• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Pivo hoří

autor: Janbl

Bylo krásně hnusné zimní odpoledne. Sníh, který celý minulý týden napadal, začal tát, a místo sněho z toho byla jakási břečka šedá. No ale to nám nedělalo problém, protože nás jen tak nic neodradilo od naších zábav.
A tak jsme vyrazili. Já, Kolťas, Mlíko a ve té době moje holka jménem Verča, natož že ji bylo 19 roků a mě bylo 14, tak to byla výhoda, mohla nám koupit pivo a cigarety.
Dali jsme dohromady naše koruny, koupili pár pivek, jakýsi levný patok, a cigarety značky Start, v té době ještě za 33 korun. Svíčky jsme pobrali už z domu. A šli jsme vesele do našeho kutlošku jménem podsvětí 2. Byl to starý bunkr, kousek od centra města, a byl z větší časti zasypaný. Ale to nám neděla problém. My jsme přece jen byli šikovní, a pěkne jsme si ho upravili, aby mohl sloužit naším učelům. Sedačky byli z jakýchsi starých trámu, stůl byl udělan z krabic, a poličky, těch nebylo třeba. A největší luxus, odkladací stloleček, který byl z jakésiho filtru do auta.
Tak jsme se pohodlně usadili, zapalili svíce, jinak bysme prd viděli. Rozbalili jsme si krabičku cigaret. Vytáhli si zápalky. Strčili si cígo do huby. Zkušeně na pátý pokus jsme si zapálili cigaretu. A už jsme čoudili. Kecáme jako vždy o blbostech co jsme vyvedli ve škole. Najednou Verča nachází ve své kapse zapalovač. Navrhnu jí, ať si ho dá na náš skvělý odkladací stoleček. Dá ho tam. Vytáhneme si piva. Problém. Nemáme otvírák. Jenže naštstí máme záchranu. Verča umí otevřít pivo zubami. Jsme zachráněni. Cinki cinki…na zdravíííí. A už prochazí první loky toho vynikajicího moku mým hrdlem. Pouštíme si skvělou hudbu na Mlíkovem v té době skvělém mobilu Nokia 3330. Má tam skvělé monofoní zvuky. Posloucháme a přitom si zpíváme a pijem pivo, které nám už začíná lézt trochu do hlavy, ikdyž jsme vypili sotva půlku. Jedna svíčka dohořívá, a za ní druhá a pak třetí. Naštestí máme ještě do zálohy skvělé čajové svíčky. Jsou zmatky, protože prd vydíme. Neštestí bylo zahnáno, ale jaksi se nám ztratil zapalovač. Asi někam spadl, v tom zmatku. Nevadí, máme přece zápalky. Pivo jsme dopili a už lehce přiopilí, si otvíráme druhé. To do nás padá ještě rychleji než to první, protože za tři hodiny musíme být doma, a do té doby se chceme opít a musíme vystřízlivět. Pijem a čajové svíčky dohořívaj atak zapalujeme další a další. Jen jedna se překvapivě drží. A to ta na našem odkladacím stolečku. Už jsme všichni a to i Verča, protože ta pila dvakrát tolik než mi, pěkně opilí.
Najednou čmuchám čmuchám, smrad jak cyp. Jakoby se pálila guma. A taky že jo. Náš skvělý filtr alias odkládací stoleček se ocitá pomalu v plamenech. „HOŘÍME“, křičí někdo. Všude plno kouře. Špatně vidíme. Špatně se nám dýcha. Verča zvolala: “ My tady umřeme, pomóóóóc!!!“ Snažím se zachovat klidnou hlavu. V hlavě mi běhá spousta myšlenek. Mlíka najednou napadne a zvolá: „Pivo“. Kolťas odpovídá:
„Ty vole, nemysli teď na pivo, a radši uvažuj jak to zhasíme.“ „No přece pivem, pivo nehoří“ A šup poslední zbytky obsahu naších lahví tečou na hořící stoleček. Bum. Prásk. Jeba jak kdyby bouchl Temelín. Ještě větší plamen. Hrdině utíkáme a necháme náš úkryt zhořet v plamenech. Vybíháme ven a vydíme jak z větracích šachet stouopá hustě černý dým. Všichni jsme černí a zmazaní, a taky pěkně vystrašení.
Utíkáme pěkně daleko. Pro jistotu. Doběhli jsme do parku. Tak jsme se zbavili popele z ksichtu a taky trošku z oblečení.

Konec bohužel nemužu nějka domyslet