• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Půst

autor: Zbynek

28. prosince 2134

Tak už je to rok, co jsem sem přišel. Sbalil jsem tehdy svůj příruční drtič na přečtené knihy z kategorie ,i jednou je příliš‘, pár nejvěrnějších modrých ancitrusů, kteří se se mnou nikdy nehá-dali, instantní odstraňovač vousů, nazul své nejlepší goratexky, kryté pravou pštrosí kůží, kte-rým jsem už dávno odpustil, že mají snahu se nepředvídatelně zavrtávat do písku, kdykoliv je něco vyplaší a vyrazil směrem na sever a ani jednou se neotočil. A od toho dne jsem si nepře-stal děkovat, že jsem tak radikálně změnil svůj život.
………..

o rok dříve…

Bylo tehdy pošmourné zimní odpoledne a moje stará Kachna zrovna dorazila z nákupu. Seděl jsem ve své oblíbené sesli, dopisoval poslední slovo do křížovky, ( nejpomaleji plynoucí řeka Pekashvahru na sedm…váhal jsem mezi Yoko-onou a Lenn-onou), koukal jsem na ni a přemýšlel, co se mi na ní tehdy tak strašně líbilo, že jsem si ji před dvaceti lety vzal. Snad ta nazelenalá pleť, místy světélkující ve tmě mě tak uchvátila, snad to, jak bravurně zpívala mužské sbory z Nabuca, snad to způsobila její hrdá šíje tvaru nalomené páky…kdo ví. Pozoroval jsem, jak se natahuje, aby přidala další zbytečnou a pekelně drahou kabelku od Prada na polici, kde jich stálo už dobrých čtyřicet a náhle se celá konstrukce ze dřeva a železa s rachotem zřítila přímo na ni. Ve vteřině jsem pochopil, že mám životní šanci a předstírajíc první pomoc a umělé dýchání, drtil jsem dovedně své milé hrtan, zatímco mi mé druhé myšlenky říkaly, že opravdu ladně kope levou nožkou. Držel jsem ji pod krkem tak dlouho, dokud pohyb neustal. Nevím ani, proč jsem to udělal. Snad jsem si vzpomněl na její sklon k nepředvídatelným křečím čelistí při šedesát devítce, díky kterým mi vypěstovala psychosexuální fóbii ze zaťatých zubů. (V kině, při starých slavných filmech s Humphrey Boghartem, svírajícím v zubech doutník, jsem pociťoval přímo fyzickou bolest.) Snad byla ta vlna nenávisti způsobena faktem, že mi odmítala dávat do nudlové polívky nudle, snad tím, že její vepřová na žampionech chodila na dlouhé procházky, když je prý ten druhý chod…opravdu nevím, ale prostě nesnáším jídlo s názorem. Bylo mi jasné, že jsem si právě zadělal do budoucna na velké potíže.

Co teď? Mám se jít poradit se svým psychoanalytikem? Ne, při posledním sezení ležel na gauči s kapesníkem na očích a líčil mi jak ho jeho pseudodominantní otec v dětství brutálně šlehal špatně uvařenými špagetami, když omylem přinesl z rybárny kapra na modro místo kapra lysce a poznámky jsem si musel dělat já. Tudy cesta nevede. Zapálil jsem si cigaretu a vyhlédl z okna, abych si na čerstvém vzduchu promyslel co dál. Když ale kouř z chemičky, zbarvený do jedovaté žluti a kouř z dusíkárny vyvedený do modra společně vykreslili na nebi ošklivou karika-turu podpantofláka, leštícího stříbrný servis po babičce, rozhodl jsem se radikálně změnit svůj život, opustit tuhle zemi, kde zítra znamená čtvrtek a někdy podzim, kde prezident nerozezná Parmenida od parmazánu, kde polygamie a politika znamenají vlastně totéž a odejít do pustiny.

Prodal jsem svou dobře zavedenou, ne zcela legální firmu na „Transformaci Centů Na Dolary“ (TCND, skoro a.s.) jednomu nadšenému mladému muži, který nepochopil, že know-how mám v hlavě, čili veškeré vybavení mu bude nanic, sbalil jsem peníze a vydal se vstříc novým zítřkům. Stal jsem se tedy pionýrem. Tím původním pionýrem z dob dobývání Západu, který zdolával divokou a nepřístupnou krajinu pár set let před tím, než blankytně odděná dítka na druhém konci světa, s červenými šátky pod bradou, používající stejné označení, byla tak hystericky a na věčné časy šťastna.

