• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Hvězdář

Autor: Gracia

Jenže jestli se to bude líbit vám ostatním, tak budu moc ráda, když to dáte najevo. Tahle povídka pro mě opravdu moc znamená. Díky vám všem. Gracia…)))

HVĚZDÁŘ

Ztrácíš se před očima, rosteš jen ve vlastním stínu…
Ztrácíš se. Už tě skoro nepoznám. Jak tam ležíš na té nemocniční posteli v bílé košili a vypadáš tak… křehce a tak zranitelně. Bojím se tě jen dotknout, abych ti nějak neublížil… ještě víc. Doktoři ti nedávají naději na přežití. Podle nich jsi už prakticky mrtvá, ale já se přesto nedokážu vzdát pocitu, že se jednoho dne probudíš a usměješ se na mě těma svýma tmavýma očima, ve kterých jsem se vždycky topil jako v pomyslném bahně. Přesto je ve mně stále nějaká naděje, že si tě odvedu domů, ke mně, k tobě, k nám. Abych ti mohl ukázat zahradu. Vysázel jsem na ni samé žluté růže, vím, jak jsi je měla, a vlastně ještě máš, ráda. Doufal jsem, že tě přivedou zpět. Byla jsi to ty, kdo tvrdil, že mají kouzelnou moc. Moc navrátit lidem naději a štěstí. Říkala jsi, že dokážou i nemožné. Věřil jsem ti a vysázel je po celé zahradě a denně se nad nimi modlím, aby ses mi vrátila. Pro ty žluté růže a hvězdy, na které jsme se po nocích dívávali.
Každá další vina, odkrývá moji vinu…
Tolik mi chybíš. Ty a ta tvá sladká nevinnost, že se až nemůžu zbavit dojmu, že za to přeci jen můžu já. Veškerá vina dopadá na mou hlavu a já ji neodmítám. Přijímám ji s klidným srdcem. Neustále prosím… ale přesto se snažím to nějak napravit. Vím, neměl jsem tě nechávat samotnou. Nikdy jsem tě neměl opouštět. Mohu za to jen já a nikdo jiný. A nevím, jak to napravit, jak ti vrátit vůli do života. Co můžu teď udělat víc, než za tebou denně chodit a nosit ti žluté růže a hvězdy do vlasů?
Ve vínu dávno nic nehledám…
Zapomněla jsi na mě, zatímco si klidně spíš? Nebo se ti o mně třeba občas zdá? Přemýšlíš nad tím, jak krásně jsme se měli? Jak jsme spolu byli šťastní? Víš vlastně, co je to štěstí? A víš, co je to láska? Někdy jsem měl ten pocit, že pro tebe nic neznamenám, že si se mnou jen pohráváš. Že třeba ani nedokážeš milovat. Pletu se, já vím… ale občas potřebuješ cítit, že cítíš. Neznáš tu chvíli? Kdy třeba i miluješ, ale tou pravou láskou teprve je, že si opravdu uvědomíš, že cítíš a že cítí i ten druhý. Že s někým sdílíš to sladké tajemství. Můžeš někomu říct cokoli a přitom víš, že… že… že to stále víš jen ty… protože najednou jste jako jedna bytost… a to je láska. Znáš to? Ty pocity? Ty chvíle?
Je zvláštní, kolik jsem si toho uvědomil až teď, když tady u tebe každý den sedím a přemýšlím nad vším, co jsme kdy zažili. Napadá mě tolik myšlenek a tolik pocitů. Třeba… přemýšlela jsi někdy o té chvíli před autobusem? Teď zpětně mě napadá, že jsem tě třeba měl zdržet, ten autobus tam stejně ještě chvíli stál. Nebo jen zastavit čas mávnutím kouzelného proutku zamilovaných, abychom si tu uspěchanou pusu vychutnali? Přeju si to jen já? Jsem opravdu jen já ten zamilovaný?
Jak Luna mizí s nocí v bělostných šatech pro nemocné, prosit je zvláštní pocit, jen ať je den, noc ne…
