Povídky, romány, fejetony, pohádky, úvahy

Ležela na pohovce a četla si mou novou knihu. Vedle na stolku stála láhev domácího moldavského vína – vzpomínka na její domov.

Na koberci si hrál malý Ovidiu se svou, o dva roky starší sestrou Laurou. Stavěli si dům z kostek které dostali k Vánocům.

Venku hustě sněžilo a v krbu vesele plápolal oheň. Upil jsem kávy s mlékem a dal se opět do psaní, zachumlán v hřejivé dece.

„Co kdybychom šli odpoledne na kopec s dětmi sáňkovat?“ ozvala se má půvabná žena.

„Ano! Ano! Tatínku my chceme jít sáňkovat!“ přihopsali k mému křeslu děti.

Pohladil jsem je po vlasech: „Ano děti, půjdeme na kopec“.

Dítka vesele poskakovali po pokoji z myšlenky na odpolední radovánky. Opět jsem se napil a vyhlédl z okna. Neviděl jsem však padající sníh, ale potemnělý pokoj se zataženými závěsy, starý stůl pokrytý fotografiemi a papíry na nichž jsou zaznamenané básně které nikdo nečetl. V rohu stála palanda na níž ležím já sám opilý ve vytahaném triku se zaschlými skvrnami od levné kávy.

„Tatínku jdeme?“ zatahal mě za deku maličký Ovidiu.

„Ano, jdeme“.

V tu chvíli jsem se probudil, budík nepříjemně dorážel do mé hlavy napadené kocovinou.

Rozhlédnu se po místnosti, žádná pohovka a na ní krásná žena, žádné děti hrající si s kostkami.

Venku spalovalo letní slunce bodláčí, upil jsem vodky, vzal do ruky žiletku a zajel s ní hluboko do zápěstí. Stříkající krev pokryla modrou stěnu. Zavřel jsem oči a vychutnával jsem si smutný pocit umírání.