• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Otevři oči, holka!

Autor: M.i.š.k.a.

Právě jsem zažila nejhorší den mého života. Se slzami v očích jsem doběhla na okraj skály a zastavila se. Ne, nechtěla jsem skočit. Aspoň zatím ne. Potřebovala jsem se uklidnit. Hleděla jsem na tisíce světel zářících ve tmě a svěží vánek mi pomalu sušil proudy slz, stékající po tvářích. V hlavě mi stále hučela JEHO slova. „Nic už pro mě neznamenáš. Miluju jí. Měj se.“ Proč? Proč se to muselo stát?? V životě jsem necítila větší bolest než dnes…
Chtělo se mi křičet na celé kolo, ale hlas mě zradil. Bezmocně jsem se sesula do trávy.
„Už nikdy nebudu šťastná,“ zašeptala jsem.
„Mýlíš se, hluboce se mýlíš,“ uslyšela jsem za sebou laskavý mužský hlas a prudce se otočila.
Nemusela jsem namáhavě mžourat do tmy – člověk, kterého jsem spatřila, vypadal skoro jako nějaký přízrak. Byl pozoruhodně dobře viditelný, snad jako by se od jeho kůže odrážely tisíce slunečních paprsků. Připadala jsem si ale moc vyčerpaně, abych přemýšlela nad tím, jak je to možné.
Nebudu předstírat, že jsem nebyla v šoku. Vyděsil mě k smrti, ale spíš než abych vzala nohy na ramena, jsem byla zaujatá jeho vzezřením. Nikdy dřív jsem neviděla nikoho takového. Tak za prvé, rozhodně nevypadal jako úchyl. Jeho tvář působila tak vlídně, až jsem v sobě našla jistotu, že tenhle člověk mi rozhodně nechce ublížit. Nejvíc mě ovšem zaujal jeho bizardní vzhled. Na první pohled by člověk řekl, že tenhle chlapík je obyčejný stařík. Byl už trochu menšího vzrůstu, se sněhově bílými vousy a krátkými jemnými vlasy, taktéž bílými – opravdu působil jako nějaký ten kouzelný dědeček z pohádky… Jenže jeho tvář byla bez vrásek, pleť měl hladkou a čišela z něj mladost.
Posadil se vedle mě, zatímco já na něj pořád civěla jako u vytržení a přemítala, jestli nemám halucinace.
„Mělas špatný den,“ poznamenal konečně.
„Jo,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.
„Není to tak hrozné, víš,“ pokračoval.
„Co jste zač?“ přerušila jsem ho neomaleně, jako bych právě procitla.
„Jenom náhodný kolemjdoucí, co ti pomůže otevřít oči,“ řekl prostě, jako by se tím všechno vysvětlovalo.
„Otevřít oči?“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
„Vidíš všechno moc černě,“ vysvětlil.
To mě dopálilo. Jeho, nějakého starého-mladého pošuka určitě nic netrápí a co asi tak může vědět o mně a mých problémech?? „No tak to pardón!“ odpověděla jsem vztekle. „A jak mám asi vidět? Můj život je prostě na houby a vůbec-“
„Zadrž, děvče,“ pronesl klidně a položil mi ruku na rameno.
A v tu chvíli – blik. Nevěděla jsem, co se stalo, ale zničehonic jsem před sebou úplně živě viděla temnou zapadlou uličku někde na okraji velkoměsta. Všude byl klid, nikde ani noha, pouze od popelnic se ozývaly tiché zoufalé vzlyky. V nejasném světle pouliční lampy se tam choulila mladá dívka, nezdravě hubená a bledá. Na sobě měla vyzývavé šatičky, které dřív musely určitě vypadat dost luxusně, teď ale byly špinavé a potrhané; obličej jí ledabyle zakrývaly zplihlé vlasy vyvléknuté z ozdobné spony, jež trčela na dívčině hlavě nakřivo… Ale vůbec to nejhorší na celém výjevu bylo, že se dívka skláněla nad svou hubenou rozpíchanou paží a roztřesenou rukou do ní pomalu zabodávala injekční stříkačku.
A potom to zmizelo – stejně rychle jako se to objevilo. Zděšeně jsem se dívala na podivného mužíka vedle sebe, který se tvářil naprosto klidně.
„Co to… Já nejsem žádná feťačka!“ prohlásila jsem trochu zmateně, když nic neříkal.
„Ó to ne, jistě že nejsi,“ uklidňoval mě vlídně. „To jsem tím vůbec říct nechtěl. Jenom se mi nelíbí, že si myslíš, že tvůj život je na houby. Až se z tebe stane ubohá prostitutka, která šlape jenom, aby měla peníze na drogy, potom si teprve můžeš naříkat, že jsi na dně. Ale ty… vždyť ty se máš báječně!“
„Hm, no jasně… můj život je úplně perfektní! Bez jediný chybičky!“ utrousila jsem kysele.
„Nikdo nemá perfektní život, to si pamatuj. A záleží jenom na nás, z jakého úhlu pohledu se díváme na svět…“
„Svět je nespravedlivej!“ křikla jsem vztekle a mrštila šiškou ze skály.
„Ano, velmi. A to ti chci právě ukázat…“
Neposlouchala jsem ho. „Přítel se se mnou rozešel, kamarádi na mě kašlou, rodiče mě nenávidí! Nikdo mi nezůstal! Jsem úplně sama!“ Začínala jsem zase brečet…
„Ty netušíš, co je to být sám,“ mírnil mě a podával mi kapesník, který jako by vzal přímo ze vzduchu.
