• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Prohra

autor: Matthias

Měl jsem bratra. Můj bratr a já jsme spolu nikdy neměli nějak extra vřelý vztah. Nikdy jsem mu neřekl, že ho mám rád a on mě také ne. Jestli ho mám rád, nebo on mě, nedovedu říct, protože to vlastně ani nevím, nevím, co k němu cítím nebo on ke mně. Když potřeboval pomoc, poskytl jsem mu ji a on mi také. Většinou to byla nějaká maličkost, ale nikdy jsme si nepomáhali po psychické stránce. Že by někdy došel a svěřil se mi, co ho trápí, nebo já jemu, to ne. Ve skutečnosti jsme jeden druhého neznali, já nevím, kdo on je a on neví, kdo jsem já. Na tom mi moc nezáleželo, protože kdo jsem já, neví téměř nikdo. Teď to není vlastně ani trochu podstatné, podstatné je, kdo byl můj bratr. On byl normální a já ne, to je na tom to divné, měli jsme oba stejné rodiče, jenže on byl normální, poslouchal tu hudbu, co všichni ostatní, sledoval ty filmy, co je sledovali všichni, měl ty názory, co je měli prostě všichni. Já jsem vždy byl zvláštní a naprosto odlišný od většiny, ať už záměrně nebo prostě nevědomě, ale byl jsem. Ne, skutečně nechci mluvit o sobě, chci mluvit o něm. On byl natolik běžným člověkem, že jsme si v podstatě nerozuměli, to způsobilo, proč jsme se neznali a nikdy jsme se sobě neotevřeli.
Začnu tím, že bratr měl holku. Její jméno není relevantní, její úloha ano. Ona byla první, do které se můj bratr skutečně zamiloval. Úplně se změnil. Poprvé v životě mu na někom záleželo, poprvé bylo vidět, že tu pro někoho je. To, že ji má raději než rodinu, mi bylo lhostejné, já také nejsem nějak moc extra milovník. V podstatě jsem nikdy nikoho neměl rád, nebo jsem si nebyl jistý, zda je toto skutečně to, co se obecně nazývá láskou. Jestli mě můj bratr neměl rád, chápal jsem to, také jsem totiž sám sebe neměl rád. Byl jsem rozmazlený a strašně divný. Jenže já se změnil, on sice také, ale pořád byl běžný člověk a já ten, co vybočuje z davu. Chtěl bych vrátit někdy to, jaký jsem byl před tím a chtěl bych být už tenkrát takový, jaký jsem dnes.
Bude to znít jako špatný vtip, ale skutečně se všechno v našich životech točilo kolem počítačů. Už jako malí jsme bojovali o to, kdo bude u počítače a kdo bude hrát všechny ty hry na něm. Jeho chyba byla ta, že mě na tom naučil, moje chyba byla ta, že jsem na tom byl závislý. Byl jsem takový ten typický rozmazlený spratek, co pořád ječel, že chce k počítači, aby si zahrál nějaké ty hloupé infantilní videohry. Rozuměl počítačům vždycky více než já, tedy aspoň na začátku. Všechno z jeho života jsem se dozvěděl vždycky od naší matky, protože jenom jí se svěřoval.

Seděl jsem na své posteli ponořený svoji váhou do měkké matrace. Můj bratr seděl u počítače, záviděl jsem mu, měl jsem vztek, chtěl jsem k počítači! Když došel někdo na návštěvu, chtěl jsem se pochlubit se svým počítačem, v té době ho totiž jenom málo kdo měl a jenom málo kdo ho někdy před tím viděl. Měl jsem neskutečný vztek, když někdo došel a já se nemohl chlubit, protože tam zrovna seděl on. Mohli jsme si jenom sednout na postel a sledovat na monitoru počítače, co můj bratr hraje. Někdy to bylo zábavnější než to hrát, to ano, jenže moje hrdost zuřila, sedět u počítače bylo, jako když si král sedne na trůn. Stejně jako král, co by si nikdy nesedl na běžnou židli i já měl svoji hrdost pošpiněnou sledováním monitoru z postele. Zrovna jsem sebou žádného kamaráda jako pseudo-oběť mého chlubení neměl. Seděl jsem jen tak a sledoval bratra, jak hraje.
Sbíral krabičky od cigaret a vystavoval si je na poličce jako trofeje. Otec to nesnášel, vždycky došel do místnosti a křičel: „Fuj, tady je smrad od těch krabiček, ještě dnes je všechny vyhodíš do koše.“
„Ale vždyť vůbec nesmrdí.“ odmlouval bratr.
„Pořád taky neseďte u toho počítače, je sobota, měli byste pomoct s úklidem!“
„Vždyť jo, pořád!“

Možná jsem nikdy nebyl nějaký extra pomocník, co je vždy při ruce, ale nekouřil jsem a nepil jsem, nikdy jsem nekradl peníze z peněženky rodičům, takže se na mě křičelo a hubovalo mnohem méně. Tento fakt podněcoval moje sourozence k tomu si myslet, že mi rodiče nadržují, že si můžu dovolit více než oni. Mimochodem, zmiňoval jsem to, že mám ještě sestru? Ne? Nevadí, stejně není vůbec teď důležitá, jestli mi rozumíte.
S bráchou to začalo být horší a horší, protože rád pil a rád kouřil, kašlal na školu. U nás doma se pořád křičelo, každou noc, každou noc mu za to nadávali a on je ignoroval. Čím více na něj řvali za to, že kouří, tím více byl protivný na okolí. Už tenkrát byl bratr cholerik, co se pořád rozčiloval. Takže se s ním málo kdy dalo rozumně bavit. Největší zvrat v jeho životě právě přišel v době, kdy si našel holku, která jeho život změnila. Začal dokonce mít rád psy – tedy ne že by je skutečně měl rád, jenom před ní předstíral, že má rád psy, aby si u ní polepšil, ve skutečnosti mu byli lhostejní.
