• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Potykejme si Jarouši, co říkáš…

Autor: Bucharovic

,,Kalná jsou opilcova rána…“, bušil nějaký zlý, neodbytný a ošklivý permoníček uvnitř hlavy pana finančního ředitele jedné nejmenované společnosti. Ne, neřekl o sobě, že je vůl, protože se večer před tím tak strašně ,,sťal“ na vánočním, firemním večírku. Byl odjakživa přesvědčený o své vzrůstající genialitě a něco tak strašného, jako je přirovnání k tupému tvorovi, by o sobě nikdy neřekl. To však nic nemění na faktu, že byl více než trochu odleželým kusem hovězího, zbaveného kastrací další možnosti vlastní reprodukce.

To je úžasné, jak se taky dá česky a kulantně o někom říci, že je vůl což…?!

Jeho spolupracovníci a hlavně podřízení však o tom byli přesvědčení. Důvodů měli víc než dost. Pan Jaroslav byl neskutečně nafoukaný, jeho ješitnost se dala přirovnat snad jen k pýše válečníka kmene Zulu na délku svého mužství. Jeho sebestřednost se projevovala mimo jiné třeba tím, že on, jako jediný si netykal vůbec s nikým v celé firmě. Nikomu tykání nenabídl, a pokud bylo nabídnuto jemu, striktně a bez skrupulí to odmítal. Kdyby neměl jmenovku na dveřích své kanceláře, snad by ani nikdo nevěděl, že se mu dá také říkat -,,Jaroušku“.

Tou svou nabubřelostí ostatní ve firmě doslova ,,kakal“.

Toho dne vůbec netušil, proč minulý večer tolik pil – vždyť sám svým podřízeným ,,nedoporučil“, nezřízenou konzumaci jedu zvaného alkohol… Nejvíce ho štvalo, že ho ten den čekala důležitá obchodní schůzka a on se tak nějak ,,necítil fit“.

Když ráno vstoupil na chodbu finančního oddělení, potkalo ho něco, co by se dalo stručně vyjádřit slovy -,,Pic kozu do vazu“. Z jedné kanceláře se vynořila ,,ta nána vyzývavá“ Součková, mrkla na něho spiklenecky jedním svým zmalovaným okem a sladce zabublala -,,včera jsi byl pašák Jarouši…!!“

,,Hýýýk…?!“

Sice se panu řediteli oddělení chtělo od rána tak trochu blinkat, ale po tom, co slyšel, měl co dělat, aby nespolkl vlastní jazyk. Než se ale stačil vzpamatovat, zbyl po sličné slečně Součkové na chodbě jen závan parfému. Než si stačil cokoliv srovnat v hlavě, zjevil se před ním jeden ze starších účetních a pana Jaroslava čekala další ledová sprcha.

,,Tak co Jardo, jak je? Nevypadáš dobře člověče, chtělo by to aspirin viď…“

Jaroslav se skelně vytřeštěnýma očima zapadl do své kanceláře a tam, jako rána z milosti, čekalo na něj uvítání jeho sekretářky Ilonky.

,,A jéje Jardo, ty vypadáš! To byla síla včera co?!“

,,Vééén!“, napůl zařval, napůl zasípal Jaroslav a konečně našel konstantní bod v náruči svého šéfovského křesla.

,,Aby ses nepotento, ty nádhero…“ zamumlala si neslyšně Ilonka a raději vypadla z kanceláře ven.

,,Copak se celý svět zbláznil?! Co se to vlastně proboha včera stalo?!“ ptal se sám sebe.

Inu, stalo se, stalo…

Firemní večírek se měl konat v objektu firmy a proto se v zájmu určení jistých pravidel, sešly ráno před firemním, vánočním ,,mecheche“ vedoucí kádry na poradě ,,vedoucích kádrů“. Tam, ve vší vážnosti (a nebetyčné blbosti) došli k závěru, že večer na večírku bude každý nadřízený dbát na stav svých podřízených. Nepřipustí, aby se někdo opil jako zvíře a kouřit se bude chodit zásadně před budovu firmy – na mráz.

Jeden by si skoro myslel, že takový nápad musel přiletět snad z Bruselu…

Když pan Jaroslav vážným a přísným hlasem oznámil zkoprnělému osazenstvu svého oddělení výsledek porady představenstva, začal v jedné chytré hlavě klíčit plán. Slovo dalo slovo a past byla nalíčena…

Večer byl ještě ,,mladý“ a Jaroslav se opravdu kontroloval. Pil jen střik a i ten střídal s obyčejnou minerálkou. Jen mu bylo divné, že všechny ženské z jeho oddělení tak moc touží po tom, aby si s ním mohly zatančit. Nemohl chudák tušit, že zatím co tančí, do jeho střiku je doléváno čisté víno a do minerálky po chvíli začala po troškách přibývat vodka. Protože šel z tance do tance (jen osvěžit pitím ho dámy nechaly vždy svědomitě) netušil, že ty nohy se pletou z jiného důvodu, než je jen obyčejná únava z tance…

Když zatoužil po občerstvení, sesypaly se jeho tanečnice okolo něho a on už za chvíli ani tančit nechtěl, ale pít – to ano, to chtěl… Když už sotva stál na nohou, zvedla slečna Součková ruku, druhou objala svého nadřízeného okolo krku a zašveholila -,,Potykejme si Jarouši, co říkáš…?!“

,,Ahóóój všiechnííí“, zahlaholil Jaroslav do prostoru.

,,Tak a všichni si týýýkáámééé! Je to jasném? A kdo ne, tak mu nedám prémie – tak a gdee máám pitíčkóóó?!“

,,Tady Jaroušku, bumbej, bumbej…“

A Jaroušek bumbal a potykal si snad úplně s každým v sále. Pohotový referent odbytu celé veselí natáčel na digitální kameru a tak bylo na všecko neprůstřelné ,,Corpus Delicty“.

Samozřejmě, že druhý den (které blbce taky napadlo pořádat večírek ve středu…?!) si Jaroslav nic nepamatoval, ale netušil, že ze strany druhých je ,,pamatováno“ více než dobře.

Jak tak seděl ve své kanceláři, hlavu v dlaních, zazvonil mu mobil.

,,Jaroušku, za chvíli máš to jednání v zasedačce, tak ať na to nezapomeneš jó…“ připomněl mu mladší asistent jeho odboru. Odmítl si lámat hlavu záhadou familiárností, které si k němu dnes lidé okolo dovolují a vydal se o patro výš, směrem k zasedací místnosti. Tam na něho už čekal důležitý pán ze společnosti, která se měla stát zanedlouho významným obchodním partnerem společnosti. Chvíli spolu jednali a právě když si budoucí partner pochvaloval, jak to u společnosti pana Jaroslava krásně funguje, někdo zaklepal na dveře. Než stačili mrknout okem, dveře se otevřely a nakoukla do nich uklízečka. Byla ošklivá jako noc, hubená jako lunt a vytetované srdíčko na hřbetu pravé ruky napovídalo, že má možná za sebou i nějaký ten rok v base.

,,No to jsem si mohla myslet Jarouši. Vykecáváš se tu a já tady nemůžu ani utřít prach more. Už jsi sis aspoň vzpoměl, kam jsi mně včera schoval tu podprsenku ty kaňoure jeden…?!“