Bílá ti vždycky slušela. Hlavě ty šaty… když jsem tě uviděl, oněměl jsem úžasem. Vždycky jsem věděl, jak moc jsi krásná, úžasná a tak neuvěřitelně nevinná, ale ty šaty… teprve tehdy jsem si opravdu uvědomil, co všechno v tobě mám. Co všechno pro mě znamenáš. Nechci tě ztratit. To vím už dávno. To mi věř, ale… teď mě tak napadlo, že ty mě asi ani neslyšíš, viď? Nevnímáš, já vím. A mrzí mě to. Pomalu totiž končí den a přichází noc. A já tě budu muset zase opustit. Projít tou bílou chodbou a vrátit se domů, do zahrady plné žlutých růží. Je to tak zvláštní, modlit se, prosit. Tolik si přeju den, abych tady u tebe mohl zůstat.
Nevím… Snad mám i strach, že mi přes noc zmizíš… V bělostných šatech pro nemocné…
Od proseb dávno nic nečekám…
Odcházím, lásko. Vrátím se zase zítra. Jistě ti už bude líp. Musím ti přeci říct, jak moc jsi pro mě důležitá. Musíš to vědět, ještě před tím, než mi hodíš ty žluté růže pod nohy a řekneš mi, že už mě nikdy nechceš vidět, že jsem ti moc ublížil. Ale já to, lásko, všechno vím sám. Bylo to to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Nikdy jsem tě nechtěl nechat samotnou. Myslíš, že jsem se netrápil? Že jsem si na tebe ani jednou nevzpomněl? Myslím na tebe od té doby pořád… Sedím tady s tebou… Každý den a přemýšlím, že pro mě moc znamenáš. Už proto se mi, lásko, musíš probrat.
Třeba když ti tu větu několikrát pošeptám, třeba mě uslyšíš.
Pro tvoji nevinnost, pro krásu tvých očí, pro ty okamžiky věčného štěstí, pro úsměvy a pusy do vlasů… ztratíš mě a ztratíš i sebe… bohužel, jsi mi to ukázala až ty… jsi ke mně připoutána láskou a já k tobě… nechci tě ztratit…
Na chodbě v bludných kruzích zářivka vyhasíná a já ti do infuzí chci přilít trochu vína…
Vypadáš, jako bys jen spala. Tak klidná. A tak malá a bezbranná. Je mi tě až líto, když se stále jen dívám na všechny ty přístroje a pomalu prostě tuším konec. Už dávno jsi to vzdala. Už dávno tě tady nic nedrží, stejně jako doktory nic nedrží tě stále nechávat naživu jen díky přístrojům. Ty žít nechceš. Tak se jim nediv…
Já jen doufám, že třeba zachytíš aspoň něco z toho, co jsem tady řekl, a probudíš se. Doufám, že ses ještě nevzdala nadobro. Doufám, že jsi mi ještě neodešla.
Na nebi jiných sluncí, jak se tam asi cítíš, s nebeskou interpunkcí, jiným tulákům svítíš…
Odcházím. Už doopravdy. Přijdu zase zítra, abych ti opět zopakoval, co pro mě znamenáš. A abych se tě zeptal, jak ses vyspala. Já totiž přes to všechno ještě stále doufám. Pořád věřím na osud a zázraky. A pořád věřím na moc těch žlutých růží a hvězd, co je máš ve vlasech. Ty prostě zítra otevřeš oči, abych se v nich já mohl utopit.
Obzor neklesne níž, je ráno a ty spíš. Od vlků odraná, hvězdáře Jordána…
Ráno už jsem nepřišel. Ne do nemocnice. Volali mi a řekli mi, že jsi v noci zemřela. Bylo to jasné na začátku, ztratila jsi příliš krve. Řízla jsi prostě hluboko a nešlo tě už zachránit. To jen já doufal.
Obzor neklesne níž, je ráno a ty spíš. Od vlků odraná, hvězdáře Jordána…
Zjistil jsem, že na zlomené srdce nezemřeš.
Obzor neklesne níž, je ráno a ty spíš. Od vlků odraná, hvězdáře Jordána…
Pro tvoji nevinnost a barvu tvých očí jsem pochopil, že zlomené srdce tě jen zlomí a už nevíš jak dál. Najednou.
Každá další vina, odkrývá moji vinu…
Hvězdáři, postarej se mi o ni.
(Odpouštíš………………)