Bohužel, po čase to nevypadalo, že by ho ona sváděla na dobrou cestu, spíše on ji sváděl na tu špatnou. Učil ji pít, vodil ji na techno-párty, kam rád chodil i sám. Ta největší chyba toho všeho byla ta, že ona měla konzervativní a přísné rodiče, když nebudu chtít být slušný, tak řeknu: Pošahaní debilní moralisti! Ona měla s nimi často problémy, takže občas chytala divný hysterický stavy a tzv. „depky“. Brácha to s ní neměl lehký. Chtěl se s ní přestěhovat do města (žili jsme na vesnici). Pak se nakonec stalo, přestěhovali se. Byl klid.

Po čase se objevil doma s tím, že ho podvedla. Našel použitý kondom, prý má nějakého borce. Byl mezi nimi konec. Už se nikdy v jeho životě neukázala, až po delší době, kdy ho pozvala na kafe, kde se mu omlouvala a snažila se ho získat zpět, ale nebylo ji to nic platný, takže nakonec skutečně z jeho života zmizela a už se nikdy neobjevila.
Brácha se naštěstí pár měsíců na to přestěhoval do města. Jak nic neuměl, tak se kupodivu naučil docela vařit a chytil se jako kuchař v jedné nóbl restauraci. Začalo mu to vynášet a byl spokojený. Pár let od něj byl klid, já se přestěhoval do jeho pokoje, zůstal mi jeho počítač, měli jsme již druhý, ten první už byl dávno pryč. Teď se pomalu dostáváme k tomu, o čem jsem chtěl mluvit.
Jednou jsem došel domů a byl tam on. Když bydlel ve městě, bylo vše v klidu, ale když dojel se k nám podívat na návštěvu, byl jsem dost vytočený. Neustále mi dělal nepořádek v pokoji, jako by to byl jeho pokoj. Neustále se mi hrabal v počítači, jako by to byl jeho počítač (většinou s mizerným argumentem). Nutil mi jeho oblíbený software, jako by všechno, co bylo jeho oblíbené muselo být i moje oblíbené. Myslel si, že jsem stejný jako on a tak mi nutil svoje věci. Nechápal ty rozdíly mezi námi dvěma. Byl jsem rád, když odjel a já si mohl dát všechny svoje věci do pořádku. Jenže tento večer, když jsem došel ze své odporné školy, kterou jsem k smrti nenáviděl, nevěděl jsem, že už dojel napořád, protože byl totálně na dně.
Vždy jsem se vracel domů a překvapeně zíral, proč je vlastně doma. Co tam dělá? Co tam chce? Čas šel dál a on tam pořád byl, pořád jedl naše jídlo z ledničky, takže jsem se vrátil vždycky domů a zjistil, že snědl všechno, co sníst šlo. Já měl svůj počítač a on si přitáhl domů ten svůj. Než ho zprovoznil, přehraboval se v moři dat v mém počítači, jako by byl jeho. Vlastně všechno okolo bylo jako jeho, na cokoliv sáhl, to bral jako jeho věc, na kterou nikdo nesáhne. Nechci předbíhat. Došel jsem jednou prostě domů jako by nic. On byl pořád tam. Panebože, co se to děje? Noční můra? Nevěděl jsem, jak dál. Díval jsem se z okna a věděl, že to dobré nebude, v očích jsem měl neuvěřitelný tlak, jako by slzy tlačily na okraje očí. Prodíraly se ven. Matka přistoupila ke mně: „Tobě vadí bratr?“
„Ano“ řekl jsem.
„Neboj se, sežene si práci a bude pryč, než bys řekl švěc.“ uklidňovala mě. Byl tenkrát podzim.
Začalo toho být na mě trochu moc. Chodil jsem každou sobotu na brigádu, pracoval jsem ve výkupu lahví. Byl tam pás a byly tam přenosky, byl tam sklad a bylo tam všechno, co takový výkup potřebuje. Líbilo se mi tam, akorát můj spolupracovník mě považoval za kreténa a prostě mě ignoroval, tedy jenom jeden brigádník, co tam pracoval se mnou. Zbytek našeho pánského kolektivu, včetně vedoucího byl příjemný, milý a dobře se s nimi prostě pracovalo. Vždy jsem končil za tmy a jel dvě hodiny autobusem domů. Nerad jsem se vracel domů, já jsem nechtěl domů. Bál jsem se domů. Čeká tam zase on – můj bratr. Já… Byl jsem rád mimo domov. Tedy nebyl, lžu, nebyl… Byl jsem rád daleko od něj.
Když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že mám přeházený věci ve svém pokoji okolo mého počítače. Šel jsem tedy nahoru, zeptat se bratra, co se tam vlastně stalo.
„Prosím tě, jsem ti tam nic neudělal, jsem jenom něco hledal a nedělej kvůli tomu povyk!“
Jeho mluva byla divná, jeho reakce byly divné, jeho pohyby byly divné. On byl divný. Co mu bylo? Zdál se být tak vymazaný? Ano vymazaný, to vystihuje jeho divnost. Měl i divný výraz v očích, do kterých jsem se mu téměř nedíval.
Jak se ukázalo, k práci se moc neměl. Chodil za lidmi, které opustil, když se odstěhoval. Jak říkal můj otec, byly to ty „Jeho partie“. Chodil si připomenout staré dobré časy, kdy s klukama chlastal v naší malé vesničce v hospodě, kam se nemohl dostat celou tu dobu, co žil ve městě.

