• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Výlet vlakem

„Představ si, co se mi stalo včera,“ uvítala jsem kamarádku v autobuse, když jsem jela na odpolední nákupy do nedalekého nákupního centra.
Usmála se na pozdrav a pokynula hlavou, abych se posadila vedle ní. Ani na okamžik jsem nezaváhala a využila jediného volného místa.
„Tak povídej, přeháněj, co se ti stalo?“ Začala vyzvídat hned potom, co jsme se rozjeli.
„Včera jsem chtěla vyrazit do Hradce Králové s Míšou a Bárou do kina,“ spustila jsem.
„Co pěkného dávali?“
„Válku nevěst, docela příjemná komedie,“ odvětím. „O tom jsem ale nechtěla mluvit“ Na chvíli se dramaticky odmlčím a pak pokračuji: „Koupila jsem si tedy pěkně lístek a zbývalo mi pět minut, než měl vlak odjíždět. Na tabuli jsem si všimla, že má vzadu přípoj na Havlíčkův Brod, který se měl v Rosicích odpojovat.“
Kamarádce začaly cukat koutky, jakoby jí pomalu začalo docházet, co se stalo, ale mlčela a dál poslouchala mé vyprávění, jako spousta dalších cestujících.
„Říkala jsem si v duchu, že se raději poptám průvodčího, přeci jen se známe, že. Ptám se ho tedy, zda je toto vagón, který odpojují, nebo ten do Hradce. Odpoví mi, že jede do Hradce a zas zmizel. Spokojeně jsem se tedy usadila do pohodlné sedačky u okna a čekala, kdy se rozjedeme.“
Okolo nás utichly i zbytky hlasů. Fajn tedy, pobavím všechny přítomné.
„V Rosicích jsme stáli asi deset minut a já v klidu pročítala e-maily na mobilu. Když jsem ucítila slabé cuknutí, jak se vlak rozjížděl, těšila jsem se ještě víc, že brzo holky uvidím.“
Odkašlala jsem si, než jsem se pustila do pokračování. „Když jsem asi po dalších pěti minutách odtrhla oči od dočteným e-mailů, projelo mnou zděšení. Právě jsme míjeli pardubické závodiště. To víš, že mi hned došlo, co se stalo… Prostě jsem seděla ve vlaku do Brodu.“
Ozval se hurónský smích, ale já vyprávěla dál. „No chápeš to? Kdybych se ho neptala, tak si pomyslím, že jsem blbá a přejdu to. Ale takhle? Takhle jsem seděla jako trubka ve vlaku, který jel opačným směrem. Ještěže, to nebyl rychlík. Bohudík stavěl v nedaleké Chrudimi, kde jsem samozřejmě ihned vystoupila a šla si nakvašeně koupit lístek do Hradce. Tamten jsem samozřejmě použít nemohla, protože mi to ten inteligentní průvodčí označil, že.“
To už se bavila více jak půlka autobusu.
„No, paní u výdejního okýnka na mě koukala jako na člověka, který přiletěl z Marsu. Taky aby ne, kdo normální by si kupoval lístek na vlak do místa, odkud právě přijel?“
Ale to jsem se už smála i já. Přeci jen na jednu stranu se dala tahle příhoda považovat za zdařilý vtip.
Další zastávku jsem už musela vystupovat, ale je mi jasné, že se zbytek bavil, i když jsem tam už nebyla.

Nákupy v AFI Paláci proběhly bohudík bez žádných tragikomických událostí, za což jsem byla vděčná a rozhodla jsem se, že se vydám ještě do jednoho nedalekého nákupního centra, abych vybrala bratránkovi dárek k svátku.
Jen co jsem nastoupila do autobusu, spatřila jsem bývalou spolužačku ze základní školy. Ihned jsem k ní zamířila. „Představ si, co se mi stalo včera.“