Šel jsem tehdy něco přes tři týdny, když jsem se dostal do téhle krásné pustiny na vrcholu Lonely Mountains. Třísetleté zasněžené borovice se skláněly nad keři porostlou krajinou a kromě dvou rustikálních dřevěných srubů se starousedlíky jsem nikde neviděl ani živáčka. Neptal jsem se jich, co je přivedlo k tomuhle konečně smysluplnému životu epikurejských poustevníků. Neptal jsem se, jestli jsou tady bez žen šťastni, věděl jsem, že ano. Nejdříve mě ignorovali, i když jsem se jim nabídl, že jim zatančím Labutí jezero bez cviček, vymaluju impresionistický obraz a uříznu si ucho.“
„Kecáš. Je zima a všechno je bílé. Tak jakýpak impresionismus!“ ušklíbl se ten s bicepsy ve tvaru Grand Canyonu, co si říkal Arnie.
„No bať,“ přidal se Fred, „ a co bychom dělal s tvým uchem? Takhle, kdybys měl calgonit na odvápnění té mé zatracené čajové konvice, to bychom se měli o čem bavit.“
Až když jsem jim na uvítanou předvedl své ancitrusy, jak bezvadně plavou na zasněžené pasece, vzali mě na milost. Chtěli vědět, co za tím je za fígl, ale nechal jsem si eso v rukávu. Nebudu se jim přece hned chlubit svým Urychlovačem Evoluce, který jsem vynalezl před pár lety, kdy mi moje firma opravdu dost vynášela a já si mohl dovolit nakoupit potřebné genetické substráty. Rybkám jsem vysvětlil, že sníh je vlastně jenom převlečená voda a že jde jen o zvyk. Nejdříve dost remcaly, ale protože nemají hlasivky, mohl jsem to ignorovat. Pak jsem jim naočkoval Žábromodifikátor, díky kterému jim narostly na žábrách sněhové frézičky, které vháněly okysličený sníh přímo do těla. (Přece jim nebudu povídat, že to nemusí dopadnout nejlíp. Jednou, před lety, jsem se cítil opravdu sám a snažil se vývojově urychlit svého psa Buddyho, v naději, že s ním pokecám o posledním zápase Rangerů, ale ještě jsem to tehdy neměl vychytané a urychlovač, bohužel, nabral zpětný chod. Do půl hodiny jsem místo na bernardýna koukal na štěkajícího trilobita s transparentem ,Požaduji volný průchod k moři!‘ nad hlavou. Tehdy jsem Kachně dlouho tvrdil, že se Buddy odstěhoval na druhý konec města, protože měl jejího ječení už taky dost.)

Když chlapi viděli, že nejsem žádné béčko, pravili:
„Pod tou třetí borovicí vlevo je ve sněhu ještě jeden srub. Když si ho najdeš a vyhrabeš, můžeš v osadě zůstat.“
Nikdy nezapomenu na svůj první večer u prostého dubového stolu, který ozařovalo pouze matné světlo petrolejové lampy. Četl jsem si Jacka Londona, s požitkem kouřil dýmku a užíval jsem si toho nebetyčného klidu.
Pravda je, že první noci jsem se zmítal v děsivých snech, ve kterých mě honili policajti s kabelkami Prada a ve kterých moje milá křičela:
„To je on! To on mi pokřivil švy na punčochách! A já tak nesnáším asymetrii! Zatkněte ho!“
Ale zhruba po měsíci života v čisté krajině byly stresy odplaveny a já se cítil jako nový člověk.
……………………….

o dva roky a den později, než před rokem…( tak kterého je, aha?!)

„Radegast, dvanáctka!“
„Houby, Plzeň, desítka!“
„Frede, rozumíš pivu jako moje bejvalka vaření. Ta, když dělala svíčkovou, tak skoupila v obchodech všechny svíčky. I ty čajové… Ať se na tomhle místě propadnu do svýho bývalýho života – tfuj! – jestli todle není jasný Radegast, dvanáctka.“
Nezúčastněný pozorovatel by na horizontu viděl dvě mužské postavy, nadšeně pobíhající po zasněžené pláni, jak dětinsky poskakují a s vyplazeným jazykem chytají do úst nažloutlé sně-hové vločky s chmelovou příchutí.
„To byl geniální chlap, ten Wheatherman. Od dob vynálezu ,Automatického obraceče trenek z rubu na líc‘ nikdo nevymyslel nic tak užitečného jako je ,Mrakový Metamorfozátor‘. Jen večer vmícháš patřičný roztok do nejbližší kaluže a ráno můžeš jásat. Koloběh vody v přírodě… vony už to mraky natáhnout a ráno je překvápko. Arniemu minulý týden napadaly pěkně pevné betelné pětky. Dva dny nevylezl ze srubu, prasák,“ uchechtl se pod vousy Fredy. „A vůbec, kde je dneska Arnie?“
„Ty to nevíš? To pako nemělo pořád dost, že prý to s obvodem bicáku chce dotáhnout na třiasedmdesát a tak si včera večer zadělal tentokrát na opravdu festovní činky. Jenže to přehnal s dávkou, vstříknul do kaluže trojnásobnou dávku roztoku a jak ráno začaly padat, jedna skončila přímo na něm. Naštěstí se zrovna v posteli obracel ze zad na levý bok, takže mu zasáhla je-nom pravé zápěstí. Ovšem postel je na padrť.“
„To je blbý, máme jít na ty medvědy, dochází nám maso. Budeme to muset zvládnout sami dva,“ povzdechl si Fred, hodil přes rameno ručnici a s pastí v ruce prošlapával v čerstvě napa-daném sněhu cestu k lesu. Já se pustil za ním. Čeká nás další jiskřivý den.
………………………..