K mému úžasnému velkému překvapení skutečně začal chodit do práce. Seděl jsem opět ve svém pokoji, se svým počítačem. Můj jediný přítel. Ve skutečnosti jsem nevěděl, co na monitoru svítí, já jsem nevnímal. Myslel jsem pořád na bratra, on se choval tak strašně podivně. Myslel jsem i na peníze. Rodiče moc peněz neměli. Abych si mohl něco koupit – cokoliv – musel jsem prostě chodit na brigády. Všem ostatním kupovali všechno rodiče, ale mně nekupovali téměř nic, na všechno jsem si vydělával. Po svém otci jsem zdědit velký zlo zvyk, nebo dobro zvyk? Byl jsem „šetřílek“. Uměl jsem si odtrhnout od huby to, co mě ozářilo v nějakým obchodě a oslepilo mi to moje oči. Nekoupil jsem si nic, protože jsem šetřil. Nebyl jsem ten typ, co hodně utrácel. Kupoval jsem si něco jednou za delší dobu. Byl jsem na sebe za to vlastně hrdý, protože jsem byl rád, že dovedu vydělávat a šetřit.
Slyšel jsem z horního poschodí velkou hádku. Už zase na sebe všichni křičí, jako za starých časů. Proplížil jsem se nahoru do koupelny, abych se umyl. Slyšel jsem bratra, jak brečí. Brečel a matka s ním mluvila. Mluvila tak vážným tónem. Sevřel jsem mi skutečně žaludek. Tam někdo hluboko uvnitř jsem ucítil lítost, ucítil jsem lítost nad bratrem. Možná jsem útlocitný a velmi intenzivně na mě působí pláč kohokoliv.
Ještě ten večer mi matka oznámila strašnou věc. Můj bratr nejenom, že má statisícové dluhy, které nemá z čeho zaplatit, on k tomu navíc BERE DROGY. Slíbil ale, že se polepší a začne znovu. Pořád se mi to přehrávalo v hlavě, bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil. On bral drogy. Nevěděl jsem, jestli ho nenávidět, protože je to slaboch, co se neumí postavit životu, nebo se zlobit na sebe, že jsem na něj tak přísný a nenabídl mu nikdy pomocnou ruku. Co bude dál? Zavřou ho do léčebny? Byl skutečně vymazaný. Já to věděl.
To, že kouří trávu, jsem věděl, byla cítit po domě. Otec ji k smrti nesnáší, takže vyletěl z kůže, zbytečně…
„Děláš si ze mě prdel, Jéňo, že tu hulíš! Nezahrávej si se mnou. Jednou tě s tím uvidím a poletíš na ulic! Já tě varuji!“
Bylo to jedním uchem tam a druhým ven. Byl jsem ale rád, že začal pracovat, aby mohl platit svoje dluhy. Skutečně do práce chodil. Vracel se pár minut po mně. Užíval jsem si doma každou sekundu, kterou doma nebyl on. Moje sestra ho také nenáviděla, jeli jsme v té nenávisti oba. Každá vteřina, co byl doma, nás zabíjela. Bál jsem se o své peníze. Jako malý kradl našim hodně peněz, aby mohl jít do hospody. Paranoia? Domněnka? Nebo skutečnost. Já nevím, co si mám myslet. Pro jistotu jsem svoje peníze schoval k sestře, protože ona měla pokoj, který se dal, na rozdíl od toho mého, zamykat. Hodil jsem do skříně mých padesát korun s nadějí, že je tam zase najdu.
V našem domě však vypukla válka. Můj bratr trpěl další psychickou nemocí. Psychickou nemocí stahování filmů a seriálů z internetu. Ano, mělo to jedno vadu, on neměl internet. Já měl internet, on byl přistěhovalec, takže se při zavádění internetu nepočítalo s drátem navíc. Takže jsem ho měl neustále u svého počítače. Stahoval a stahoval kde co, pořád na to koukal. Já měl velmi malou kapacitu paměti ve svém počítači, laicky řečeno, měl jsem malou láhev, do které se bratr snažil přelívat sudy vína. Stahoval a stahoval jako o život a já neměl místo na má cenná data. Já na počítači hledal informace do školy, pro sebe, abych si rozšířil svoje obzory. Psal jsem povídky. On stahoval hlouposti, pořád a pořád dokola. Začal jsem si uvědomovat, jak mi ten magor nesahá ani po kotníky. On je tak hloupý, a já tak… No raději to říkat nebudu, ne nevím, jestli je to pravda, já nevím, jestli JSEM, já vím jedno, já jsem CHTĚL BÝT, jenže to teď není podstatné.
Ukradl mi Z MÉHO pokoje drát od internetu, co jsem měl schovaný ve skříni. Vlezl na půdu a do modemu od internetu si přetáhl šňůru do svého počítače. Šňůra zavazela všem v domě, všichni o ni zakopávali, divil jsem se, že můj otec s ním má trpělivost. Vlastně jsem velmi obdivoval mého otce, že toto snese, já bych ho už dávno vyhodil a nesral se s ním. Měl trpělivosti hodně. On měl život celkem k ničemu. Práce, kam chodíval, tam to nesnášel. Asi máme v zkrátka a dobře v rodině, nesnášet svoje pracovní místa. Trpěl tam a dělal tam jenom pro nás. Já trpěl taky ve škole, kam jsem chodil a v práci, kam jsem chodil na brigádu. Oba jsme se z toho hnusného místa ani netěšili domů, do ještě hnusnějšího místa.
Rodiče se vlastně tvářili, že mají situaci pod kontrolou, ale neměli. Trpěli a nevěděli, co bude dál. Přišlo mi strašně nefér, že on má dluhy sto tisíc, které za něj platili rodiče, a já mám brigádu, díky které se snažím šetřit každou korunu. Neměl jsem nic a měl jsem pocit, že on má všechno, i když neměl taky nic.

K jeho hodně divné úchylce – stahování software z internetu – se brzy přidala další. Ne vlastně nepřidala, to není ten trefný název, ona tam totiž byla už před tím. On skutečně hodně telefonoval. Nevěděli jsme s kým a nevěděli jsme proč, pořád volal. Brzy dal svůj hodně dobrý telefon do bazaru, aby získal nějaké peníze, se kterými měl JAKOŽE platit dluhy – utratil je jistě za drogy. Následovně mě prosil, abych ho odkoupil z bazaru zpět za svoje peníze pro něj. Hezký požadavek, leč nepodložený. Hned na místě to zrušil, když jsem mu navrhl, že si ten jeho mobilní telefon nechám já.
