• Máte nějakou svoji povídku? Pošlete ji na email newerabiz (zav) seznam.cz

Vrána

autor: Albík

Johny přišel domů. Přijel si odvést další věci do svého bytu. Tentokrát si přijel pro svou televizi, video a další elektroniku. Věděl, že ho opět čeká hádka s rodiči. Čekala ho vždycky, když si pro něco přijel. Už dlouho si uvědomoval, že pokud by tam měl jezdit jen kvůli jednomu z nich jezdil by tam kvůli svojí mladší sestře. Jen kvůli Sibile.
Jeho malá sestřička. Malá … dobře, bylo jí tak čtrnáct a malá zrovna nebyla. Ale on jí zbožňoval a ona jeho taky a to i přesto, že mu bylo dvacet. A tak pro něj malá bude vždycky. Kupodivu pro ní ani v pubertě nebyl ten “starší debilní bratr“ Přežila s ním téměř všechno a on byl vždy její bratříček ochránce.
Stála za ním i teď. I teď, když se tak příšerně hádal s rodiči. Vlastně se nehádal on s nimi, ale oni s ním. A hádali se s ním o něčem, co pokládal za naprostou lež. Spory vedly kvůli tomu, že Johnyho rodiče nechtěli, aby se odstěhoval do vlastního bytu, do jiného města. A co bylo horší, sváděli to na jeho údajnou lenost. Ale může být člověk s jedničkami u maturitní zkpoušky líný ? Nr, ne asi ne – nemůže. Teď si koupil byt ve městě, kde má vysokou školu, na které studuje.
Johnyho auto přijelo na místo, které dříve nazýval domovem.
„ Ach jo, tak se du zase pohádat – jako vždycky.“ řekl si sám pro sebe. Vystoupil z auta. Vyndal si z kapsi své staré klíče, přistoupil ke dveřím a zkusil odemknout. Dveře byly odemčené. ,Když budu mít štěstí bude doma jenom Sibila.‘
,, To jsi ty Johny ?“ ozvala se jeho matka.
„ Ano, jsem to já.“ odpověděl Johny trochu sklesle.
Pak se přiřítila Sibila a objala ho.
„ Ahoj maličká, dlouho jsem tě neviděl. Stýskalo se mi.“ Řekl jí.
„ Mě se taky stýskalo, bráško.“
Do předsíně přišla jeho matka – paní Crowová. Usmívala se, vypadalo to, že dnes k hádkám nedojde. Vypadá to, že dnes vše vychází podle plánů – a to je dobře, moc dobře. Sibila si zatáhla Johnyho do svého pokoje. Vyprávěla mu, co je nového ve škole a jak to má teď s klukama. On jí naslouchal, tak jako to bylo vždycky předtím. Taky si povídali o tom, co jí vždycky tak zajímalo – tajemno. Tajemno a podsvětí byli vždy její oblíbená témata. Věřila na cokoliv, co k nim patřilo. Věřila na vrány, které přenášejí duše mrtvích zpět k nám. Věřila na reinkarnaci a věřila na všechny věci, které se týkali smrti. Johny jí to nikdy nebral.
„ Děti! Večeře!“ Ozvalo se z kuchyně.
„ Už jdeme!“ Zavolala Sibila.
A tak večeřeli, na jídlo si nikdo nestěžoval, neboť Johnyho matka byla vynikající kuchařka. Dokonce ani Johnyho otec – pan Crow neměl námitky. Ale u stolu vládlo podezřelé ticho. Podezdřelé a neobvyklé. Johny ucítil, že se blíží něco nepříjemného. Další hádka.
„ Tak jak se ti vede ve škole Johny? “ Zeptal se Johnyho táta.
„ Jo, jde to tati. Je to větší dřina než na střední.“
„ Ale ty to zvládneš pokud se nebudeš flákat jako do teď.“ Řekl pan Crow provokativně.
„ Já jsem se flákal ? Kdy ? Řekni mi jeden jedinej příklad, kdy jsem se na střední flákal !“
„ V pátek a v sobotu si chodil do hospody s těma tvýma pochybnýma kamarádama.“ Vybuchl Johnyho otec.
„ Tak mi teda řekni, co jsem měl podle tebe dělat ! Z maturity jsem obstál na výbornou ze všech předmětů, učil jsem se vždycky jako maniak z hodiny na hodinu a podle tebe jsem se flákal ? Já nevím jestli ti to dochází tati, ale myslím, že kdyby nebyla Sibi, tak si všechno odtáhnu v jeden den a už bys mě tu neviděl.“ Snažil se marně ovládat Johny. Divil se, že už na něj neřve, ale nějak to udržel.
„ A ty si myslíš, že známky jsou všechno? Myslíš si, že není dobrý být úspěšný někde jinde ?“
„ A kde mám být podle tebe ještě úspěšný ? Kde ? A je to vůbec úspěchem tati ? Je to tím ? Nebo je problém v tom, že ty si nechceš připustit, že jsem lepší než ty ? Čím to je ?“
„ Ty možná jsi lepší než já, jenomže já se aspoň neflákám, já se totiž neflákal nikdy.“
„ Dobře, když ti tady tak vadím, tak já si vezmu to, pro co jsem si přišel a zase odjedu!“ Řekl a odešel od stolu a zamířil do pokoje, který už se ani netvářil, že někdy něčí byl.