o tři roky, dva měsíce, jeden den a sedm hodin později než minule…(to už je vyšší matematika, tak schválně…)

Ve srubu voní grog, oheň v krbu praská, plamínky tančí po trámovém stropě a tři postavy se sklání nad rozdanými kartami.
„Jo, to byl dobrý nápad, ten turnaj v Blackpokeru. A co si zaděláme na zítra, chlapi? Zápasy sexbomb v bahně?“ nadhodil jsem já.
„Motokrosový Tour the Snow?!“ pravil Arnie.
„Četbu Dostojevského Bratrů Karamazových!?“
„????! Frede, zalez,“ zaznělo unisono, „pro tebe je tohohle ráje škoda.“
„Hele, někdo se támhle potácí,“ mávl rukou Arnie směrem k oknu. „To je pošťák. No vida, doufám, že konečně nese poslední vydání Playboye…Ne, jako minule ,Rukověť praktického zahrádkáře‘. Na prostřední dvojstraně byla nějaká bába s rýčem. Fuj.“

Bohužel, jediný člověk, zajišťující kontakt s civilizací, nic povzbuzujícího nepřinesl. Na uvítanou pod namrzlými vousy zamumlal:
„Taky byste si mohli konečně zrušit to předplatné, kdo tady s tím má každý měsíc šlapat?“a předal nám tři týdny staré noviny se samolibými ksichty politiků obou partají – jak ,Strany za prosazení koaly na výškové práce´, tak ,Strany za osvobození člo-věka od kečupu s Éčky‘ – dohadujícími se na přední straně o nutnosti celosvětové bezpečnostní podmořské obrany proti přebujelému planktonu ,Sharkdefence‘.

Na zadní straně můj zrak padl na rubriku inzerce – reality.
„Chlapi, koukněte…No, to snad ne!“…
…,Satelitní městečko ,V Nebi‘ nabízí do dvou let k prodeji padesát luxusních dvoupatrových rodinných srubů, plně vybavených a nejmoderněji zařízených, se saunou, jakuzzi a krytým bazénem s vyhřívanou vodou. Přiveďte své děti do lůna přírody! Zanechte civilizaci za sebou a odstěhujte se na samotu! Realitní kancelář Dremreal je tu pro vás! Začínáme stavět už za měsíc.‘
„Tak to je konec chlapi“, pravil zklamaně Arnie, „jakápak samota, když se tady nastěhuje dvě stě lidí a polovina z nich budou uvřískaní smradi. To jsme zažili už dvakrát. Nejdříve se postaví pár baráků, nastěhuje pár rodinek, pak že je třeba školka a škola a supermarket a parkoviště a nějak se ta energie vyrábět musí, že jo, přece nebudou sedět u petrolejek, a jen se člověk rozkouká, už zírá na barevným kouřem vyvedené mraky ve tvaru rádoby meditujícího zoufalce….Balíme. To je už třetí přesun za posledních patnáct let a těch míst, kam prchnout ubývá.“

A tak jsme sbalili rybičky, metamorfozátor, pár flanelových košil, hrst jehličí z nejvyšší borovice na památku, nasadili sněžnice a vyrazili na cestu. Na dalekém severu Kanady je prý ještě pár nedotčených míst, kde si mohou mé modré ancitrusy svobodně zafrézovat v čerstvě napadaném prašanu…Snad nás zase nevyhmátnou. Jestli ano, tak začnu pracovat na zpětném chodu Evolučního Urychlovače. Civilizace už je tady příliš dlouho a nic se nemá přehánět…