Našel můj starej telefon pohozený v mých věcech (uh… ano mých), který jsem nepoužíval. Byl bez tlačítek, protože mu nějaké chyběli. Uměl improvizovat docela dobře najednou, když mu vyráběl nový. Pořád někomu volal a přestával na to mít. Moje matka měla paušál, takže mohla volat do aleluja. To byla ta nejhorší noční-můra. Pořád škemral po matce, aby ho nechala si zavolat. Ona neuměla říct ne, ona byla strašně moc hodná, a proto ji bylo lehký zmanipulovat. Jistě – dojde nám sto miliónů za telefon, horší to být nemůže – myslil jsem si.
Jednou takto odešel do hospody, nejspíš si sebou vzal ten mobilní telefon mé matky. Ne, byla to pouze domněnka, ničím nepodložená teorie. My jsme to nevěděli, zda si ho vzal on, mobilní telefon prostě zmizel. Matka dělala, že nic, naivně věřila, že to tak není. Snažila se mlčet před otcem, protože ho nechtěla zbytečně stresovat. Brzy si však všiml, takže začal velmi vztekle křičet: „Kde je, kurva, ten zasranej telefon!“ a „Až ten hazl dojde, zlomím mu vaz!“
Matka ho uklidňovala, on na ni ječel a začali se samozřejmě hádat. Bratr došel domů jako by nic. No hádejte, kdepak byl mobilní telefon? Kdo měl celý večer telefon, neomezený kreditem? No přece NEJVĚTŠÍ TELEFONÍ ZÁVISLÁK.
Bylo rozhodnuto, je to nebezpečný magor a je potřeba všechny věci – včetně mobilních telefonů – zamykat. Skutečně jsem se začal bát o svoje věci…
Velmi brzy došlo k další hádce, on si bez dovolení vzal peníze mého otce. Tedy ten měl odvahu.
„Naposledy! NAPOSLEDY sis vzal moje peníze!!! Slyšíš mě, Jéňo?“
„No jo… Vždyť se tolik nestalo.“
Házelo se věcmi, naštěstí ne kusy nábytku. Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého. Poprosil jsem tedy tátu, ať mi vymění zámek od dveří do mého pokoje, ten, který jsem tam měl, totiž měl ztracený klíč. Velmi dlouho ztracený klíč. Skutečně, pokoj se dal později zamykat. Jenže jenom zvenku. Jak mi matka vyprávěla, prý ho hodně-krát slyšela vulgárně křičet, když se snažil dostat do mého pokoje. Se zamčeným pokojem jsem se cítil klidnější.
Mého starého mobilního telefonu, co mi ukradl, si přestal všímat. Neměl kredit a ten s paušálem matka zamykala do skříně. Občas mu někdo volal. Matka to vzala a byla v šoku. Byly to výhrůžky.
„Dlužíš mi prachy! Jestli je nedostanu zpět, zabiju tě! Zapálím ti barák!“
Začali jsme se vážně bát. Jak jeho pochybných známostí, co nám hrozili smrtí, tak i exekutorů. Velmi brzy jsme nechali mého bratra odhlásit z naší adresy. Neměl tedy trvalé bydliště u nás doma. To zajistí, že si sem nepřijdou pro to, co jim dluží. Trvalo to dlouho a bylo kolem toho hodně povyku a hádek, ale nakonec jsme skutečně zrušili bratrův trvalý pobyt na naší adrese. Měl napsanou tu, co ji měl ve městě. Čas se ale krátí, cítíme to, jestli nezaplatí, nejspíš ho zavřou do vězení. Ano, to jsem si v hloubi duše přál, chtěl jsem, aby vypadl pryč!!!

V práci mě opravdu chválili, byl jsem rychlý a obratný. Lahve jsem dával tam, kam patří. Měli ze mě radost. Doma mě nikdo nepochválil, nikdo mi neřekl ani píp. Nedivil jsem se, nebyl na to vůbec čas. Všechno se točilo kolem mého bratra. Co je komu po tom, že já umím šetřit, že mám samé jedničky, že jsem dobrý v práci, že mám sny. Důležité je přece nějak pomoci na drogách závislému bratrovi, co dluží plno lidem a plno telefonním společnostem víc, než jsem kdy v životě viděl po hromadě.
On skutečně byl z těch drog mimo, byl to blázen. Díval jsem se na jeho počítač. Měl ho v dezolátním stavu (Na tomto počítači jsem napsal tento text. Pozn. autora). Složky v počítači měl rozházené všude, jeho systém byl nestabilní a všechno tam snad bylo špatně. Nevnímal, mlel hovadiny. Divně se choval, byl prostě ztracený. Bylo to jenom tělo bez duše, byl to stroj fungující na všechny ty drogy.
Asi nebude velkým překvapením, když řeknu, že on do té práce, kam chodil, vlastně nechodil. Dozvěděli jsme se, že chodil…. No to vlastně ani nevíme, kam chodil. Jistě, chodil někam do pochybných míst k pochybným lidem, co mu dávali pochybné zboží. Prostě chodit fetovat. On většinu času, co měl jít do práce, zůstal doma s tím, že je mu špatně a má horečku (třeba hned po třech dnech, co tam nastoupil), zatímco já jsem nechyběl ve škole nebo v práci ani jednou. Když tam tedy údajně šel, stejně tam nešel. Brzy tam skončil a byl zase bez práce doma, živen našimi rodiči.