, Stejně si z něj udělají pokoj pro hosty nebo nejakou jinou nepotřebnou místnost.‘ Pomyslel si Johny, když vcházel do pokoje, který býval jeho. Byl tak rozzuřený, že si nevšímal různých detailů, proto se taky cestou do pokoje několikrát ukopl, ale něčeho si přece všiml. Jeho matka ani Sibila už nezasahovali do jejich hádek jako předtím. Asi už pochopily, že to nemá cenu.
Odpojil televiziod všech kabelů, ktkerými byla napájena, smotal je, vzal opatrně televizi a odešel s ní do auta.
„ Johny! Johny, nesmíš si je tak brát, je to težký tu vydržet bez tebe. Hrozně se jim po tobě stýská, jen to neumí dát najevo, protože by si tím dokázali, že prohráli.“ Přiběhla k němu Sibila.
„ Sibi, já bych byl hrozně rád, kdyby to takhle bylo, ale ono to neklapne. Bude lepší, když u vás nebudu. Pro mě i pro rodiče to bude lepší.“
„ Nemůžeš mě tady nechat.“
„ Já ti budu volat a někdy možná příjdu na návštěvu a nebo budeš moct přijet ty za mnou, pokud budeš chtít.“ Řekl a pomalu odcházel k autu. „ Otevřeš mi dveře od kufru, prosím tě ?“
Okamžitě mu otevřela, Johny uložil televizi a kufr zase zavřel.
„ Ani nevíš jak je mi z toho blbě Sibi. Hádám se s nimi kvůli naprostým pitomostem.“ Řekl jí.
Síbila měla slzy v očích a úzkostným pohledem koukal na Johnyho.
„ Já se ti ozvu, ale teď už musím ject, začíná pršet a možná to bude klouzat.“
„ Měj se, bratříčku. A dávej na sebe pozor.“ Objali se a on nastoupil do auta a odjel.
Kouknul se do zpětného zrcádka. Sibila právě zacházela domů.
, Pane bože, pane bože. Jak já je nenávidím. Nenechají mě vzít si ani blbou televizi aniž bych se s nimi nepohádal. A jí taky asi nenechají na pokoji. Mají problémy sami se sebou a vylévají si vztek na mě a na Sibi a pak se diví, že s nimi nevycházím podobrém.‘ Říkal si Johny, když jel zpátky do Harisnu, kde bydlel a studoval. Pršelo. Během chvíle přerostlo mrholení až v prudký déšť. Stěrače Johnyho auta nestačili stírat vodu a viditelnost se katastroficky zhoršila.
Už byl skoro v Harisnu, když slyšel, jak se něco blíží.Nevěděl co to je a ani to snad vědět nechtěl. Silnice byla na tomto místě velmi úzká a navíc se blížil k zatáčce. A tak zpomalil a ztumil světla. Auto se neúprosně řítilo do zatáčky. Johny už téměř za zatáčkou, když spatřil kamion, který se na něj řítil a ani jeden z řidičů s tím nemohl nic dělat. Ten kamion byl taky to poslední, co Johny za svého krátkého života viděl. Záblesk bolesti a Johny Crow skonal.

„ Johny ! Johny, už jsi spal dlouho, koukej se vzbudit Johny!“ Řekla a zatřásla s ním víc než před tím.
„ No jo, vždyť už jsem vzhůru.“ Pronesl Johny rozespale se zavřenýma očima. Ale pak si začal uvědomovat, co se vlastně stalo. „ Kde to vlastně jsem ? V nemocnici ? Doma ? Kde?!“ prudce vstal a začal se rozhlížet. Na druhém konci místnosti bylo okno. Nešlo z něj moc světla, místnost byla osvícena lampou. Rozhlížel se dál. Vedle jeho postele byl noční stolek a kousel za ním, na pravé straně, byly dveře. Ale na tom stolku leželo něco, co upoutalo jeho pozornost víc než celý pokoj dohromady. Neměl na něm žádné místo, protože celý stůl by obsazen jakousi klecí a ta zabírala veškeré místo na stole. Posadil se, aby si mohl prohlédnout obsah klece. To tajemné zvíře na něj upíralo pohled. Pták černý jako bota. Vrána.
„Kde – kde to jsem ?“ zeptal se ještě jednou té dívky, kterou si ještě nestačil prohlédnout. Seděla vedle něj na posteli a půvabně se na něj smála.
„ Dobré ráno, vítej v zemi mrtvých. Kde bys jinde chtěl být ?“
„ Kdekoliv, jen né tady. Kdo vlastně jsi ?“
„ Já jsem správce podsvětí.“
„ A já doufal, že mi řekneš své jméno. Nebo je to tak tajný – “
„ Jsem Eli, když tak stojíš o jméno.“
„ Jo, fajn. Eli na co tady mám toho ptáka – tu vránu, chci říct.“
„ Á, vrána. Tušila jsem, že se zeptáš. Vrána je tvoje jediná cesta zpátky do světa živých. Můžeš se s ní dostat zpět. Ale tam, tam se do ní vtělíš, takže z tebe bude taky vrána. Určitá část jejího já, která bude v tom těle s tebou, tě bude hlídat. Nicméně její skutečné využití spočívá v posílání vzkazů.“
„ Vyřizovat vzkazy říkáš. Takže je možný, že když si napíšu vzkaz tady, můžu ho přepravit tam ?“
„ Můžeš, všichni můžou a taky to všichni dělají. Až budeš chtít začít psát, tak támhle u stolu u okna jsou šuplíky, v jednom z nich je bezedná zásoba papíru a pak tam taky někde bude tužka, která nikdy nepřestane psát. Jo, abych se vrátila k tvojí černé přítelkyni, jednou se tam z tebe může stát člověk, ale jen jednou a to, co tam vyřídíš bude to poslední, protože pak tvá vrána do toho světa tam za oknem už nikdy nezavítá.“
„ Ale proč ? Proč jí tu mám ? Na vzkazy ? A na jaký ? Komu bych měl co vyřizovat ?“
„ Johny, neříkej mi, že ty máš všechny problémy dořešené, to nemá nikdo. Až budeš chtít něco vyřizovat, tak jí podej skrz klec vzkaz, otevři okno a vypusť ji z klece. Ona už si poradí.“ řekla a odešla. Johny se schoulil pod peřinu a začal vzlikat. Vzlikal, protože opustil Sibilu a vzlykat, protože mu nějaká část jeho já říkala, že rodičům chybět nebude. Začal vzpomínat na svůj smutně krátký život a začal podrobně rozebírat svůj vztah s rodiči.