„Kdyby mě aspoň neopustil… Vždyť já ho miluju! Je to moje životní láska!“
„Kdyby byl tvoje životní láska, tak tě nepodvede a zůstane s tebou. Takových ještě bude…“
„Ne, nebude! Už nikdy nenajdu nikoho jako byl on,“ vzlykala jsem.
„Najdeš i lepší,“ pokýval vědoucně hlavou. Střelila jsem po něm znechuceným pohledem – co on o tom tak může vědět?! Nerozumí tomu ani za mák. „V první řadě si musíš uvědomit, že jeden rozchod neznamená konec světa.“
„Byli jsme spolu dva roky!“ utrhla jsem se na něj, on však klidně pokračoval dál, jako bych nic neřekla.
„Nejsi jediná na světě, komu nevyšel vztah.“
Blik – před očima se mi rychle vystřídalo asi sto padesát obličejů zhrzených dívek – v depresi, s rozmazaným make-upem, v hromadě posmrkaných papírových kapesníků, cpoucí se zmrzlinou z velkého kýble, některé dokonce hystericky ječící nebo se žiletkou ve vaně. Bylo jich tolik, až jsem začínala mít pocit, že to nikdy neskončí. Blik.
„Můžeš brečet, jak je libo – chápu, že to pomáhá. Ale nesmíš to přehánět, život přece nekončí. Buď ráda za hezké vzpomínky, mohlo to být i horší…“
Blik – ocitla jsem se uprostřed milenecké hádky.
Vzduchem proletěla váza, roztříštila se o stěnu a střepy se hlučně sesypaly na zem.
„Ty zatracená děvko!“ ozval se rozzuřený mužský hlas z místa, odkud letěla váza. „Co to bylo za chlapa??“
„Můj oční lékař, přece ho znáš! Je-jenom jsem ho pozdravila!“ bránila se zoufalá žena přikrčená na posteli na druhé straně pokoje.
„To tak! Viděl jsem ho, jak se na tebe díval! Přiznej se, že s ním chrápeš!“ křičel muž a popadl z police první věc, která se mu dostala do ruky – zarámovanou fotku kdysi šťastného páru.
„Přísahám, že ne! Ne, prosím!“ vzlykala žena a bezmocně si zakryla hlavu lokty, aby se uchránila před letícím rámečkem. Všimla jsem si velkého počtu malých různobarevných modřin, které nehezkým způsobem zdobily její paže.
„Nelži!“ zuřil muž a vztekle došel až k posteli. „Aspoň mi sakra nelži!!“ A s těmi slovy ženu surově popadl za ruce, aby se nemohla bránit, a vlepil jí takovou facku, až se zapotácela, praštila se hlavou o skříň a dopadla na postel. Blik.
Otřásla jsem se. „To je teda hnus,“ zašeptala jsem znechuceně.
„Ano, já vím,“ odvětil prostě. „Co ti schází dál? Á, přátelé.“
„Úplně se na mě vykašlali,“ odpověděla jsem jako v transu. Stále jsem v duchu viděla tu chudinku… Jak někdo může takhle nelidsky zacházet se ženou??
„Máš spoustu přátel. Jen by ses měla trochu zamyslet – vážně se na tebe vykašlali? Nebyla jsi to náhodou ty, kdo přestal vyhledávat jejich společnost v důsledku pobláznění ze svého úžasného přítele?“
„Možná,“ slyšela jsem se odpovídat a pocítila bodavý osten viny.
„Ještě se to dá napravit, když se jim omluvíš. Ale pro příště nezapomeň, že přátelé tu pro tebe budou vždycky, zato kluk ne…“
Zamyšleně jsem ze země vytrhla chomáč trávy a chvilku ho žmoulala v dlaních.
„Ale doma je to špatný… pořád se s mámou hádáme, vůbec mě nedokáže pochopit! A všechny ty zákazy a příkazy – třeba jenom kvůli tomu, že si neuklidím pokoj! Nebo kvůli škole… A mě přitom to učení tak strašně nebaví… nesnáším školu!“
Už když jsem to říkala, jsem sama cítila, jak malicherné starosti to jsou. Bylo jasné, že můj záhadný společník je dokáže přebít mávnutím ruky…
Blik. Spoustu obrázků malých afrických dětí, jeden po druhém, stejně jako s nešťastnými dívkami. Tyhle však byly mnohem smutnější… Děti vyzáblé na kost, téměř nahé, nemocné, plačící, s prosebným pohledem…
Blik.
Tentokrát jsem promluvila první. „Nemají domov, že… Nemají rodinu… Trpí hladem a nechodí do školy…“ šeptala jsem a zahleděla se přitom na rozlehlé zářící město před sebou. Tam mají lidé jídla dost, můžou se vzdělávat… mají se dobře. Jako já.
„Správně. Jsem rád, že jsi to pochopila. Tvoje máma tě má ráda, ale musíš se taky občas snažit pochopit ty jí. Máš kde bydlet – tak si toho važ a nebuď líná si sem tam uklidit. Škola není za trest – jsou děti, které by se učit chtěly, ale nemají možnost. Ty ji máš, tak za ni buď vděčná. A pokus se přemoci odpor ke škole, aspoň kvůli mamince. Existují lidé, kteří nemají ani z poloviny, ba ani z desetiny to, co ty, uvědom si to. Ty se máš oproti nim…“
„…báječně,“ dořekla jsem za něj a usmála se na tisíce světel ve tmě. Moje předchozí zoufalství mi nyní přišlo na hony vzdálené – dokonce jsem se za ně zastyděla. A zapřísáhla jsem se, že se ode dneška přestanu hádat s mámou.
„Pamatuj – vždycky může být hůř.“
Otočila jsem se, ale nikdo už vedle mě neseděl…