Velmi brzy vymyslel můj otec řešení. Ne bohužel to nebylo tak dobrý, jako můj nápad, který byl – zabít ho, jeho tělo dát do pytle od brambor a hodit do řeky. Otec vymyslel, že bude pracovat tam, kde pracuje můj otec. Začali spolu chodit do práce, jako otec a syn. Pořád mi v uších znělo, jak mi v práci říkali kolegové, jak jsem šikovný a jak to umím. Docela to kontrastovalo s vyprávěním mého otce o mém bratrovi. Prý neumí pracovat. Dojde do práce a zkontroluje všechno, co zkontrolovat jde ve svém mobilním telefonu, se kterým si i hrál. Pak si udělal kávu. Dvacet minut poseděl na místě, pročetl si noviny a pak se teprve konečně uráčil něco dělat. Bratr zažíval svoji nejhorší noční-můru >> Práce!! Naštěstí měl metody, jak se z toho vykroutit.
„Jsem nemocný, není mi dobře, bolí mě hlava, zůstanu dnes doma.“
Byl skutečně většinu času doma. Občas do tý práce šel, tam ale stejně nic neudělal a začal záhadně chodit z domu na různá místa. Ani, všichni věděli kam. Fetovat! Vyhazovat peníze a dělat si další dluhy. Další a další. Velké dluhy, co ještě narůstaly do obrovských rozměrů. Proč ho rodiče nezavřeli do léčebny? Proč jsme ho nezabili? Proč neumřel? Proč existuje? Bože, proč?? Proč je můj bratr doslovný opak mě samotného? Proč byl pořád tak agresivní a na všechno odpovídal tak hnusně?

Na tuto noc asi nezapomenu. Skončil jsem tehdy v práci a bylo mi divné, proč je v tom obchodě, kde jsem pracoval tolik lidí. Byl totiž nějaký svátek a já nevěděl vůbec jaký. Koupil jsem si balíček sušených banánů, krájených na plátky. Dojel jsem z práce tramvají na nádraží a čekal na autobus. Nikdo nikde, nikde nic. Na malým plakátu s jízdním řádem bylo dole maličkým napsaný, že dnes autobus nejede. Dobře, nevadí. Přešel jsem na protější nástupiště, odkud mi to také mělo jet, sice o hodinu později, ale mělo. Čekám tam jak idiot, až jsem si na papíře s jízdním řádem dole přečetl to samé. Autobus nejede. Dobře, jsem ve městě bez kreditu, který kdybych měl, tak by mi ho stejně den před tím provolal můj bratr. Smířený jsem si říkal, že dnes přespím ve městě.
Sedl jsem si do jednoho nákupního centra, abych nemusel být venku v zimě. Co až ho zavřou? Bezdomovce tu chtít nebudou. Seděl jsem tam hodinu, dvě, tři, až mi nakonec zazvonil mobilní telefon. Byla to matka s dotazem, kde jsem.
„Kde jsi?“
„Dnes nejede autobus, bylo to napsané na zastávce.“
„Ne? A co budeš dělat?“
„To jsem se chtěl zeptat já tebe. Řekni sestře, ať pro mě přijede autem.“
„Ale ona jela s někým na hory, na nějakou chatu na celý víkend.“
„No výborně.“
Nakonec matka sehnala na odvoz někoho, u koho bych to nikdy nečekal. Nikdy jsme se moc nemuseli. Nebudu říkat ale koho, pro příběh je nepodstatná osoba. Jedinou podmínkou bylo, že musím dojet na jedno místo, kde to měl z naší vesničky blíž. Bylo mu špatně a nechtělo se mu. Nevadilo, trefím tam. Nasedl jsem na tramvaj a jel. Když jsem si všiml, že jede úplně špatně. Vystoupil jsem a přečetl si řád. Zdá se, že každá pátá tramvaj jede přesně na opak než běžně a platí to jenom přes noc. No výrobně – potkat toho, co to vymyslel. Takže jsem přešel silnic a čekat na autobus, co by měl jet zpět tam, odkud vyjela tramvaj. Mezitím jsem musel vysvětlit plno telefonátů s dotazy: Kde jsi?
Nakonec jsem ho ukecal, aby dojel aspoň na jedno náměstí, protože už jsem fakt nemohl. Čekal jsem tam na něj a sledoval partu bezdomovců, jak chlastají a baví se o všem možným. Co kdybych si sedl vedle nich a přidal se? V podstatě jsem se tak chvíli cítil. Domů se mi stejně nechtělo jít. Za chvíli pro mě dojelo auto. Jak jsem dojel domů, hodil jsem svoje sušené banány do skříně a nechal je tam ležet. Bankovka v hodnotě padesáti korun tam zůstala.
Následující den můj bratr skoro na celý tento den zmizel. Nevěděli jsme kam. Sestra zaslechla v hospodách apod., že prý jel na techno párty (To je takový větší diskotéka plná drogy, kde se hraje techno). Byl jsem rád, že byl pryč, jenom, že si zase dával do nosu, utrácel peníze a vstupný muselo stát aspoň tisíc korun českých. Skutečně se ten den odehrávala ve městě techno párty. Vrátil jsem se večer domů a on už byl doma. Samozřejmě byl řev a hádka. Bratr se snažil našim nalhat, že si hledal práci apod. Bylo mu evidentně jedno, že má dluhy. Zamykání mého pokoje bylo k ničemu. Problém byl v tom, že moje matka je extrémně závislá na počítači a musí u něj prosedět denně několik hodin, takže jsem jí dával klíč a měl jsem jí nechat odemčeno. No když jsem došel, zjistil jsem, že tam není moje padesátikorunová bankovka. Později jsem v pokoji u bratra našel na jeho stolku s počítačem hrstku sušených koleček banánu. Ano, hrabal se mi ve skříni. Tu noc jsem se nervově složil, nevydržel jsem to. V podstatě jsem probrečel noc. On mi ten parchant vlastně úplně zničil život, zničil moji chuť vracet se domů, zničil úplně moje soukromí – no všechno. Nevěděl jsem, jestli to dál vydržím, bál jsem se, jestli to moji rodiče dál vydrží. Moje matka už před tím trpěla depresemi a brala na to silné léky, co teď? Všichni začneme brát drogy? Celá rodina? Hm?