Vždycky na něj byli přísnější. Vždycky měl víc poviností a vždycky, opravdu vždycky se s ním hádali – a to se stupňovalo. Stupňovala se i intenzita hádek, stupňovala se i vážnost hádek. Nejhorší to bylo, v době jeho puberty. Nechtěli ho pouštět z domu. V té době musel do podrobna umět všechno učivo a jeho otec vždy zkoušel, jestli to opravdu umí. Johny tento problé řešil sebepoškozováním. Řežal se a někdy si i schválně pálil kůži. Řezal se na nohou i na rukou. K velkému údivu jeho kamarádů a Sibily, si rodiče ničeho nevšimli. Johny byl chvílemi přesvědčen, že si jeho jizev všímají až moc dobře, ale že jim to je jedno. A právě v tomto období si ho získala Sibila – jeho mladší sestra. Snažila se o něj pečovat, uklidňovala ho, když chtěl opět vytáhnout žiletku.
Otevřely se dveře. Přišla Eli a jednu ruku schovávala za zády.
„ Vím, jaký si měl život.“ pronesla tiše.
„ Už žádný není … možná je to tak lepší. Pro ně to tak bude lepší.“
„ Myslela jsem si, že řekneš něco takovýho. A právě proto, jsem ti něco přinesla.“ řekla vítězoslavně, a ukázala malou mističku, kterou schovávala za zády. A pak vyndala z kapsy lahvičk. „ Vem si to.“ dodala radostně.
„ K čemu mi to bude ?“ zeptal se a vzal si podezdřívavě obě věci k sobě.
„ Otevři lahvičku a vylej její obsah do misky a pak uvidíš k čemu ti to bude.“
Sice neochotně, ale Johny to udělal. Nikdy neměl rád, když mu někdo něco poroučel a podle toho vypadal jeho vztah s otcem. Ale teď poslechl bez jachkoliv připomínek, protože byl zvědavý na to, co se stane. Chvíli se nedělo nic a Johny už začal podezdřívat Eli, že si z něj dělá srandu, ale pak nemohl uvěřit svým očím. Spatřil tátu, mámu a Sibilu, seděli spolu u televize a o něčem se bavili, zdřejmě ještě netušili, co se stalo.
„ Já – jak dlouho jsem spal ?“
„ Hmm, tak hodinu, možná dvě. Dlouho.“
„ Já – já jsem zemřel dneska ?“
„ Já bych řekla,že ano, proč ?“
„ Oni to neví, oni to ještě neví. Že jo ?“
„ Já nevím, nevímJohny.“ řekla s lítostí v hlase.
Johny seděl na posteli a nevěřícně hleděl do misky. Do očí se mu začaly drát slzy. On si toho nevšiml. Poprvdě řečeno, soustředil se na misku a slzy nechal volně stékat po jeho obličeji. Teprve po hodině odtrhl od misky a upřel oči na vránu.
„Půjdeš se mnou ?“
„ Kráá.“ ozvalo se jako odpověď.
Vstal z postele a odkráčel k psacímu stolu. Vzal tužku z jednoho z šuplíku a papír. Bez váhání napsal: „ Sibi, doufám, že ještě pořád věříš na vrány z podsvětí. Já na ně teď věřím taky. Mám tě rád. Johny.“ papírek zmuchlal a vzal si ho do ruky. Otevřel okno a šel ke kleci s vránou. Přes mříže jí podal papírek.
„ Vzkaz. Potřebuju ho doručit, víš ?“ řekl jí a ona si bez váhání vzala. Johny otevřel dvířka klece.
Najednou stratil orientaci. Nevěděl, jestli se ona zvětšila vrána nebo jestli se on zmenšil, v každém případě nasedl si na ní a odletěli oknem.
Tma. To bylo to jedniné, co je obklopovalo. Nikde nic a v té temnotě se Johny najednou začal strácet a jeho duše začala putovat do zvířete, na kterém sedělo Johnyho tělo. Netrvalo dlouho a zmizelo i Johnyho tělo. Nespadlo, jen se vytratilo. Pak prolétli jakousi bránou a už byli ve světě živých. Byla tma. Johny tipoval čas tak na půl jedenácté večer. Poznával to místo, odkud vzlétli. Byla to jeho osudná zatáčka, bylo to tam, kde přestalo jeho srdce být. Lehce se odlédl na své auto, které vypadalo skoro jako zmuchlaná plechovka od Coly.
