• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Smutná, ale přeci nejšťastnější

autor: Dangerkiss

Dopad každé kapky, která jí stékala po tváři na zem ho trápila.
Všechny slzy chytal do svých dlaní.
A ona dál plakala a plakala…
A on na ni stále koukal a držel dlaně pod těma uplakanýma očima.
Neusmívala se tak, jako každý den, když spolu byli.
Nesmála se tak krásně, jako pokaždé, když ji dloubal prsty do žeber.
Nebyla taková, jako vždycky. Bylo to jiné. Tak nějak úplně jiné. A nejvíce ho trápilo, že on nevěděl proč to tak je. -ona ano, a moc dobře-
Ani jeden z nich nemluvil. Jen tiše mlčeli. Ona plakala a on seděl vedle ní s nataženými dlaněmi. Neodvážil se otevřít svá ústa a vyslovit ani to hloupé ,,Bude líp“… Jen seděl, zíral na její utrápenou tvář, na její dlouhé vlasy, které jí padaly do tváře, na její smyslné rty a na slzy, které jí stékaly v proudech po tváři.

,,Jdi pryč“ prosila ho.
Ale on stále seděl vedle ní a chytal všechny její slzy do svých rukou.
Dlaní si setřela kapku, která jí stékala po rtu.
Náhle se jeho oči upřely na její dlaně.
Pustil slzy, které ,,nachytal“ na podlahu a vzal její dlaně do svých.
,,Co to máš?“ ptal se znepokojujícím hlasem.
,,Nech to být“ vysmekla se mu a schovala své dlaně do vlasů.
,,Od čeho to máš?“ ptal se stále starostlivěji a starostlivěji.
,,Nevim. Nechci se o tom bavit“ pípla a sklopila hlavu.
Samozřejmě, že věděla, od čeho to má. Vždyť to byl účel. Mít ,,to“ vyryté na dlani. Každou chvíli, každou minutu, každý den, když jí trápily její problémy. Problémy doma, ve škole, s ,,ním“, byla šťastná uvnitř, ale navenek působila neustále utrápeně. Možná, že utrápená byla, ale nechtěla, aby kdokoliv zjišťoval podrobnosti. Byla vyrovnaná s bolestí. Každý den zažívala bolest, to právě tím, když si do dlaní ryla po večerech jehlou a pozorovala, jak jí pramínek krve stéká po ruce. Nebyla blázen, jen tak řešila své problémy.
Odmalička jí bylo ubližováno, postupem času se to pouze stupňovalo, byla zvyklá, přišlo jí to naprosto normální a běžné, nic zvláštního.
,,No tak, co se stalo. Prosím, řekni mi to“ sténal dál.
Obrátila se na něho. Své ruce už nedržel pod jejíma očima.
Už neplakala.
Už nechtěla.
Nechtěla, aby se na ni díval. Vlastně ani nechtěla, aby tam s ní byl.
Přitiskla své rty na jeho.
,,Jdi pryč, prosím“ zašeptala a hluboko mu pohlédla do očí.
Vyděšeně na ni pohlédl.
,,Dobře. Ale slib mi, že se mi ještě během večera ozveš.“
Kývla hlavou na souhlas a rukou ukázala na dveře. Pomalu si stoupl, sebral mikinu z křesla a políbil jí na čelo. Naposled pohlédl na tu hromádku neštěstí, schoulenou na zemi u topení, a potichu zavřel dveře.

Odložila jehlu a spokojeně se opřela o topení. Pes jí začal olízávat rány. Bolelo to, ale dýchala zhluboka, vydržela to. Byla tak šťastná. Opravdu šťastná. Jako nikdy v životě. Cítila takovou spokojenost. Milovala ho tak, že to nedokázala popsat, vyjádřit…
Vzala do levé ruky telefon a začala vyťukávat smsku.
,,Neboj, jsem v poradku.
Miluju te“ – odeslat.
Vzápětí došla odpověď
,,Mam strach. Muzeme se ted jeste videt?“
Usmála se, a zašeptala si pro sebe ,,Můžeme“
Přesně to, mu napsala do další smsky.
Pohlédla na svou dlaň, která byla celá od krve. Šla do koupelny, strčila ruku pod kohoutek a pustila studenou vodu. Poté si ji opatrně usušila a pohlédla na své ,,dílo“.
-Alan- bylo zde vyryto. Vryla jeho jméno jak do staré břízy, jak do své dlaně, tak i do svého srdce. Vším si byla tolik jistá. Už nikdy nebude milovat nikdoho tolik, jako jeho.