Blížily se Vánoce. Neměl jsem v plánu mu koupit dárek a on mě také ne. Ten poslední týden školy, po něm už následovaly prázdniny, to se mnou šlo z kopce. Onemocnělo moje zvířátko, co jsem choval doma. Nechci ho v tomto příběhu zmiňovat, protože sem prostě nepatří. Důležité je to, že bylo nemocný, takže se spustil kolotoč jízd na veterinární ordinaci. Stres, napětí, zoufalost – to všechno mě vysilovalo. Nějak jsem to přestal zvládat a začal jsem uvažovat nad sebevraždou. Několikrát jsem sebou z ničeho nic sekl na zem a několikrát jsem se pozvracel. Blížil se můj konec? Proč mi připadá, že už je konec?
Mezi mnou a tím zvířátkem nebyl vztah „Domácí mazlíček a jeho majitel“ mezi námi byl velmi zvláštní vztah, který jsem neuměl popsat. Všechno je v hajzlu. Na Vánoce jsme si dali nejmenší počet dárků v historii. Vlastně tam nebylo skoro nic, než klávesy, co mi otec koupil. Ani jsme nezpívali, jenom smutně hleděli jeden na druhého. Bylo mi to jedno, já Vánoce stejně neslavím. Zbytek Vánočních prázdnin strávil učením se hraní na klavír. Tedy na klávesy.
Otec a já jsme si díky hraní na klávesy byly blíže, bohužel mi to vůbec nešlo, protože byly příliš daleko od mého pokoje, takže jsem pořád nervózně chodil kontrolovat své věci a nakonec jsem usoudil, že se takto hrát nedá. Nechám to na jindy. Nechal jsem na jindy vlastně všechno. Velmi brzy byl Silvestr. Většinu času mezi Vánočními svátky a Silvestrem jsem strávil u počítače, to abych na to všechno nemyslel. Bohužel si nepamatuji, kde byl můj bratr na Silvestra, mám docela *okno* v této chvíli.
Vím, že jsem nový rok trávil ve sklepě, není potřeba říkat proč, prostě jsem tam byl. Můžete si vymyslet různé důvody, třeba že jsem tam spal, nebo cokoliv. Můžu jenom říct, že jsem tam byl z logického důvodu, ne z bláznivého (vysvětlení v mém románu Veverčí svět).
Ani v novém roce však bratr nezačal pracovat nebo vůbec dělat cokoliv pozitivního. Našel si ještě další práci v restauraci v sousední vesničce, ta netrvala dlouho a zase z ní byl brzy vykopnut. Několikrát za den nám na dveře někdo zazvonil s tím, jestli je bratr doma. Že prý ho chtějí zabít, protože jim dluží moc peněz. Ani jsem nikdy za ním nešel a neptal jsem se ho, jestli tam chce jít. Bylo jasné, co by mě řekl. Řekl by, že ho to nezajímá a mám jim říct, že není doma. Většinou mi řekli, že mu dají přes hubu. Brzy jsem měl chuť je dovést nahoru, dát jim nůž a říct jim, aby ho zabili. Chtěl jsem sledovat, jak ho zabíjí. Co kdyby mě zavřeli do vezení? Jaký by byl rozdíl mezi tím, když jsem doma trpěl, nebo kdybych trpěl ve vězení. Žádný. Jeho pokoj, ve kterém bydlel, v podstatě pokoj nebyl. Abych to dobře popsal, on si osídlil obývací pokoj, takže se z toho stal jeho pokoj. Měl tam počítač a křeslo, na kterém spal.
Mohl jsem být v podstatě rád, že mě nevyhodil z pokoje. Když ještě bydlel ve městě, občas nás přijel navštívit a vzal sebou hadry na vyprání. Vždy spal v mé posteli s argumentem:
„Já se tady ukážu jednou za milión let, tak nechápu, proč bych nemohl spát v TVÉ posteli!!“
To bylo takto jednou na svatbě mého bratrance, kde se strašně opil a celou dobu se choval strašně hnusně a odporně. Psychicky mě šikanoval. Vypadl jsem ze svatby dřív, protože jsem tam s nimi nechtěl být. Když jsem odjel, rozhodl se hned, že také odjede, že tam nechce být. Potom mě sprostě vyhodil z postele. Byla bouřka a pršelo. Spal jsem na posteli nahoře, ta postel měla matrace z jisté postele, tudíž tam nepasovaly. Byly mírně vystouplé na stranu, takže to bylo jako ležet na plechové střeše. Byl jsem přikrytý dekou, protože mi byla zima. Všichni na mě srali, byli na svatbě a užívali si to tam. Nejel mi tenkrát internet. Zahesloval jsem počítač, aby se mi v něm brácha nehrabal. Došel nahoru a začal na mě řvát, ať mu kurva dám heslo. Chtěl jsem ho potrestat za to, jak se choval na svatbě. Ječel na mě a byl agresivní. Chtěl si zkontrolovat elektronickou poštu. Internet mi stejně tenkrát nejel.
Dnes ale v mé posteli už nespí, jsem rád, protože po něm smrděla, ještě tam vysypal krabičku zápalek na zem. Vlastně to byl ten největší bordelář všech dob, vždycky udělal nepořádek za sto prasat. Tu noc mi moc ublížili skoro všichni kolem, už nikdy na žádnou debilní svatbu naší debilní rodiny nejdu, ani omylem.

S drogami míval problémy už před tím. Jednou takto v noci otec došel z hraní. On hrával na trumpetu v jedné kapele. Došel a zjistil, že si zapomněl klíče. Takže to šel obejít zadem. Zjistil, že se v našem chlévě svítí. Došel dovnitř a naskytl se mu pohled na velkou laboratoř. Nějací dva kluci tam vařili drogy. Neviděl jsem, jak to tam vypadalo, slyšel jsem to z vyprávění.