Na místě řidiče byla vidět krev. Johny byl natolik zvědavý, že zamířil s vránou zpátky k svému rozdrcenému autu. Poblíž stál kamion, ve kterém už nikdo nebyl. Řidič zdřejmě utekl před svým činem nebo šel pro pomoc. Sednul si na to, co se dříve mohlo nazývat kapota a prohlížel si tělo, ve kterém dříve žil. Hleděl na svou mrtvolu a říkal si, jak by bylo krásné, kdyby do toho Harisnu dojel. Zůstal tam ještě pár minut a pak odletěl směrem, ke svému bývalému domovu. Do svého cíle dolétla vrána velmi rychle.
Posadila se za okno od Sibilina pokoje. Johny v podobě vrány hleděl na svou mladší sestřičku. Četla si. Říkal si, že kdyby jí tahle normálně asi by jí pokáral, protože už měla dávno spát. Ale teď se mu to hodilo, a i kdyby ne, tak s tím nemohl nic udělat, protože byl v těle vrány a nemohl mluvit.
Zaťukal zobákem na okno. Lekla se. Začala hledat odkud se ten zvuk ozval. A tak Johny zaťukal ještě jednou. Konečně zamířila k oknu a otevřela ho.
Vrána vyplivla vzkaz a sledovala Sibilinu reakci.
„ Copak si mi přinesla ?“ zeptala se dívka mile, tak, jak si ji Johny vždycky pamatoval.
„ Kráá !“ ozvalo se jí na odpověď.
Vzala zmuchlaný kousek papíru, narovnala ho a během chvilky ho přečetla. Odvrátila oči od vzkazu, který dostala a podívala se na toho tajemného pošťáka, který jí tu zprávu přinesl. Začali jí rudnout oči a rozplakala se.
„ Johny, tys mě opustil a já jsem tu zůstala úplně sama.“ řekla vzlykavě. „ Já na vrány věřit nepřestanu.“
„ Kráá ! Kráá!“
„ Slib mi, že se vrátíš !“
„ Kráá !“ ozvalo se jako odpověď.
, Vrátím se má malá Sibi. To si piš, že se vrátím.‘ sliboval si Johny sám pro sebe. A mířil zpátky do světa, kde teď pobýval. Doletěl opět k místu, kde ještě teď odpočívala jeho mrtvola a skrz ní zpět do tmy. V té temnotě se Johnyho tělo začalo objevovat a jeho duše se samovolně přemístila do svého těla. Doletěli na pokoj. Vrána spokojeně vletěla do klece. Johny zavřel okno, lehnul si na postel a začal vzlikat.
„ Néé ! Né Sibi já tě neopustím. Nikdy tě neopustím, vždycky budu s tebou.“ ozývalo se z pod peřiny. Přes vlastní křik neslyšel ani Elin příchod nebo to možná ani slyšet nechtěl.
Sedla si k němu na postel. I tohle Johny ignoroval. Eli věděla, že tohle už dělá schválně, protože nechce, aby ho viděla brečet.
„ Johny. Johny, uklidni se, uklidni – “
„ Tobě se to řekne, ty nejsi mrtvá. Nevíš jaký to je a chceš se vrátit. Nevíš jaký to je takhle někoho ztratit.“ ozval se Johnyho vzlikavý hlas zpod peřiny.
„ Já jsem taky mrtvá. Já, víš, neříkám to ráda, ale všechno se děje kvůli neěčemu. Všechno má svůj důvod.“ opážila se Eli proti jeho nařčení. Koukala do zdi a vzpomínala, jaké to bylo být na živu.
„ A jakej má důvod moje smrt ?“ zařval Johhny naštvaně.
„ Třeba si uvědomíš, že si byl pro rodiče taky důležitý.Všechno není takové, jak to vypadá.“
„ A k čemu mi to bude, když jsem mrtvej ?“
„ Možná bys to jinak nezjistil.“
„ Kdo vlastně jsi, že mi kážeš ?“
„ Neměla bych ti to říkat. Budeš naštvanej ještě víc, než seš teď.“
„ To je mi jedno !“
„ Dobře, já – já jsem smrtka a -“ řekla trpělivě, ale přesto trochu nerózně Eli.
„ A co ? Vybrala sis mě aby si mi dokázala, že mě mají rodiče rádi ?“
„ Ano, přesně to jsem udělala. Přiznej si, že i kdyby ti to nějak řekli, ty bys jim to nevěřil.“ řekla s hněvem v hlase Eli a odešla.
Trvalo hodně dlouho, než se Johny uklidnil. Když už byl klidný, vydal se na výlet znovu, ale tentokrát bez vzkazu.
Vrána přilétla za okna kuchyně a sledovala, co se děje. Byl to třetí den po Johnyho smrti. Jeho rodiče tu tragédii zjistili teprve včera večer. Johnyho matka propukla záchvatu histerie a otec na tom nebyl o moc líp. Johny se tomu hrozně divil, měl je za nepřátele a že ho i přesty všechny hádky měli rádi, na to ani nepomyslel.
Přiletěl zrovna ve chvíli, kdy mezi jeho rodiči propukla hádka. Kvůli němu. Hádali se, kdo a kdy řeknou o jeho smrti Sibile. Když už na sebe skoro řvali, přišla do kuchyně Sibila.
