• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Zpráva o smrti čísla 547

Autor: Philip08
Polní lazaret. Nic se nepamatuji, nic. Nevím, jak se jmenuji, odkud jsem. Všechno je v mlze. V mozku mi duní tisíce bubnů, tlačí mi na lebku. Co nevidět se rozskočí. Pamatuji si jen exploze granátů, řev raněných, valící se zelené tanky. Naše vojáky, letadla. Všude krev, vyvržené vnitřnosti, sloupy ohně a dýmu. Běžím spolu s dalšími vojáky po nějaké louce. Před námi plápolá vesnice, kterouž naše stuky proměnily v ruiny. Vítězíme, utíkáme vpřed. Přeskakujeme rozsápaná těla, mrtvoly potrhané kulkami.
Jsme uprostřed vesnice. To si ještě pamatuji. Bojujeme dům od domu, všude oheň a dým. Práskají výstřely, rachotí samopaly a kulomety Pod vesnicí bojují tanky o nějaký most. Nás tam poslali také. Zae ta neuvěřitelně obrovská masa běžících pěšáků. Boty dusají po matce zemi. Pásy vozidel likvidují stromy, zápalné pumy mění celý batalión v hordu ohořelých koster. K nebi letí stěna vyrvané hlíny. Nic nevidím, jsem oslepen ohnivým mrakem.
Utíkáme dál. Kulky sviští okolo našich těl, pálíme ze shcýh zbraní v odpověď. Moji kamarádi se hroutí mrtví k zemi-rozervala je dopadající mina. Nějaký četař se svým oddílem dobývá předpolí mostu. Vítezný postup vpřed. Je to sen, nebo se mi to zdá? Nevím už co je horečnatá vize a co opravdová vzpomínka. Postavy mizí a zase se objevují. Bitva běží dál a běží naplno. Nový útok, nová krev, noví mrtví. Nepřítel útočí, letadla rozsévají smrt. Naše tanková brigáda je rozdrcena protitankovými bateriemi.
Ústup. Prcháme. Celé houfy jako šedé myši, jako stádo zdivočelých mravenců prcháme pryč. Mezi námi běží smrt. Temná, šedá postava mává svou zubatou kosou a zhasíná životy mých kamarádů, které ani vlastně neznám. Celé zdivočelé stádo prchá pryč. Náhle řev, jekot, svist, pronikavé řvaní.
Výbuch. Hučí mi v uších. Nic nevidím, nic neslyším, kolem bílá tma. Mění se rázem v plamenné peklo. Mám pcoit, že mi hoří obličej, ruce se mění v proudy roztaveného olova. Křičím, řvu! Prosím o pomoc. Nikdo mě neslyší. Vůbec nikdo. Ani Bůh, ani ďábel kdesi v hlubinách pekla. Jsem sám uprostřed ohnivého víru a cítím smrt, jak se okolo mě otřela svým potrhaným šedým hávem.
Kroky. Na obličeji obvazy, na rukou také. Nohy necítím. Nakládají nás do vlaku a odváží nás někam pryč. Všechno tu páchne. Zaschlá krev, zvratky vnitřnosti. Vyložili nás v nějaké polní nemocnici a položili na provizorní nástupiště. Omdlel jsem. Na okamžik jsem se probral z vědomí, když se nade mnou sklánělo cosi v zakrvácené zástěře prý lékař. Otrava, prohlásil jen.
Odnesli mě. Ležím v nějakém dřevěném baráku, kolem spousta raněných. Nářek a řev z vedlejšího operačního sálu. Mrtvé nevím kde pohřbívají. Přede dveřmi narychlo sbité rakve, spíše jen bedny. Dny míjejí. Jsem slabší a slabší. Cítím, že je konec. Smrt obchází kolem lazaretu. Neznám své jméno, vím jen, že jsem číslo 547. Vedle mě hrají karty čísla 312 a 502. Mají to napsané na tabulkách nad postelemi.
Lazaret má také číslo. Neznám je. Neznám je! Blíží se konec. Je půlnoc. Tma tam za okny i tady. Tma je úplně všude. Kolem mě, nade mnou i pode mnou. Nekonečná černočerná tma beze světla na konci tunelu. Je konec.
Ráno přijde šéfdoktor. Uvidí moji mrtvolu a zaprášeným hadrem smázne cedulku s číslem nad postelí. Zapíše do papírů zprávu o smrti čísla 547. Jeho to nezajímá. On má desítky takových. Nežaluji ho, nesoudím. Na to nemám nárok. Mě je dáno osudem tady zemřít. Uloží mé šrapnely prosekané tělo do jedné z těch beden přede dveřmi a pohřbí do země. Jestli na mě bedna zbyde. Jsou jen pro oficíry, prý. Velitel pohřební jednotky pak nad hromadným hrobem vztyčí kříž. Na co to? Až sem nepřítel přijde, všechny kříže stejně zničí.
Uloží mě do země. Chlad, ticho, šedá řeka smrti plyne dál. Unáší i mé špatně smazané číslo 547 na černé tabulce nad postelí. A pak už jen věčný klid…