Korálky

autor: Moonell

Lezla po podlaze a nadávala na všechno kolem. Zase se rozsypal, kčertu, tenhle měsíc už potřetí…
Asi to měla brát jako znamení, možná to mělo skončit, ale ona nechtěla – neviděla – neslyšela, jen nadávky se líně rozléhaly prázdným domem. Jeden po druhým sbírala ze země malinké, černé korálky a házela je do misky na ovoce (první nádoba, co jí přišla pod ruku). No, minimálně dneska měla program – stejně neměla co dělat.

[ Zase by si sedla k počítači a znuzeně bloumala po stránkách, doufajíc, že na ICQ se snad někdo připojí (někdo, někdy – nikdy), pak odešla, hrála hry, nebo si četla, a nic by jí nebavilo, zase by si lehla na postel a přemýšlela, hledala smysl, který už dlouho nenachází, a pak by – pořád stejně otrávená životem – šla sama spát. Spát, v tichu a klidu domu, ve kterým její rodiče *mají* bydlet. Sama, zatrpklá, znechucená sama sebou i světem okolo, se zábalem na krku a prolívajíc se čajem – a den za dnem ubíhají a zaběhnutý stereotyp nic neruší, hodiny tikaj pořád stejně pomalu. ]

Naslinit a trefovat, naslinit a trefovat, korálek za korálkem navlíkat na slabou nit, která se stejně zase přetrhá. A navlíkala dlouho, dlouho, a nenáviděla každý z těch korálků zvlášť za jejich existenci, jejich trhavost a nesoudržnost. Všechno se to sypalo pod rukama, slabý nitě praskaly a uprostřed toho tikaj hodiny – pořád stejně pomalu.
Skončila navlíkání a šla spát, sama se svým plyšákem se vydávala do říše snů – ale neunikala, pronásledovalo jí to všude a ona nemohla spát, nemohla spát klidně jako dřív, když byla ještě malý děcko a její spánek rušil jen drkot tramvají zvenku. Všechno jí bolelo a cítila se plná prázdnoty.
Ráno vstala v osm – jako vždycky – a sedla k počítači – jako vždycky -, zapnula ho a zjistila, že na ní nikdo nečeká – … -.
Cinkot.
Do háje, zase se roztrhnul
– a hodiny tikaj pořád stejně pomalu…