„ Já už o tom vím. Už dlouho o tom vím.“ řekla zcela smířena s krutou realitou bratrovy smrti a odešla zpět do svého pokoje.
Johny nemohl uvěřit svým – nebo spíše vraním – očím. Sibila odešla. To by ho ani nepřekvapilo. Překvapila ho otcova reakce. Začal brečet a paní Crowová se zhroutila. Omdlela. To Johny už nevydržel a odletěl zpátky.
Sednul si do kouta a přemýšlel, přemýšlel co by s tím mohl udělat. Zakoukal se na vránu a v jeho hlavě se začala rodit myšlenka, jejíž vykonání v realitě by mohlo spoustu věcí vyřešit. A v tom přišla Eli.
„ Přemýšlíš ? “
„ Jak ty vůbec jako smrtka funguješ ? Dyť ty by si nezabila ani padlý vojáky z druhý světový války, protože tady celý hodiny kecáš !“ řekl trochu provokativně Johny. Už se mu zlepšila nálada sice né o moc, ale už to bylo lepší.
„ Já dělám víc věcí najednou. I teď zabíjím. Jen trochu soustředění. Nic víc. O čem přemýšlíš ?“
„ Neříkej, že zastáváš i funkci místního psichologa, na to už ti neskočím.“
„ Myslíš, že smrt nemůže být zvědavá ?“
„ Mám ještě jednu otázku, Kolik je tady lidí, že můžeš strácet čas jen se mnou ?“
„ Vždyť to říkám, dělám víc věcí najednou. A odpovíš mi ty na mnou otázku ?“
„ Přemýšlím, jestli se mám rodičům omluvit.“
„ Tak o tom nepřemýšlej, jen to udělej. A naznač, že chyba byla na obou stranách.“
„ Jak ? To si mám vletět do domu, jako by se nic nedělo omluvit se říct čau a pak zase odletět ? Lepší nápad jak přivést rodiče do blázince bych neudělal, ale děkuji ti za návrh.“ řekl, chvíli bylo ticho a pak se tomu oba začali smát.
„ Můžeš se přece domluvit se sestrou jestli by ti nějak nepomohla.“
„ Jak by mi mohla pomoct ?“ ptal se Johny, teď už trochu zoufale.
„ Třeba by mohla připravit rodiče na tvůj příchod.“
„ To by možná mohla, ale já ani pořádně nevím, jsetli to chci.“
„ Proč ?“
„ Proč ? Eli, já je pak už nikdy neuvidím, bude to … bude to naposled.“
„ Ale bude ti to stát za to a jim určitě taky.Krom toho budeš klidnější. Promysli si to. Pak bude líp, uvidíš.“ řekla a opustila Johnyho.
Johny tam seděl ještě dlouho. Seděl a myšlenky se mu míhaly v hlavě, že je ani nestačil chápat. Přemýšlel hlavně o tom, co jim řekne. A co řekne Sibile. Už byl vyčerpaný. Nakonec se sebral, lehl si do postele a během chvíle usnul. Spal dlouho. Eli ho šla několikrát zkontrolovat.
Probudil se až druhý den někdy večer. S velkým překvapením zjistlil, že nemá hlad ani žízeň ne. Došlo mu to až teď, tady nemá hlad, nemá žízeň nemá potřeby normálního smrtelníka, nic ho nebolí, nic necítí. jediné, co mohl cítit, byli jeho pocity.
Sednul si k psacímu stolu a začal psát vzkaz:
„ Sibi, potřebuji, aby si mi pomohla. Chci se rodičům omluvit, ale nutně potřebuju, aby si je na to nějak připravila. Poslyš, až se budu omlouvat, nebude to tak, jako teď. Nebude to po vzkazech, nachvíli se změním v člověka. Ale to bude naposled, co vstoupím do světa lidí. Pak už tě nikdy vrány otravovat nebudou. S láskou tvůj Johny.“
Zmuchlal papírek a vhodil ho vráně do klece. Vzala si ho do zobákua Johny šel otevřít okno. Potom otevřel vráně klec a opět spolu vyletěli ven z pokoje a zamířili k Sibiliným oknům. Vrána zaklepal zobákem na okno. Sibilu ten zvuk dost vyděsil, tušila, kdo je ten tajemný host a to ji možná děsilo ještě víc.
„ Copak si mi přinesla ?“ zeptala se trochu vyděšeně.
Vrána položila vzkaz k její ruce, couvla a zakrákala. Vzkaz byl delší než obvykle a Sibile trvalo delší dobu než rozluštila Johnyho rukopis. Potom zvedla hlavu od dopisu a upřela oči někam do tmy, aby se nemusela koukat vráně do očí, protože by začala plakat.
„Johny já ti v tom bránit nebudu. Pomůžu ti jestli chceš.“
„ Kráá !“ souhlasila vrána.
„ Dobře, pomůžu ti. Asi to bude lepší pro tvůj klid a možná i pro klid rodičů. Jen chci abys věděl, že mě to bude chybět a i přesto, že vím, že už se nevrátíš budu na tebe čekat. Vždycky na tebe budu čekat.“ řekla a začala hladit vránu po malé černé hlavičce.
„ Už leť Johny. Už je pozdě.“ dodala po chvíli. A Johny ačkoliv nechtěl, tak ji poslechl. Už pomalu odlétak, když uslyšel její hlas.
„ Vrať se ještě na chvíli !“ zakřičela do tmy a vrána vrátila. Sedla si k zpátky na okno a netrpělivě čekala, co Sibila ještě řekne.
