• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Čekání

autor: Angelon

Stojí na náměstí vedle sochy a čeká. Chladný, zimní vítr mu rve vlasy dozadu a pohrává si s klopami a šosy dlouhého, tmavě šedého kabátu. Čeká…
Slyší monotónní klapání bot. Míří k němu, to ví, nebo spíš tuší. To klapání zní jako tlukot jeho srdce. Klap, klap, buch, buch… Klap, klap, buch, buch… Neotočí se. Jen si smutně povzdechne:
„Myslíš, že dneska bude svítat?“ Ticho. Neodpoví. Dvě štíhlé, skoro vyhublé ruce ho obejmou kolem pasu. Ledové ruce. A dál mlčí…

Vybavil si včerejšek. Jak vešel do toho jeho malého, zatuchlého bytečku s vyrudlými závěsy a sešlapaným kobercem. Doupě dekadentního parchanta. Tichounce vešel dovnitř a zul si boty. Na napůl odlomený háček si pověsil kabát a potom šálu. Uhodil ho pach levného parfému a alkoholu. Překvapeně zamrkal. Ty tři kroky, které ho dělily od Dorianovy ložnice, mu připadaly jako celá délka vesmíru. Ale nakonec je překonal. Nastevřel dveře. Parfém se mu představil svým levným jménem „sex.“ Zahleděl se na dvě upocená těla na posteli, zamotaná svými pohyby do špinavých peřin. Dívčí křivky zakrývaly Dorianovu nahotu. Lačně volala po další rozkoši. Zavřel dveře. Mechanicky si obul boty a obléknul se do kabátu. Obmotal si šálu kolem krku a zastrčil dlouhé vlasy za uši. Jen co zabořil ruce do kapes, jeho levou dlaň ostře pohladila jeho dobrá přítelkyně. Jediná přítelkyně. Kolikrát už jen okusil její nebezpečné přátelství, když si její pomocí kreslil a vyrýval do bolavých rukou složité krvácející obrazce, aby se necítil tak.. Tak špatný. Pevně ji sevřel v dlani. Zahryzla se mu do ruky a lepkavá krev ho objala mokře a horce po celé délce prstů. Chtěl mu ji dát. Chtěl mu ji věnovat, aby mu dokázal svou… Před očima se mu mihnul obraz Dorianovi tváře, zbrocené potem, polodlouhé, černé vlasy přilepené k čelu v kučerách. Potřásl hlavou, aby myšlenku zahnal. Ruka se víc přitiskla k chladné oceli. Přivřel oči…
Doma se svléknul do naha už v předsíni a vytáhnul žiletku z kapsy. Byla rudá od jeho krve. Přešel, s očima upřenýma na její blýskavé, tajemné tělo, do koupelny. Posadil se na okraj vany a napustil do ní vodu. Při zvuku tekoucí vody si vzpomněl na jeden, ne až tak vzdálený, voňavý večer, kdy se s Dorianem miloval v téhle místnosti. Seděl na tomhle okraji téhle vany, rukama opřený o ten samý okraj té samé vany, hlavu sladce zakloněnou dozadu a Dorianovi ruce a plná ústa mu dělaly tak dobře. Teď tu seděl sám, bledý, na pokraji nicoty. Nutkavá touha začít zvracet se nedala umlčet. Musel se rychle zvednout, vrhnout se k záchodu a svěřit té porcelánové nádobě obsah svého žaludku. Na čele mu vyvstal studený pot. Ohromeně se posadil na zadek. To prokleté ticho mu řvalo do uší. Prkenně se zvednul a opláchnul si obličej. Voda z vany skoro přetékala. Utáhnul kohouty a posadil se do té masy horké vody. Přijala ho ve svém náručí tak ochotně, jemně ho laskala drobnými vlnkami. Hodně přeteklo. Voda se začala barvit jeho krví do světlounce růžova. Položil se a vůbec mu nevadilo, že si namočí vlasy. Zhluboka se nadechnul a potom se ponořil celý. Zavřel své šedé oči. Pod vodou bylo také ticho, ale jiné. Takové mokré, dunivé, dusivé. Pravidelně kapala voda z kohoutku s nepříjemným šplouchnutím. Od úst mu stoupaly bublinky a praskaly na hladině. Už neměl co dýchat. Ještě chvilku a…
Prudce se zvednul a zhluboka dýchal. Voda mu kapala všude kolem. Ale už ho neutěšovala. Mohla ho zabít. Konečně si to plně uvědomil. Rychle vstal a zuřivě se začal sušit. Měkký froté ručník ho hrubě hladil. Opustil koupelnu, ručník bezprizorně zůstal ležet zmuchlaný na podlaze. Tak nějak si připadal i on.
„Alespoň nejsem sám…“ pomyslel si chmurně. Odešel do svého pokoje. Chvilku tam jen tak stál a zíral z okna. Nechtěl se podívat na stěnu za postelí, kde viselo několik fotek jeho a Doriana. Strhnul naštvaně přehoz z postele, stočil se do klubíčka a přetáhnul si deku přes hlavu. Okolní svět na několik hodin přestal existovat…

„Lestate?“
„Hmm?“
„Miluju tě…“ zašeptá mu do ucha.
„Ty lháři! Ty hnusnej lháři!“ chce se mu zakřičet, ale neudělá to. Jen ho pevněji obejme.
„Vážně?“ spíše než se zeptá konstatuje lhostejně.
„Jo.“ Pokrčí rameny.
„Možná..“ souhlasí s povzdechem. Dorian si opře hlavu o jeho rameno. Hledí dopředu, do východu slunce.
„Já tebe taky.. A opravdu…“ zašeptá Lestat najednou plačtivě. Ozve se cvaknutí kohoutku. Kulka prolétne jejich těly a zaboří se do sochy za nimi.
„Miluju tě…“