• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Stalo se….a co dál?

autor: Charlotte

Když život najednou ztratí všechen smysl a nějaká neznámá síla Ti dodá odvahu, je nejspíš už moc pozdě. Něco, co nedokážu pojmenovat, se stane. Zvrat? Možná, ale nebo taky jen…
Sáhl sis na život. Jenže proč vlastně? Zvrat, krize, nebo prostě jen jedna nosná myšlenka?
Nerozumím Ti. Nebo už tomu?
Smál jsi se. Všemu a nejvíc na mě. Snad i srdce mi při tom úsměvu poskočilo.
Milovala jsem Tě?
Ne, jen jsi mi byl něčím blízký. Něco jsem k Tobě cítila. Radost, přátelství. Vždyť já se také smála. Na Tebe.
A pak to přišlo…
„Víš, co se stalo Kubovi?“
Srdce poskočilo, myšlenky zčernaly.
„Oběsil se.“
A co teď?
Kubo, bylo ti přeci jen osmnáct let. Celý život jsi měl před sebou. Nemusel ses bát samoty, ba ani ničeho jiného. Snad jen…
Ale kdeže. Stalo se… a co dál? Zapomenout či vzpomínat?
Na Tvůj hrob položím jednu černou růži a jednu červenou. Z lásky a z nenávisti. Zklamal jsi mne a nic to už nezmění. Nezapomínám, čísla nemažu = lidé zůstanou.
Ale teď… Udělám výjimku. V adresáři kliknu na smazat. Prosím čekejte… Uživatel neexistuje…
V mysli je to horší. Tlačítko smazat je ode mne vzdáleno miliardy světelných let… A já jsem teprve na počátku té dlouhé cesty.
Stalo se… a co dál?
Slzy setřu z tváře, když opouštím hřbitov. Pod očima černé kruhy. To ta řasenka = chtěla jsem vypadat hezky, důvod neznámý.
Jsou dušičky… Jeden jediný den, kdy vzpomínky jsou dovoleny.
Proč jen vzpomínám pořád?
Stalo se… a co dál?
Sbohem, Kubo. Jen jsem prostě chtěla… Asi už nic… Nepochopím a snad už ani pochopit nechci.
Vždyť…
Co by mi to pomohlo? Nezapomněla bych. Teď ještě ne. Třeba… Třeba později.
Do zářivé noci se nesou jen vzlyky.
Chybíš tu… Je tu najednou nějak prázdno.
Poznala jsem Tě a stal jsi se mi přítelem.
Za to… Ti děkuji…
Tak…
Stalo se… a co dál?
Vzpomínky, teď ještě mnoho čerstvé, se později vytratí. A tehdy nastane ten den, kdy… prostě zmizíš…
Zatím…
Sbohem, příteli…