„ Lítej sem každý den a já ti řeknu, kdy budeš moct vyřídit to tvoje poslání.“ řekla a vrána se zase otočila a odlétla. Johny tajně doufal, že ještě uslyší Sibilin hlas, jak ho volá zpátky. Ale už ho doprovázelo jen ticho. Jen ticho a tma.
Další dny bylo vše stejné, každý den k večeru odletěl Johny do země živých. Sibila ho vždy informovala o tom, co se děje doma a vyprávěla mu své rozhovory s rodiči směřované právě k Johnyho příchodu. Jejich reakce nebyly nejhorší, dokonce byly lepší, než Johny doufal. Sibila velmi nápadně naznačovala, co se stane. Rodiče se jí snažilin odporovat, ale nějaká část jejich já si přála aby to byla pravda.
Eli mezi tím přesvědčila Johnyho, že tady se dá dělat víc věcí, než jen spát nebo létat pryč a tak si Johny začal psát krátké příběhy a občas si maloval. Někdy předkládal svá díla Eli. Byla z něj nadšená a podporovala ho v tom ještě víc, než před tím. Johny si tím získal potřebnou dávku sebevědomí a začal ještě víc litovat toho, že už nežije a nemá komu jinému svá díla ukázat.
Sibile trvalo týden, než rodiče připravila na příchod „někoho tajemného“ jak to sama nazývala. A teprve po necelých dvou týdnech řekla, že už je čas na jeho příchod. Říkala to se slzami v očích, věděla, že bratra vidí naposleda pak už bude v tomto velkém světě sama. Johnyho mrzelo, že kvůli němu Sibila pláče, ale věděl co musí udělat a to bylo pro něj přednější. Celý natěšený se vracel zpátky, Eli už tam na něj čekala.
„ Tak co ?“ zeptala se radostně. Ten poslední týden na něj čekala pořád. A pořád měla tu samou otázku. Většinou ani nečekala kladnou odpověď, ale tentokrát byla překvapena.
„ Už můžu Eli.“ řekl Johny trochu poklesle. Sedl si do mkouta a snažil se přemáhat pláč. Najednou se nechtěl toho všeho vzdát, ikdyž asi musel.
„ To je přece dobře, tak co se děje ?“ snažila se ho uklidnit Eli.
„ Co se děje ? Já-já, když tam půjdu, uvidím je naposledy a pak tady budu trčet bůh ví jak dlouho. Nevím, jestli si to nemám rozmyslet.“ ozval se úzkostně Johnyho hlas.
„ Ale ty už sis cestu vybral Johny. Tady nejde o to, že to nejde odvolat, tady de o tebe. Víš, si tu teprve necelý měsíc a dokázal si se vzchopit a jednat jako chlap. Většina lidí tady – Johny, někteří tu sou už i deset let, možná by z nich byli už dávno mimina, ale mi je odsud nemůžeme půstit, dokud tu šanci nevyužijou a oni jí potom nevyužijou nikdy, jejich příbuzní stárnou a snaží se jejich strátu nahradit. Najednou se stane, že je ta vrána začne otravovat a oni tu šanci už nikdy nevyužijou, protože nemají na kom jí využít. Ale ty takový nejsi. Johny narodil ses jako originál, tak nepokračuj jako kopie.“ řekla Eli úzkostně, bylo na ní vydět, že se jí chce brečet. Ale držela se. Johny si pomyslell, že už vyděl skoro všechno, ale vydět smrtku brečet – to ještě neviděl.
„ A co tady mám dělat dál ? Myslíš, že mě to baví, psát si takhle příběhy nebo si kreslit ? Já pro tohle nikdy neměl talent a teď to dělám jen proto, že tady se jinak zabavit nemůžu.“
„ Do teď ti nic z toho nevadilo -“
„ Do teď sem tu měl vránu -“
„ A co si dělal jinak, psal si a spal si, stěžoval sis jenom na to, jak to máš doma a nic ti nechybělo. Já tě nemůžu jinak zabavit, tady není žádná seznamka, žádná klubovna, ve který byste se mohli scházet. Je tady nejmíň tisíc lidí, co si svou šanci využili a nelitují toho, baví se jenom tím psaním a koukáním do misky.“
„ A co pak?“
„ Dostaneš nové tělo a budeš žít opět mezi živými.“
„ Dostanu ? Jak ? Stane se ze mě zase mimino?“
„ Jo, stane, Johny teď bys měl jít spát, čeká tě těžký den.“
„ Počkej ještě chvilku, jak se mám proměnit v člověka ?“
„ Prostě si to hodně přej a ono se to stane.“
„ A kolikrát můžu za jeden den odletět ?“
„ Kolikrát ? No kolikrát chceš, co máš v plánu.“
„ Mám v plánu ještě ráno doručit Sibi vzkaz, abych se s ní rozloučil osobně. A večer se rozloučím se všema.“
„ Dobře, tak já du. Zítra se u tebe zastavím, měj se.“ pronesla spokojeně.
Johny – ačkoliv nerad – poslech Eli. Šel si lehnout a po chvíli usnul. Žádný sen, nic než tma. Ale na to už si ostatně docela zvykl. Před tím – ve světě živých – měl každou noc strašné množství snů. A tady neměl nic, nebyl s toho sklamaný, ale že by měl radost se říct taky nedá.