„Tak a teď máte pět minut na to, abyste vypadli, nebo Vás všechny zabiju!“
Došel do pokoje mého bratra. Naši psi spali s ním v pokoji. Proč asi? Nechtěl, aby štěkali.
„Proč tu máš psy?“
„Mám je rád.“
Otec vrazil mému bratrovi facku. Pak šel zkontrolovat ty dva. Skutečně byli pryč. Bratra vyhodil z domu. Vrátil se až po pár dnech s pláčem, kterým okouzlil matku tak, že ho vzala zpátky. Dostal jsem tenkrát od něj vynadaný, že jsem mu vůbec sahal na počítač. Bratr zradil důvěru mého otce.
Nemyslel jsem si, že obětí drog byli ti, co je brali. Skutečnou obětí drog byl ten, kdo je musel sledovat, dívat se na ně, být s nimi, žít s nimi, jednat s nimi. Nebylo nic horšího, než komunikovat s člověkem, co je vymazaný. Drogy Vás nutí myslet iracionálně, až přímo bláznivě, dělat bláznivé věci, nutí Vás být nebezpečnými lidmi! Můj bratr třeba odmítal nosit věci od Vietnamců, proč? Kde bral ten hnusnej feťák, co nepracoval, tu hrdost? Kde? Nesahal Vietnamcům ani po kotníky, byl hovno.
Do práce stále nechodil, dluhy rostly, drogy pořád bral, všechno bylo stejné. Jednou jsem se ale vrátil domů ze školy a pohlédl. Počítač i bratr byli pryč. Jak jsem se doslechl od rodičů, bratr si bez dovolení vzal dva tisíce korun z otcovy skříně. To byl konec. Otec ho vyhodil na ulic a zabavil mu počítač, KTEREJ SI BRATR VZAL NA SPLÁTKY NA OTCOVO JMÉNO A NAKONEC HO VLASTNĚ ANI NEPLATIL, TAKŽE BYL MÉHO OTCE, JAK Z PRINCIPU TAK FORMÁLNĚ!
Bratr se schovával u jednoho svého kamaráda u nás ve vesničce a bylo jasné, že plánoval dojít domů, až tam nebude otec. Vzal jsem z hromady bratrových věcí jeho krásnou myš. Počítačovou myš. Myslel jsem už také dost iracionálně, v hloubi duše jsem si myslel, že už se nevrátí domů. Psal mi SMS, že prý mám prodat svůj počítač a dát mu ty peníze. Počkat cože?! Proč mám prodávat svůj počítač a dávat mu peníze? Potřeboval peníze. On to napsal tak, že našel dobrého potencionálního zájemce o můj počítač. Že by se mi to mohlo vyplatit. Asi zcvokl. Řekl jsem mu, že tak maximálně za čtyři a půl a ještě si nechám ten jeho. Napsal mi, že chtěl uzavřít chytrý obchod, ale že se ve mě spletl. No, kdyby měl možná mozek, tak by mu došlo, jak hrozné blbosti mi psal.
Později došel domů, když nebyl otec doma a chtěl prodat svůj počítač. Naštěstí mu to matka nedovolila, tentokrát nezměkla. No rodiče vlastně nakonec změkli oba, ale nedali mu počítač. Nechali ho u nás bydlet dál, tenkrát však ve sklepě. Ve sklepě, se svým počítačem bez myši.
Došel jsem domů a zjistil, že je zase vše při starým. Pokoj jsem měl zamčený, přesto tam vedl drát ze sklepa do mého routeru a ještě mi chyběla myš. KURVA FIX! Proč mu matka odemyká můj pokoj? Oni se zbláznili! Já už to tady nevydržím! Pak došel za mnou do pokoje a začal mi nadávat, že chce okamžitě svoji myš, že mu ji navalím a byl u toho hodně agresivní. Měl jsem z něho strach. Pomohl mi až otec. Řekl mu, aby přestal pořád řešit počítač, že už ho ty naše počítačové rozepře strašlivě serou. Byl jsem bez myši a strašně naštvanej, psychicky na dně. Odešel ten den pryč, takže jsem si svoji počítačovou myš vzal zpět. Stejně mi dlužil padesát korun, co mi ukradl. Byla to celá jedna hodina v práci, takže jsem měl plné právo si tu myš vzít. Byl jsem na matku naštvaný po zbytek dne.
Večer jsem byl na internetu a internet se nečekaně odpojil.
„Co s tím je?“
Šel jsem na půdu, abych vypnul a zapnul modem. Udělal jsem to a šel zpět dolů. Ještě před odchodem jsem si všiml malé krabičky na zemi. Byla tu před tím? Nakoukl jsem dovnitř a našel jsem bubínkový kolt. Ano, byla tam pistole s bubínkem. Ledová těžká železná zbraň v mých rukou ožila. Otevřel jsem bubínek a podíval se na náboje, měla jenom jeden náboj. Schoval jsem ji do krabičky a dal zpět na místo. Musel jsem na tu pistoli myslet po zbytek dne, kde se tam vlastně vzala?

Rodiče vymysleli geniální řešení našeho problému. Otec v práci málo vydělával a nesnášel to tam, měl už všeho dost. Najde si práci v zahraničí a odjede s bratrem pryč. To, co bratr potřeboval, je být co nejdál od všech jeho rádoby kamarádů. Souhlasil i on, protože věděl, že už mu zbývá málo času. Co nevidět ho za ty dluhy a půjčky, co nesplácel zatknout a on půjde do vězení. Dělal jsem ze sebe dost blbce, udělal jsem pro ně všechno. Životopisy jsem vypsal já, všechno jsem jim oskenoval a poslal té firmě já. Všechno jsem udělal já.
