• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Můj podzimní pád

autor: Sianidi

Opět nastal podzim. Kdysi dávno jsme milovala podzim. To spadené listí šustící mi pod nohami. Tehdy jsem se snad ještě uměla i smát.
„Zažiji to snad ještě někdy?“ ptám se sama sebe a marně hledám odpověď. Podívám se na prázdnou podlahu, jako by tam snad ta odpověď někde měla být. Není.
Podívám se z okna. Kapky deště mi tančí po parapetu.
„Prší. Zase prší.“ povzdychnu si. Kdyby jen ten déšť chtěl smýt všechna má trápení.
Odvrátím svůj zrak ke dveřím. Ty dveře nikdy neotevřu. Jak ráda bych jimi prošla ven. Ale co pak můžu?! Ten svět venku mě už dávno odepsal a já odepsala jeho. Vzal mi celé mé bytí, to proto jsem teď vězeň ve svém vlastním bytě. Naštvaně hodím lahví od vína proti zdi. Trochu se mi uleví. Na malou chvíli.
Sednu si na kraj postele a přemýšlím o sobě. Sedím tak celé hodiny. Mezitím slunce vystřídal na obloze měsíc. Další prázdný den za mnou. Podívám se znova z okna. I měsíc se přede mnou ukryl do náruče noční oblohy.
„Pojď spát, to už nemá cenu…“ radím si.
Kostelní hodiny právě odbíjejí půlnoc.
„Ideální čas na spaní!“ pomyslím si. Schoulím se do klubíčka a obejmu svoji prázdnotu. Snažím se usnout.
„Ještě nejsi ztracena…“
„Kdo to byl? Kdo to sakra řekl?“ Hledám sirky a zapaluji několik svíček. Nikdo tu ale není.
„Jsem snad blázen?“ ptám se a sama si i odpovím: „Asi už vážně budu.“
„Ještě máš to vše změnit.“ šeptá mi do ucha podivný hlas.
„Ne, já nechci! Jdi pryč!“ prosím ho, zatímco mi vítr bije do oken.
„Sama si ubližuješ. Za všechno co se ti stalo vděčíš jen sobě, sobě, so…“
„Zmizni!“ zasyknu.
Vítr už se mi dotloukl do bytu. Skleněná výplň se rozletěla na tisíc kousků. Svíčky pohasly.
„Do háje! To je zima. Za to může určitě ON“
„Ty to nedokážeš, nedokážeš projít těmi dveřmi ven…“ vysmívá se mi.
„Dej mi už pokoj. Chci být sama!“
Jdu k oknu. Šlápnu na střepy a cítím, jak mi teče krev. „K čertu už se vším!“
Ten pes tam venku pod lampou. Ten obraz mi něco připomíná. Ano, můj dětský smích. Mého Arga. Tanec v dešti. V uších slyším tu nejhezčí symfonii. Symfonii dětství.
„ No, tak!“ přeruší mé vzpomínky hlas.

Ráno se probudím v hlavě prázdno. „Co se stalo? A kde to jsem?“rozhlédnu se kolem sebe. „V nemocnici!“ vykřiknu.
Po chodbě slyším nějaké kroky. Snad jako by ty nohy tančily valčík. Jdou blíž.
„Dobré ráno!“ zdraví mne vesele nějaký zdravotník.
„Co tu dělám? Jak jsem se se dostala?“
„Zřejmě jste vypadla z okna. Štěstí, že bydlíte tak nízko.“
„Nedokázala jsem projít dveřmi, nedokázala….Měl pravdu. Nedokázala…“ šeptám si pro sebe a propuknu v pláč.