Vadilo mu spíš, že nemá budík a budila ho většinou vrána. Na ten odporný zvuk, který se jeho setře vždycky tak líbil. To bylo snad jediné, na co si za celou tu dobu nezvykl. Taky si nezvykl na samotu, chyběli mu přátele. Ty si Johny dokázal vždycky najít, ale tapdy nebylo koho hledat a tak nebyli ani přátelé.Sibila kdysi řekla, že na některé lidi působí jako magnet. A Johny někde hluboko tušil, že má pravdu, ale bál se to přiznat. Tady byla jediná jeho přítelkyně smrtka Eli, protože odmítal přijímat vránu jako přátelské stvoření. O smrtelných přátelích si mohl nechat jenom zdát. A vlastně ani to ne, protože tady sny neexistovali.
„ Kráááá ! Kráááá !“ to probudila Johnyho vrána. Otevřel oči a zahleděl se na ní.
„ Kdybys mě nedoprovázela do světa živých, už bych tě asi uškrtil.“ zamumlal si tiše a rychle vstal z postele. Ustlal si a vrhnul se k psacímu stolu. Tam začal psát vzkaz Sibile
„ Má maličká sestřičko, dnes až budete večeřet přiletím, abych se s vámi rozloučil tak jak si zasloužíte a abych se rodičům omluvil za své chování. Věř, že kdybych si mohl vybrat, lítal bych za tebou každý den, dokud bys mě neposílala pryč. Jenomže tam, kde jsem teď to takhle nefunguje. Tady není co dělat. A tak trávím veškerý svůj čas vzpomínáním na všechno, co bylo. Kdybych mohl vzít něco zpět, udělal bych to. Udělal bych všechno pro to, abych byl teď s vámi. Ale na to už je pozdě. Sibi, dám ti jednu radu, podle které jsem se vždycky řídil. Jediná osoba, které můžeš věřit jsi pouze ty, nikdo jiný to není. Vždycky to tak bylo a tak se neohlížej na své okolí, protože je to jenom ztráta času. Toho času, který se ti nikdy nevrátí. Je to jako když procházíš temným lesem ( a já vím moc dobře, jak máš tyhle procházky ráda). A v tom lese, tam je několik období a v každým jsou jiný zvířata hladový. Jestli se na ně budeš ohlížet a brát ohledy tak tě sežerou. Ty musíš být taky zvíře a najít si svou dobu lovu. Asi si řekneš, proč ti radím něco takovýho, ale život je nespravedlivej tak buď stejná. S láskou navždy tvůj Johny.“
Johny si vzkaz několikrát přečetl. Sám se divil tomu, co to vlastně stvořil. Ale už to nechtěl opravovat. Moc dobře věděl, že u něj platí pravidlo, že co se opraví už není tak dobré jako před tím. A tak otevřel okno, dal vráně vzkaz a otevřel jí klec. Vrána ho vzala na svá křídla a odletěli.
Vrána doletěla na své místo, kde byla sídlila normálně. , Sobota ‚ pomyslel si Johny. Bylo asi deset hodin a Sibila nebyla ve škole. Ještě že tak. Zaklepal na sklo. Sibila s úsměvem zamířila k oknu. Vrána předala vzkaz a odletěla. Johny věděl, že by určitš zase začala brečet a neměl to srdce se na tohle koukat. Sibila se koukala, jak vrána odlétá a mizí za stromy. Tušila, co jí Johny napíše, kromě těch rad věděla téměř přesně, co tam bude. Zavřela okno a začala se bát večera. Tak jako Johny.
Johny se taky bál. Čekal tento strach a poslední cestu zpět si vychutnával víc, než kdy předtím. Prohlížel si tu temnotu, ikdyž v ní nic nebylo. Byla prázdná. A ta prázdnota jako by vyjadřovala Johnyho osamělost a touhu žít. Vyjadřovala Johnyho pocity.
Když doletěli na pokoj, Johny usedl za psací stůl, vytáhl několik papírů a začal psát sám ani nevědel co píše, ale psal si a to ho uklidňovalo. Odmítal si to po sobě číst, protože odmítal cokoliv upravovat. A tak psal a psal několikrát ho navštívila Eli, ale on jí nevnímal a jen psal. Pak pokojem zaskřehotala vrána. Už byl čas jít.
Otevřel okno a zamířil k vráně.
„ Nakonec, ti přece jenom děkuju, kamarádko.“ pronesl tiše. Vrána zakrákala, jako by se s ním taky loučila. Johny jí otevřel klec o pak společně odletěli.Johny si tu cestu neuvěřitelně užíval, tentokrát se nebál koukat do tmy, teď to bylo všechno jinak, tma se mu líbila a dalo by se říct, že ho i přitahovala. Uvědomil si, že v té tmě chce nakonec zůstat a už nikam neletět, dal by cokoliv za to, kdyby je pohltila a jeho duše by se vytratila úplně. Ale to nešlo a on už se ocitl v říši živých, kde býval jeho domov. Mířil k tomu domu, kde bydlela jeho rodina. Čím byl blíže svému cíly, tím se víc a víc bál. Bál se toho jak to rodiče přijmou a bál se i toho jak to přijme Sibila.
Usedl na okno a sledoval, co se děje ve vnitř. Večeřeli. Johnyho trpělivost překypěla a tak v podobě vrány zaklepal na okno. Všichni v místnosti se lekli. Sibila vstala a šla otevřít tomu tajemnému návštěvníkovy. Vrána bez váhání zamířila do místnosti. Johnyho táta už chtěl něco namítat, ale paní Crowová ho umlčela. Johny se pomalu začal proměňovat v to, co byl dřív – v člověka. Všichni v místnosti sledovali střídavě své vyděšené výrazy a přeměnu vrány ve člověka.