Jednou jsme jeli do starého bratrova domu, kde bydlet před tím ve městě. Jeli jsme pro jeho věci. Ani nevím, proč jsem pomáhal, mohl jsem se na to vykašlat. Bydlel s jedním Afgáncem, který vypadal bezpečně, jemu ale dlužil taky spoustu peněz. Pomalu jsme ze čtvrtého patra snášeli dolů jeho nábytek a nakládali ho na auto. Byl to těžké tahat se s tím vším. Mezi jeho věcmi bylo 80% mých vlastních věcí, co mi ukradl a já je jako kretén hledal. Trvalo to několik hodin, byla strašná zima a já měl sraz v parku v 11:00 s jednou holkou. S Maruškou.
Když jsme to dodělali, oni odjeli a já šel do parku. Byla skutečně zima na kost. Klepal jsem se tam zimou několik hodin. Došel jsem k místu, kde na louce poskakovaly veverky a sbíraly oříšky. Sledoval jsem je a čekal jsem na ni. Nastala hodina, kdy měla dojít, ale ona nedošla. Měla pět minut zpoždění, deset minut zpoždění, čas běžel dál a pak už to byla hodina, dvě hodiny. Toto nemá cenu. Nasedl jsem na tramvaj a jel jsem na nádraží, abych si vzal autobus domů. Volala mi na mobilní telefon, aby se zeptala, kde jsem. Teprve teď se madam uráčila vydrápat se zuby nehty z postele. Cítil jsem se jako kretén. Omluvila se a pozvala mě k sobě domů. Vzal jsem si zpáteční tramvaj a jel k ní. Pamatuji si, jak jsem vystupoval po schodech nahoru k jejímu bytu. Otevřela a vyšla ven a dál? Nevím, dál mám velký okno, co se dělo po tom vůbec nevím, jestli jsme šli k ní nebo někam ven, to už nevím. Vím jenom, že nám bratr nikomu za tu službu, jak jsme si zkoušeli kariéru stěhováků, vlastně nepoděkoval. Všichni na mě serou, to je jasný.
Nastal den odjezdu a on měl jet. To je nějak jednoduché, ne? Bylo mi to divné, že by prostě měl jenom tak odjet a já měl mít pokoj. Byl to sen? Skutečně se to děje? Jak to bude dál? V den odjezdu bratr zmizel. Sestra je od přírody negativistka, takže hned všechno viděla černě.
„Dostal strach a utekl, do Irska ho nikdy už nedostanete.“
Dostal jsem velký strach, že to bude prostě špatné. Hledali jsme ho, ale nikde nic. Procházel jsem se po vesnici a zjistil, že se schovává v hospodě. Šel jsem tedy domů. To ne chlapečku, buď ty, nebo já, já už s tebou nebudu bydlet ani o den déle, než je nutné. Šel jsem na půdu a vzal si pistoli. Šel jsem odhodlaný do hospody, dneska to ukončím. Namířím na něj a donutím ho odjet. Zima nezima, všechno bylo lhostejné. Došel jsem do hospody a podíval se na něj. Šel jsem k němu blíže a zamířil. Pistole z ničeho nic sama vystřelila a trefila ho do srdce. Neustál to a spadl ze židle. Ležel tam mrtvý s dírou v srdci a s otevřenýma očima. Bylo to děsivé. Celým tělem mi projel neskutečný mráz. Ledovou pistoli jsem upustil a ona dopadla na zem jako kus železa.

Je to konec? Nebo ne…?

Ve skutečnosti jsem ho nezabil a doma na půdě žádnou pistoli nemáme, jenom jsem si občas představoval, jak moc krvavě to může skončit. Sice byl nezvěstný, ale nakonec se ukázal a odjel. S otcem jsem se rozloučil a jelo se. Jeho počítač nakonec nebyl tak špatný, jak se zdálo, byl jenom v hrozným stavu, protože nebyl nikdo, kdo by se o něj staral. Opravil jsem ho a dnes ho používám. Ten svůj jsem prodal a koupil si tiskárnu. Skutečně jsem takový materialista? Brácha se prý zlepšil, nemá tam svoje drogy a neuměl anglicky, takže se v Irsku neměl jak nadopovat. Prý když se jeho mozkové buňky zregenerovaly a vyprchaly poslední pozůstatky drog, začal být i celkem normální, začal pracovat a líbilo se mu tam, jelikož v Irsku je na rozdíl od České Republiky o polovinu levnější elektro a on elektro miloval. Jsem opravdu nesmírně vděčný svému otci, pomohlo to. Moc mi pomohl a udělal to všechno pro mě. Už ani nechci, aby mi poděkoval za to stěhování, nebo se za to všechno omluvil.
My jsme sice byly oba jako z jiného světa, jenže jedno jsme měli podobné. Některé věci byly prostě neomluvitelné a tak nebylo potřeba se omlouvat, nejlepší bylo prostě to nechat plavat. Když totiž někomu řeknete: PROMIŇ, ODPUSŤ MI tak to nestačí, je to hodně málo. Jenže když řeknete „Promiň“ a začnete si sypat popel na hlavu ve stylu „Jsem idiot, kretén!“ tak začnete jako by citově vydírat a vzbudíte lítost. Nejlepší je prostě neříct nic. A díky? Díky mi říct vlastně ani nemohl a víte proč? No jasně, protože jsme spolu vlastně vůbec nemluvili.
Je to jedno, minulost je minulost a nemá cenu ji řešit, stojí to zbytečnou sílu. Stejně ji už nikdo nezmění a nakonec mě to hodně naučilo, naučilo mě to být silnějším a odolnějším člověkem. Už neřeším minulost a dívám se jenom do budoucnosti. Nemyslím na to, jak minulost byla špatná, myslím na to, jak budoucnost může být dobrá. Stačí jenom chtít. Bohužel, brzy se v mém životě objevilo něco mnohem horšího, co se nedá s tímto srovnat, jenže o tom až zase příště…