Když je znovu otevřel, byl už další den. Nejspíš byl tak unavený, že si ani nevšimnul, že usnul. Zadíval se na kapačku s infuzí, jak mu neúprosně odměřuje kapkami čas, který mu zbývá. Najednou ucítil něčí přítomnost.
Otočil se a uviděl JI. „Už je čas.“ Řekla. „Ale ona slíbila, že přijde.“ Prosil chlapec a zadíval se na dveře. Smrtka se také otočila a řekla „Nepřijde, protože na tebe čeká.“
„Jak je to možné?“
„Včera ji porazilo auto, když od tebe utíkala.“
„To byla tak uplakaná,“ řekl chlapec s lehkým úsměvem .
„Tak už půjdeme, nemyslíš ?“ Pověděla smrt a natáhla k němu ruku
„Ano“, řekl a chytil se za tu kostěnou bílou ručku.
A najednou jeho bezvládné tělo padá zpátky na polštář a na tváři má úsměv.
Už není třeba ho oživovat. Teď je teprve šťastný, když může být navěky se svou dívkou a mít ji rád.