Po pěti minutách vypadal Johny tak, jako vypadal za živa. Byl oděn celý v černém hábitu a tak jeho bledá kůže zářila ještě víc než normálně.
Pozorně si všechny prohlédl, vypadali, že se každou chvíli zhroutí, ale s tím už nic udělat nemohl. Odkašlal si a začal :
„ Já-já vím, že je tohle trochu netradiční návštěva a možná se budete zlobit, jen chci aby jste mi odpustili moje unáhlená rozhodnutí a všechno, co jsem kdy provedl proti vaší vůli. Já -“
„ Nemusíš se omlouvat, , mi ti odpustili už dávno. Ale je to od tebe hezký gesto.“ proneslt jeho otec se slzami v očích.
„ Jen jsem chtěl říct, že už sem víckrát takhle nepřiletím. Teď se vidíme opravdu naposled, už sem nepřiletí ani ta vrána, tohle je má poslední návštěva tohodle světa. Takže pokud mi ještě něco chcete, máte příležitost.“
„ Proč je to naposled Johny ?“
„ Já si tohle nevybral, bylo to tak vybráno za mě. A myslím, že úplná odpověď je ve slově smrtelnost.“
„ Co tím myslíš ? Jaká smrtelnost ?“
„ Ta, která nás obklopuje, jiná není, všechno je jen jednou, tak jako tahle návštěva se už opakovat nebude, je spoustu jiných věcí, které už se opakovat nebudou, které jsou naposled. A jestli vám můžu naposled poradit, tak bych byl rád aby jste využily každou příležitost ke všemu, co považujete za správné, protože ta příležitost se už opakovat nebude. Ta je vždycky jenom jedna. Odpusťte, ale už mě to volá zpátky, musím se rozloučit. Mám vás všechny rád a nic to nezmění. Sbohem.“ pronesl tiše se smutkem v hlase, naposled se rozhlédnul po své rodině. Sibila plakala, jeho máma také a otec vypadal, že asi taky začne.
Uvědomil si, že ho opravdu cosi táhne zpět do podvětí. Uvědomil si, že se rozkládá. A to doslova. Z jeho těla se během chvíle stalo hejno černých motýlů a ty už ho nesli tam, kam patřil.

Probudil se až druhý den ve svém pokoji. Ležel na zemi a bylo mu nevolno. Dobelhal se na postel lehnul si a vzpomínal, co se to vlastně včera večer přihodilo, snažil se vzpomenout na tu cestu zpátky, kterou si téměř nepamatoval. O chvíli později přišla Eli. Podívala se smutně na prázdnou klec, ve které dříve odpočívalo živé zvíře. To zvíře je teď na svobodě a užívá si svůj vlastní život.
„ Musím ti něco říct Johny.“
„ Povídej, poslouchám.“
„ Ty – ty ses se svou rodinou neloučil včera, ale před patnácti lety. Celou tu dobu si byl buď nepříčetný, takže si nic nepamatuješ nebo si spal.“
„ Cože ? Já – to, to nebylo včera ?“ vykoktal ze sebe.
„ Ne, nebylo Johny. A teď už je čas jít.“
„ Jít? Kam jít ?“
„ Jít zpátky do světa lidí, budeš tam jako nový člověk, věřím, že se ti tvá rodina bude líbit.“ řekla trochu s lítostí. Podívala se na Johnyho a dodala: „ Nebudeš si nic pamatovat z tohodle života, všechno to pohltí ta temnota tam venku. A teď -“ odcházela k oknu. „ Teď je nejvyšší čas jít.“ dořekla a otevřela okno.
Johnyho to vsáklo do té tmy, ve které si tak přál zůstat před těmi patnácti lety. Poohlédl zpátky a viděl to okno od jeho pokoje. Jako by slyšel jak Eli říká : „Sbohem Johny.“ a pak zavírá okno. Ale on pořád padal a už byl tak nízko, že na to okno ani neviděl. Cítil, jak se mu jeho tělo mění a vzpomínky se mažou, snažlil se myslet na rodinu. V hlavě si přemýtal slova, ale pak už mu žádná slova nezbyla a nezbyly mu ani vzpomínky kromě jedné. Pamatoval si matně Sibilin obličej a ten ho v té tmě oddáloval od strachu.

Světlo a matná myšlenka na Sibilin obličej ho opět probudili k životu. Slyšel svůj vlastní křik, ale byl úplně jiný než si pamatoval. Viděl jenom světlo a jakési matné obrysi čehosi, co možná dříve znal a uměl to i pojmenovat. V tom zmatku si všiml, že ho někdo drží a někam s ním šel. Johny začal ještě víc ječet. Přes ten hluk, který sám vydával neslyšel to, co si ti dva říkají. Stále se snažli myslet na ten Sibilin obličej a začínal o tu vzpomínku bojovat se zbytkem své mysli, která jí chtěla zahodit.
Ty ruce, co ho drželi ho předali někomu úplně jinému. A tam už se Johny přestal bát.

„ Jak se bude jmenovat ?“ zeptal se doktor čerstvé maminky.
„ S manželem jsme se domluvili, že se bude jmenovat po mém mrtvém bratrovi. Bude to Johny.“